"Ples upírů" - GoJa Music Hall

(Jim Steinman a Michael Kunze)

„Romantický příběh lásky a temných vášní z tajemného prostředí Transylvánie.“ (premiéra 18. září 2025)

Již více jak 8 let uběhlo od prvního českého uvedení (premiéra 12. února 2017) slavného rakouského muzikálu inspirovaného filmem Romana Polanského z roku 1967, když se tento muzikál v novém nastudování loni opět vrátil do Goja Music Hall. Zde měl původně být na programu až do června 2026, nicméně ještě když jsem kupovala lístky na 28. února 2026, jsem netušila, že právě toto odpolední představení bude jeho derniérou. Po této velmi nečekané zprávě v půlce února jsem ale nakonec byla ráda, že jsme ještě měli tuto poslední možnost ho zde vidět. Světová premiéra muzikálu s původním názvem „Tanz der Vampire“ se konala ve Vídni roku 1997 (dokonce v režii samotného Romana Polanského) a jen o rok později získal prestižní IMAGE AWARD za nejlepší muzikál. Autorem hudby je Jim Steinman, jehož skladby proslavily hvězdy jako Meat Loaf, Celine Dion, Bonnie Tyler či Barbra Streisand. Pro titulní píseň tohoto muzikálu využil svůj celosvětově známý hit „Total Eclipse of Heart“ (u nás přezpívaný i Leonou Machálkovou jako „Zatmění“), který zde upravil pro duet. Texty k hudbě doplnil Michael Kunze a do české verze je přebásnil Michael Prostějovský. Ačkoliv tento muzikál od doby svého vzniku dobýval jeviště po celém světě, pro mne to bylo první setkání s ním. Jelikož ale miluji jedinečný muzikál „Dracula“ i upíří tématiku, nechtěla jsem si ho tentokrát nechat ujít. A bylo to teda opravdu na poslední chvíli.

Profesor Abronsius (Petr Matuszek) se spolu se svým asistentem a žákem Alfredem (Filip Antonio) vydal do zapadlé vesnice v srdci Transylvánie, aby zde našli důkazy o existenci upírů. V nehostinné krajině a zimní vánici akorát včas večer narazí na místní hostinec patřící Chagalovi (Tomáš Vaněk) a jeho ženě Rebecce (Renata Podlipská), kde je místní obyvatelé (pěvecká kompany: Marie Šlehoferová, Veronika Říhová, Denisa Grossová, Viola Richterová, Hedvika Tůmová, Pavlína Rainová, Kamil Řezáč, Lukáš Nimburský, Matěj Maruš, Michal Smrkovský, Viktor Georgiu a Michal Valenta) vítají s česnekovými náhrdelníky kolem krku. Zatímco prof. Abronsius začíná větřit, že jsou na dobré stopě, Alfreda zde značně rozptyluje atraktivní služebná Magda (Michaela Nosková). Jakmile se ale zde ubytují a on se setká s krásnou Chagalovou dcerou Sárou (Natálie Grossová), okamžitě se nechá okouzlit právě jí. Na mladou dívku si však dělá zálusk i hrabě von Krolock (Radim Schwab), který ji láká na výroční bál na jeho nedalekém hradu. Jakmile jí pošle po svém sluhovi Koukolovi (Jindřich Nováček) krásné červené boty, ucítí Sára touhu zažít něco nevšedního a vydá se k hradu. Jakmile její otec zjistí, že zmizela, spěchá za ní. Bohužel ho však najdou umrzlého, a navíc s upířím kousancem na krku. I když se z něj stal „nemrtvý“, profesor s Alfredem ho ušetří probodnutí kůlem jenom proto, aby je dovedl k hraběti na jeho hrad. Ten zde na ně již čeká i se svým synem Herbertem (Lukáš Randák) a nabídne jim jednu z komnat. Oni zde však chtějí pátrat nejen po Sáře, ale také po upíří hrobce. Jejich záměr se jim ovšem příliš nevydaří a s tím, jak se blíží půlnoc, se scházejí i další po krvi lačnící hosté (taneční kompany: Natálie Housková, Natálie Hrubá, Nikola Tvrdá, Karolína Doksanská, Kateřina Kalčíková, Josef Vaňousek, Václav Šmíd, Richard Šubrt a Andrej Balko; taneční sólo: Silvia Orfánusová, Michal Klohna a Christopher Paul Rossouw). Sára se tu má stát hřebem dnešního plesu. Mají vůbec nějakou šanci nad upíry vyhrát?

Mezi tři nejvýraznější složky v provedení každého muzikálu samozřejmě patří ta hudební (hudba a texty písní), vizuální (výprava) a výkony (pěvecké, ale i herecké a taneční); takže to vezmu hezky popořadě. Ačkoliv hudba nebyla špatná a živý orchestr se zhruba 20 muzikanty to ještě pozdvihl, byla někdy silnější než zpěv. Bohužel zde také nezaznělo tolik zapamatovatelných melodií a textů jako u mnoha jiných muzikálů. Vlastně jí v mém případě byla pouze jedna, která zahajovala druhou část, a to jen proto, že vychází ze světoznámého hitu. Mnohem více mne ale zaujala velmi dobře a efektně navržená scéna, v níž se celkem svižně střídalo několik rozdílných prostředí – od zasněžených hor a hostince zvenku i zevnitř, přes bránu a komnatu hradu, až po jeho skrytou kryptu, hřbitov i velký taneční sál, ale hlavně také množství nápaditých kostýmů a masek, kterých se zde objevilo kolem 350. K tomu samozřejmě patřilo i skvělé líčení a upíří zuby, o které se jim zde postaral Roman Šmucler a jeho klinika Asklepio. Ty však trochu potrápily při zpěvu, ale i přes ně všichni zvládly své party výborně, jak v sólech, duetech, tak i sborových zpěvech. Společná čísla včetně skvělé choreografie zde zároveň řadím k těm nejlepším momentům celého představení. Úplně nejvíce pak ty s upíry, kteří vylézali z hrobů, aby si mohli společně „zaplesat“. Spolu s hudbou, kostýmy, maskami, parukami, líčením, choreografií i odchodem přes hlediště, to za mne bylo vrcholem celého představení. Muzikál (tvůrčího týmu -  produkce: JUDr. František Janeček, režie: Radek Balaš, hudební nastudování a dirigent: Michal Macourek, překlad: Michael Prostějovský, choreografie: Leona Qaša Kvasnicová a Pavla Skálová, výtvarník dekorace: Daniel Dvořák, výtvarník kostýmů: Roman Šolc; animace: Ariadna Nikiforova, mistr zvuku: Lumír Havlas, mistr světel: Sebastien Milde, strojník: Jakub Korach, company manager: Jana Kripnerová, představení řídil: Luboš Vayhel, a další) tak tímto dosáhl naplnění svého názvu i velkého upířího finále (obdobně jako u zombíků z Thrilleru M. Jacksona). Z jednotlivých výkonů bych ještě určitě chtěla vyzdvihnout Natálku Grossovou, která se v prvním nastudování ve svých teprve 14 letech stala nejmladší představitelkou této role. I když nemám srovnání s jejím předešlým výkonem, myslím si, že jí role Sáry sedí více až v tomto věku. Krásně do ní dozrála a odzpívala i odehrála ji opravdu přesvědčivě. Mezi muži sedla nejvíc role Lukášovi Randákovi, který byl coby „homosexuální“ Herbert excelentní. Skvěle udržel tu míru, aby nesklouzl od zábavnosti až k trapnosti. Zábavnou a hezky namaskovanou figurkou zde pak byl i Koukol, do kterého se převtělil Jindřich Nováček. Příjemně mne tu překvapil i Radim Schwab v roli hraběte Krolocka, kterému dodal ten tajemně chladný až démonicky stoický výraz. Zajímavé je pro mne sledovat i vývoj Filipa Antonia, který býval dětskou filmovou hvězdou, a dnes pokračuje převážně coby seriálový a muzikálový herec. Od doby, kdy jsem ho před více než osmi lety viděla v muzikálu „Casanova“ v našem Severočeském divadle, se výrazně posunul. Z ústeckého divadla velmi dobře znám i Petra Matuszka, se kterým zde ztvárnili dvojici houževnatých, ale nepříliš šikovných vědců, kteří vedli nit celého příběhu. Měli jsme krásná místa v páté a šesté řadě, takže jsme si celý muzikál, a bohužel i jeho nečekanou derniéru, mohli opravdu naplno užít.

