středa 25. května 2022

"Malý princ" - RockOpera Praha

 (Antoine de Saint-Exupéry, Pavla Forest a Milan Steigerwald)

„Autorské zpracování slavné knihy o letci, který ztroskotá v poušti a potká tam malého chlapce.“ (premiéra 8. června 2017)

Ani netuším, jak dlouho už jsem plánovala navštívit netradiční a zcela originální holešovickou scénu RockOpery Praha. Nakonec k tomu přeci jen po dlouhé době konečně došlo, a to dne 22. května 2022. Pro svou první návštěvu jsem si vybrala „Malého prince“, který je zde již devátou autorskou inscenací a první rodinou rockovou operou. Je zajímavé, jaký filosofický podtext a přesah v sobě tento příběh ukrývá. Moc jsem si ho ale nedovedla představit v rockovém zpracování, pod kterým se podepsal zdejší autorský tým v čele s libretistkou Pavlou Forest a autorem hudby Milanem Steigerwaldem. Coby režisérka je doplnila Irina Andreeva, která i sama osobně malého prince na jevišti ztvárňuje. Spolu s ní zde v titulní roli letce bez alternace hraje a zpívá Kamil Střihavka. Výlet na tento rockmuzikál byl vlastně jakýmsi narozeninovým dárkem.

Letec (Kamil Střihavka), který ztroskotal na saharské poušti, se snaží opravit své letadlo. Najednou se zde objeví malý chlapec (Irina Andreeva, zpěv – Marie Steigerwaldová), který po něm chce, aby mu namaloval beránka. On však neví jak, a tak mu namaluje bedýnku, ve které se beránek ukrývá. Vždyť přece to, co je důležité, je očím neviditelné. Začnou si povídat a Malý princ mu vypráví o své malé planetce, ze které pochází a o třech sopkách na ní, o které se musí starat. O baobabech i o své milované růži s trny (Daniela Gildenlöw Langrová, Zuzana Dovalová - zpěv, Lenka Natty Ryšavá - akrobacie, tanec), kterou opustil, aby mohl poznat jiné planety. Na každé z nich se setkává s novými a podivnými typy lidí. Potkává krále (Matěj Kohout), který ze všech ostatních chce mít své poddané, byznysmena (Salvi Salvatore), který jen počítá hvězdy a chce jich mít pořád víc, a který má kolem sebe neustále svou ochranku (Davee Szelezsan, Henrique Pinto, Jirka a Petr), nebo domýšlivce (Lukáš Šimon), který touží po obdivu ostatních. Jiná planeta má svého lampáře, který musí bez chvíle odpočinku neustále rozsvěcet a zhasínat lampu (Pavla Forest). Na další zase barman (Petr Opava) neustále nalévá opilcovi (Lukáš Šimon), který pije, aby zapomněl na to, že se stydí, protože pije. Až konečně dorazil i na Zemi, kde potkal nádražáky, lidi, ženy, děti (Martin Sluka, Alexandra Šerá, Barbara Nováková a dětský herecký soubor), spoustu růží, ale také lišku (Daniela Gildenlöw Langrová a Zuzana Dovalová), díky níž pozná, co znamená pravé přátelství. Mezitím jim v poušti začne docházet voda, a tak se spolu vydají hledat studnu (Pavla Forest), u které polehává jedovatý had (Matěj Kohout). Zatímco letec se chce vrátit s vodou zpátky k letadlu, Malý princ zůstává s hadem. Chce se totiž vrátit zpátky domů, ale jelikož si tam nemůže vzít i své tělo, nechává se od něj uštknout. V noci pilot pozoruje oblohu a hledá princovu hvězdu.

To bylo tedy spojení; krásný známý příběh s poselstvím v pro mě naprosto novém prostředí i netradičním rockovém zpracování s živou kapelou (dirigent, klávesy: Milan Steigerwald, kytara: Martin Holly Holandr, baskytara: Richard Scheufler a bicí: Richard Scheufler jr.). Nicméně celkové dojmy z toho mám takové rozporuplné. Bohužel jsem si naplno nemohla užít velmi kvalitní zpěv, ani krásné a silné hlasy, neboť se spolu s texty písní bohužel výrazně ztrácely v příliš hlasité hudbě. Rocková nálož byla bohužel podstatně silnější než jakýkoliv zpěv, což mě docela mrzelo. Přiznávám, že jsem se těšila hlavně na zpěv Kamila Střihavky, který bohužel v tom „kraválu“ nebyl tak jasný, abych rozuměla, co a o čem vlastně zpívá. Aspoň tu dostal trochu prostoru i k hereckému projevu. Bylo fajn ho zase jednou vidět (a trochu i slyšet) na jevišti. Trochu mě také zamrzelo, že jsem v obsazení zrovna nevychytala Irenu Kristekovou, kterou znám z našeho ČS a jejíž hlas bych si zase jednou ráda poslechla. Rozporuplné pocity jsem měla i ze ztvárnění postavy Malého prince. Chvílemi mi Irina Andreeva coby Malý princ připadala opravdu roztomilá, ale chvílemi taky dost „neohrabaná“ a neautentická. Do malého chlapce měla (coby starší žena) opravdu daleko. Každopádně ale asi tak nějak chápu, proč si ji do té role vybrali. Co se mi ale opravdu líbilo bylo zapojení určitých prvků akrobacie i některé choreografie včetně zajímavých kostýmů. I celková atmosféra místa a energie účinkujících mě zaujala. Hudba by také byla fajn, ale určitě bych pro příště navrhla zvukaři, aby trochu ubral decibely a nechal tak trochu vyniknout i zpěvy. Moc ráda bych si je totiž (obzvláště v muzikálu) poslechla, ale takhle mi přišlo, že byly docela „zazděné“ a já z nich příliš neměla, abych je mohla ocenit. Nicméně doufám a věřím, že se sem ještě někdy podívám a užiju si další rockový příběh.
Moje hodnocení: 65 %

