"Norway.today" - host Činoherního studia

(Igor Bauersima)

"Končím se životem. Půjdeš se mnou? Smile. Originální milostný příběh, humor a extrémní situace." (premiéra 21. března 2003)

V roce 2000 došlo v Norsku ke skutečné tragické události. V jednom internetovém chatroomu, určeném osobám se sebevražednými sklony, se seznámil čtyřiadvacetiletý Nor se sedmnáctiletou Rakušankou. Domluvili si, a nakonec i zrealizovali, společnou sebevraždu skokem z 600 m vysokého útesu Prekestolen nad norským Lysefjordem. Novinový článek o této události se stal podkladem pro velmi úspěšnou hru českého rodáka žijícího ve Švýcarsku Igora Bauersimy. Tento sugestivní příběh dvojice mladých lidí zaujal své publikum poprvé v Düsseldorfu ve Schauspielhausu 15. listopadu 2000 (v autorově režii). Krátce po tomto uvedení si ji do svého repertoáru nastudovalo i mnoho jiných divadel v Německu a po té i v dalších evropských zemích. U nás se s původní düsseldorfskou inscenací diváci mohli seznámit v listopadu 2001 v rámci Festivalu divadel německého jazyka. Na jaře roku 2003 ji pak u nás prvně nastudoval divadelní spolek Kašpar, který ji má na svém repertoáru dodnes. 21. února 2012 s ní přijel hostovat i k nám do ČS a já si to rozhodně nechtěla nechat ujít. Už i proto že si roli Julie zahrála naše bývalá "činoheračka" Irena Kristeková, kterou jsem na našich prknech velmi ráda vídala.

Julie (Irena Kristeková) je mladá dívka, která se rozhodla spáchat sebevraždu. Je naprosto odhodlaná to udělat, ale nechce takto odejít sama. V jednom internetovém chatroomu zkouší najít někoho, kdo sdílí její přesvědčení a rovněž by s ní chtěl z tohoto světa dobrovolně odejít. Seznamuje se s devatenáctiletým Augustem (Petr Lněnička). Ten se sebevražednými úmysly zatím jenom koketuje, ale velmi ho zaujme její přesvědčení a snad i zvědavost ho zláká se k ní přidat. Julie se snaží utvrdit, že to i on myslí opravdu vážně a když jí potvrdí, že do toho jde s ní, domluví si spolu schůzku. Julie mu sdělí akorát, že si má s sebou vzít teplé oblečení a nějaké jídlo. Kam mají namířeno, se dozví August až v taxíku. Spolu se vypraví do Norska na jeden z místních fjordů. Julie zde již jako malá byla a naplánovala si toto místo pro sebevraždu několikasetmetrovým skokem do hlubin. Augustem najednou začínají zmítat pochyby. Na místě mu to už nepřipadá jako moc dobrý nápad a začíná váhat. Povídají si o sobě, o důvodech, proč tu vlastně jsou, o osobních problémech, pocitech, o představách, jaké to bude. Zajdou se podívat ke kraji útesu. Julie cítí, že by teď byl ten správný okamžik na skok, ale August se brání. Dojde k lehčí přetahované a Julie padá přes hranu. Naštěstí se jí podaří zachytit a s jeho pomocí se zase dostat nahoru. Ještě, než se setmí, si postaví stan. V noci spolu mají možnost sledovat polární záři. Zafunguje mezi nimi vzájemná chemie a během noci se o něco více sblíží. Ráno se probudí a rozhodnou se také zaznamenat nějaký ten vzkaz či odkaz svým blízkým na kameru, kterou mají sebou. Bohužel se jim to příliš nedaří. Naopak zjišťují, že smysl nemusí být jenom ve smrti, ale i v životě. Dokončí i přesto nakonec, pro co sem přijeli?

Za sebe musím říct, že mě tato hra (autorů – překlad: Ondřej Černý, výprava: Libuše Josefyová, režie: Jakub Špalek a další) velmi zaujala. Poměrně jednoduché, ale velmi efektní bylo navržení scény. Nakloněná plošina představující norský fjord nabídla divákům pohled shora i zdola, což (samozřejmě s trochou fantazie) hezky dokreslilo místo, na kterém se oba mladí lidé nacházeli. Důležitější však než prostředí, byly dialogy, text. I ten se mi zdál velmi působivý. Bylo zajímavé sledovat, jak oba mladí zpočátku vidí jediné řešení v dobrovolném ukončení vlastního života, poslechnout si jejich vysvětlení, proč to tak cítí a posléze i sledovat, jak při vzájemném sebepoznávání i čelení smrtelnému nebezpečí zblízka začínají procitat a své přesvědčení přehodnocovat. Neveselé téma působí v tomto provedení velmi odlehčeně, snad až optimisticky, rozhodně ne depresivně, jak by se dle námětu mohlo čekat, což mě také zaujalo a mile překvapilo. Výborně se se svými výkony popasovali i oba protagonisté. Irena Kristeková se výtečně ztotožnila s rolí ráznější a podstatně odhodlanější Julie a přitom jí dodala lidskou přirozenost i cit. Oproti tomu Petr Lněnička musel svému citlivému a bojácnějšímu Augustovi dodat větší kuráž. Možná však právě touto svou povahou jim pomohl k jejich konečnému rozhodnutí. Nicméně se oběma hercům podařilo velmi dobře vykreslit naprosto odlišný typ lidí se sebevražednými sklony, než bývá obvykle prezentován. I díky zakomponování moderních komunikačních technologií (chat, video) je tento příběh určitě bližší mladému publiku. Jediným škraloupem tak na celém příběhu je bohužel fakt, že byl inspirován skutečnou tragickou událostí. Jinak je to vážně moc dobré představení.