Moje hodnocení: 78 %

profesor s Alfredem (P.Matuszek a F.Antonio) a Magda (alter. E.Ochmanová)

Sára s hrabětem Krolockem (N.Grossová a R.Schwab)

rej upírů

z děkovačky

"Kráska a zvíře" - Národní divadlo

(František Hrubín)

„Každá bytost má moc učinit krásným toho, koho skutečně miluje…“ (premiéra 10. ledna 2022)

Svůj třetí vánoční voucher jsem využila na již páté lednové představení, a dokonce potřetí v jednom měsíci k návštěvě Národního divadla (což je 3x víc než za celé předchozí roky). Dne 24. ledna 2026 na jeho jevišti hráli „Krásku a zvíře“, což je posledním dokončeným dílem českého básníka a dramatika Františka Hrubína (1910-1971). Napsal ji tehdy přímo pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově a uvedena tam byla ještě za jeho života. Tehdejší premiéra se konala 2. července 1970 a roli Krásky hrála dlouholetá členka (od r. 1967) a dnes již stálý host JČD Bibiana Šimonová. Já měla štěstí tam právě tuto hru před necelými dvaceti lety vidět v novějším nastudování (v červnu roku 2006) jako svou vůbec první návštěvu této opravdu speciální a výjimečné scény pod širým nebem v prostorách tamější zámecké zahrady. V Národním divadle ji poprvé nastudovali v roce 1980 (v režii Milana Fridricha s Janou Bouškovou a Petrem Štěpánkem v titulních rolích) a po více než 40 letech se tam opět vrátila pod režijním vedením Daniely Špinar. Nicméně práci jim tentokrát komplikovala pandemie covidu-19 a navíc také došlo k měsíčnímu odložení premiéry právě z důvodu zdravotní indispozice v souboru. Pro Špinar to pak byla po sedmi letech jedna z posledních režií na zdejším jevišti v roli uměleckého šéfa Činohry ND a přistoupila k ní opravdu osobitým způsobem – spojením hororu s cirkusem, což rozhodně není pohádka určená pro malé děti (doporučený věk 10+).

V krachujícím cirkuse žije principál (Vladislav Beneš) i spolu se svými třemi dcerami. Pro svůj pojízdný podnik a pestrý ansámbl (Francesca Amante, Martina Illichová, Kamila Mottlová, Kristýna Stránská, Klára Tilcerová, Veronika Tököly, Vojtěch Fülep, Michal Toman, Eliška Jirsová) potřebuje vyjednat další možné zastávky. A i přestože není jejich finanční situace příliš příznivá, zeptá se svých dcer, co by si z jeho cesty přály přivézt. Zatímco hašteřivé a rozmlsané starší sestry Gábinka (Pavlína Štorková) a Málinka (Lucie Polišenská), které vystupují jako siamská dvojčata, toho samozřejmě chtějí hodně a také drahého, nejmladší Kráska (Anna Prášilová Fialová) nežádá nic než obyčejnou růži, pokud na nějakou cestou narazí. Pochůzky se mu moc nevydaří, a ještě k tomu se mu splaší jeho kobylka. Při jejím nahánění se dostane do tajemné zahrady, kde objeví krásnou růži, a rozhodne se splnit alespoň jedno přání. Jakmile ji utrhne, je okamžitě konfrontován majitelem tohoto panství, kterým je děsivý netvor vypadající spíš jako Zvíře (David Prachař). Za krádež růže si žádá jeho život, ale nakonec mu nabídne možnost se zachránit, pokud se místo něj jedna z jeho dcer dobrovolně obětuje a přijde do jeho paláce. Když se konečně dostane domů a vše svým dcerám vypoví, Kráska na rozdíl od svých sester ani na chvíli nezaváhá a nechá se kobylkou zavézt zpátky ke Zvířeti. On ji zde uvítá, dobře se o ni stará, každý večer ji navštěvuje, nosí jí růže, rozmlouvá s ní, ale ona se na něj nesmí podívat. Kráska sice nezná jeho tvář, ale přesto jí něčím imponuje. Během jednoho roku si k sobě vybudovali určité pouto a ona by ho ráda konečně viděla. Nakonec jí dovolí, aby se podívala a dala mu jméno. Jakmile ho spatří, zhrozí se a nazve ho netvorem. Zamiloval se do ní, a tak jí také dovolí odejít domů k otci, který se o ni stále velmi strachuje a vyčítá si svou vinu, kvůli které se pro něj obětovala. Gábinka s Málinkou se mezitím vdaly za svého věrného nápadníka Filipána (Filip Kaňkovský), ale žádné terno tím rozhodně neudělaly. Jakmile se Kráska vrátí, sestry jí pouze závidí věcné dary, co od pána dostala a chtějí je. Otec už jich má dost a vyžene je. Nicméně i kráska jde za hlasem svého srdce a vrací se k umírajícímu Zvířeti. Její láska z něj opět udělala člověka.