Malý princ a letec (I.Andreeva a K.Střihavka)

Malý princ mezi růžemi (I.Andreeva, alter. I.Kristeková a D.Gildenlöw Langrová)


sobota 26. března 2022

"Višňový sad" - Činoherní studio

(Anton Pavlovič Čechov)

„Slavná Čechovova lyrická komedie, kruhový tanec několika generací pod střechou starého domu a se sadem plným kvetoucích višní, o které je třeba pečovat, aby rostly a plodily, což ale už nikdo neumí. Už se zapomnělo, jak sušit višně, navazovat hluboké vztahy a starat se o rodinný dům, aby nepropadl v exekuci. Co jen s ním bude? S jeho krásou, s úvěry, s tím, jak moc nás potřebuje.“ (premiéra 27. února 2022)

Pátou premiérou jubilejní 50. sezóny se tentokrát stalo jedno z klasických děl světové literatury, které je mnohými považované za nejlepší Čechovovo dramatické dílo vůbec. Napsal ho v době, kdy už byl těžce nemocný. Jeho premiéra pak proběhla v Moskvě 30. ledna 1904 k jeho 44. narozeninám, a tedy půl roku před jeho smrtí. V ČS tak v legendárním překladu Leoše Suchařípy, který zde v té době také působil (coby dramaturg a herec), volně navazuje na průlomovou inscenaci Čechovových „Tří sester“. Ta zde byla uvedena v roce 1982 v režii Ivana Rajmonta. Nověji zde „Tři sestry“ nastudovali pak ještě také v roce 2006 v režii Mariána Amslera a v roce 2010 přidali i Čechovova „Racka“ v režii Natálie Deákové. Režírovat „Višňový sad“ jako tzv. celosouborovku, kterou doplnil o další dva hostující herce Josefínu Voverkovou a Jana Bidlase (pro něhož je to návrat na zdejší prkna), se zde rozhodl současný umělecký šéf ČS David Šiktanc. Do svého týmu si přizval dramaturgyni Terezu Marečkovou, ale také svého dlouholetého spolupracovníka a scénografa Jana Štěpánka (viz např. „Pornografie“, „Homo Faber“, „Stepní vlk“ nebo „Heda Gablerová“). Scénickou hudbu pro inscenaci složil Vladimír Franz (stejně jako nedávno pro „Stepního vlka“ nebo „Najal jsem si vraha“) a kostýmy navrhla držitelka Českého lva Zuzana Bambušek Krejzková. Dle režisérova přesvědčení prý „právě nyní nazrál čas k uvedení této hry, která vypráví o konci jedné epochy a strachu z nejasné budoucnosti.“ Já ji viděla 23. března 2022.

Statkářka Raněvská (Marta Vítů) se spolu se svým bratrem Gajevem (Matúš Bukovčan), svou dcerou Aňou (Andrea Berecková), guvernantkou Charlottou (Josefína Voverková j.h.) a sluhou Jašou (Petr Uhlík) vracejí z daleké Paříže na statek na ruském venkově. Zde je kromě statkáře Simeonova-Piščika (Jan Plouhar) vítá i její adoptovaná dcera Varja (Klára Suchá), která se velice svědomitě snaží o místní statek starat, s čímž je jí nápomocen i jejich oddaný 87letý komorník Firs (Jaroslav Achab Haidler). Statek je ale již bohužel tak zadlužen, že už je jen kousek před krachem. Měl by tedy být prodán i spolu s krásným višňovým sadem. Místní podnikatel a také Varjin nápadník Lopachin (Jan Bidlas j.h.) se Raněvské a jejímu bratrovi snaží poradit, aby pronajali pozemky sadu chatařům, ale oni něco takového rezolutně odmítají. Právě sad je pro ně zde tím nejdražším a nejcennějším a rozhodně ho takto nechtějí rozparcelovat. Bohužel jim ale nezbyde nic jiného než ho v dražbě prodat. Překvapivým kupcem je právě Lopachin, který nechá sad, a tím i rodinné vzpomínky původních majitelů, zničit. Pro rychlý zisk obětuje i vztah s Varjou, když o ni přestane jevit zájem. Stejně tak jako účetní Jepichodov (Jan Hušek), do kterého se zamilovala panská Duňaša (Annette Nesvadbová). Po jejich krátké známosti ji opustí kvůli kariéře. Neopětovaná je i láska Péti Trofimova (Lukáš Černoch) k Aně, která naivně touží po novém životě, po nějaké změně. Dům je určen k demolici, sad je zničen, rodina i vztahy se rozpadají, a každý si jde po svém. Raněvská, s Gajevem a Jašou se vrací do Paříže. Tak nějak se ale úplně zapomnělo na starého a nemocného komorníka Firse, který v domě umírá.