Moje hodnocení: 78 %

August a Julie (P.Lněnička a I.Kristeková)

August a Julie (P.Lněnička a I.Kristeková)

Julie a August (I.Kristeková a P.Lněnička)

"Hamlet je mrtev.Bez tíže" - Činoherní studio

(Ewald Palmetshofer)

"Intelektuální fraška reflektující současný svět ovládaný totální ekonomizací, kde otázka bytí či nebytí ztrácí na významu (když je o nebytí už rozhodnuto) a kde je nakonec aktuální otázka, zda rezignovat nebo jednat." (premiéra 9. prosince 2011)

Hra, která měla světovou premiéru ve vídeňském Schauspielhausu v roce 2008, skvěle zapadá do tématu letošní sezóny ústeckého ČS - Co teď? Kudy ven? (z naší neveselé přítomnosti). Jako třetí projekt této sezóny a zároveň i jako českou premiéru ji poprvé uvedlo naše divadlo v prosinci 2011. Já s ní 24. ledna 2012 odstartovala můj letošní divadelní rok. Autor si zde hraje s textem, rytmem, se slovy a řečí jako takovými. Hlavním tématem zde jsou rodinná traumata (dětí, rodičů i prarodičů), nenaplněné a nefunkční mezilidské vztahy, deprese a nihilismus. Před obsahem autor však klade důraz na formu a snad i trochu netradiční strukturu dialogů (opakované a nedokončené věty, často bez sloves). Děj je navíc vyprávěn "pozpátku", takže celou skládanku lze rozluštit až na konci. Možná i proto byla hra nominována v soutěži o nejlepší německy psanou současnou hru a byla uvedena v rámci festivalu současné německé dramatiky v Mülheimu 2008. U nás letos v březnu získala Ravenhillovu cenu za nejlepší inscenaci současného textu za rok 2011, což je ocenění za počin v oblasti inscenování současné dramatiky pro česká divadla. Tato cena má velmi netradiční podobu, jedná se totiž o kožich - je červený a zdobí ho plyšová zvířátka (letos ho navrhl výtvarník David Černý).

Sourozenci Mani (Petr Panzenberger) a Dani (Anita Krausová) přijíždějí z města za svými rodiči Kurtem (Matúš Bukovčan) a Karolínou (Nataša Gáčová) na oslavu 95. narozenin jejich babičky. Ten den je však čeká bohužel ještě pohřeb jejich bývalého kamaráda Hanese. Zastřelil ho vlastní otec, protože bral drogy a kradl doma peníze. Pak i on ze zoufalství, že mu žena zahýbala s Kurtem, spáchal sebevraždu. Na pohřbu se setkávají se svými, dříve nejlepšími, přáteli Bínou (Anna Fišerová) a Olim (Jan Jankovský). Mezi Dani a Olim bylo před lety více než přátelství, ale jelikož ten se bál zasahovat do úzkého sourozeneckého svazku, oženil se nakonec s Bínou. Zatímco se oni dva stali manžely, Dani a Mani zůstali sami. Je jim už přes třicet a nějak neví, co se životem, který jako by nikam nesměřoval. Podobně je na tom jejich otec. I Kurta nudí a ničí všední stereotyp a fádní život, sní o nějakém novém začátku, ale není příliš schopen aktivně jednat. To zase Karolína už se dlouho k nějakému činu odhodlává. Již delší dobu totiž myslí na matčinu smrt, která prostě stále nepřichází. A jelikož jí přijde, že žije nepřirozeně dlouho, začíná v duchu plánovat její vraždu či spíše nějakou "nešťastnou náhodu", která by její problém vyřešila a ona už by konečně mohla žít šťastněji. Mezi čtveřicí mladých lidí, kteří se zpočátku snaží tvářit, jako by se neviděli pouze pár dní a ne několik let, přeci jen ožijí dávné křivdy. Dani se nebojí dát plně najevo, co ji celou tu dobu hlodalo. A zatímco jsou přátelské vazby s Olim a Bínou zpřetrhány, velmi blízký sourozenecký vztah, který v podvědomí všech čtyř bujel již léta, přeroste ve vztah milostný, přesněji v incest mezi sourozenci. Kola se dala do pohybu a rodinná tragédie se blíží. Stará paní při jedné z pravidelných cest na toaletu padá ze schodů. Nehoda či náhoda?

