Divadlo a já: "Misantrop" - Činoherní studio

(Molière)

"Ďábelský rej pokrytectví, lásky, přetvářky, jejího odmítání a touha po svobodě - to vše a ještě mnohem více se odehrává na narozeninové párty, kam může vstoupit pouze tzv. high society." (premiéra 27. listopadu 2015)

Vždy, pokud to jen vyjde, trávím nejraději své narozeniny v divadle a nebylo tomu jinak ani letos. Tentokrát mi na včerejšího 18. května vyšla opravdu příhodná inscenace, která se odehrává právě na oslavě narozenin :-). Přestože tato klasicistní veršovaná komedie o pěti dějstvích slaví letos již 350 let, její námět se zdá být současným v každé době. Na prknech ČS ji uvedli jako svou čtvrtou premiéru této sezóny. Režie se zhostil Martin Skočovský, který se zde tak podepsal coby režisér již pod třetí inscenaci. Celý děj se odehrává během jednoho dne na večírku u Celimeny, kolem níž se točí celá zápletka. V jejím popředí pak vyvstává konfrontace mezi ní a Alcestem čili střet touhy po svobodě a touhy vlastnit. Hra naráží na dnešní společnost plnou přetvářky, falše a pokrytectví, kde se upřímnost a pravdomluvnost moc nenosí. V současné povrchní společnosti jdou tyto hodnoty spíše stranou a je snadnější se schovávat za masku pochlebování a neupřímnosti, než říkat své názory naprosto otevřeně. Někdo se ale s tímto stavem jen těžko smiřuje a stává se tak jakýmsi vyvrhelem. Misantrop (z řec. misein - pohrdat, nenávidět; anthrópos - člověk) je totiž mrzout nebo také ten, co nenávidí lidi, pohrdá jimi a straní se jich.

V domě Celimeny (Erika Stárková j.h.) se právě vše chystá k oslavě jejích narozenin, s čímž jí pomáhá její všudypřítomný sluha (Lukáš Černoch). Alcest (Kryštof Rímský) by ji však měl nejraději jenom pro sebe. Miluje ji, ale k jeho nelibosti ji obletují i další ctitelé, které rovněž na oslavu pozvala. Je mezi nimi básník Oront (Václav Hanzl) nebo vysoce postavení právníci Akast (Jaroslav Achab Haidler) a Klitandr (Matúš Bukovčan). Navečer dorazí i Elianta (Linda Svobodová j.h.), která oproti své sestřenici Celimeně působí mnohem skromněji a nezkušeněji, ale také zřejmě nejbližší přítel Alcesta stoicky vyrovnaný a klidný Filint (Jan Jankovský). Alcest nemůže lidi vystát. Na jedné straně v nich vidí hlupáky a na druhé ty, kteří jsou k nim shovívaví a neupřímní. To se projeví i tehdy, kdy s ním chce Oront navázat přátelství a přečte mu svůj sonet. Chce slyšet pravdivé hodnocení své básně. Místo očekávané chvály však dostane ostrou kritiku. Alcest si totiž zakládá na pravdě a neumí lhát. Neuznává jakoukoliv přetvářku, nicméně své milé její zálibu v pomlouvání toleruje. Je do ní natolik zamilován a poblouzněn, že odmítne upřímné vyznání lásky od Elianty. Její upřímnosti a čistoty si však váží Filint a tak využije příležitosti. Nabídne jí své srdce a ona souhlasí. Celimena se ráda líbí, je koketa a dělá jí moc dobře zájem mužů. Na druhou stranu si ale uvědomuje, že by chtěla zůstat svobodná, neboť se nechce stát pouze něčím majetkem a být manipulovaná muži. To ji dovede až do dost vyhraněné situace, kdy je konfrontována hned dvěma muži, kteří ji nutí, aby se rozhodla pro jednoho z nich. Po odhalení dopisu a jejím vyjádření, se všichni rozzlobí a opouštějí ji. Když i Alcest zjistí, že ji nemůže vlastnit, uvědomí si, že Elianta by byla ta pravá. Tentokrát ho však odmítne ona, neboť se již zaslíbila Filintovi. Odjíždí tedy pryč a Celimena zůstává sama...jen s věrným sluhou.

Je úžasné, když se povede napsat hru, která může být svým tématem současná v každé době a to i po celá století. Večírek s maskami věrně dokresluje atmosféru přetvářek a falše, což je jedním z ústředních motivů. Obzvláště v dnešní době, kdy nám dominují IT systémy a technologie, jsme vtaženi do světa plného lží a polopravd. Postavit se jim a mít to jako svůj celoživotní úzus, tak nemůže sklidit žádný úspěch, aniž by se člověk stal naprostým outsiderem společnosti. Přestože tvůrci (překlad: Vladimír Mikeš, dramaturgie: Dagmar Haladová, kostýmy: Lucie Halgašová, hudba: Martin Tvrdý, scéna a režie: Michal Skočovský, a další) přenesli hru z dvorského prostředí do modernějšího sídla vyšší společnosti, zachovali však jednotu místa, času i děje. Rovněž dialogy všech postav jsou vedeny ve znělém alexandrínu (rýmovaný verš, častý v sonetech), což dodává inscenaci vyšší rozměr. Celkem jednoduše zato efektně byla navržená i scéna s ústředním nasvíceným pódiem, jemuž dominují otáčivá propustná zrcadla, která dotvářejí třetí rozměr prostoru. Povedlo se i obsazení, jemuž zcela jistě vévodila hostující Erika Stárková. Ve své roli působila, jako že neví, co chce. Hrála si s muži, sváděla je, přesto ale uvnitř toužila být svobodná a ve vztahu k mužům naprosto rovnoprávná. Nakonec toho dosáhla, ale jakoby najednou nevěděla, jak s tím naložit. Působila docela autenticky, podobně jako Kryštof Rímský nebo Václav Hanzl, kteří ztvárnili dva žárlivé a majetnické rivaly v lásce. Zatímco Kryštof vyjadřoval svoje emoce i výraznými gesty, Vašek zvolil jen velmi úsporná gesta a kamenější výraz. Výstupy vtipně odlehčoval Lukáš Černoch coby sluha a nejpřirozeněji působila Linda Svobodová. Oproti tomu postava Filinta s jeho představitelem Janem Jankovským mě spíše iritovala, obzvlášť jeho tučňák v úvodu. Zpočátku pomalý rozjezd, který postupně gradoval, až chytil rychlý spád. Jen na pár "hluhých míst" (např. „groteskní“ zamotání Alcesta do fólie nebo močení obou právníků) se mi inscenace líbila, takže vlastně fajn oslava ;-).
Moje hodnocení: 68 %