"Láska, sex a žárlivost" - host Divadla města Ústí nad Labem

(Marc Camoletti)

„Co má udělat manžel, který zjistí, že ho jeho nevěrná manželka podvádí? Může svého soka zabít nebo mu může oplatit stejnou mincí: totiž na oplátku svést jeho věrnou ženu.“ (premiéra 29. listopadu 2025)

I přestože již píšu tento svůj jubilejní 350. článek pro můj divadelní blog, je stále co nového objevovat a poznávat. Dne 24. května 2026 do našeho SDOB, tedy již přejmenovaného na Divadlo města Ústí nad Labem, přijelo hostovat nové zájezdové LA divadlo, které začalo vznikat na sklonku roku 2024. Přivezli k nám svou první a teprve před půlrokem nastudovanou komedii na oblíbené téma manželské nevěry. Jejím autorem je francouzský dramatik Marc Camolletti, který se však narodil ve švýcarské Ženevě do rodiny s italským původem. Mezi jeho další známé hry patří například nejslavnější „Létající snoubenka“, „A do pyžam!“, „Boeing-Boeing“ nebo třeba „Dobrá Anna“, kterou jsem před lety viděla pod názvem „Miláček Anna“. Rozhodně ani této jeho další komedii nechybí určitá dávka italského temperamentu, francouzského šarmu, milostných aférek, tajných plánů i drobných pomst. Čas od času je celkem fajn se zajít trochu „nenáročně“ pobavit.

Bernard Marcelin (František Skopal) se nedávno dozvěděl, že si jeho žena Jacqueline (Kristýna Janáčková) našla milence Roberta Réniera (Martin Davídek) a pravidelně se s ním stýká v jeho tajném bytě. On však již našel způsob, jak se s touto nepříjemnou situací vypořádat. Zatímco jeho žena pod záminkou návštěvy kadeřnice spěchá na schůzku s milencem, on si nic netušícího Roberta pod jejím jménem a ve stejný čas pozval do jejich bytu. Ke spolupráci však potřebuje i svého sluhu Louise (Ladislav Ondřej), kterého o svém plánu nejprve informuje. Roberta s kyticí pro Jacqueline pak kromě přítomného sluhy překvapí i Bernard, který ho okamžitě konfrontuje s tím, co o jejich vztahu ví. Zároveň pro něj má dvě možná řešení – buď ho zabije nebo na oplátku svede jeho věrnou ženu. Jelikož nechce zemřít, volí si i přes počáteční odpor nakonec tu druhou a pro něj o něco zdravější z možností – obětovat svou ženu. Spolu s ní jsou tak pozváni dnes na večeři, což jim ještě Bernard potvrdí telegramem. Nicméně i Robert má svůj plán, neboť mu nechce přivést svou ženu. Místo ní tak večer dorazí s její náhradnicí Barbarou (Lucie Vojtová). Bohužel už ale nedomyslel, že jeho žena Juliette (Daniela Šinkorová) také dostane telegram s pozváním a rovněž přijde na večeři. Obyčejný večírek se tak mění na pořádný mejdan. Dočká se tedy Bernard své pomsty nebo zvítězí věrnost?

Ačkoli je styl Camollettiho komedií již poněkud staromódní a poměrně snadno předvídatelný, nepostrádají jeho hry množství zábavných situací a dialogů. Jejich hlavním cílem totiž je diváky pobavit a odreagovat, což se povedlo i tentokrát (překlad: Jaromír Janeček, režie: Radka Stupková, a další). Nenáročný děj, jednoduše navržené charaktery postav i zápletka, která se točí kolem pro divadlo celkem atraktivního tématu nevěry a nápaditě se rozvíjí, slibují lehkou, a přitom zábavnou podívanou. Nicméně to také samozřejmě záleží na hereckých výkonech. Zatímco dámy zde ve svých rolích působily přirozeněji, u pánů mi připadalo, že někdy víc tlačili na pilu a některé momenty zbytečně přehrávali. Zdálo se ale, že to všechny přeci jen baví a na jevišti si to společně užívají. Obzvláště pak Ladislav Ondřej ve vděčné roli sluhy. I když osobně preferuji jiný typ her, občas se pro změnu zajdu podívat i na tento jednodušší žánr. Docela jsem se bavila, ale dle určitých hodnocení bych čekala ještě větší jízdu a zřejmě i o něco zajímavější závěrečnou pointu.

Moje hodnocení: 55 %

Barbara a Bernard (L.Vojtová a F.Skopal)

Jacqueline a Robert (K.Janáčková a M.Davídek)

Louis a Juliette (L.Ondřej a D.Šinkorová)

"Herečka sobotní noci" - host Krušnohorského divadla

(David Drábek)

„Komedie o zasněném dítěti, které v nás zůstává navzdory stárnutí. Hold hravosti a nakažlivé fantazii.“ (premiéra 19. února 2026)

Pavla Tomicová, kterou jsem si oblíbila již od filmu „Nuda v Brně“ (2003), v roce 2022 oslavila své životní jubileum. A pro tuto příležitost se přímo pro ni rozhodl David Drábek napsat jednu ze svých novějších komedií inspirovanou životem herečky, která se proslavila jedinou dětskou rolí Pipi Dlouhá punčocha podle knihy Astrid Lindgrenové. Svou premiéru měla v dubnu roku 2022 v Divadle Rokoko, kde se hrála až do února 2025. Letos v únoru se však v nové verzi vrátila na jeviště, tentokrát v Komorním divadle Kalich. Pro Pavlu a Davida je to již jejich osmá divadelní spolupráce, ale první dárek jako výraz lásky k ní. David totiž působil jako režisér a umělecký šéf celých osm sezón v Klicperově divadle v Hradci Králové, jehož v té době byla Pavla rovněž členkou (celkem cca 20 let až do sezóny 2016/2017). Já měla možnost vidět dvě z inscenací naživo – „Náměstí bratří Mašínů“ a „Koule“, ale také úspěšné „Akvabely“ ze záznamu. Po dlouhých více jak osmi letech a s naprosto jinou vizáží jsem tak měla dne 12. května 2026 příležitost opět vidět Pavlu na jevišti.