Přestože se hra (autorů - překlad: Veronika Musilová Kyrianova, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Magdalena Klára Hůlová, kostýmy: Petra Krčmářová, režie: David Šiktanc a další) zabývá mnohými aktuálními tématy dnešní doby od ekologické krize, globalizace až po otázky bytí a nebytí či incest mezi sourozenci, zní v ní nejnaléhavěji hlavní téma celého příběhu, které ve svém dialogu jedna z postav několikrát zopakuje "staří si slaví narozeniny a mladí se pohřbívaj". Podobnost se známou shakespearovskou tragedií, jak by mohl název napovídat, zde ale není zrovna na místě, tudíž je to název celkem matoucí a stejně tak zmateční je i celé představení. Věřím, že to byl záměr, ale nakonec celá inscenace, navíc hraná jakoby pozpátku, vypadá jaksi neuspořádaně, hekticky a nesrozumitelně. Rozhodně to ale není neobvyklým hravým textem, jeho rytmem či hereckými výkony. To vše totiž patří k silnějším stránkám celého dramatu. Možná že jazyk zde použitý v dialozích, které často příliš neříkají a spíš nechávají diváky si domýšlet, zprvu nezněl příliš libě, ale postupně se do něj dalo proniknout. Každopádně, ač se to díky častému opakování stejných frází nezdálo, to byl poměrně náročný text, se kterým se všichni herci dobře popasovali. Svým postavám navíc každý z nich dokázal dát jejich typický charakter. Nejvýrazněji a nejzapamatovatelněji zde svůj part odehrála Nataša Gáčová jako "drsná" matka, která byla ze všech nejodhodlanější jednat a něco tak zásadně změnit. V podobném duchu působila i svérázná, ale i citlivá, Dani Anity Krausové, která si nedokázala na nic hrát a jasně dávala najevo, co cítí. Z mužů zde nejvýrazněji zapůsobil Petr Panzenberger coby Mani. Jeho počáteční zdánlivá nevinnost vybujela až do polohy "valmontovské". Rovněž oceňuji skvělé zvládnutí docela náročného textu a také jeho odvahu. Jako premiéra díla tohoto autora u nás to jistě není špatná inscenace, ale myslím, že by se dala uchopit i lehčeji a možná i hravěji, aby to lépe korespondovalo s promyšleně rytmizovanou řečí, jež má představovat řeč moderního evropského divadla.

Ukázka zde.

Moje hodnocení: 55 %

Kurt, Karo a Mani (M.Bukovčan, N.Gáčová a P.Panzenberger)

Bína, Dani a Mani (A.Fišerová, A.Krausová a P.Panzenberger)

Bína, Dani, Mani a Oli (A.Fišerová, A.Krausová, P.Panzenberger a J.Jankovský)

Karo, Kurt a nahoře Mani (N.Gáčová, M.Bukovčan a P.Panzenberger)

"Ostře sledované vlaky" - host Severočeského divadla

(Bohumil Hrabal a Ivo Krobot)

"Tragikomedie tělesného i lidského dospívání Miloše Hrmy na malém středočeském nádraží v době války." (premiéra 11. února 2011)

Na závěr letošního roku jsem si nechala dramatizaci jedné z nejznámějších novel spisovatele Bohumila Hrabala, kterou proslavil především oskarový film Jiřího Menzela. Tato inscenace byla první letošní novinkou Městského divadla Mladá Boleslav a druhou premiérou sezóny. Do Ústí nad Labem s ní přijeli hostovat 6. prosince 2011. Režie i dramatizace se ujal Ivo Krobot, pro kterého to bylo již třetí zpracování této známé povídky. Vychází při tom především z poslední dobře známé novely, ale také z povídek, které na toto téma Hrabal napsal již dříve (z Legendy o Kainovi). Přestože se chtěl pokusit zase o nové nastudování, snažil se zachovat základní děj a také všechny známé a osobité postavičky či oblíbené a typické scény. Nechce však klást důraz na jednoduché dějové zápletky a na problémy, které má hlavní hrdina s dívkami, ale jak sám Ivo Krobot říká: "Podstatné je to, že ten člověk dozrává, dozrává eroticky, dozrává lidsky k nějakému činu, na který jako v každé dobré tragédii nakonec zhyne v momentě, kdy se stal chlapem."

Po třech měsících pracovní neschopnosti se s obrovským nadšením a chutí vrací do služby mladý Miloš Hrna (Matouš Ruml). Neúspěšně se kvůli problémům se ženami pokusil o sebevraždu. S milostnými vztahy si neví příliš rady, ale za to velmi miluje svou práci coby výpravčí. Zaučuje se pod dohledem pana výpravčího Hubičky (Petr Halíček), který je mezi všemi známý svými milostnými avantýrami. Přestože navenek působí jako náruživý požitkář a člověk, který se zdá být v pohodě a nad věcí, je někde uvnitř spíše nešťastný a osamělý. Má rád ženy a tak si drobnými milostnými dobrodružstvími s nimi dopřává jedno z mála svých potěšení. Při jednom takovém, kdy orazítkoval pozadí jejich mladé telegrafistky Zdeničky (Tereza Rumlová j.h.), ho přistihl sám přednosta (Miroslav Babuský). Incident přišla prošetřit i vyšetřovací komise, ale nakonec Hubičku osvobodili a ten tak dál může sloužit na stanici. Ani zdaleka se však nezdráhá dál flirtovat, dokonce i třeba s hraběnkou Kinskou (Eva Horká), která kolem nádraží projíždí při jedné ze svých vyjížděk na koni. Ačkoliv se zdá být vše v normálu, píše se rok 1945 a za okny zuří druhá světová válka, respektive její blížící se konec. Přes nádraží často projíždí německé vlaky, které z větší části prchají ze země. Nicméně Němci jsou stále nebezpeční, neboť se chtějí za svůj neúspěch mstít. Při jednom takovém zastavení na nádraží zadrží rozhořčení gestapáci (Michal Kopčan a Petr Zelený) i Miloše. Ten se však nakonec vrací v pořádku. Jednou večer je přednosta dokonce pozván na večeři ke Kinským. Jeho nepřítomnosti využije Hubička a Milošovi sdělí svůj plán na zničení německého transportu. Miloše však o něco více trápí problém s neschopností "být mužskej" a tak se svěřuje se svým neúspěchem s Mášou (Dagmar Teichmannová) paní přednostové (Ivana Nováčková). Ta, než aby mu pomohla, je spíše trochu vyvedena z míry. Večer před misí přijíždí na nádraží Hubičkova spojka Viktorie Freiová (Petra Nakládalová), aby mu předala tajné informace a také důležitý balíček. Miloš této návštěvy také využije. Svěří se i Viktorii se svým trápením a požádá ji o radu. Ta mu však dá mnohem více a jeho sebevědomí je zpět. Konečně se cítí jako muž a jako muž se rozhodne i jednat. Vlak je zničen, ale bohužel i Miloš těžce postřelen.