A Národní divadlo do třetice. Musím říct, že toto představení ze všech tří vychází v mém hodnocení nejlépe, i když jen o fous. Předchozí umělecké vedení (D. Špinar) v tomto porovnání tak „porazilo“ to stávající (duo SKUTR). Chtěla bych zde především ocenit určitou invenci, se kterou zde její tvůrci (dramaturgie: Ilona Smejkalová, scéna: Lucia Škandíková, kostýmy: Linda Boráros, hudba: Matěj Kroupa, světelný design: Karel Šimek, zvukový design: Michal Cáb, choreografie: Václav Kuneš, překlad anglických titulků: Alžběta Soperová, a další) pod režijním vedením Daniely Špinar přišli. Nejvýrazněji je to vidět v postavě Zvířete, jehož podoba připomíná něco mezi Freddym Kruegerem a střihorukým Edwardem na „skákacích“ botách. A právě tyto dvě polohy – na povrchu zvířecí bezcitná a uvnitř ta citlivější lidská – se v něm střídají, když sám se sebou, tedy se svým alter egem, rozmlouvá modifikovaným hlasem. K tomu zde využili moderní technologii, kterou David Prachař sám ovládá pohybem své pravé ruky, zatímco ta druhá má na sobě dlouhé ostré drápy. Vycházející zvuky připomínají výbuchy bomb a dodávají na intenzitě v jeho zvířecích skřecích, v nichž se bohužel ztrácí jeho příjemný lidský hlas. Ústřední poetická linka tohoto příběhu, kdy se Kráska postupně zamiluje do hlasu a duše Zvířete, zde tak bohužel chyběla nebo proběhla jen ve velmi rychlé zkratce, kterou jsem bohužel ani nestačila zachytit. Nicméně se strohou zakrvácenou a problikávající stěnou i jeho černými stíny měly tyto pasáže na diváky, a především vystrašené děti, silný dopad. Nevím, jestli je zrovna kombinace pohádky s hororem vhodná i pro děti, ale já bych doporučovala návštěvu tohoto zpracování až těm starším (min. 12+). I když v kontrastu k tomu pak bylo druhé prostředí příběhu, a také nápad oživit domek kupce, na barevnější a živější cirkusové šapitó. Zde se o tu zábavnější část postaraly v rolích značně povrchních a hamižných „siamských“ sester Lucie Polišenská a Pavlína Štorková, a také jejich jediný nápadník, kterého ztvárnil Filip Kaňkovský. I přestože mi role Filipána nebyla nikterak sympatická, Filipovi krásně sedla, až v ní byl i celkem roztomilý. Zajímavým zpestřením také bylo využití naživo hrajících hudebníků (Jan Jirucha, Bharata Rajnošek, Jan Hrovatitsch) a několik písní, které bych v tomto příběhu (stejně jako cirkus) nečekala. Nejvíce mne, a nejen v nich, zaujala Anna Prášilová Fialová, která zde ztvárnila hlavní roli Krásky. Dodala jí svou jemnost i kuráž. Na druhou stranu je mi velmi líto, že dnes pro naše přední herce, kterými bezpochyby jsou Jana Preissová nebo František Němec, připisují jen tak malé a bezvýznamné štěky, jako zde byly role věštkyně a kouzelníka. V alternaci se zde objevila i Jana Boušková, která si rovněž jako jediná zahrála i v prvním zdejším nastudování. Na technologiích a hororu bych zde trochu ubrala, zvýraznila bych jemnost skutečného hlasu i herecký projev Davida Prachaře, a hlavně bych dala více prostoru hlavnímu obsahu díla a emocionálnímu vývoji vzájemných citů, což by mé hodnocení výrazně zvedlo. Pak by mi ani nevadilo, že se ze Zvířete nakonec nestane krásný princ, a přesto láska zůstává. I tak si ale této snahy o nové nápady a pojetí cením.

Moje hodnocení: 67 %

otec a zvíře (V.Beneš a D.Prachař)

Kráska a zvíře (A. Prášilová Fialová a D.Prachař)

Málinka, Gábinka, vědma, Filipán a kouzelník (alter. M.Borová, P.Štorková, J.Preissová, F.Kaňkovský a F.Němec)

"Labutí jezero" - host Krušnohorského divadla

(Petr Iljič Čajkovskij)

„Nesmrtelný příběh lásky a věčného boje mezi světlem a temnotou.“

Další vánoční dárek jsem si rozbalila dne 20. ledna 2026. Tentokrát byl na programu klasický a snad i nejslavnější balet na notoricky známou hudbu Petra Iljiče Čajkovského. Do Teplic a jeho Krušnohorského divadla přijel mezinárodně uznávaný baletní soubor Kyiv Classic Ballet, který zde dokonce v hotelu Panorama před odletem na tříměsíční turné po Japonsku trénoval. Jeho ředitelka Oksana Soloviova totiž již třetím rokem žije v Teplicích, kde pracuje jako psycholožka v Centru humanitární pomoci a poskytuje zde podporu ukrajinským uprchlíkům. Soukromý zájezdový soubor původně vznikl v roce 2008 a před válkou na Ukrajině sídlil v Kyjevě. Po ruské invazi přesídlil do Polska a nyní si vytváří zázemí v Teplicích. Ze zhruba 30 členů souboru pochází většina z Ukrajiny, nicméně jsou zde i tanečníci například z Francie, Itálie, Španělska, Velké Británie, Japonska, Brazílie či Kanady. V zemi vycházejícího slunce, kde koncem loňského roku zahajoval své turné 2025/2026, je Kyiv Classic Ballet považován za jeden z nejlepších hostujících souborů svého druhu na světě, a proto tam odtančil hned čtyři balety ze svého repertoáru, včetně „Louskáčka“ a „Šípkové Růženky“. Pro evropskou část turné si vybral klasické „Labutí jezero“. V tomto roce ho pak kromě dvou představení v ČR (v Praze a Teplicích) čeká ještě dalších šest evropských zemí (např.: Německo, Švýcarsko, Finsko či Estonsko), a následně také štace po USA. Speciálním hostem, který tančí v hlavní roli s jejich baletní hvězdou Annou Reznichenko, je mezinárodně uznávaný sólista Denys Nedak (Atlanta Ballet – USA). Já tak měla jedinečnou příležitost vidět nejen tento uznávaný kyjevský soubor, ale i vůbec poprvé nejznámější a nejčastěji uváděný balet na světě.

Princ Siegfried (Denys Nedak) slaví své osmnácté narozeniny a v království právě pořádají ples na jeho počest. Jeho matka královna ho zároveň žádá, aby si mezi přítomnými princeznami vybral svou budoucí nevěstu. Tu si prozatím žádnou nevybral, ale ze samostřílu jako dárku měl radost. Lov patří mezi jeho oblíbené koníčky, a tak se ji hned následující den rozhodne vyzkoušet. Nedaleko jezera však spatří bílou labuť, která se promění v krásnou Odettu (Anna Reznichenko), a on se do ní okamžitě zamiluje. Slíbí jí věrnost a věčnou lásku, která by ji mohla osvobodit. Chtěl by si ji odvést a oženit se s ní. S tím však příliš nesouhlasí Rudovous, který ji právě do labutě zaklel. Místo ní mu na zásnubní ples do zámku přivede svou dceru Odíllii, které přičaruje podobu Odetty. Princ je přesvědčený, že je to jeho vyvolená a vezme si ji. Odettu jeho zrada zdrtí. Jakmile princ zjistí, že byl „černou labutí“ oklamán, spěchá k jezeru za svou milovanou, aby vše napravil. Nešťastná Odetta mu nakonec odpustí, ale zlý Rudovous se jí nechce vzdát. Princ s ním tedy o ni svede lítý boj a svým vítězstvím nakonec zlomí jeho prokletí. Všechny labutě jsou opět volné a princ si tak konečně může odvést svou Odettu na zámek.