Blíží se čas Vánoc, a tak Pipi (Pavla Tomicová) nezbývá než poodklízet napadaný sníh. Navíc ještě také potřebuje zajít na hřbitov, kam ji doprovodí její soused Nilson (Radim Kalvoda), aby se tam pokusila získat recept na „opilého Izidora“. Zanedlouho k ní totiž mají přijet její dva nejlepší přátelé a sourozenci Tomy (Václav Kopta) s Anikou (Simona Vrbická), kteří bývali jejími sousedy. Coby děti spolu vyrůstaly a prožívaly mnohá skvělá dobrodružství s nespoutanou a odvážnou Pipi Dlouhou punčochou (Anna Marie Vrabec). Teď už se spolu potkávají jen zřídka, ale ani tentokrát nevynechají příležitost spojit své síly jako Mikuláš s čertem a andělem. Ještě večer před akcí pak vzpomínají na svá nejšťastnější léta z dětství a probírají svou nepříliš veselou aktuální situaci. Dnes jim je přes šedesát a ani jeden z nich není ve svém životě tak docela šťastný. Tomy se cítí nejlépe ve skladu Ikea, kde už pracuje celou věčnost, a Anika by nejraději zůstala napořád mladou krásnou Barbie, i přestože už je babičkou. A i když Pipi pořád umí rozdávat smích a udržuje svou Vilu Vilekulu tak, jak si ji všichni pamatují, cítí se stále více osamělá a rozhodně už ne tak silná jako její dětská hrdinka. Kromě toho, že během svých „Mikulášských“ pochůzek navštíví několik drzých dětí, nezapomenou ani na sousedovu prosbu zastavit se u jeho matky a tety. To je také to poslední, co si Pipi pamatuje po nečekaném probuzení se v nemocnici, kde u její postele sedí soused, který se místo pana Nilsona stává už jen Matějem. Zanedlouho přispěchají i oba její přátelé. Zázraky se dějí, a tak začíná nová etapa života.

Stále nevím, jestli mám tuto hru (autorů – scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: Darek Král, texty písní: Tomáš Belko a David Drábek, režie: David Drábek a další) vnímat skutečně jako poctu nebo spíš průšvih. I když asi chápu určitý záměr a líbily se mi tam nějaké motivy – jako třeba chuť rozdávat dobro i radost, ale i úděl smutných klaunů, kteří navenek rozdávají smích, přičemž sami bývají smutní, rychle přibývající roky a určitá „zakonzervovanost“ v dětských bezstarostných a šťastných letech, herečka jedné role apod. – bohužel mi to provedení přišlo takové laciné až někdy trapnější a téma ne úplně dobře využité. Osobně bych také do komedie a role věnované jako poctu nepoužila prvek možné smrti. Nelíbilo se mi ani přílišné vystupování z rolí a častá komunikace s publikem. Docela mě to ruší a odvádí mou pozornost od příběhu. Tentokrát jsem si také v divadle připadala skoro jako u doktora v čekárně. Tolik kašlajících a odcházejících diváků i vícekrát zvonících mobilů jsem snad ještě nezažila. Bylo to velmi obtěžující a obzvláště pro herce to muselo být opravdu rušivé. Celkový příběh také nebyl nijak výjimečný nebo působivý, ale výprava se celkem povedla. Nečekaným zpestřením pak byl zpěv Pavly spolu s její malou představitelkou Annou Marií Vrabec. Co se týká výkonů myslím, že zde nebylo moc co víc předvést. Každopádně nejlépe a nejpřirozeněji na mě působil Radim Kalvoda v roli souseda, který se navíc v druhé části dobře vypořádal i s mnoha dalšími roličkami dětí, rodičů či tetičky. Simona Vrbická pak skvěle po celou dobu udržela naturel své „věčné Barbie“ a se svou rolí si sedl i Vašek Kopta, který hrál hodně do publika. Pavla Tomicová mi tam pak přišla taková posmutnělá, bolavá a odevzdanější. Té pozitivity, kterou měla druhým rozdávat, jsem tam zas tolik necítila. Jinak by to také lépe a více kontrastovalo s tou její bolestí ze samoty. Myslím, že se tam hodně propsalo to její těžké osobní období. Prostě už to nebyla ta Pavla, kterou si pamatuji z jejích mnoha dalších rolí. Za mě to byla taková smutnější pocta pro její naturel a herectví, ale silnější s motivem krásného přátelství, které přetrvá napořád.

Moje hodnocení: 37 %

Pipi, Anika a Tomy (P.Tomicová, S.Vrbická a V.Kopta)

malý chlapec, Anika, Tomy a Pipi (R.Kalvoda, S.Vrbická, V.Kopta a P.Tomicová)

Tomy, Pipi a Anika (V.Kopta, P.Tomicová a S.Vrbická)

"Milenci z kiosku" - Činoherní studio

(Vítězslav Nezval a Adam Svozil)

„Hravá komedie o zapletených patáliích lásky… nebo svůdně podvratné ohlédnutí za utopickým myšlením, pro které už v KAPITALISTICKÉM REALISMU není místo? „Anebo…oboje?“ (premiéra 6. června 2025)

Na závěr minulé divadelní sezóny si v ČS do svého repertoáru přidali další hravou komedii, která by se tentokrát mohla zařadit do žánru operetky. Režisér Adam Svozil, který zde již pracoval na inscenacích „451 stupňů Fahrenheita“ a „Hanzelkazikmund(zde jsou lvi)“, pro ni čerpal z Nezvalovy poezie, kterou také sám doplnil vlastními verši a upravil pro zdejší jeviště. O hudební složku tohoto hravého a snad i vůbec prvního „muzikálku“ v ČS se postarali hudebníci Ian Mikyska a Jindřich Čížek. Po bezmála čtyřiceti letech tak oživili a vrátili na česká jeviště příběh o nespokojených ženách a neuspokojivých mužích. Vítězslav Nezval, autor české meziválečné avantgardy a vynálezce směru zvaného poetismus, tuto hru napsal ve 30. letech pro Národní divadlo. V jejím prvním nastudování si tam v roce 1932 zahráli například Hugo Haas či Olga Scheinpflugová. Ve stejném roce ji pak uvedli i v Brně (NDB) v režii E. F. Buriana. Ten ji navíc opatřil hudbou, která se stala nedílnou součástí i dalších nastudování – např. v ostravském Divadle Petra Bezruče v r. 1962, znovu v ND v 70. letech s Jiřím Štěpničkou, Taťjanou Medveckou nebo Petrem Kostkou, ale také třeba v Jihočeském divadle r. 1984. Až loni a s novou hudební úpravou se dostala poprvé i do Ústí nad Labem, odkud s ní hostují také na dalších, i letních, scénách. Já se na „Milence“ zašla podívat v pondělí 27. dubna 2026.