V dalších rolích - Zednicek (Ludvík Jiřík), kníže (Roman Teprt), Slušný (Petr Prokeš), otec (Petr Bucháček), syn Franta (Ivo Theimer) a hudebníci Lubor Šonka (klavír), Jaroslav Smejkal (klarinet) a Vilém Bernáček (violoncello).

Abych se přiznala, téma ani příběh tohoto Hrabalova díla mě nijak zvlášť nezaujaly. Zřejmě i proto, přiznávám se bez mučení, jsem nečetla knihu ani neviděla úspěšný český Oscarem oceněný film. Nicméně znám jeho téma i některé z ústředních scén. Zřejmě proto, abych tyto nedostatky doplnila i proto, že je mi divadlo bližší než film, a také po úspěšných „Mužích v offsidu“, se kterými Mladoboleslavské divadlo do Ústí nad Labem rovněž před časem zavítalo, jsem se rozhodla pro návštěvu této inscenace (autorů - režie a dramatizace: Ivo Krobot, hudba: Lubor Šonka, scéna: Václav Špale, kostýmy: Alice Novotná-Lašková, pohybová spolupráce: David Strnad). Bohužel se mi však potvrdilo, že mi příběh nebyl zrovna nijak blízký ani pro mě příliš poutavý a jeho hravější zpracování ho dle mého názoru ještě více „kostrbatilo“, nicméně nakonec jsem se v něm docela zorientovala. Rozhodně ale musím ocenit herecké výkony, které jistě byly nejsilnější složkou inscenace. Všechny opět působily velmi vyrovnaně, přesto ale přeci jen někteří herci dostaly více prostoru k projevu. Určitě stojí za zmínku nejmladší člen souboru Matouš Ruml, pro někoho známý jako Lexa ze sitcomu Comeback. Jeho optimisticky naladěný a do práce nadšený Miloš mu skvěle sedl. Jeho nátura dobře odlehčovala druhé ústřední téma, kterým byla stísněná válečná doba a s ní spojené nepříjemnosti. V tomto směru mu skvěle sekundoval i představitel výpravčího Hubičky Petr Halíček. Na obou hercích bylo vidět nadšení a chuť užít si svou roli. Velmi dobře se do své role hodil i Miroslav Babuský, coby přednosta stanice, který se drží svých zásad i Bible a poctivou prací touží dojít uznání a povýšení. Ostatní postavy spíše dokreslovaly atmosféru i prostředí. Hudební složka byla trošku zavádějící, neboť nebyla nijak dějotvorná, ale možná spíš zábavná. To nakonec inscenaci ale určitě neuškodilo a možná to pro nějaké diváky tak bylo stravitelnější.

Moje hodnocení: 56 %

Zdenička, přednosta a Hubička (T.Rumlová j.h., M.Babuský a P.Halíček)

Miloš, Hubička a přednosta (M.Ruml, P.Halíček a M.Babuský)

přednostová a Miloš (I.Nováčková a M.Ruml)

"Plešatá zpěvačka" - host Činoherního studia

(Eugène Ionesco)

"Komedie z pera klasika absurdního dramatu. Vše je jiné, než se zdá..." (premiéra 29. listopadu 2008)

Na absurdním dramatu jsem v divadle tedy ještě určitě nebyla a tak jsem si nechtěla, 30. listopadu 2011, nechat ujít klasiku tohoto žánru hostujícího divadelního spolku Kašpar v ČS. Byla jsem na tento žánr velmi zvědavá a nevěděla co si pod tím zrovna představit, nicméně jsem se opravdu těšila na něco nového. Inspiraci pro napsání své velmi úspěšné prvotiny, a dnes už klasického díla, čerpal E. Ionesco z konverzačních textů jedné z učebnic angličtiny, plné nejrůznějších správných anglických frází a obratů, zato ale velmi suchých a bezduchých. Tomu pak i odpovídá obsah této inscenace, která je jakýmsi klubíčkem dialogových "šmodrchelů" a celý příběh se v tom "blázinci" tak nějak ztrácí. Premiéru měla tato jednoaktovka v Paříži v roce 1950 a dlouho svým šokujícím textem mnohé zarážela. Po letech se stala však celkem úspěšně a často studovanou hrou na různých jevištích. Přesto má ale tato komedie něco do sebe. Někdy je velmi příjemné o díle moc nepřemýšlet, uvolnit se a prostě se bavit.