Po dlouhé době jsem zase dostala příležitost navštívit opravdu klasické baletní představení. Nicméně tentokrát to bylo poprvé, co jsem mohla vidět jedno z těch nejznámějších a nejčastěji uváděných děl, kterým je „Labutí jezero“, a navíc ještě poprvé v podání zahraničního baletního souboru. Začátek však byl velmi rozpačitý, ačkoli totiž hudba hrála, seděli jsme dlouho před stále zataženou oponou (což se opakovalo před každým ze čtyř dějství). Bohužel ani hudební podklad nebyl příliš kvalitní, což způsobila buď horší nahrávka nebo špatné ozvučení. Chápu, že zde tu možnost neměli, ale živý orchestr by této Čajkovského hudbě jistě dodal mnohem větší grády. Každopádně množství krásných kostýmů a skvěle navržená scéna to zase vykompenzovaly. Speciálně pro Kyiv Classic Ballet je vytvořila nejznámější ukrajinská divadelní umělkyně a hlavní výtvarnice Národní opery Ukrajiny Maryja Levytská, která na této scéně až do začátku války působila dlouhých třicet let jako hlavní scénografka a kostýmní výtvarnice. Co se týká tanečního vystoupení, musím přiznat, že mi toto jeviště připadalo velmi malé pro takový počet tanečníků a jejich náročnou choreografii. V některých momentech se mi zdálo, že je při mnoha skocích tento menší prostor velmi limituje. Zřejmě ale tato choreografie byla postavena na takovéto komornější prostory. Kromě ústřední dvojice Anny Reznichenko a Denyse Nedaka, kteří podali opravdu skvělé výkony, mne ještě velmi zaujala Mie Nagasawa, bývalá primabalerína Kyjevského městského akademického divadla opery a baletu. Měla krásné držení těla v jednotlivých skvěle provedených figurách, příjemný výraz i celkový taneční projev, který si rozhodně připoutal mou pozornost. Moc pěkné byly i společné tance labutí, a také se mi velmi líbilo 3. dějství, kde se princi představovaly jednotlivé dámy (nejvíce pak baletní verze flamenca a po něm tanečník se 4 tanečnicemi). Zajímavým zpestřením pak byla postava šaška. Co mne však celou dobu velmi rušilo, byla neukázněnost mnoha diváků, kteří si i přes zákaz pořizování jakýchkoliv záznamů neustále něco fotili či natáčeli. I přesto to ale byl celkem příjemný a pro mne i svým způsobem jedinečný kulturní zážitek.

Moje hodnocení: 68 %

princ s Odettou (Denys Nedak a Anna Reznichenko)

vlevo Mie Nagasawa

labutí tanec

Černá labuť a princ

"Sluha dvou pánů" - Činoherní studio

(Carlo Goldoni, Šimon Spišák)

„Veselá veselohra o práci, pánech a služebnictvu. Humor sranda legrace, ale nejdřív do práce.“ (premiéra 16. ledna 2026)

Můj divadlem nabitý měsíc pokračuje. Tentokrát jsem se ale vypravila na veřejnou generálku nově připravované komedie do našeho Činoherního studia, která se konala 15. ledna 2026. Samozřejmě znám velice úspěšnou a mou oblíbenou verzi z Národního divadla s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Je to skvěle a zábavně napsaná hra (již z r. 1745), která nabízí rovněž mnoho témat aktuálních i v dnešní době. Snad i proto jim dobře zapadá do nové 54. sezóny (jako 2. premiéra) s podtitulem a otázkou „Konec starých časů?“, která zároveň odstartovala novou éru ČS. Naplno se zde totiž uměleckého vedení ujímá režisér Michal Hába, který spolu s ředitelem Michalem Somošem a dramaturgyní Veronikou Linka uspěl ve výběrovém řízení. Toto hlavní téma sezóny je naprosto trefné. Rok 2026 je totiž opravdu přelomový, neboť právě letos končíme jeden dlouhý životní cyklus a vstupujeme do nového (více si o tom můžete přečíst zde). Velmi dobře sem tak zapadá i tato veselá převleková komedie s mnoha komickými postavami ve stylu dell’arte. Jejími ústředními motivy jsou práce a postpráce, (sebe)vykořisťování, vztahy mezi sluhy a pány, ale také postavení žen ve společnosti, což zde akcentují hned v několika rolích včetně té ústřední, kterou zde ztvární Marie Machová. Pro mne je to také první „seznámení se“ s několika dalšími novými tvářemi v souboru. Někteří spolupracovali s Michalem Hábou již v rámci divadelní skupiny Lachende Bestien.

V Benátkách se právě domlouvají zásnuby Klárinky (Barbora Váchová) a Silvínka (Erich Michal Sikora). Před časem sice obchodník Pantallone (Jan Plouhar) přislíbil svou dceru Federicovi Rasponimu z Turína, ale jakmile se dozvěděl o jeho smrti, nic už mu nebrání, aby ji přislíbil právě synovi doktora Palmiro Palmare (Matúš Bukovčan). Jaké je pak jejich překvapení, když se u dveří objeví sluha Truffaldino (Marie Machová) s dopisem od svého pána, v němž je uvedeno, že Federico žije a zrovna přijel do Benátek. Mezi přítomnými vypuká panika, nicméně hostinský Brighella Sciucalegrandi (Nataša Gáčová) ve Federicově šatech poznává jeho sestru Beatrice (Simona Hába Zmrzlá). Vzájemně si slíbí, že své pravé identity nikomu neprozradí. Beatrice sem totiž přijela, aby zde vypátrala svého milovaného Florinda Aretusiho (Mark Kristián Hochman), který jejího bratra v souboji zabil a měl se vydat právě sem. Zároveň předstírá, že je Federicem, aby snadněji dostala dlužnou částku od Pantalloneho. Klárinka si ho však odmítá vzít, a tak ji musí uklidnit. Jakmile se ve městě objeví i Florindo a stane se druhým pánem Truffaldina, rozeběhne se kolotoč omylů a mnoha nedorozumění. I když v tom Truffaldino zprvu viděl skvělou výzvu a příležitost k většímu výdělku, následně popletl, co se dalo, čímž si zadělal na pořádný malér. Nevědomky si zahrál i s životy svých pánů, a nakonec se ještě zamiloval do služebné Smeraldiny (Luciana Tomášová). Když se vše provalilo, řádný výprask ho neminul. Láska ale přeci jenom zvítězila.