Banální a celkem nudný příběh rozhodně nepatří k silným stránkám této hry, nicméně její stěžejní téma, kdy něco starého končí a nové přichází, je stále celkem aktuální; jako i v této postcovidové době. Čechovova díla jsou také více o tom skrytém, co se děje tak nějak na pozadí nebo v hlavách jednotlivých postav. Jsou spíše o psychologii postav, vztahů a zde také o určité povrchnosti, necitlivosti, afektovanosti i zvláštní samotě všech jedinců v mnoha podobách. Myslím, že se jim v této inscenaci (autorů – režie: David Šiktanc, překlad: Leoš Suchařípa, dramaturgie: Tereza Marečková, scénografie: Jan Štěpánek, kostýmy: Zuzana Bambušek Krejková, hudba: Vladimír Franz, a další) celkem obstojně podařilo vystihnout rozlišné charaktery díky hereckým výkonům, ale také díky navrženým kostýmům. Sama za sebe jsem tam hodně vnímala i téma určité naivity, ale hlavně „pozérství“ (přetvářky), kdy se každý prezentuje jako něco, co ve skutečnosti není; počínaje Raněvskou, která stále žije ve svém vlastním světě a odmítá přijmout tvrdou realitu, přes jejího bratra Gajeva, který si chce uchovat image muže z vyšší společnosti, přestože nemá finanční prostředky, kterými by mohl svou setru jakkoliv podpořit, Jašu, který se rozhodně nechová jako sluha, ale dost povýšeně minimálně jako spolumajitel panství, po statkáře Piščika, o kterém jsem skoro vůbec nevěděla, co si vlastně myslet, atd. Nikdo z nich mi nepřipadal přirozený a tak nějak skutečný, snad až na komorníka Firse, který nikomu nepotřeboval nic dokazovat. Byly jako určité karikatury těch spíše nedobrých vlastností. Přiznávám, že některé postavy mi tam přišly trochu navíc, ale přesto si tam své místo našly. Tato „přehlídka“ roztodivných postaviček plná zmarněných osudů ale díky tomuto trochu hravému a rozvernému pojetí dokázala nastínit i určitou (tragi)komiku, která se v nich také skrývala. Vždyť dle Čechovových vlastních slov to „vlastně není drama, ale komedie, místy dokonce fraška“. Komedii si tedy představuji docela jinak, ale určité záblesky frašky se tam možná mihly. Vizuálně i herecky se mi to celkem líbilo, přičemž bych vyzdvihla především výkony Klárky Suché a Jana Bidlase, jejichž postavy z těch všech ostatních stály více nohama na zemi, a také v tom všem projevily nějaké emoce. Celkově to byla zajímavá podívaná na celým místním souborem zaplněné jeviště postavami jakoby z jiného světa.
Moje hodnocení: 56 %
Simeonov-Piščik, Lopachin, Raněvská, Charlotta, Gajev a Firs (J.Plouhar, J.Bidlas j.h., M.Vítů, J.Voverková j.h., M.Bukovčan a J.A.Haidler)

Varja, Simeonov-Piščik, Charlotta, Jepichodov a Duňaša (K.Suchá, J.Plouhar, J.Voverková j.h., J.Hušek a A.Nesvadbová)

Jepichodov, Jaša, Charlotta, Lopachin, Raněvská, Varja, Gajev, Simeonov-Piščik, Trofimov, Aňa a Duňaša (J.Hušek, P.Uhlík, J.Voverková j.h., J.Bidlas j.h., M.Vítů, K.Suchá, M.Bukovčan, J.Plouhar, L.Černoch, A.Berecková a A.Nesvadbová)

pátek 4. února 2022

"Den člověka" - Činoherní studio

(Clifford D.Simak, Petr Uhlík a Kateřina Součková)

„Inscenace, inspirovaná slavným sci-fi románem, zabývající se naším vztahem k domovu a jeho postupným rozpadem. Co se stane s lidmi během dalších tisíciletí? Možná po nich zbyde jen jeden malý obývák v Ústí nad Labem.“ (premiéra 16. prosince 2021)

Tato jubilejní 50. sezóna si na své konto připisuje již 4. letošní premiéru, a tentokrát navíc po dlouhé době opět na „komorní scéně“ ČS v tzv. „Obýváku“, který se nachází ve 3. patře divadla. Inscenace je ušitá této malé scéně přímo na tělo, neboť jejím ústředním prostředím je právě malý obývák jednoho ústeckého bytu. Tvůrčí tým v čele s debutujícím režisérem, a také nejmladším hercem v souboru Petrem Uhlíkem, a dramaturgyní Kateřinou Součkovou se pro svůj původní text a scénář nechali inspirovat slavným sci-fi románem „Město“ amerického autora Clifforda A. Simaka. „My jsme si z té knížky, která je o vztahu Země versus vesmír, vytáhli hlavně téma vztahu k domovu, který jsme zkoncentrovali tady do obývacího pokoje," jak říká dramaturgyně inscenace. Zásadní změnou však je, že oproti románu, ve kterém vystupují pouze mužské postavy, se zde rozhodli hlavní role svěřit naopak ženám. Rodinu Websterů alias Madam zde v několika generacích zastupuje Andrea Berecková. Sofii, která je jí neustále po boku a po celou dobu tak neopustí jeviště, aby zde byla jakousi spojující linkou příběhu, hraje Annette Nesvadbová. A nakonec do několika rozdílných rolí dle měnících se dob a prostředí se zde převtěluje Klára Suchá. Jedna z repríz se konala 3. února 2022 a já byla u toho.

Sofie (Annette Nesvadbová) sedí ve svém křesle a z okna sleduje měnící se scenérii města, zatímco pečuje o stále útulný domov a vzpomíná na svou první Madam (Andrea Berecková). Ta se stala hlasem lidu, pro který se vysoká inflace, problémy s půdou a s pěstěním plodin, i neudržitelná bytová situace stala neúnosnou a oni tak byli nuceni se přestěhovat z města na periferii a do okolních lesů. Zasloužila se tedy o vybudování rezervace, která měla sloužit k ochraně původních obyvatel. Pomyslnou štafetu po ní přebírá její dcera, druhá Madam (Andrea Berecková). I ona by ráda dosáhla věhlasu své matky. V její době se rozvinula meziplanetární komunikace s Marsem, a právě odtud díky Ingrid (Klára Suchá) dostává příležitost dokončit převratný objev. Je však nezbytné, aby s ní okamžitě odletěla na Mars. Ona však trpí agorafobií, která je úzkostnou poruchou, spojenou se strachem z veřejných prostranství. Tento strach jí i přes veškerou snahu a odhodlání nedovolí opustit její bezpečný domov. Sofie posílá kosmickou loď pryč.