V obývacím pokoji sedí pan (Martin Hofmann) a paní (Jitka Nerudová) Smithovi. Zatímco pan Smith v rámci siesty čte noviny, paní Smithová se stále snaží konverzovat a probírat vše, co ji zrovna napadne. Jejího manžela to celkem ruší a otravuje, přesto se jí snaží tu a tam ironicky odpovědět. Jen tak se nenechá vyvést z míry a jako anglický gentleman si drží určitý nadhled a nad svou ženou navíc také mentální převahu. Od jídla se přesune hovor na rodinu, konkrétně na Bobbyho Watsona, který zemřel. Problém je však, že v jejich rodině se téměř každý, ať muž či žena, jmenuje Bobby Watson a všichni pracují jako obchodní cestující. Do jejich sporu se právě vrací služebná Máry (Pavel Lagner) z kina a oznamuje jim, že na ně již hodiny čekají manželé Martinovi (Eva Elsnerová a Petr Lněnička), kteří měli přijít na návštěvu, ale bez vyzvání služebné se neodvážili vstoupit. Smithovi se odcházejí převléci a do pokoje vstupují Martinovi. V mezičase spolu začnou konverzovat, jako by se zde viděli poprvé a postupně zjišťují, že spolu do města přijeli stejným vlakem, ve stejném kupé, bydlí ve stejném domě a dokonce i stejném bytě číslo 8 a dokonce že oba mají dvouletou dceru Alici. Od Máry se pak ale dozvíme, že pan Martin není Donald a paní Martinová není Alžběta a že tudíž nejsou manželé a taky to, že Máry je ve skutečnosti vlastně Sherlock Holmes. Oba páry se konečně střetávají, ale nějak nemohou najít společnou řeč, což prolomí až zvonek. Za dveřmi však nikdo není. Z toho vychází k názoru, že když zvonek zazvoní, za dveřmi nikdo není. To se ale nelíbí panu Smithovi a sám se po třetím zvonění vydá ke dveřím, za kterými stojí velitel požárníků (Lukáš Jůza) hledající jakýkoliv i malý oheň. Nakonec se k nim na chvíli před dalším požárem přidá a vypráví jim podivné anekdoty. Po jeho odchodu opět nevědí, o čem si povídat a tak se začnou přebíjet podivnými slovními hříčkami.

Už jednoduchá scéna se čtyřmi velkými a barevnými křesly a s podivně odbíjejícími kyvadlovými hodinami v pozadí dávala tušit, že nás bude čekat opravdu zajímavá návštěva a kopa podivností. Ze začátku to nijak zvlášť absurdně nevypadalo a divák tak měl možnost lépe se nechat naladit na správný tón humoru a ponořit se do inscenace. Vedl se poobědový dialog o právě absolvovaných "fish and chips", který volněji přešel k rodinným záležitostem. Lámat se to začalo až v momentě, když na scénu vstoupila služebná alias Sherlock Holmes v podání Pavla Lagnera, což působilo dost bizarně a pro mnohé diváky i velmi úsměvně. Následující dialog o hledání identity manželů Martinových se mi z celé inscenace líbil asi nejvíce. Petr Lněnička v něm vypadal velmi přirozeně a nenuceně a s Evou Elsnerovou, mrkající panenkou, rozehrávali zábavný slovní ping-pong, kdy až na základě opravdu zvláštních náhod dospěli k tomu, že by se měli znát. S příchodem požárníka to už ale začalo trochu stagnovat. Nicméně bylo ale obdivuhodné, jaký text si ve své anekdotě Lukáš Jůza dokázal zapamatovat. Škoda jen, že se tvůrci (překlad: Jiří Konůpek, režie: Jakub Špalek, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Daniel Fikejz a další) rozhodli změnit závěr. Ten původní, kdy hra končí, stejně jako začala akorát s prohozenými páry, by byl určitě působivější. Témata hry jako například plytkost a vyprázdněnost jazyka, nucená komunikace, moment odcizení, povrchní společenský kontakt či měšťácká ubohost a znuděnost, jsou ale stále aktuální. Vůbec jsem netušila, co od hry vlastně čekat a na to, že tam skoro ani žádný příběh nebyl, jsem se celkem dobře pobavila.

Moje hodnocení: 66 %

pan a paní Smithovi (M.Hofmann a J.Nerudová)

pan a paní Martinovi (alter. M.Zoubková a P.Lněnička)

manželé Smithovi, velitel požárníků a manželé Martinovi (M.Hofmann, J.Nerudová, L.Jůza, P.Lněnička a alter.M.Zoubková)

"Weissenstein" - host Činoherního studia

(Johannes Urzidil a David Jařab)

"Příběh muže, na kterého se usmálo neštěstí. Měl malé sebevědomí, velký pocit viny, malou schopnost přijímat štěstí, velkou tendenci potkávat smůlu a malou vůli k životu." (premiéra 17. prosince 2009)

Reálnou předlohou pro tento příběh byla skutečná postava muže, který žil v Praze a byl jakýmsi životním outsiderem. Povídka, pro niž byl inspirací, vyšla poprvé v německém originále v roce 1960. Hlavní postava je zde již na věčnosti a spisovateli vypráví příběh svého života. Předlohou pro tuto divadelní hru však byla spíše její česká předloha publikovaná ve svazku Urzidilových próz "Pražský triptych" (Mladá fronta, 1997). Není to příliš známý autor, možná proto, že to byl německy píšící Čech či snad proto, že ho zastínili jeho slavnější vrstevníci, jako např.: Franz Kafka, Max Brod, Karel Čapek či Jan Zrzavý; každopádně se ale skvěle hodí do dramaturgie pražského divadla Komedie. To se totiž snaží systematicky pracovat s naší historií a odkrývat v ní zapomenuté souvislosti či odhalovat zaprášená jména a jejich díla. Já si na tuto komedii o umírání zašla v rámci festivalu Kult 21. října 2011. "Příběh všech lidí a vůbec celého světa se skládá pouze z provizorií, které se nazývají život" - Johannes Urzidil: Weissenstein.