Helena (Barbora Váchová) se před časem přivdala do rodiny kapitalistického velkoobchodníka s kávou Simonidese (Jan Plouhar), jenže život ve zlaté kleci, do které ji on sám přivedl, ji příliš netěší. Její despotický tchán zde má hlavní slovo o všem rozhodovat a její manžel Lazar (Jan Hušek) ji až zoufale nudí. Sní o lepší budoucnosti a romantické lásce. Tou zahořela ke svému milenci Andreasovi Žežulkovi (Petr Uhlík), který býval účetním v Simonidesově podniku. S příchodem jeho milostného dopisu se celá aférka provalí a Helena se rozhodne následovat své srdce a odjet se svým milencem vlakem do Paříže. Na útěku se setkává se svým švagrem Benjaminem (Jiří Černý), který se později vydá za ní. Život v zahraničí však není nijak lehký. Nekonečné hodiny za šicím strojem, odhalení pravé tváře ženatého lamače ženských srdcí Andrease i osobní konfrontace s jeho ženou Livií (Nataša Gáčová) jí naprosto otevřou oči. Nezbývá než se vrátit zpět do Karlových Varů. Zde si spolu s Benjaminem a jeho strýčkem (Matúš Bukovčan) postaví kiosek. Do Simonidesova domu se mezitím k Lazarovi nastěhovala Livie, která konečně dala vale svému nevěrnému manželovi. Nyní spolu čekají dítě a mají velké plány s otcovým podnikem. Tomu se však jejich záměr příliš nezamlouvá, a tak se obrátí na svého dříve zavrženého syna Benjamina, který se mezitím sblížil s Helenou. Nabídne mu práci v jeho zahraniční pobočce. A co Helena? Bude ho tam následovat?

S touto hrou (autorů – režie: Adam Svozil, dramaturgie: Veronika Linka, výprava: Klára Fleková, hudba: Ian Mikyska, choreografie: Barbora Nechanická, a další) zabrousili do pro ČS velmi neobvyklého žánru, kterým je opereta. I když tu mají určité zkušenosti s písničkami v představení – jako třeba ve „Vánoční hře“ či „Pašijové hře“, toto by se dalo považovat za první pokus o muzikál. Na mě to ale spíše působilo jako taková parodie na muzikálek, ve kterém Helena kombinovala, až překombinovala a skončila tam, co začala. Nevalný příběh tak zachraňovaly hlavně výkony v čele s Barborou Váchovou, která překvapila i pěvecky a jako jediná zde tak stála za poslech. Její postava Heleny dostala rozhodně nejvíce prostoru a prošla si výraznějším vývojem – od nespokojené manželky, přes láskou omámenou milenku, až po odhodlanou a rozhodnou ženu. Skvělý výkon podal i Petr Uhlík, který v ČS po několika sezónách ve stálém angažmá už jen hostuje. Svého Andrease ztvárnil zprvu jako sebevědomého svůdníka, kterému jeho podváděné ženy uštědřily lekci a on nakonec skončil jako malé vzteklé dítě, které přišlo o své hračky. Zpěv zvládl dobře a jednoznačně vynikal v pohybových kreacích, zatímco choreografie u většiny ostatních působila spíš dost těžkopádně. Možná by jednou mohl být vhodným adeptem do Stardance a svůj multitalent předvést i v této oblasti. Zajímavým návratem pro mne je i Jirka Černý, rovněž bývalý člen souboru. Spolu s Natašou Gáčovou zde hrávali již před nějakými 25 lety (třeba v „Shopping and Fucking“) a nyní se takto opět spolu potkali na našem jevišti. Rozhodně bych neřekla, že je to už tolik let od jejich předešlého angažmá v ČS, neboť oba působili velmi svěže. Jirka zde navíc velmi slušně zarapoval. O hudební doprovod se přímo na jevišti postaral Jindřich Čížek. Na této inscenaci se mi líbila hravost, nadsázka a také nápad využít toto hudební i veršované pojetí. Také oceňuji odvahu vrátit po tolika letech tuto hru zpět na jeviště i její oživení pro současného diváka. Akorát po „Škole žen“ je to další kus věnovaný tématu emancipace. Ačkoli tam bylo několik slabších míst (včetně závěru), kde se ztrácela nastartovaná dynamika, a také jsem vůbec nepochopila volbu kostýmů, bylo to celkem zábavné představení, které si své diváky určitě najde.

Moje hodnocení: 59 %

Helena, Simonides a Lazar (B.Váchová, J.Plouhar a J.Hušek)

Helena, Andreas, Benjamin a Livie (B.Váchová, P.Uhlík, J.Černý a N.Gáčová)

Benjamin, strýček, Helena, Simonides (J.Černý, M.Bukovčan, B.Váchová a J.Plouhar), vzadu Lazar a Livie (J.Hušek a N.Gáčová)

"Ples upírů" - GoJa Music Hall

(Jim Steinman a Michael Kunze)

„Romantický příběh lásky a temných vášní z tajemného prostředí Transylvánie.“ (premiéra 18. září 2025)