Této inscenaci (autorů – překlad: Jaroslav Pokorný, dramaturgie: Veronika Linka, scéna: Karel Czech, kostýmy: Petra Vlachynská, hudba: Jindřich Čížek, režie: Šimon Spišák, asistent režie: Amálie Dvořáková a Sabina Kašparová, a další) jednoznačně dominovala výtvarná složka, a to v podobě velkých paruk a svérázných barevných kostýmů. Rozhodně byl dobrý nápad vše posunout více do současnosti, ale zde bych trochu ubrala. Méně je někdy více. Ze zženštilého Silvínka se stal spíš jen věšák na nejbizarnější oblečení a stále vyšší boty, které několikrát vystřídal; Pantalonemu zase nějaké ty kalhoty i svršky scházely, a doktor Palmare jako by utekl od Flinstonů a cestou rozšlápl dvě malá kuřátka. Scéna, kterou zde hodnotím za nula bodů, proti tomu byla opravdu minimalistická – pár plastových židlí s několika nafukovacími rekvizitami. Dost mi to připomínalo „Školu žen“, nicméně tam měl nafukovací hrad aspoň nějaký smysl. Obdobně jako tam jsem zde ale viděla i hru obličejů, pohopsávání, přibíhání a v „bitce“ v bazénu spíše „dětičky“ s nafukovacími hračkami a stříkacími pistolkami, jako ty ve skákacím hradu. Tuto hru vnímám, že se v ní pořád něco děje, zde jsem ale někdy měla pocit hluchých míst, a hlavně úplně zbytečný a nicneříkající příchod hamburgeru a hranolek alias Vincenza i jeho následné oživování, což bylo jen ztrátou času. Rovněž bych se obešla bez přidaných a opakujících se zmínek o Hegelovi či Marxovi, popisné pantomimy nebo míchání angličtiny a němčiny. Ačkoli mám k tomuto provedení nějaké výhrady, oceňuji výběr této hry a témata, kterých se silně dotýká – od mocenských struktur, přes nerovnost pohlaví, až po silně podhodnocenou tvrdou práci. Líbilo se mi, jak uchopili ústřední téma „hrdiny“, který musí brát další práce, aby se uživil, ale také si dokázal, že to všechno v pohodě zvládne. To, jak dopadne, však poukazuje na nepříliš dobré rozhodnutí. Bohužel je to i trendem dnešní doby, kdy mnoho lidí má více zaměstnání, aby si mohli dovolit někdy dokonce jen základní životní standard. Nerovnost mezi bohatými a chudými je všude ve světě dosti výrazná, stejně jako postavení tvrdě pracujícího člověka a jeho ohodnocení na trhu práce. Herecké výkony byly dobré, i když jim to jejich kostýmy, paruky i přilepené vousy někdy dost komplikovaly. Bylo těžké je přehrát. Věřím ale, že s dalšími reprízami se s nimi lépe sžijí a nenechají se jimi držet zkrátka. Pokud na nich tato inscenace stojí, musí se stát jejich součástí.

Moje hodnocení: 55 %

Pantallone, Brighella, Beatrice, Palmare a Silvínek (J.Plouhar, N.Gáčová, S.Hába Zmrzlá, M.Bukovčan a E.M.Sikora)

Smeraldina, Truffaldino a Beatrice (L.Tomášová, M.Machová a S.Hába Zmrzlá)

Smeraldina, Truffaldino, Silvínek, Klárinka, Pantallone, Florindo a Beatrice (L.Tomášová, M.Machová, E.M.Sikora, B.Váchová, J.Plouhar, M.K.Hochman a S.Hába Zmrzlá)

"Hamlet" - Národní divadlo

(William Shakespeare)

„Slavná hra o odvaze postavit se zlu a o tom, jak těžké je vzít na sebe odpovědnost ve světě, který selhal.“ (premiéra 7. prosince 2023)

Trochu nečekaně a na poslední chvíli jsem dostala možnost „v zastoupení“ vyrazit opět do Národního divadla, a to hned 9. ledna 2026. Náš výlet a cestu do Prahy nám však výrazně zkomplikovalo počasí. Paní zima se přihlásila o slovo a (nejen) na silnicích byla kalamita. Nicméně vše dobře dopadlo a my tak mohli na představení dorazit v dostatečném předstihu. V pohodě jsme tak stihli i úvodní „Cestu Elsinorem“, která nás s audio nahrávkou provedla divadlem od základních kamenů až do nejvyšších pater hlediště. Zároveň nás tak měla navnadit na jednu z nejslavnějších her z pera W. Shakespeara, která je zároveň nejuváděnějším dramatem na českých jevištích. Nicméně na prknech Národního divadla ho tentokrát nastudovali až po dlouhých 24 letech. Poslední „Hamlet“ s Vladimírem Javorským v hlavní roli a v režii Miroslava Krobota zde měl totiž premiéru v roce 1999. Ještě před ním se zde objevilo šest dalších „Hamletů“ a někteří dokonce v několika různých nastudováních. Poprvé ho na zdejším jevišti hrál tři roky po otevření divadla, tedy r. 1886 Karel Šimanovský; dále pak Jakub Seifert (v letech 1889, 1892 a 1897), Eduard Vojan (v letech 1905, 1915 a 1920), Eduard Kohout (r. 1926), Radovan Lukavský (r. 1959) a František Němec (r. 1982). I já už viděla několik dalších zpracování – od krásného muzikálu Janka Ledeckého v Kalichu, přes Jihočeské divadlo, až po to Dejvické. Zajímavé pro mě byly i verze z pohledu jiných postav v inscenaci „Claudius a Gertruda“ nebo „Rosencrantza Guildenstern jsou mrtvi“. Je to prostě nesmrtelný příběh, který rezonuje v každé době a různých podobách.

Dánský král je mrtev, nicméně jeho duch zde bloudí dál (Csongor Kassai j.h.). Smuteční oslavy pomalu přechází v ty svatební. Královna Gertruda (Taťjana Medvecká) si bere králova mladšího bratra Claudia (Igor Orozovič). To však dost těžce nese její syn, princ Hamlet (Pavel Neškudla), obzvláště když se od ducha svého otce dozví, jak byl zákeřně zavražděn jeho strýcem. Okamžitě tak začne prahnout po pomstě za tuto zradu. Svému příteli Horaciovi (Petr Vančura) se svěří, že schválně začne předstírat šílenství, aby tak mohl nenápadně odhalit smýšlení lidí v jeho okolí a potvrdit si, zda-li je to vše pravda. Jeho milá Ofélie (Berenika Anna Mikeschová), která ho miluje a doufá v jejich společnou budoucnost, jde rázem stranou. Na hrad jsou povoláni Hamletovi spolužáci Rosencrantz (Marie Poulová) s Guildensternem (Denisa Barešová), aby ho trochu rozptýlili. Skvělá příležitost, jak zjistit Claudiovu vinu, se pak princi naskytne, když na hrad přijíždí potulný herec (David Prachař). Požádá ho, aby pro dvůr sehrál hru o králově vraždě, kterou mu sám napíše. Chce přitom sledovat krále a jeho reakci, která mu jasně potvrdí pravdu. Claudius se ho chce následně zbavit, když ho spolu s Rosencrantzem i Guildensternem a s důležitým dopisem posílá do Anglie. Hamlet se však dovtípí a jejich plány překazí. Vše pak svěří své matce, ale když zpozoruje, že je za závěsem někdo poslouchá, probodne ho. Místo domnělého Claudia však zabije Oféliina otce Polonia (Ondřej Pavelka). Ta Hamletovo odmítnutí i smrt otce už neunese a propadne šílenství. Nakonec utone v řece. Její bratr Laertes (Filip Březina j.h.) je chce oba pomstít a Hamleta v souboji zabít. Další lstí mu to chce Claudius ještě usnadnit. Moc to podle jejich plánu ale nedopadne. Hrobníci Barnardo (Marek Daniel) a Francisco (Jan Bidlas) nestačí kopat hroby a trůn se tak uvolní pro norského prince Fortinbrase (Jakub Gottwald j.h.), který měl na Dánsko déle spadeno.