Weissenstein (Martin Finger) je mužem s příliš malým sebevědomím, který si neví rady se životem ani se sebou samým. Stále se utápí v sebelítosti a také v nerozhodnosti. Neustále rozmlouvá a pře se se svými dalšími "já" (Stanislav Majer a Jiří Černý). Stejně jako s ničím si neví rady ani s hlubšími city. Přestože není nijak pohledný, má velkou hlavu s velmi prořídlými vlasy, ani pohodový či zábavný, motají se kolem něj dvě ženy, které ho upřímně milují. On však neví, kterou z nich si vybrat; zda-li by měl dát přednost éterické, plaché a tak trochu dětinské Irmě alias Filoméně (Ivana Uhlířová) či poněkud živelnější, smyslnější a životem protřelejší prostitutce Vlastě (Dana Poláková). Raději se tedy schází s oběma, i když z něj není patrný výraznější cit ani k jedné. Spíše to působí, jakoby je obě využíval a podváděl. S Vlastou se stýká už déle. Pravidelně za ní dochází a jsou si tak velmi blízcí. Sblíží se však i s Filoménou, která mu z lásky daruje osobně ušitou červenou kravatu s bílými puntíčky. I když je Vlasta jen kurtizána, dokáže hluboce milovat, a tak se rozhodne neopětovanou Weissensteinovu lásku ukončit sebevraždou. Oběsí se na jeho červené kravatě od Filomény, kterou u ní jednoho dne zapomněl. Na další schůzce s Irmou se od ní dozví, že s ním čeká dítě. Sám neví co na to říct, ale když zjistí, že to nemá potvrzené od doktora, za jedním ji pošle. Bohužel ji na cestě do ordinace srazí auto a tak umírá i Karlova druhá osudová žena. Najednou zůstává úplně sám a začíná si více tykat se smrtí. Najde si místo pohřebního zřízence a často si chodívá sedat k Vlastině hrobu. Zde také náhle a poměrně mlád umírá.

Na této inscenaci bylo cosi zajímavého a mohlo toho být i víc, ale potenciál, který jsem v ní viděla, mohli tvůrci (překlad: Božena Koseková, scéna, dramatizace a režie: David Jařab, hudba: Ivan Acher, kostýmy: Kamila Polívková a další) využít o něco lépe. Trochu ho zazdily i nějaké nedostatky, kterých jsem si všimla. Dramatizace příběhu by si zasloužila větší pozornost. Dlouhé a zbytečné minuty se věnovaly nepodstatným detailům (např.: při škrábání nečistot z kanape) a na druhé straně chyběly v důležitějších momentech (např.: při smrti obou žen, které byly rychlé a nijak zvlášť vysvětlené). Místy mi to přišlo takové nedotažené, jakoby toho nechávali více na domyšlení si divákům. Vzhledem k tomu, že celé Weissensteinovo neštěstí v této inscenaci vycházelo ze vztahu ke dvěma ženám (což pro mě také bylo celkem nepochopitelné, neboť který ošklivý muž by byl tak nešťastný a ztracený, kdyby o něj stály dvě mladé a krásné ženy), dostaly obě herečky docela málo prostoru na to, aby mohly rozehrát polohy svých rolí. Nicméně se zde našly i zajímavější momenty. Pokud bych se na inscenaci podívala jako na poeticky laděné dílo kafkovského stylu, mohla bych vyzdvihnout například scénu a hravost, se kterou autoři ke hře přistoupili. Ztrojení hlavní postavy či rozporcování jednoduché scény a z ní vystupující či vyskakující postavy stále udržovaly diváckou pozornost. Jednotlivé výstupy a dialogy, které se prolínaly, zpomalovaly, opakovaly, byly skvěle proložené živými a vhodně zvolenými písněmi v podání Lenky Dusilové. Nicméně přílišná fragmentace příběhu nechala až příliš míst, která do sebe zrovna nijak nezapadala nebo jejich zapadnutí bylo takové křečovitější či čitelné jen s trochou fantazie. Mít ten prostor správně rozvržený, mohli ho i všichni herci o dost lépe využít. Potenciál k tomu byl. Škoda, mohlo to být opravdu zajímavé představení.

Moje hodnocení: 57 %

3x Karel Weissenstein (S.Majer, M.Finger a J.Černý)

Karel W., Vlasta a Karel W. (S.Majer, D.Poláková a M.Finger)

3x Karel W. a Filoména (J.Černý, M. Finger, S.Majer a I.Uhlířová)

"Taneční hodina" - host Činoherního studia

(Astrid Saalbachová)

"Když děti a muži spí, ženy tančí. Je to hra o snaze uniknout realitě, o (ne)obyčejných ženách, jejichž snem je stát se umírajícími labutěmi, hlavně ale chtějí díky baletu zapomenout na své problémy, na svoje životy." (premiéra 2. října 2011)

Pro vstup do nové sezóny si Divadelní spolek Kašpar vybral hru dánské autorky Astrid Saalbachové v originále pojmenovanou "Dansetime". Tato hra byla do češtiny přeložena krátce po svém vzniku (zhruba rok po své dánské premiéře - v r. 1987) a již od roku 2003 je s úspěchem uváděna v brněnském divadle Husa na provázku pod názvem "Baletky" (premiéra v r. 2002, obnovená premiéra 8. ledna 2010). Pod titulem "Taneční hodina" se ji rozhodlo nově nastudovat i pražské Divadlo v Celetné a dne 19. října 2011 s ní přijelo hostovat do Ústí nad Labem. Stalo se tak v rámci festivalu Kult. ČS tak využilo jedinečné příležitosti k oslavě svého 40. výročí a díky některým uvedeným představením mohlo představit i pár svých bývalých členů (spolupracovníků) a zároveň jim tím tak poděkovat. V "Taneční hodině" se například objevila Jelena Juklová, která v ČS odehrála více jak 20 sezón. Zde ztvárňuje jednu ze sedmi žen, které se touží přiblížit baletnímu ideálu z Umírající labutě autora Camille Saint Saëns. Je to hra o ženách, ale nejen pro ně.