Již více jak 8 let uběhlo od prvního českého uvedení (premiéra 12. února 2017) slavného rakouského muzikálu inspirovaného filmem Romana Polanského z roku 1967, když se tento muzikál v novém nastudování loni opět vrátil do Goja Music Hall. Zde měl původně být na programu až do června 2026, nicméně ještě když jsem kupovala lístky na 28. února 2026, jsem netušila, že právě toto odpolední představení bude jeho derniérou. Po této velmi nečekané zprávě v půlce února jsem ale nakonec byla ráda, že jsme ještě měli tuto poslední možnost ho zde vidět. Světová premiéra muzikálu s původním názvem „Tanz der Vampire“ se konala ve Vídni roku 1997 (dokonce v režii samotného Romana Polanského) a jen o rok později získal prestižní IMAGE AWARD za nejlepší muzikál. Autorem hudby je Jim Steinman, jehož skladby proslavily hvězdy jako Meat Loaf, Celine Dion, Bonnie Tyler či Barbra Streisand. Pro titulní píseň tohoto muzikálu využil svůj celosvětově známý hit „Total Eclipse of Heart“ (u nás přezpívaný i Leonou Machálkovou jako „Zatmění“), který zde upravil pro duet. Texty k hudbě doplnil Michael Kunze a do české verze je přebásnil Michael Prostějovský. Ačkoliv tento muzikál od doby svého vzniku dobýval jeviště po celém světě, pro mne to bylo první setkání s ním. Jelikož ale miluji jedinečný muzikál „Dracula“ i upíří tématiku, nechtěla jsem si ho tentokrát nechat ujít. A bylo to teda opravdu na poslední chvíli.

Profesor Abronsius (Petr Matuszek) se spolu se svým asistentem a žákem Alfredem (Filip Antonio) vydal do zapadlé vesnice v srdci Transylvánie, aby zde našli důkazy o existenci upírů. V nehostinné krajině a zimní vánici akorát včas večer narazí na místní hostinec patřící Chagalovi (Tomáš Vaněk) a jeho ženě Rebecce (Renata Podlipská), kde je místní obyvatelé (pěvecká kompany: Marie Šlehoferová, Veronika Říhová, Denisa Grossová, Viola Richterová, Hedvika Tůmová, Pavlína Rainová, Kamil Řezáč, Lukáš Nimburský, Matěj Maruš, Michal Smrkovský, Viktor Georgiu a Michal Valenta) vítají s česnekovými náhrdelníky kolem krku. Zatímco prof. Abronsius začíná větřit, že jsou na dobré stopě, Alfreda zde značně rozptyluje atraktivní služebná Magda (Michaela Nosková). Jakmile se ale zde ubytují a on se setká s krásnou Chagalovou dcerou Sárou (Natálie Grossová), okamžitě se nechá okouzlit právě jí. Na mladou dívku si však dělá zálusk i hrabě von Krolock (Radim Schwab), který ji láká na výroční bál na jeho nedalekém hradu. Jakmile jí pošle po svém sluhovi Koukolovi (Jindřich Nováček) krásné červené boty, ucítí Sára touhu zažít něco nevšedního a vydá se k hradu. Jakmile její otec zjistí, že zmizela, spěchá za ní. Bohužel ho však najdou umrzlého, a navíc s upířím kousancem na krku. I když se z něj stal „nemrtvý“, profesor s Alfredem ho ušetří probodnutí kůlem jenom proto, aby je dovedl k hraběti na jeho hrad. Ten zde na ně již čeká i se svým synem Herbertem (Lukáš Randák) a nabídne jim jednu z komnat. Oni zde však chtějí pátrat nejen po Sáře, ale také po upíří hrobce. Jejich záměr se jim ovšem příliš nevydaří a s tím, jak se blíží půlnoc, se scházejí i další po krvi lačnící hosté (taneční kompany: Natálie Housková, Natálie Hrubá, Nikola Tvrdá, Karolína Doksanská, Kateřina Kalčíková, Josef Vaňousek, Václav Šmíd, Richard Šubrt a Andrej Balko; taneční sólo: Silvia Orfánusová, Michal Klohna a Christopher Paul Rossouw). Sára se tu má stát hřebem dnešního plesu. Mají vůbec nějakou šanci nad upíry vyhrát?

Mezi tři nejvýraznější složky v provedení každého muzikálu samozřejmě patří ta hudební (hudba a texty písní), vizuální (výprava) a výkony (pěvecké, ale i herecké a taneční); takže to vezmu hezky popořadě. Ačkoliv hudba nebyla špatná a živý orchestr se zhruba 20 muzikanty to ještě pozdvihl, byla někdy silnější než zpěv. Bohužel zde také nezaznělo tolik zapamatovatelných melodií a textů jako u mnoha jiných muzikálů. Vlastně jí v mém případě byla pouze jedna, která zahajovala druhou část, a to jen proto, že vychází ze světoznámého hitu. Mnohem více mne ale zaujala velmi dobře a efektně navržená scéna, v níž se celkem svižně střídalo několik rozdílných prostředí – od zasněžených hor a hostince zvenku i zevnitř, přes bránu a komnatu hradu, až po jeho skrytou kryptu, hřbitov i velký taneční sál, ale hlavně také množství nápaditých kostýmů a masek, kterých se zde objevilo kolem 350. K tomu samozřejmě patřilo i skvělé líčení a upíří zuby, o které se jim zde postaral Roman Šmucler a jeho klinika Asklepio. Ty však trochu potrápily při zpěvu, ale i přes ně všichni zvládly své party výborně, jak v sólech, duetech, tak i sborových zpěvech. Společná čísla včetně skvělé choreografie zde zároveň řadím k těm nejlepším momentům celého představení. Úplně nejvíce pak ty s upíry, kteří vylézali z hrobů, aby si mohli společně „zaplesat“. Spolu s hudbou, kostýmy, maskami, parukami, líčením, choreografií i odchodem přes hlediště, to za mne bylo vrcholem celého představení. Muzikál (tvůrčího týmu -  produkce: JUDr. František Janeček, režie: Radek Balaš, hudební nastudování a dirigent: Michal Macourek, překlad: Michael Prostějovský, choreografie: Leona Qaša Kvasnicová a Pavla Skálová, výtvarník dekorace: Daniel Dvořák, výtvarník kostýmů: Roman Šolc; animace: Ariadna Nikiforova, mistr zvuku: Lumír Havlas, mistr světel: Sebastien Milde, strojník: Jakub Korach, company manager: Jana Kripnerová, představení řídil: Luboš Vayhel, a další) tak tímto dosáhl naplnění svého názvu i velkého upířího finále (obdobně jako u zombíků z Thrilleru M. Jacksona). Z jednotlivých výkonů bych ještě určitě chtěla vyzdvihnout Natálku Grossovou, která se v prvním nastudování ve svých teprve 14 letech stala nejmladší představitelkou této role. I když nemám srovnání s jejím předešlým výkonem, myslím si, že jí role Sáry sedí více až v tomto věku. Krásně do ní dozrála a odzpívala i odehrála ji opravdu přesvědčivě. Mezi muži sedla nejvíc role Lukášovi Randákovi, který byl coby „homosexuální“ Herbert excelentní. Skvěle udržel tu míru, aby nesklouzl od zábavnosti až k trapnosti. Zábavnou a hezky namaskovanou figurkou zde pak byl i Koukol, do kterého se převtělil Jindřich Nováček. Příjemně mne tu překvapil i Radim Schwab v roli hraběte Krolocka, kterému dodal ten tajemně chladný až démonicky stoický výraz. Zajímavé je pro mne sledovat i vývoj Filipa Antonia, který býval dětskou filmovou hvězdou, a dnes pokračuje převážně coby seriálový a muzikálový herec. Od doby, kdy jsem ho před více než osmi lety viděla v muzikálu „Casanova“ v našem Severočeském divadle, se výrazně posunul. Z ústeckého divadla velmi dobře znám i Petra Matuszka, se kterým zde ztvárnili dvojici houževnatých, ale nepříliš šikovných vědců, kteří vedli nit celého příběhu. Měli jsme krásná místa v páté a šesté řadě, takže jsme si celý muzikál, a bohužel i jeho nečekanou derniéru, mohli opravdu naplno užít.