V čase se posouváme ke třetí Madam (Andrea Berecková), která se po vzoru své matky, a hlavně slavné babičky, snaží řešit situaci mezi obyvateli rezervace a lesními lidmi. Původní záměr její babičky, ačkoli byl zamýšlený s veškerou úctou a dobrým záměrem, se bohužel neukázal jako to nejlepší možné řešení. Do svého bytu si pozvala Joe (Klára Suchá), jednu z lesních lidí, aby se pokusila obnovit vztahy a soužití mezi lidmi z města a těmi původními obyvateli, kteří nyní žiji mimo civilizaci. Je mnohem odhodlanější následovat Joe a konečně tak opustit svůj domov. Na poslední chvíli ji ale Sofie přesvědčí, aby přeci jenom zůstala doma.Ani čtvrtá Madam (Andrea Berecková) nikdy neopouští svůj domov, a tak se rozhodla pozvat několik posledních obyvatel města, a možná i planety, do svého bytu, do pořadu, který zde moderuje. V této době totiž došlo k hromadnému stěhování se lidí ze Země na Jupiter. Tato Madam však nechce dopustit, aby lidé opouštěli své izolované a složitě udržované domovy a vše, co zde vybudovali jejich předešlé generace. Jednou z návštěvnic bytu je i Linda (Klára Suchá), žena, která odjela na Jupiter a vrátila se, aby o tomto jedinečném zážitku mohla říct všem zbývajícím obyvatelům Země. Slova o nebývalé rozkoši a úžasném životě na Jupiteru Madam neunese. Poslední lidé odchází a ona ví, že je konec. Za zdmi jejího bytu je jenom žhavá a smrtonosná poušť. Madam umírá, ale Sofie zůstává…ve svém domově, bytě, městě, vzpomínkách…

Musím říct, že to byl skvělý, ale také velice odvážný počin uvést zde tuto novou inscenaci (autorů – režie: Petr Uhlík, dramaturgie: Kateřina Součková, scénografie: Martin Chocholoušek, hudba: Michal Vejskal, kostýmy: Simona Pekařová, projekce a světelný design: Štěpán Kovář, a další). Žánr sci-fi není zrovna častý ani snadný k uvádění na divadle, takže určité rezervy tu jsou vždy. Nicméně kvituji nápad zasadit ono „Město“ přímo do Ústí nad Labem, i velmi vhodně a nápaditě navrženou scénu, která kromě obýváku nabízí přes díru ve zdi i pohled do jiného dějství a možná i jiné dimenze s „černou dírou“, která zde byla navíc funkčně využita k mizení věcí i postav. Také zde bylo nadhozeno mnoho témat, která stojí za zamyšlení, ať už tím je ústřední téma vztahu k domovu, ale i například téma pasivního života (bez opuštění svého bytu a komunikace na dálku), nebo možného vývoje lidstva či úpadku planety. V určitém podtextu tam lze zaslechnout i určitý apel od krize bydlení, života ve městě vs. v přírodě, až po enviromentální katastrofu. Během cca 75 minut se seznamujeme se čtyřmi generacemi jedné rodiny a jejich stále věrnou a všudypřítomnou Sofií vyvolávající vzpomínky. Pro přenos v čase zde poslouží staré rádio a zbytek dokreslují ostatní příchozí postavy. A to vše v jednom obývacím pokoji jako minimalistické komorní sci-fi, ve kterém je určitě nezbytné udržet pozornost, aby se divák mohl orientovat v poměrně rychlých posunech času a měnících se okolnostech. Se všemi těmito tématy i generačním plynutím v čase si hravě poradily pouze tři herečky. Annette Nesvadbová po celou dobu skvěle udržela svůj „poker face“ a nadčasovost své postavy, která vše propojovala, zatímco Andrea Berecková se musela bez větších prostojů a stále na jevišti převtělovat do odlišných charakterů svých Madam, které ale přeci také jen cosi spojovalo. Prošla tak cestu od velice razantní, silné a akční ženy, přes trochu pochybující, ale odhodlanou dosáhnout věhlasu své matky, po více senzitivní a toužící po nápravě, až po chladnější a rezignovanou, přesto však všechny měly až neobvykle vroucí vztah k domovu. Vnímala jsem ji skrze emoce jejích postav, přičemž těmi nejemotivnějšími projevy bylo ztvárnění agorafobie a rozhodně i velice emotivní výbuch na konci, který přešel do naprosté apatie. Klára Suchá měla naopak za úkol určitou dynamiku v příběhu, neboť s příchody jejích odlišných postav se měnilo téma, gradovala a vyhrocovala se situace. Karty byly skvěle rozdány a holky předvedly v poměrně krátkém čase opravdu dobré výkony. Myslím, že i pro debutujícího režiséra Péťu Uhlíka to byl opravdu velmi slušný výstřel. Myslím, že stojí za to, zkusit si prožít toto kratší sci-fi z pohodlí jednoho činoheráckého obýváku.
Moje hodnocení: 76 %
Sofie a Madam (A.Nesvadbová a A.Berecková)

Sofie a Ingrid (A.Nesvadbová a K.Suchá)

Sofie, Madam a Linda (A.Nesvadbová, A.Berecková a K.Suchá)

neděle 21. listopadu 2021

"Krysař" - Divadlo Kalich

 (Daniel Landa)

„Nové nastudování kultovního dirty muzikálu o tajemném muži v kápi s píšťalou, která rozsévá smrt...“ (premiéra 8. září 2017)