Blíží se sedmá hodina večerní a v provizorním tanečním sále v polorozpadlém podkroví se pomalu začínají scházet účastnice baletního kurzu. Ten vede Anna (Eva Elsnerová), bývalá primabalerína, která před časem sklízela mnoho obdivu. Užívala si svého úspěchu plnými doušky, poznala, co je sláva, až do okamžiku, kdy přišlo zranění, které ji o to vše obralo. Neustále trpí velkými bolestmi, které musí tlumit silnými utišujícími léky, ale strádá i psychicky, neboť ví, že už nepozná, jaké je to tančit před plným publikem a užívat si neutichající potlesk a hromady květin, coby důkaz obdivu k jejímu výkonu. Nese to velmi těžko, přesto se ale rozhodla, že své zkušenosti a um předá dalším ženám, které se také touží stát tanečnicemi jako ona. Považují ji za svůj velký vzor a rádi by si jako ona zatančili part "umírající labutě". Ženy přihlášené do tohoto kurzu však nejsou žádné profesionálky, ale obyčejné ženy, které tancem utíkají od svých všedních životů, rodin, dětí, od svých problémů a strastí. Trénink je to tvrdý, plný potu, dřiny a bolestí, ale ony věří, že právě tím se jim podaří osvobodit se od své skutečné osobnosti. Žádná z nich se však nedokáže zbavit toho, co je nejvíc tíží a stejně jako umírající labutě ani ony nemohou vzlétnout. I během tréninku prožívají svá osobní dramata, stejně tak jako rivalitu a soutěživost, které jsou pro balet také celkem charakteristické. Již při příchodu do šaten si nejde nevšimnout vztahu mezi Lottou (Milena Steinmasslová) a její dcerou Alicí (Martina Prášilová). Lotta si ani za nic nechce připustit svůj věk a stáří, které se pomalými kroky blíží, a často se chová spíše jako puberťačka. Snaží se s každým skamarádit, a v některých případech (jako třeba vůči Anně) to hraničí až s "vlezdoprdelkováním", jenom ke své dceři nějak neumí najít správnou cestu. To samozřejmě Alice nemůže vystát, nesnáší matčino chování, její panovačnost a vlastně nenávidí celý svět. Lilian (Bára Lukešová) zase kromě její hrozné trémy trápí i problém s pomočováním, který má již od dětství. Stává se tak pro ostatní ženy terčem posměchu a také šikany. Po porodu se po delší odmlce na tréninky opět vrací i Karen (Jitka Nerudová), kterou ze všeho nejvíce trápí její bolavá ňadra a problémy s kojením. Je zoufalá z toho, že má prsa nalitá mlékem, ale její dítě z nich nechce sát. Její snad největší "rivalkou" je zde Ida (Lenka Hušková), která se pere s otázkou své sexuality a ze všeho nejvíce řeší různé diety. Tentokrát přišla s tím, že již několik dní pije pouze vodu. Tvrdí, že se cítí podstatně lépe, ale fyzický stav tomu rozhodně nenasvědčuje. Nejstarší a jednou z nejvěrnějších účastnic kurzu je Róza (Jelena Juklová). Přestože to na sobě nedává tolik znát, připadá si hrozně osamělá a opuštěná. A také ji trápí věčně sychravé počasí a vlhko, které na náladě rozhodně nepřidá a navíc jí ničí věci z jejího skromného šatníku. Nemá peněz nazbyt, ale i přesto si taneční kurz poctivě platí; na rozdíl od Rebeky (Eliška Mesfin Boušková). Ta rozhodně patří mezi nejpodivnější účastnice baletního studia. Již delší dobu dluží Anně peníze za kurz, ale i přesto se ji snaží dále přemlouvat, aby ji zde nechala cvičit, a to i když má právě zraněnou nohu. Jaké je pak Annino překvapení, když ji místo na ploše najde spát v šatně pod lavicí. Rozhodně to nemá se svými svěřenkami lehké. Ví, jak je to beznadějné, nicméně ani tak to nechce vzdát. Začne je dřít, jak se dá, aby z nich dostala vše, co je možné. Nutí je se překonávat. Chce je dostat až za hranici absolutního vyčerpání, tam kde se ona sama při svých přípravách na velkou roli ocitala často. Na jejich naléhaní jim na závěr povolí zatančit si jejich vytouženou umírající labuť. Pro všechny ženy to znamená splnění jejich snů, ale pro Annu je to jen bolestná připomínka její zářivé minulosti a příliš krátkého baletního života. Hodina končí a všechny se zase vrací do šedé reality, včetně Veroniky (Veronika Němcová), která zde Anně pomáhá s hudebním doprovodem, hraje na klavír.