Moje hodnocení: 78 %

profesor s Alfredem (P.Matuszek a F.Antonio) a Magda (alter. E.Ochmanová)

Sára s hrabětem Krolockem (N.Grossová a R.Schwab)

rej upírů

z děkovačky

"Kráska a zvíře" - Národní divadlo

(František Hrubín)

„Každá bytost má moc učinit krásným toho, koho skutečně miluje…“ (premiéra 10. ledna 2022)

Svůj třetí vánoční voucher jsem využila na již páté lednové představení, a dokonce potřetí v jednom měsíci k návštěvě Národního divadla (což je 3x víc než za celé předchozí roky). Dne 24. ledna 2026 na jeho jevišti hráli „Krásku a zvíře“, což je posledním dokončeným dílem českého básníka a dramatika Františka Hrubína (1910-1971). Napsal ji tehdy přímo pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově a uvedena tam byla ještě za jeho života. Tehdejší premiéra se konala 2. července 1970 a roli Krásky hrála dlouholetá členka (od r. 1967) a dnes již stálý host JČD Bibiana Šimonová. Já měla štěstí tam právě tuto hru před necelými dvaceti lety vidět v novějším nastudování (v červnu roku 2006) jako svou vůbec první návštěvu této opravdu speciální a výjimečné scény pod širým nebem v prostorách tamější zámecké zahrady. V Národním divadle ji poprvé nastudovali v roce 1980 (v režii Milana Fridricha s Janou Bouškovou a Petrem Štěpánkem v titulních rolích) a po více než 40 letech se tam opět vrátila pod režijním vedením Daniely Špinar. Nicméně práci jim tentokrát komplikovala pandemie covidu-19 a navíc také došlo k měsíčnímu odložení premiéry právě z důvodu zdravotní indispozice v souboru. Pro Špinar to pak byla po sedmi letech jedna z posledních režií na zdejším jevišti v roli uměleckého šéfa Činohry ND a přistoupila k ní opravdu osobitým způsobem – spojením hororu s cirkusem, což rozhodně není pohádka určená pro malé děti (doporučený věk 10+).

V krachujícím cirkuse žije principál (Vladislav Beneš) i spolu se svými třemi dcerami. Pro svůj pojízdný podnik a pestrý ansámbl (Francesca Amante, Martina Illichová, Kamila Mottlová, Kristýna Stránská, Klára Tilcerová, Veronika Tököly, Vojtěch Fülep, Michal Toman, Eliška Jirsová) potřebuje vyjednat další možné zastávky. A i přestože není jejich finanční situace příliš příznivá, zeptá se svých dcer, co by si z jeho cesty přály přivézt. Zatímco hašteřivé a rozmlsané starší sestry Gábinka (Pavlína Štorková) a Málinka (Lucie Polišenská), které vystupují jako siamská dvojčata, toho samozřejmě chtějí hodně a také drahého, nejmladší Kráska (Anna Prášilová Fialová) nežádá nic než obyčejnou růži, pokud na nějakou cestou narazí. Pochůzky se mu moc nevydaří, a ještě k tomu se mu splaší jeho kobylka. Při jejím nahánění se dostane do tajemné zahrady, kde objeví krásnou růži, a rozhodne se splnit alespoň jedno přání. Jakmile ji utrhne, je okamžitě konfrontován majitelem tohoto panství, kterým je děsivý netvor vypadající spíš jako Zvíře (David Prachař). Za krádež růže si žádá jeho život, ale nakonec mu nabídne možnost se zachránit, pokud se místo něj jedna z jeho dcer dobrovolně obětuje a přijde do jeho paláce. Když se konečně dostane domů a vše svým dcerám vypoví, Kráska na rozdíl od svých sester ani na chvíli nezaváhá a nechá se kobylkou zavézt zpátky ke Zvířeti. On ji zde uvítá, dobře se o ni stará, každý večer ji navštěvuje, nosí jí růže, rozmlouvá s ní, ale ona se na něj nesmí podívat. Kráska sice nezná jeho tvář, ale přesto jí něčím imponuje. Během jednoho roku si k sobě vybudovali určité pouto a ona by ho ráda konečně viděla. Nakonec jí dovolí, aby se podívala a dala mu jméno. Jakmile ho spatří, zhrozí se a nazve ho netvorem. Zamiloval se do ní, a tak jí také dovolí odejít domů k otci, který se o ni stále velmi strachuje a vyčítá si svou vinu, kvůli které se pro něj obětovala. Gábinka s Málinkou se mezitím vdaly za svého věrného nápadníka Filipána (Filip Kaňkovský), ale žádné terno tím rozhodně neudělaly. Jakmile se Kráska vrátí, sestry jí pouze závidí věcné dary, co od pána dostala a chtějí je. Otec už jich má dost a vyžene je. Nicméně i kráska jde za hlasem svého srdce a vrací se k umírajícímu Zvířeti. Její láska z něj opět udělala člověka.