Úžasné prostředí tohoto krásného divadla i jeviště, navíc takové známé a klasické téma rozhodně slibovalo silný zážitek. Ač nerada musím však přiznat, že tato inscenace (překlad: Martin Hilský; úprava: SKUTR - Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský, Jana Slouková; dramaturgie: Jana Slouková; scéna: Jakub Kopecký; kostýmy: Simona Rybáková; hudba: Petr Kaláb; pohybová spolupráce: Jan Kodet; režie: SKUTR - Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský; a další) pro mne byla velkým zklamáním. Téměř s každým výstupem ve mně vyvolávala jenom další „PROČ?“. Mnohé z toho bylo zbytečné až iritující, jako například neustále se opakující vytahování a zapalování cigaret, svlékání Hamleta i Ofélie či její „oplzlé rajtování“ na jednom z praporů, nekonečné Hamletovo štěkání a následné „rozštěkávání“ a roztleskávání publika, které se sem vážně nehodí, téměř nicneříkající monology potulného herce a podobně pak i Ofélie, které měly jejich vnitřní rozervanost vyjádřit neustále se opakující větou „Jak to říct?“, ženy s kufry na hlavách, nově zemřelí, kteří se stále pohybují po jevišti, apod. Nijak smysluplný mi nepřišel ani nápad ztvárnit Hamletovy přátele Rosencrantze a Guildensterna jako ženy (genderové vyvážení zde nebylo třeba), ani závěrečný souboj s kordy položenými na hlavách a odříkanými jako pro rozhlasovou hru. Alespoň toto místo by si rozhodně zasloužilo více akce. Návrh scény, která znázorňovala jen jakousi tribunu, mi pro toto jeviště přišel až příliš obyčejný a fádní, zvlášť když se s ní ani moc nehrálo. Moc se mi nelíbily ani kostýmy. Působily jako taková všehochuť, neboť některé byly z podivných pěnových materiálů, jiné pletené či háčkované, ale viděla jsem i džíny. Herecké výkony rovněž byly takové nemastné, neslané, nekompaktní, a chyběl jim drive jako by nehráli srdcem a duší, ale spíše jen hlasem a odříkaným textem. Snad jenom Igor Orozovič jako Claudius a Filip Březina jako Laertes se do svých rolí v určitých momentech o něco víc opřeli. Typově mi ale do rolí příliš neseděli. Představitelé Hamleta ani Ofélie mne příliš neoslovili, ale určitý podíl na tom má i jejich režijní a dramaturgické vedení. Všichni herci jako by hráli jen sami za sebe, ale nijak neladili se svými hereckými kolegy, snad jen trochu „multifunkční“ dvojice Jan Bidlas a Marek Daniel. Jediný, kdo mne pak svým provedením skutečně zaujal, byl Csongor Kassai, který coby duch s velmi zajímavým kouřovým efektem procházel celým příběhem. Ráda bych tam našla více světlých míst, ale bohužel značně převažovala ta, co mi celý dojem z představení spíše kazila. Toto krásné místo si něco takového vážně nezaslouží. Prostě toto směrování klasického díla bez obsahu, a navíc s nijak zvlášť výraznými výkony bohužel nemohu hodnotit jinak než jako silně podprůměrné. Pokud by zde tento trend měl pokračovat i nadále, návštěva této scény už pro nás bohužel nebude nijak atraktivní. Ceny vstupenek sem rozhodně nejsou zrovna nejlevnější a jelikož nebydlíme v Praze, je pro nás i finančně a časově náročná také cesta. Viděla jsem již několik zpracování Hamleta, ale toto je suverénně nejslabší. „Kytice“, kterou jsme navštívili před týdnem, se povedla o poznání lépe.

Moje hodnocení: 35 %

Hamlet s otcem (P.Neškudla a C.Kassai j.h.)

Rosencrantz, Guildenstern, herec a Hamlet (M.Poulová, D.Barešová, D.Prachař a P.Neškudla)

Gertruda, Claudius a Polonius (I.Orozovič, T.Medvecká a O.Pavelka)

Hamlet s Ofélií (P.Neškudla a B.A.Mikeschová) a vzadu Francisco, Claudius, duch krále, Laertes a Barnardo (J.Bidlas, I.Orozovič, C.Kassai j.h., F.Březina j.h. a M.Daniel)

"Kytice" - Národní divadlo

(Karel Jaromír Erben)

„Jedna vesnice, jeden kostel, množství osudů.“ (premiéra 28. února 2019)

Jelikož miluji divadlo a nejraději bych do něj chodila i klidně každý týden, tedy pokud by čas a finance dovolily, jsou pro mě poukazy nebo vstupenky do divadla jedním z nejlepších možných dárků. A Ježíšek byl tentokrát opravdu štědrý a nadělil mi hned čtyři. Tři z nich využiji ještě v lednu, takže mě čeká opravdu krásný a kulturou nabitý měsíc. Hned v neděli 4. ledna 2026 jsme se vypravily na „dámskou jízdu“ do Prahy a rovnou do Národního divadla. Návštěva tohoto našeho českého „svatostánku“ je pro mne opravdu výjimečnou událostí. Zatím jsem ho měla možnost navštívit pouze jednou, a tehdy to bylo divácky velmi oblíbené představení „Sluha dvou pánů“. Tentokrát nás však čekala jevištní adaptace jednoho z nejčtenějších literárních děl české literatury. Kdo by neznal Karla Jaromíra Erbena a některou z balad jeho sbírky Kytice, která poprvé vyšla v roce 1853. Je inspirována lidovou slovesností, pověstmi i mýty, a hlavně mezilidskými vztahy, vinou, láskou i smrtí. Dohromady obsahuje celkem 13 skladeb, nicméně tvůrčí duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) si z těchto balad do svého divadelního nastudování vybralo jen osm z nich. Samozřejmě mezi nimi nechybí i ty nejznámější jako Polednice, Vodník nebo Svatební košile.

Do vyhořelého kostela pomalu přicházejí vesničané obtěžkáni svými hříchy. A poutník (František Němec) začíná vyprávět o Záhořovi, který okrádá i zabíjí pocestné. Slíbil, že jeho nezabije, pokud mu z pekla přinese jeho úpis. Za mnohé jeho hříchy ho totiž nečeká vůbec nic pěkného. Když pak od poutníka uslyší o všech těch mukách, která se na něj chystají, začne všech svých hříchů litovat. Rozhodne se modlit a úpěnlivě prosit boha o odpuštění. Poutník u něj zasadí jabloňový proutek, ze kterého postupně vyroste velká jabloň. Záhoř pod ní dlouhá léta setrvává v modlitbě a pokání. Nakonec nachází pokoj, umírá a mění se v prach. („ZÁHOŘOVO LOŽE“) Tato balada rámuje všechny následující, vše s ní začíná i končí.