Je tomu už 25 let, co uběhlo od světové premiéry tohoto původního českého muzikálu (přesně 7. listopadu 1996 v divadle Ta Fantastika). Byl to první Landův muzikál, který napsal dle novely Viktora Dyka inspirované německou pověstí ze 13. století, a můj ze všech muzikálů, co jsem kdy viděla, i ten nejoblíbenější. Před více jak dvaceti lety jsem byla naprosto nadšená z hudby, textů i skvělého obsazení. Stal se okamžitě mou srdeční záležitostí a nedám na něj dopustit. Zanechal ve mně velice silnou a nesmazatelnou stopu. Snad proto jsem se i trochu obávala jeho nového nastudování, protože pro mne byl tehdy naprosto nepřekonatelným. Nakonec ale převládla zvědavost a touha poslechnout si ho znovu naživo, v novém kabátě a jiném divadle (původně v Ta Fantastice, nyní v Divadle Kalich). Původně jsme na něj měli lístky koupené na 28. listopadu 2020, ale opět kvůli covidu se představení nekonalo a bylo odloženo až o rok později na 19. listopadu 2021. Docela jsme si tedy počkali, ale tento muzikál za to stojí. Stále patří mezi nejúspěšnější původní české muzikály a své úspěchy sklízel i za hranicemi – na Slovensku (Bratislava 1999) či v Rakousku (Klagenfurt 2001). Má za sebou více jak 1500 repríz a přes 150 tisíc prodaných hudebních nosičů, ale i stále aktuální téma a přesah.

Ve městě, kde je společnost rozdělena na dva tábory – místních venkovanů (Barbora Březinová, Miroslava Preňková, Ivona Szantová, Gloria Mielniková, Michal Pribylinec, Václav Procházka, Lukáš Prokop, Jakub Sedláček) a ostrovanů, kteří se sem přistěhovali a momentálně zde zastávají vyšší funkce, se přemnožily krysy. Starosta (Daniel Rous) se spolu s rychtářem (Oldřich Smysl) rozhodnou, že si na pomoc s nimi pozvou krysaře (Přemysl Pálek), kterého ubytují v místním hostinci. Druhý den během setkání se starostou, kde si domluví podmínky i bohatou odměnu za vyhubení krys, spatří jeho dceru Agnes (Kateřina Bohatová Šildová), která ho velice zaujme, stejně jako on ji. Ve městečku se krysař stává svědkem svatby Agnesiny sestry Rózy (Elis Ochmanová), ale také nevraživosti mezi starousedlíky a ostrovany. Přestože krysař starostu varuje, že jeho píšťala je nebezpečná a doporučuje všem, aby v noci zůstali doma, jeden z místních (Jan Vlas) se chce osobně přesvědčit. Druhý den je nalezen mrtvý, stejně jako všechny krysy. Radní však odmítnou krysařovi zaplatit a místo toho se na něj rozhodnou objednat vrahy (Jan Vlas a Pavel Dytrt). Napětí ve městě se přiostřuje a venkované v čele se Štěpánem (Roman Tomeš) a jeho ženou (Barbara Chybová) se rozhodnou pomstít ostrovanům i přes to, že mezi nimi mají svého dobrého přítele Jakuba (Jakub Šlégr) od brány. Boje se promění v krvavou řež. Zabit je hostinský (Heňo), rychtář, starosta, i Rózi. Krysař to chce co nejdříve ukončit a radikálně zakročí. Znovu zahraje na svou píšťalu. Zlodobro (Zuzana Havrlantová) i Dobrozlo (Jiří Minařík) je všudypřítomné a Osud (Robert Jašków) mu vše takto přece předurčil. Krysař mu vrací píšťalu a s Agnes odchází.

Hudba, písně i příběh tohoto původního českého muzikálu (tvůrců – hudba, libreto, texty: Daniel Landa, režie: Mirjam Landa, scéna: Martin Černý, kostýmy: Roman Šolc, choreografie: Linda Rančáková, pěvecké nastudování: Linda Finková, a další) jsou naprosto úžasné a již od prvního poslechu se mi vryly pod kůži i do paměti. Rovněž kostýmy, funkčně navržená scéna a celková atmosféra byly dostatečně temné a vše dokreslující. I přestože zde všichni předvedly velmi dobré (především) pěvecké výkony, nezapůsobily na mne ani zdaleka tak silně jako tehdy. Možná mi k nim zde chybělo trochu více hereckého výrazu i emocí, které svým postavám v původním nastudování všichni, co mne tak svými výkony zaujali, vtiskli. Určitě bych z toho původního obsazení mohla jmenovat hlavně Martinu Kociánovou coby Štěpánovku, Martu Jandovou jako Agnes, Tomáše Kargera v roli Krysaře, Petra Jandu alias Osud, Luďka Waltera coby hostinského, Josefa Cardu v roli starosty, ale i Richarda GenzeraMojmírem Maděričem coby opilce i vrahy. Tehdy jsem měla pocit, že se svými postavami opravdu stali, a ještě navíc to vyšperkovali skvělým zpěvem. V tomto novém obsazení mne především pěveckým výkonem zaujala Kateřina Bohatová Šildová, která si svým silným a příjemně zabarveným hlasem skvěle poradila s náročnějším partem v roli Agnes. Z mužských výkonů bych vyzdvihla i Přemysla Pálka coby Krysaře. Skvěle zpíval a byl skutečně temnou postavou, ale pro mě jen s jedním kamenným výrazem a bez emocí, což udržel po celou dobu představení. Snad i proto mi byl o něco bližší ten v podání Tomáše Kargera z minulého tisíciletí. Kromě velmi kvalitního zpěvu byl i jeho Krysař chladný, tajemný a odhodlaný plnit své poslání, přesto ale dokázal projevit i svou lidskou stránku, ať už ve vztahu k Agnes či z obav, aby opravdu celé město šlo spát a on nikomu z lidí neublížil. O něco více hereckého projevu jsem zde krom zpěvu vnímala akorát u Romana Tomeše, Elis Ochmanové, Jakuba Šlégra a samozřejmě i Heni v roli hostinského. Oproti původnímu nastudování se tu nově objevila i taneční role Krysařovy duše, což mi v podání Jana Kusáka přišlo jako příjemné osvěžení, stejně jako některé prvky nové choreografie (jako např. efektní příchod Agnes na jeviště po „lidských“ schodech). Také se v tomto představení poprvé v roli starosty představil Daniel Rous. Stále je to ale skvělý muzikál a já jsem nadšená, že po velice dlouhém covidovém kulturním půstu zase můžeme chodit do divadla i na tyto úspěšné původní české muzikály. Moc mě těší, že mají stále vyprodané hlediště a že i mladší generace dostává příležitost si je užít. Zatím u mne stále platí, že mezi mými nejoblíbenějšími českými muzikály se na vrcholu drží Krysař, Dracula, Jesus Christ Superstar a Kleopatra.
Moje hodnocení: 85 %
Agnes a krysař (K.Bohatová Šildová a P.Pálek)