A Národní divadlo do třetice. Musím říct, že toto představení ze všech tří vychází v mém hodnocení nejlépe, i když jen o fous. Předchozí umělecké vedení (D. Špinar) v tomto porovnání tak „porazilo“ to stávající (duo SKUTR). Chtěla bych zde především ocenit určitou invenci, se kterou zde její tvůrci (dramaturgie: Ilona Smejkalová, scéna: Lucia Škandíková, kostýmy: Linda Boráros, hudba: Matěj Kroupa, světelný design: Karel Šimek, zvukový design: Michal Cáb, choreografie: Václav Kuneš, překlad anglických titulků: Alžběta Soperová, a další) pod režijním vedením Daniely Špinar přišli. Nejvýrazněji je to vidět v postavě Zvířete, jehož podoba připomíná něco mezi Freddym Kruegerem a střihorukým Edwardem na „skákacích“ botách. A právě tyto dvě polohy – na povrchu zvířecí bezcitná a uvnitř ta citlivější lidská – se v něm střídají, když sám se sebou, tedy se svým alter egem, rozmlouvá modifikovaným hlasem. K tomu zde využili moderní technologii, kterou David Prachař sám ovládá pohybem své pravé ruky, zatímco ta druhá má na sobě dlouhé ostré drápy. Vycházející zvuky připomínají výbuchy bomb a dodávají na intenzitě v jeho zvířecích skřecích, v nichž se bohužel ztrácí jeho příjemný lidský hlas. Ústřední poetická linka tohoto příběhu, kdy se Kráska postupně zamiluje do hlasu a duše Zvířete, zde tak bohužel chyběla nebo proběhla jen ve velmi rychlé zkratce, kterou jsem bohužel ani nestačila zachytit. Nicméně se strohou zakrvácenou a problikávající stěnou i jeho černými stíny měly tyto pasáže na diváky, a především vystrašené děti, silný dopad. Nevím, jestli je zrovna kombinace pohádky s hororem vhodná i pro děti, ale já bych doporučovala návštěvu tohoto zpracování až těm starším (min. 12+). I když v kontrastu k tomu pak bylo druhé prostředí příběhu, a také nápad oživit domek kupce, na barevnější a živější cirkusové šapitó. Zde se o tu zábavnější část postaraly v rolích značně povrchních a hamižných „siamských“ sester Lucie Polišenská a Pavlína Štorková, a také jejich jediný nápadník, kterého ztvárnil Filip Kaňkovský. I přestože mi role Filipána nebyla nikterak sympatická, Filipovi krásně sedla, až v ní byl i celkem roztomilý. Zajímavým zpestřením také bylo využití naživo hrajících hudebníků (Jan Jirucha, Bharata Rajnošek, Jan Hrovatitsch) a několik písní, které bych v tomto příběhu (stejně jako cirkus) nečekala. Nejvíce mne, a nejen v nich, zaujala Anna Prášilová Fialová, která zde ztvárnila hlavní roli Krásky. Dodala jí svou jemnost i kuráž. Na druhou stranu je mi velmi líto, že dnes pro naše přední herce, kterými bezpochyby jsou Jana Preissová nebo František Němec, připisují jen tak malé a bezvýznamné štěky, jako zde byly role věštkyně a kouzelníka. V alternaci se zde objevila i Jana Boušková, která si rovněž jako jediná zahrála i v prvním zdejším nastudování. Na technologiích a hororu bych zde trochu ubrala, zvýraznila bych jemnost skutečného hlasu i herecký projev Davida Prachaře, a hlavně bych dala více prostoru hlavnímu obsahu díla a emocionálnímu vývoji vzájemných citů, což by mé hodnocení výrazně zvedlo. Pak by mi ani nevadilo, že se ze Zvířete nakonec nestane krásný princ, a přesto láska zůstává. I tak si ale této snahy o nové nápady a pojetí cením.

Moje hodnocení: 67 %

otec a zvíře (V.Beneš a D.Prachař)

Kráska a zvíře (A. Prášilová Fialová a D.Prachař)

Málinka, Gábinka, vědma, Filipán a kouzelník (alter. M.Borová, P.Štorková, J.Preissová, F.Kaňkovský a F.Němec)

"Labutí jezero" - host Krušnohorského divadla

(Petr Iljič Čajkovskij)

„Nesmrtelný příběh lásky a věčného boje mezi světlem a temnotou.“

Další vánoční dárek jsem si rozbalila dne 20. ledna 2026. Tentokrát byl na programu klasický a snad i nejslavnější balet na notoricky známou hudbu Petra Iljiče Čajkovského. Do Teplic a jeho Krušnohorského divadla přijel mezinárodně uznávaný baletní soubor Kyiv Classic Ballet, který zde dokonce v hotelu Panorama před odletem na tříměsíční turné po Japonsku trénoval. Jeho ředitelka Oksana Soloviova totiž již třetím rokem žije v Teplicích, kde pracuje jako psycholožka v Centru humanitární pomoci a poskytuje zde podporu ukrajinským uprchlíkům. Soukromý zájezdový soubor původně vznikl v roce 2008 a před válkou na Ukrajině sídlil v Kyjevě. Po ruské invazi přesídlil do Polska a nyní si vytváří zázemí v Teplicích. Ze zhruba 30 členů souboru pochází většina z Ukrajiny, nicméně jsou zde i tanečníci například z Francie, Itálie, Španělska, Velké Británie, Japonska, Brazílie či Kanady. V zemi vycházejícího slunce, kde koncem loňského roku zahajoval své turné 2025/2026, je Kyiv Classic Ballet považován za jeden z nejlepších hostujících souborů svého druhu na světě, a proto tam odtančil hned čtyři balety ze svého repertoáru, včetně „Louskáčka“ a „Šípkové Růženky“. Pro evropskou část turné si vybral klasické „Labutí jezero“. V tomto roce ho pak kromě dvou představení v ČR (v Praze a Teplicích) čeká ještě dalších šest evropských zemí (např.: Německo, Švýcarsko, Finsko či Estonsko), a následně také štace po USA. Speciálním hostem, který tančí v hlavní roli s jejich baletní hvězdou Annou Reznichenko, je mezinárodně uznávaný sólista Denys Nedak (Atlanta Ballet – USA). Já tak měla jedinečnou příležitost vidět nejen tento uznávaný kyjevský soubor, ale i vůbec poprvé nejznámější a nejčastěji uváděný balet na světě.