Lesem právě projíždí král (Igor Orozovič), který cestou na hrad potkává krásnou Doru (Magdaléna Borová j.h.). Neváhá a požádá její nevlastní matku (Jana Preissová) o její ruku a aby mu ji přivedla na hrad. Ta se však rozhodne Doru zabít a rozčtvrtit. Místo ní pak králi přivede svou vlastní dceru (Magdaléna Borová j.h.), která vypadá jako by Doře z oka vypadla. Král se s ní ožení, ale zanedlouho musí opět odjet. Chce, aby mu jeho žena zatím něco upředla. Stařec (František Němec) posílá pachole na hrad s částmi zlatého kolovrátku, aby je vyměnil za odnesené části Dořina těla, které nakonec spojí a opět mu vdechne život. Král po svém návratu chce vidět svou ženu příst a kouzelný kolovrátek mu vše vypoví. Okamžitě se tak vydá zpět do lesa, aby tam našel svou vyvolenou. Matku i se zlou sestrou potrestá tak, jak ony samy předtím vykonaly. („ZLATÝ KOLOVRAT“)

Blíží se poledne a matka při vaření ztrácí trpělivost se svým malým a dovádějícím dítkem (Pavla Beretová). Zavolá na něj Polednici, ale nakonec sama zpanikaří a dítě nešťastnou náhodou udusí, jak se ho před ní snaží v náručí ochránit. („POLEDNICE“ – vypráví František Němec)

Ačkoli ji matka varovala (Taťjana Medvecká), přesto se dcera (Berenika Anna Mikeschová) vydala k jezeru prát. Tam se s ní propadne lávka a ona mizí pod hladinou, kde se setká s vodníkem (Csongor Kassai). Ten ji následně pojme za svou ženu a později se jim narodí dítě. Nicméně se jí stále stýská po její matce a uprosí vodníka, aby ji pustil na krátkou návštěvu domů. Dá jí lhůtu do večera a jako záruku si zde ponechá jejich dítě. Matka ji však nechce pustit zpět. A když ji ani na třetí naléhání nevydá, pomstí se jim na malém dítku, jehož mrtvé tělíčko nechá v krvi ležet u jejich prahu. („VODNÍK“)

Ukončit život svého nově narozeného dítěte se rozhodla i další dcera (Pavla Beretová). Pro své vykoupení si pak dojde na šibenici. Před tím však ještě stačí proklít muže (Patrik Děrgel), který s ní spával i svou matku (Jana Oľhová j.h.), která vše tiše tolerovala. („Dceřina kletba“)

Dívka (Daniela Šišková j.h.) pláče po svém milém (Radúz Mácha) a modlí se k Panně Marii, aby jí ho co nejdříve z ciziny přivedla zpět. Ještě ten večer si pro ni přijde a během noci si ji chce odvést daleko odsud, kde teď již nějaký čas pobývá. Když ji dovede až na hřbitov a ona si uvědomí, že on již nepatří mezi živé, podaří se jí na poslední chvíli zachránit v umrlčí komoře. Její vroucí modlitby ji naštěstí před snoubencem i umrlcem (Jan Bidlas) ochrání až do ranního kokrhání kohouta. („SVATEBNÍ KOŠILE“)

Mladá vdova (Berenika Anna Mikeschová) truchlí nad hrobem svého prvního manžela (Jan Bidlas), který byl otráven. Nicméně se zde setkává s mladým mužem (Patrik Děrgel j.h.), který ji přesvědčí, aby zapomněla na minulost a do měsíce se koná nová svatba. U hrobu jejího nebožtíka manžela však vyroste dub a na něm sedává holoubek, který jí i po letech připomíná její vinu. Výčitky svědomí jí už nedovolí nést tuto tíhu, a tak se ze zoufalství utopí v řece. („HOLOUBEK“)

Mladá přadlena Hana (Iva Janžurová) o adventu přede len a přeje si ženicha. Spolu se svou kamarádkou Marií (Pavlína Štorková) se vydají k jezeru. Podle tradice by do ledu měly na Štědrý den o půlnoci vytesat otvor, díky kterému se jim na vodní hladině zjeví jejich osud. Zatímco Hana tam spatří svého milého Václava, Marie tam vidí smuteční průvod a rakev. O rok později vdaná Hana vzpomíná na svou dobrou kamarádku, která dle věštby před třemi měsíci zemřela.

Se závěrečným Záhořovým pokáním přichází katarze a osvobozující vykoupení. Vina může být vykoupena.

Vždy mne fascinovalo, kam na tyto morbidní příběhy K. J. Erben chodil. Už jejich samotné čtení a představa působí dost strašidelně až hororově, že člověku běhá mráz po zádech. A co když se k tomu pak ještě přidá výtvarná a hudební složka, která celou tuto atmosféru ještě znásobí. Musím říct, že podmanivá scéna, která se opravdu povedla, i dokreslující hudba byly opravdu působivé. Spolu s hereckými výkony, využitím techniky i nápaditě navrženými kostýmy a rekvizitami pak celá tato inscenace (autorů – dramatizace: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) a Ilona Smejkalová, režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), dramaturgie: Ilona Smejkalová, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Petr Kaláb, pohybová spolupráce: Jan Kodet, světelný design: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) a Jakub Kopecký, video: Erik Bartoš, překlad anglických titulků: Alžběta Soperová, foto: Pavel Hejný, a další) nabízela především vizuálně velmi atraktivní podívanou, která se spolu s jednotlivými příběhy a verši postupně více a více dostávala pod kůži. Zatímco některé z balad – jako Vodník nebo Holoubek – byly opravdu skvěle i choreograficky nápaditě provedené, nejznámější Polednice tam pak byla spíše jen do počtu a z povinnosti. Určitě by si zasloužila trochu více invence než pouze cinknutí na zvonky, dítě tahající kohouta a „pouhý“ přednes její zkrácené verze. I když obdivuji paměť pana Františka Němce, bohužel nebyl příliš slyšet a ani mu nebylo dostatečně rozumět. Nevím, jestli měl nějakou zdravotní či hlasovou indispozici, ale části postavené pouze na přednesu musí opravdu znít a rezonovat, což mi zde bohužel chybělo. A to jsem napínala uši, jak se dalo. Hodně míst pak bylo dost statických nebo se hrálo příliš v zadním prostoru jeviště, což trochu ubíralo i na výkonech. Tím, jak se kratší příběhy rychleji střídaly, neměli herci zas tolik prostoru něco předvést. Nejvíce v paměti mi tak zřejmě zůstane Jana Preissová jako krutá babice se sekerou v ruce i její škodolibě předoucí kolovrátek, Iva Janžurová jako prozpěvující si „mladá“ dívka, která se nakonec mění v strom, nebo Csongor Kassai jako krutý i žalem a samotou se soužící vodník. V celém tomto zpracování jsem však postrádala nějaké nové nápady, jak by se příběhy či jejich provedení dalo ztvárnit a uchopit. Sice to bylo celkem věrně převyprávěno, ale nic nového a objevného toto nastudování nepřineslo. Nicméně jeho výtvarná a vizuální složka, na kterou zde více vsadili, působí opravdu silným dojmem a určitě se, stejně jako temné a známé příběhy, zdá větší části publika dostatečně lákavá, aby zde ještě dlouho vyprodávali tento zlatě zdobený sál. I já jsem ráda, že jsem tu opět mohla být a vidět to na vlastní oči.