Štěpán a Jakub (R.Tomeš a J.Šlégr)

vesničané v čele se Štěpánovkou (B.Chybová) a starosta (alter.M.Zounar)

pondělí 18. října 2021

"Americký bizon" - Činoherní studio

(David Mamet)
„Jedno místo, jeden den, jedna noc a tři protagonisté napína-vého psychothrilleru.“ (premiéra 15. října 2021)

Jen o týden později po první premiéře přišla dne 15. října 2022 na řadu druhá. Tentokrát se v hlavní roli vrací na jeviště Činoherního studia hostující Roman Zach, který zde byl v angažmá po studiu na DAMU v letech 1995-2004. Na inscenaci spolu s režisérem Davidem Šiktancem spolupracoval i Karel F. Tománek, který byl kmenovým dramaturgem ČS a nyní působí jako děkan na DAMU. Americký bizon byl dosud uvedený pouze v pražském Činoherním klubu, a to hned dvakrát v překladu i režii Ondřeje Sokola. Poprvé v roce 2006 se v hlavních rolích objevili Petr Nárožný, Michal Pavlata (nominovaný za roli Teache na Cenu Thálie) a Marek Taclík. V tom novějším nastudování z roku 2015 si pak Ondřej Sokol i zahrál, spolu s Martinem Fingerem a Václavem Šandou. Tentokrát se tedy u nás poprvé uvede i na jiné scéně. V Činoherním studiu si ho do současné sezóny vybrali, neboť dle slov režiséra a uměleckého šéfa Davida Šiktance: „hledali tituly, jež v sobě nesou motiv restartu.“ Hlavní námět se točí kolem vzácné mince, která měla na rubu bizona a na líci hlavu indiánského náčelníka, což mimo jiné odkazuje na původní obyvatele Ameriky. Mimo to je hrou o přátelství, důvěře i zradě. Dala by se zařadit do žánru konverzačních komedií, přičemž lehce zabrousí i do akčního thrilleru s prvky detektivky či hororu.

Don (Roman Zach j.h.) vlastní malé vetešnictví, ve kterém také tráví většinu svého času. Peníze získává z pochybných kšeftíků, ale především z hazardních her se svými přáteli. Často sem za ním chodí jeho chráněnec Bobby (Adam Ernest), který je neustále bez peněz a k Donnymu vzhlíží jako ke svému vzoru, mentorovi i štědrému sponzorovi. Tentokrát mu ale dal za úkol sledovat jednoho chlápka, který si u něj v krámku nedávno koupil pětník s bizonem za padesát dolarů. Don si později uvědomil, že ten pěťák musí mít ještě mnohem větší cenu a chce ho tedy získat zpátky. Když se zde objeví jeden z jeho karetních kumpánů Teach (Jan Plouhar) a zaslechne něco o nějakém chlápkovi, začne vyzvídat. Jakmile pošlou Bobbyho pro snídani, prozradí mu Don víc. Teach ucítí příležitost přijít si na pěkný balík a chce Bobbyho z akce vyšachovat. Snaží se Dona přesvědčit, že právě on je pro takovou akci ten nejlepší a že to zvládne levou zadní. Jenže Don má jisté pochybnosti a rozhodne se k nim namísto Bobbyho přizvat ještě jejich společného kamaráda Fletchera. Celou akci si naplánují na tento večer, jenže ve smluvený čas se neobjeví ani Teach a ani Fletch. A co tu sakra dělá Bobby? Může se jim tato „skvěle“ naplánovaná akce nakonec přeci jen podařit? A ustojí to jejich přátelství?

Co se týká nějakého příběhu, je tato hra (autorů – režie: David Šiktanc, dramaturgie: Karel F. Tománek, překlad: Ondřej Sokol, výprava: Juliána Kvíčalová, hudba: La Petite Sonja, Hank J. Manchini, a další) téměř o ničem, nicméně nabízí dostatek prostoru pro herecký koncert všech tří protagonistů. Ačkoliv se to tak v záplavě vulgarismů, kterých Mametův text nabízí opravdu dost, nemusí zpočátku zdát, jsou všechny dialogy poměrně náročné a textu je zde opravdu hodně. To určitě pociťuje především Roman Zach, který kromě pauzy z jeviště prakticky nesleze. Svého Dona pojal jako kliďase s přirozenou autoritou, který rád pronáší určitá moudra a morální zásady. V určitých momentech se ale jakoby promění v malé děcko, které si rádo hraje s indiánky na náčelníka kmene a tvrdošíjně trvá na vrácení své „hračky“ – tedy pěťáku s bizonem. O poznání méně prostoru zde dostal Adam Ernest, jehož Bobby na jedné straně vypadá, že neumí počítat ani do doseti a potřebuje cítit nějakou otcovskou autoritu, na straně druhé si však umí velmi dobře spočítat, kde mu co kápne do kapsy. Jeho postava je zde jakýmsi hybatelem děje, neboť právě s jeho příchody se věci postupně mění a gradují. Úplně nejlépe se ale se svou postavou popasoval Honza Plouhar. Teach v jeho podání nastupuje v první části jako namachrovaný frajírek, který se chová i vypadá jako slizký a velmi výmluvný vekslák, aby v druhé části vyšlo najevo, že je naprostý „lůzr“ a chudák. Čím dál tím víc mě bavilo sledovat slovní ping-pong mezi těmito třemi naprosto odlišnými charaktery postav, a především jejich výborných protagonistů, kteří se zde skvěle potkali. I když mě ten námět nijak zvlášť nezaujal, všichni herci podali fakt úžasné výkony. Velmi kladně hodnotím i nápaditou a funkčně navrženou scénu, která jen za pomocí korálků odděluje dvě úrovně jeviště. Nechybí zde ani „funkční“ ohniště i indiánský totem rovněž s praktickým využitím. Celkovou atmosféru pak ještě dokreslují vhodně navržená světla a krásná hudba, o kterou se postarali La Petite Sonja a Hank J. Manchini z kapely Kill the Dandies. Představení je poměrně dlouhé, zvláště v první části, ale určitě stojí za vidění.
Moje hodnocení: 66 %
Bobby a Don (A.Ernest a R.Zach)