Princ Siegfried (Denys Nedak) slaví své osmnácté narozeniny a v království právě pořádají ples na jeho počest. Jeho matka královna ho zároveň žádá, aby si mezi přítomnými princeznami vybral svou budoucí nevěstu. Tu si prozatím žádnou nevybral, ale ze samostřílu jako dárku měl radost. Lov patří mezi jeho oblíbené koníčky, a tak se ji hned následující den rozhodne vyzkoušet. Nedaleko jezera však spatří bílou labuť, která se promění v krásnou Odettu (Anna Reznichenko), a on se do ní okamžitě zamiluje. Slíbí jí věrnost a věčnou lásku, která by ji mohla osvobodit. Chtěl by si ji odvést a oženit se s ní. S tím však příliš nesouhlasí Rudovous, který ji právě do labutě zaklel. Místo ní mu na zásnubní ples do zámku přivede svou dceru Odíllii, které přičaruje podobu Odetty. Princ je přesvědčený, že je to jeho vyvolená a vezme si ji. Odettu jeho zrada zdrtí. Jakmile princ zjistí, že byl „černou labutí“ oklamán, spěchá k jezeru za svou milovanou, aby vše napravil. Nešťastná Odetta mu nakonec odpustí, ale zlý Rudovous se jí nechce vzdát. Princ s ním tedy o ni svede lítý boj a svým vítězstvím nakonec zlomí jeho prokletí. Všechny labutě jsou opět volné a princ si tak konečně může odvést svou Odettu na zámek.

Po dlouhé době jsem zase dostala příležitost navštívit opravdu klasické baletní představení. Nicméně tentokrát to bylo poprvé, co jsem mohla vidět jedno z těch nejznámějších a nejčastěji uváděných děl, kterým je „Labutí jezero“, a navíc ještě poprvé v podání zahraničního baletního souboru. Začátek však byl velmi rozpačitý, ačkoli totiž hudba hrála, seděli jsme dlouho před stále zataženou oponou (což se opakovalo před každým ze čtyř dějství). Bohužel ani hudební podklad nebyl příliš kvalitní, což způsobila buď horší nahrávka nebo špatné ozvučení. Chápu, že zde tu možnost neměli, ale živý orchestr by této Čajkovského hudbě jistě dodal mnohem větší grády. Každopádně množství krásných kostýmů a skvěle navržená scéna to zase vykompenzovaly. Speciálně pro Kyiv Classic Ballet je vytvořila nejznámější ukrajinská divadelní umělkyně a hlavní výtvarnice Národní opery Ukrajiny Maryja Levytská, která na této scéně až do začátku války působila dlouhých třicet let jako hlavní scénografka a kostýmní výtvarnice. Co se týká tanečního vystoupení, musím přiznat, že mi toto jeviště připadalo velmi malé pro takový počet tanečníků a jejich náročnou choreografii. V některých momentech se mi zdálo, že je při mnoha skocích tento menší prostor velmi limituje. Zřejmě ale tato choreografie byla postavena na takovéto komornější prostory. Kromě ústřední dvojice Anny Reznichenko a Denyse Nedaka, kteří podali opravdu skvělé výkony, mne ještě velmi zaujala Mie Nagasawa, bývalá primabalerína Kyjevského městského akademického divadla opery a baletu. Měla krásné držení těla v jednotlivých skvěle provedených figurách, příjemný výraz i celkový taneční projev, který si rozhodně připoutal mou pozornost. Moc pěkné byly i společné tance labutí, a také se mi velmi líbilo 3. dějství, kde se princi představovaly jednotlivé dámy (nejvíce pak baletní verze flamenca a po něm tanečník se 4 tanečnicemi). Zajímavým zpestřením pak byla postava šaška. Co mne však celou dobu velmi rušilo, byla neukázněnost mnoha diváků, kteří si i přes zákaz pořizování jakýchkoliv záznamů neustále něco fotili či natáčeli. I přesto to ale byl celkem příjemný a pro mne i svým způsobem jedinečný kulturní zážitek.

Moje hodnocení: 68 %

princ s Odettou (Denys Nedak a Anna Reznichenko)

vlevo Mie Nagasawa

labutí tanec

Černá labuť a princ

Seznam starších článků:

„Láska, sex a žárlivost“ - host Divadla města Ústí nad Labem

„Herečka sobotní noci“ - host Krušnohorského divadla
„Milenci z kiosku“ - Činoherní Studio
„Ples upírů“ - GoJa Music Hall
„Kráska a zvíře“ - Národní divadlo

„Labutí jezero“ - host Krušnohorského divadla
„Sluha dvou pánů“ - Činoherní studio
„Hamlet“ - Národní divadlo
„Kytice“ - Národní divadlo
„Škola žen“ - Činoherní studio
„Tři grácie z umakartu“ - host Domu kultury UL
„Kurios“ - Letenská pláň
„Kaktusový květ“ - Divadlo Palace
„A vybuchla Setuza“ - Hraničář
„Tajemství“ - Divadlo Kalich
„Donaha!“ - Divadlo Na Fidlovačce
„Zavři oči, Maxi!“ - Severočeské divadlo opery a baletu
„O lásce“ - zámek Mělník
„Frozen“ - Circustheater Scheveningen NL
„S prezidentem v divočině“ - Divadlo v Řeznické
„La Traviata“ - Severočeské divadlo opery a baletu
„Za dveřmi kanceláří“ - host Městského divadla Děčín
„Gin Game“ - Vršovické divadlo MANA
„Afrikania“ - Divadlo Image
„Slyšel jsem sovu zavolat své jméno“ - Vršovické divadlo MANA
„Trója“ - RockOpera Praha
„Bílá paní na vdávání“ - zámek Děčín
„Noc na Karlštejně“ - zámek Mělník