Moje hodnocení: 65 %

Svatební košile (R.Mácha, alter. L.Polišenská a J.Bidlas)

Vodník (C.Kassai, T.Medvecká a alter. A. Prášilová Fialová)

Záhořovo lože (T.Medvecká, I.Janžurová)

Seznam starších článků:

„Kráska a zvíře“ - Národní divadlo

„Labutí jezero“ - host Krušnohorského divadla
„Sluha dvou pánů“ - Činoherní studio
„Hamlet“ - Národní divadlo
„Kytice“ - Národní divadlo
„Škola žen“ - Činoherní studio
„Tři grácie z umakartu“ - host Domu kultury UL
„Kurios“ - Letenská pláň
„Kaktusový květ“ - Divadlo Palace
„A vybuchla Setuza“ - Hraničář
„Tajemství“ - Divadlo Kalich
„Donaha!“ - Divadlo Na Fidlovačce
„Zavři oči, Maxi!“ - Severočeské divadlo opery a baletu
„O lásce“ - zámek Mělník
„Frozen“ - Circustheater Scheveningen NL
„S prezidentem v divočině“ - Divadlo v Řeznické
„La Traviata“ - Severočeské divadlo opery a baletu
„Za dveřmi kanceláří“ - host Městského divadla Děčín
„Gin Game“ - Vršovické divadlo MANA
„Afrikania“ - Divadlo Image
„Slyšel jsem sovu zavolat své jméno“ - Vršovické divadlo MANA
„Trója“ - RockOpera Praha
„Bílá paní na vdávání“ - zámek Děčín
„Noc na Karlštejně“ - zámek Mělník

„Strašidlo cantervillské“ - zámek Ploskovice

„My Fair Lady“ - Severočeské divadlo opery a baletu

„Harila aneb Čtyři z punku a pes“ - Činoherní studio

„Tady je všechno ještě možné“ - Činoherní studio

„Jídelní vůz“ - Činoherní studio

„Mam´zelle Nitouche“ - Severočeské divadlo opery a baletu

„Baletní triptych“ - Severočeské divadlo opery a baletu

„Hanzelkazikmund (zde jsou lvi)“ - Činoherní studio

„Galileo“ - Divadlo Hybernia

„Sestra v akci“ - Hudební divadlo Karlín

„Mnoho povyku pro nic“ - Stavovské divadlo
„Mikulášovy prázdniny“ - host Činoherního studia
„Ronja, dcera loupežníka“ - Činoherní studio
„Mluviti pravdu“ - Činoherní studio
„Pan Theodor Mundstock“ - Činoherní studio
„Malý princ“ - RockOpera Praha
„Višňový sad“ - Činoherní studio
„Den člověka“ - Činoherní studio
„Krysař“ - Divadlo Kalich
„Americký bizon“ - Činoherní studio
„Já, Feuerbach“ - Činoherní studio
„Kočka v oregánu“ - Divadlo Kalich
„Malý princ“ - host zámku Velké Březno
„Divotvorný hrnec“ - Otáčivé hlediště
„Černá sanitka“ - Činoherní studio
„Najal jsem si vraha“ - Činoherní studio

„Pašijová hra“ - Činoherní studio

„Heda Gablerová“ - Činoherní studio

„Čarodějův učeň “ - Činoherní studio

„Lidojedi“ - Činoherní studio

„Můžem i s mužem“ - host Domu kultury UL

„Bratrstvo kočičí pracky“ - Činoherní studio

„Rozmarné léto“ - host Činoherního studia

„Pábitelé“ - Činoherní studio

„Funny Games“ - Činoherní studio

„4 sestry“ - host Krušnohorského divadla

„Benátky pod sněhem“ - host Krušnohorského divadla

„STOMP“ - Kongresové centrum

„Vánoční hra aneb O tom slavném narození“ - Činoherní studio
„Snímek 51“ - host Činoherního studia
„Stepní vlk“ - Činoherní studio
„Transky, body, vteřiny“ - host Činoherního studia
„Pan Kolpert“ - Činoherní studio
„Poručík z Inishmoru“ - host Krušnohorského divadla
„Když se zhasne“ - host Domu kultury UL
„Sen noci svatojánské“ - Činoherní studio
„Poslední kšeft“ - Činoherní studio
„Pazour“ - Činoherní studio
„Toruk - The First Flight“ - O2 Aréna
„Ministerstvo školství a vědy Ukrajina“ - Činoherní Studio (Obejvák)
„Lobby Hero“ - Činoherní Studio
„Brouk v hlavě“ - host Krušnohorského divadla
„Kvartet“ - Divadlo Bez zábradlí
„Pornografie“ - Činoherní studio
„Zub za zub“ - host Severočeského divadla
„Paškál“ - Činoherní studio (Obejvák)
„Lady Oskar“ - host Městského divadla Děčín
„Veletoč“ - host Krušnohorského divadla
„Věra“ - host Krušnohorského divadla
„Zamilovaný Shakespeare“ - host Městského divadla Děčín
„39 stupňů“ - Dejvické divadlo
„The Meridian“ - host Činoherního studia
„451 stupňů Fahrenheita“ - Činoherní studio
„Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete“ - Pražský hrad
„Děkujeme, že zde kouříte“ - Činoherní studio
„Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“ - Činoherní studio
„Drahá Mathilda“ - host Krušnohorského divadla
„Dracula 2018“ - Hudební divadlo Karlín
„Srpen v zemi Indiánů“ - host Činoherního studia
„Koule“ - host Krušnohorského divadla
„Čochtan vypravuje“ - host Domu kultury UL
„Casanova“ - Severočeské divadlo
„Carmen“ - Hudební divadlo Karlín
„Dvě noci na Karlštejně“ - host Krušnohorského divadla
„Mlčení bobříků“ - host Hraničáře
„Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ - host Krušnohorského divadla

„Báječná neděle v parku Crève Coeur“ - host Krušnohorského divadla

„Tři bratři v nesnázích“ - host Severočeského divadla

„Zkrocení zlé ženy“ - Divadelní zahrada (ČS)

„Rusalka“ - Otáčivé hlediště

„Jindřich VI. - 3. díl“ - Likérka (ČS)

„Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách“ - host Krušnohorského divadla

„Jesus Christ Superstar“ - Hudební divadlo Karlín

„Rukojmí bez rizika“ - host Severočeského divadla

„Klec“ - host Činoherního studia

„Velký Gatsby“ - host Městského divadla Děčín

„Žena, která uvařila svého manžela“ - host Městského divadla Děčín
„Cena za něžnost“ - host Městského divadla Děčín
„Začínáme končit“ - host Krušnohorského divadla
„Boj černocha se psy“ - Činoherní studio
„Shirley Valentine“ - host Krušnohorského divadla
„Romantický víkend“ - host Severočeského divadla
„Detektor lži“ - host Činoherního studia
„Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“ - host Krušnohorského divadla
„Děti z Bullerbynu“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 2.díl“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 1.díl“ - Činoherní studio
„Sirotci“ - Činoherní studio
„Ledový hrot“ - Činoherní studio
„Hlava v písku“ - host Krušnohorského divadla
„Misantrop“ - Činoherní studio
„Spolu“ - host Činoherního studia
„Sluha dvou pánů“ - Národní divadlo
„Bosé nohy v parku“ - host Městského divadla Děčín
„Ani spolu, ani bez sebe“ - host Severočeského divadla

„Starší články zde“