Teach (J.Plouhar)

Bobby, Teach a Don (A.Ernest, J.Plouhar a R.Zach)

neděle 10. října 2021

"Já, Feuerbach" - Činoherní studio

 (Tankred Dorst)
„Komorní drama promýšlející fenomén divadla a roli herce. Pouť stárnoucího herce, který po dlouhé pomlce hledá ty pravé dveře zpátky ke svému životu.“ (premiéra 8. října 2021)

Letošní divadelní sezóna je pro Činoherní studio opravdu jubilejní. Svou 50. sezónu se proto v ČS rozhodli pojmout jako návratovou. Do všech nově připravovaných titulů totiž plánují přizvat některé z osobností, které zde svého času také působily, ať už jako herci, režiséři či ostatní členové inscenačního týmu. V tomto prvním premiérovém titulu nové sezóny ve hře německého dramatika Tankreda Dorsta se tak objeví držitel Ceny Thálie Ivan Řezáč, který zde působil v 80. letech, a navíc v režii Davida Czesaného, kterému zde (spolu s Jiřím Pokorným) patřila éra let 1993-2000 a který je mj. podepsaný i pod knihou „30 let Činoherního studia“. Spolu s nimi patří do inscenačního týmu i scénograf Petr B. Novák a autor scénické hudby Jan Moravec, kteří již s ústeckým činoherákem také dříve spolupracovali. A aby toho nebylo málo, rozhodli se tento kus poprvé uvést v prostorách Salonu Dittrich. Na jeho místě totiž dříve stávalo Divadlo hudby, v němž v roce 1972 Činoherní studio zahájilo svou vůbec první sezónu. Velmi nápaditým a ambiciózním plánem pak mělo být uvedení této hry i v dalších významných prostorách města, kterými jsou Národní dům, Veřejný sál Hraničář či jeviště ústeckého Divadla opery a baletu. Z toho však bohužel nakonec sešlo, a tak se první premiéra sezóny uvedená 8. října 2021 stala zároveň i svou derniérou.

Stárnoucí herec Feuerbach (Ivan Řezáč j.h.) žil posledních sedm let v ústraní. Nyní by se však ještě velmi rád chtěl vrátit na jeviště, aby tak všem mohl dokázat své geniální herecké kvality, o nichž je naprosto přesvědčený. Pro svůj návrat na divadelní prkna dostane příležitost při konkurzu na roli u jednoho z nejlepších režisérů. Po příchodu na domluvenou zkoušku ale zjišťuje, že se pan režisér nedostavil a poslal místo sebe pouze svého mladého asistenta (Petr Uhlík). Po počátečních rozpacích z nečekané situace se ale i tak rozhodne předvést to nejlepší ze svého repertoáru. Během jeho výstupů ho kromě techniků (Josef Kadeřábek, Michal Kříž, Michal Kraus, Martin Bílský) připravujících kulisy na večerní představení přeruší také žena (Marta Vítů) se psem, který pravděpodobně získá jednu z rolí. Přes to všechno i s příslibem asistenta, že pan režisér již sedí vzadu, však vytrvá a nechá se přemluvit k sehrání připraveného monologu. Z posedlosti svými rolemi, které v něm často vyvolávaly i záchvaty zuřivosti, však vychází najevo i jeho duševní porucha. Nakonec se i prořekne, že za jeho stažením se ze scény stál právě dlouhý pobyt v psychiatrické léčebně. Sám si také postupně uvědomuje, jak nelehký je návrat do normálního života a že už ani na jeviště se nebude moct vrátit. Po předvedení monologu z Goethova Torquata Tassa tiše odchází.