„Strašidlo cantervillské“ - zámek Ploskovice

„My Fair Lady“ - Severočeské divadlo opery a baletu

„Harila aneb Čtyři z punku a pes“ - Činoherní studio

„Tady je všechno ještě možné“ - Činoherní studio

„Jídelní vůz“ - Činoherní studio

„Mam´zelle Nitouche“ - Severočeské divadlo opery a baletu

„Baletní triptych“ - Severočeské divadlo opery a baletu

„Hanzelkazikmund (zde jsou lvi)“ - Činoherní studio

„Galileo“ - Divadlo Hybernia

„Sestra v akci“ - Hudební divadlo Karlín

„Mnoho povyku pro nic“ - Stavovské divadlo
„Mikulášovy prázdniny“ - host Činoherního studia
„Ronja, dcera loupežníka“ - Činoherní studio
„Mluviti pravdu“ - Činoherní studio
„Pan Theodor Mundstock“ - Činoherní studio
„Malý princ“ - RockOpera Praha
„Višňový sad“ - Činoherní studio
„Den člověka“ - Činoherní studio
„Krysař“ - Divadlo Kalich
„Americký bizon“ - Činoherní studio
„Já, Feuerbach“ - Činoherní studio
„Kočka v oregánu“ - Divadlo Kalich
„Malý princ“ - host zámku Velké Březno
„Divotvorný hrnec“ - Otáčivé hlediště
„Černá sanitka“ - Činoherní studio
„Najal jsem si vraha“ - Činoherní studio

„Pašijová hra“ - Činoherní studio

„Heda Gablerová“ - Činoherní studio

„Čarodějův učeň “ - Činoherní studio

„Lidojedi“ - Činoherní studio

„Můžem i s mužem“ - host Domu kultury UL

„Bratrstvo kočičí pracky“ - Činoherní studio

„Rozmarné léto“ - host Činoherního studia

„Pábitelé“ - Činoherní studio

„Funny Games“ - Činoherní studio

„4 sestry“ - host Krušnohorského divadla

„Benátky pod sněhem“ - host Krušnohorského divadla

„STOMP“ - Kongresové centrum

„Vánoční hra aneb O tom slavném narození“ - Činoherní studio
„Snímek 51“ - host Činoherního studia
„Stepní vlk“ - Činoherní studio
„Transky, body, vteřiny“ - host Činoherního studia
„Pan Kolpert“ - Činoherní studio
„Poručík z Inishmoru“ - host Krušnohorského divadla
„Když se zhasne“ - host Domu kultury UL
„Sen noci svatojánské“ - Činoherní studio
„Poslední kšeft“ - Činoherní studio
„Pazour“ - Činoherní studio
„Toruk - The First Flight“ - O2 Aréna
„Ministerstvo školství a vědy Ukrajina“ - Činoherní Studio (Obejvák)
„Lobby Hero“ - Činoherní Studio
„Brouk v hlavě“ - host Krušnohorského divadla
„Kvartet“ - Divadlo Bez zábradlí
„Pornografie“ - Činoherní studio
„Zub za zub“ - host Severočeského divadla
„Paškál“ - Činoherní studio (Obejvák)
„Lady Oskar“ - host Městského divadla Děčín
„Veletoč“ - host Krušnohorského divadla
„Věra“ - host Krušnohorského divadla
„Zamilovaný Shakespeare“ - host Městského divadla Děčín
„39 stupňů“ - Dejvické divadlo
„The Meridian“ - host Činoherního studia
„451 stupňů Fahrenheita“ - Činoherní studio
„Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete“ - Pražský hrad
„Děkujeme, že zde kouříte“ - Činoherní studio
„Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“ - Činoherní studio
„Drahá Mathilda“ - host Krušnohorského divadla
„Dracula 2018“ - Hudební divadlo Karlín
„Srpen v zemi Indiánů“ - host Činoherního studia
„Koule“ - host Krušnohorského divadla
„Čochtan vypravuje“ - host Domu kultury UL
„Casanova“ - Severočeské divadlo
„Carmen“ - Hudební divadlo Karlín
„Dvě noci na Karlštejně“ - host Krušnohorského divadla
„Mlčení bobříků“ - host Hraničáře
„Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ - host Krušnohorského divadla

„Báječná neděle v parku Crève Coeur“ - host Krušnohorského divadla

„Tři bratři v nesnázích“ - host Severočeského divadla

„Zkrocení zlé ženy“ - Divadelní zahrada (ČS)

„Rusalka“ - Otáčivé hlediště

„Jindřich VI. - 3. díl“ - Likérka (ČS)

„Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách“ - host Krušnohorského divadla

„Jesus Christ Superstar“ - Hudební divadlo Karlín

„Rukojmí bez rizika“ - host Severočeského divadla

„Klec“ - host Činoherního studia

„Velký Gatsby“ - host Městského divadla Děčín

„Žena, která uvařila svého manžela“ - host Městského divadla Děčín
„Cena za něžnost“ - host Městského divadla Děčín
„Začínáme končit“ - host Krušnohorského divadla
„Boj černocha se psy“ - Činoherní studio
„Shirley Valentine“ - host Krušnohorského divadla
„Romantický víkend“ - host Severočeského divadla
„Detektor lži“ - host Činoherního studia
„Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“ - host Krušnohorského divadla
„Děti z Bullerbynu“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 2.díl“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 1.díl“ - Činoherní studio
„Sirotci“ - Činoherní studio
„Ledový hrot“ - Činoherní studio
„Hlava v písku“ - host Krušnohorského divadla
„Misantrop“ - Činoherní studio
„Spolu“ - host Činoherního studia
„Sluha dvou pánů“ - Národní divadlo
„Bosé nohy v parku“ - host Městského divadla Děčín
„Ani spolu, ani bez sebe“ - host Severočeského divadla

„Starší články zde“