Před padesáti lety jsem byla ještě na houbách, takže jsem nezažila ani éru zdejšího Divadla hudby či pozdějšího rockového klubu Tukan. Kromě premiéry nové hry, to tak pro mne byla premiéra i v těchto prostorách. Musím říct, že to sem v těchto souvislostech krásně zapadlo, a tak bylo velmi zajímavé sledovat toto propojení minulého s něčím novým, což bylo ostatně i jedno z témat této hry (autorů – režie: David Czesany, dramaturgie: Tereza Marečková, výprava: Petr B. Novák, hudba: Jan Moravec, a další). Střet starého s novým, mladého se starým, končícího s nově nastupujícím je vždy stále aktuální, neboť to jediné, co je stálé, je to, že se vše neustále mění a přichází tak stále něco nového. Další velký motiv, který se zde nabízí, je pohled na člověka, stárnoucího herce, který dává divákům nahlédnout na odvrácenou stranu jeho profese i osobního života. Celé toto monodrama je tedy postaveno především na jednom herci, který tak dostal příležitost k velmi intenzivnímu a niternému herectví. Odehrát na jedné židli svou touhu, nasazení, vášnivost, hněv, bolest, prozření, zklamání i mnoho dalších emocí není rozhodně snadný úkol. Ivan Řezáč se s tím ale velmi dobře popral a bylo zajímavé celý tento herecký projev sledovat. Svou roli vzal velmi vážně…stal se Feuerbachem. Úloha, v níž měl coby přidrzlý asistent „dráždit“ hereckého barda, Péťovi Uhlíkovi také pěkně sedla, i když většinu svých replik pronášel od svého stolku v hledišti. Určitě by stálo za to, mít tento trošku netradiční kus s pohledem do herecké profese ve svém repertoáru, ale dovedu pochopit, že měli v ČS určitě pádné důvody, proč ho z dalšího uvedení stáhli. Snad se tedy těm dalším plánovaným kusům v této sezóně povede lépe.
Moje hodnocení: 53 %
Feuerbach (I.Řezáč j.h.)

Feuerbach a asistent (I.Řezáč j.h., P.Uhlík)

Feuerbach, žena se psem a asistent (I.Řezáč j.h., M.Vítů a P.Uhlík)

sobota 9. října 2021

Seznam starších článků:


Kočka v oregánu“ - Divadlo Kalich
Malý princ“ - host zámku Velké Březno
Divotvorný hrnec“ - Otáčivé hlediště
Černá sanitka“ - Činoherní studio
Najal jsem si vraha“ - Činoherní studio
Pašijová hra“ - Činoherní studio
Heda Gablerová“ - Činoherní studio
Čarodějův učeň “ - Činoherní studio
Lidojedi“ - Činoherní studio
Můžem i s mužem“ - host Domu kultury UL
Bratrstvo kočičí pracky“ - Činoherní studio
Rozmarné léto“ - host Činoherního studia
Pábitelé“ - Činoherní studio
Funny Games“ - Činoherní studio
4 sestry“ - host Krušnohorského divadla
Benátky pod sněhem“ - host Krušnohorského divadla
STOMP“ - Kongresové centrum
Vánoční hra aneb O tom slavném narození“ - Činoherní studio
Snímek 51“ - host Činoherního studia
Stepní vlk“ - Činoherní studio
Transky, body, vteřiny“ - host Činoherního studia
Pan Kolpert“ - Činoherní studio

Poručík z Inishmoru“ - host Krušnohorského divadla
Když se zhasne“ - host Domu kultury UL
Sen noci svatojánské“ - Činoherní studio
Poslední kšeft“ - Činoherní studio
Pazour“ - Činoherní studio
Toruk - The First Flight“ - O2 Aréna
Ministerstvo školství a vědy Ukrajina“ - Činoherní Studio (Obejvák)

Lobby Hero“ - Činoherní Studio
Brouk v hlavě“ - host Krušnohorského divadla
Kvartet“ - Divadlo Bez zábradlí
Pornografie“ - Činoherní studio

Zub za zub“ - host Severočeského divadla
Paškál“ - Činoherní studio (Obejvák)

Lady Oskar“ - host Městského divadla Děčín
Veletoč“ - host Krušnohorského divadla
Věra“ - host Krušnohorského divadla
Zamilovaný Shakespeare“ - host Městského divadla Děčín
39 stupňů“ - Dejvické divadlo
The Meridian“ - Činoherní studio
451 stupňů Fahrenheita“ - Činoherní studio
Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete“ - Pražský hrad
Děkujeme, že zde kouříte“ - Činoherní studio
Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“ - Činoherní studio
Drahá Mathilda“ - host Krušnohorského divadla
Dracula 2018“ - Hudební divadlo Karlín
Srpen v zemi Indiánů“ - host Činoherního studia
Koule“ - host Krušnohorského divadla
Čochtan vypravuje“ - host Domu kultury UL
Casanova“ - Severočeské divadlo
Carmen“ - Hudební divadlo Karlín
Dvě noci na Karlštejně“ - host Krušnohorského divadla
Mlčení bobříků“ - host Hraničáře
Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ - host Krušnohorského divadla
Báječná neděle v parku Crève Coeur“ - host Krušnohorského divadla
Tři bratři v nesnázích“ - host Severočeského divadla
Zkrocení zlé ženy“ - Divadelní zahrada (ČS)
Rusalka“ - Otáčivé hlediště
Jindřich VI. - 3. díl“ - Likérka (ČS)
Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách“ - host Krušnohorského divadla
Jesus Christ Superstar“ - Hudební divadlo Karlín
Rukojmí bez rizika“ - host Severočeského divadla
Klec“ - host Činoherního studia
Velký Gatsby“ - host Městského divadla Děčín
Žena, která uvařila svého manžela“ - host Městského divadla Děčín
Cena za něžnost“ - host Městského divadla Děčín
Začínáme končit“ - host Krušnohorského divadla
Boj černocha se psy“ - Činoherní studio
Shirley Valentine“ - host Krušnohorského divadla
Romantický víkend“ - host Severočeského divadla
Detektor lži“ - host Činoherního studia
Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“ - host Krušnohorského divadla
Děti z Bullerbynu“ - Činoherní studio
Jindřich VI. - 2.díl“ - Činoherní studio
Jindřich VI. - 1.díl“ - Činoherní studio
Sirotci“ - Činoherní studio
Ledový hrot“ - Činoherní studio
Hlava v písku“ - host Krušnohorského divadla
Misantrop“ - Činoherní studio
Spolu“ - host Činoherního studia
Sluha dvou pánů“ - Národní divadlo
Bosé nohy v parku“ - host Městského divadla Děčín
Ani spolu, ani bez sebe“ - host Severočeského divadla

Starší články zde