Je to už poměrně dlouho, co jsem viděla záznam představení Husy na provázku - "Baletky" (v televizním záznamu), ale z paměti mi nezmizelo. Možná i proto jsem byla zvědavá na jeho "Kašparovské" zpracování (autorů - režie: Alexandr Minajev, překlad: František Frohlich, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Vladimíra Fomínová, hudba: Zdeněk Král, pohybová spolupráce: Ivanka Illyenko, dramaturgie: Lenka Bočková, a další). Ti si tam přidali další "účastnice" kurzu a zdálo se mi, že to tím i oživili. Nápaditý byl i úvod s loutkou, představující baletní sólo, stejně jako závěrečný part Umírající labutě. Za dobrý nápad považuji i rozvržení jednoduché scény, která dává vyniknout hereckým i fyzickým výkonům, a to i včetně toalety, která je jakýmsi průhledem do duše každé z žen. Pod tlumeným světlem zde vyslechneme jejich vnitřní monology o tom, co každou z nich nejvíce trápí. V tom mezičase se na hlavním pódiu potemní a pohyb v popředí se zpomalí. Díky těmto momentům tak můžeme vnímat, že zde nejde jenom o tanec a že to, co vypadá jako komedie, je ve skutečnosti mnohem hlubším příběhem. Přestože jsou herecké výkony dosti vyrovnané (žádná z žen po celou dobu představení neopustila jeviště) a svým rolím daly, co zasluhovaly, musím přeci jen vyzdvihnout výkon Evy Elsnerové v roli Anny. Byla elegantní a ladná, a i když její "hvězdnost" s bolestmi vyhasla, sláva jí do určité míry zůstala. Všechny ženy v kurzu ji uznávají, obdivují a respektují ji. Rády by dosáhly toho, co tehdy ona. Všechno to bylo z Anny, v podání Evy, skutečně cítit, včetně nesnesitelných bolestí, kterými trpěla, i respektu, který vzbuzovala. Perfektně jí role sedla. Všechny ženy mě bavily, obzvlášť Milena Steinmasslová a Bára Lukešová, a smekám před jejich fyzickými výkony. Zvládnout takový náročný "trénink" rovnou na pódiu, bez přestávky, přitom hrát a prožívat příběhy svých postav, si obdiv zaslouží. I když bych tam pár drobnějších výtek měla, musím inscenaci hodnotit kladně. Byl to pěkný večer.

Moje hodnocení: 68 %

Karen, Rebeka, Alice, Róza, Lotta, Lilian, Ida a vpředu Anna (J.Nerudová, E.Mesfin Boušková, M.Prášilová, J.Juklová, M.Steinmasslová, B.Lukešová, L.Hušková a E.Elsnerová)

Karen, Alice a Róza (J.Nerudová, M.Prášilová a J.Juklová)

Lotta, Lilian a Ida (M.Steinmasslová, B.Lukešová a L.Hušková)

"Blboun" - host Domu kultury UL

(Georges Feydeau)

"Komedie o záletech, v níž se roztáčí kolotoč pikantních nedorozumění a ztřeštěných záměn." (premiéra 6. prosince 2001)

S další divadelní sezónou je tu i další ročník festivalu "Ústecká forbína", která se již tradičně koná v ústeckém Domě kultury. Díky pořadatelům, v čele se Zdeňkem Kymličkou, a mnohým sponzorům (v letošním roce totiž poprvé město konání této akce nepodpořilo) dostali diváci již po několikáté možnost shlédnout představení některých pražských divadel. Já si 3. října 2011 zašla na hostující divadlo na Fidlovačce, které k nám přivezlo hru George Feydeau (1862-1921), poprvé představenou v Paříži v roce 1896, a beroucí si na mušku počestnost svých krajanů. Dříve se tato fraška uváděla pod názvy "Ťululum" nebo "Ten, kdo utře nos", ale do současnosti se možná lépe hodí nový název "Blboun" (v originále "Le Dindon"). Režie se před deseti lety ujal Juraj Herz a musím říct, že si zvolil opravdu skvělé obsazení. Dále se na hře podíleli - překlad: Eva Bezděková, úprava: Helena Šimáčková, scéna: Jaroslav Malina, kostýmy: Marie Franková, asistent režie: Matěj Kužel na další.

Notorický svůdce Edmond Pontagnac (Tomáš Töpfer) si na ulici vyhlédl neznámou krasavici, které se rozhodl dvořit. Netušil však, že ho při jejím sledování zavedou kroky až do domu jeho přítele Hectora Vatelina (Otakar Brousek ml.). Tam teprve se s Lucienne (Tereza Bebarová) seznamuje a zjišťuje, že právě ona je Hectorovou ženou. To mu částečně pomůže ze situace vybruslit, neboť začne předstírat, že přišel na návštěvu právě za ním a to i přesto, že Lucienne tvrdí, že sledoval ji. Ta je náhle velmi překvapena, když se dozví, že i Pontagnac je ženatý. On však o své ženě hovoří jako o velmi nemocné a na kolečkové křeslo upoutané osobě. Všichni se pak nestačí divit, když Clotilda Pontagnacová (Monika Kobrová) po svých vtrhne do dveří a shání se po svém muži, který prý má mnoho času trávit právě u Vatelinových, svých přátel. Clotilda zná svého muže velmi dobře a tak není nijak zvlášť překvapena jeho častými avantýrami. Snad by mu to i ráda nějak oplatila, jenže nemá takovou příležitost jako třeba Lucienne, které se rovněž dvoří i další jejich rodinný přítel Ernest Rédillon (Petr Rychlý). Ona však svého muže miluje a je mu věrná, a tak žádným svodům nepodléhá, což se tak docela nedá říci o Hectorovi. Ten se svěří Edmondovi, že se při jedné ze svých návštěv Londýna cítil být dosti osamělý a tak se seznámil s Meggy Soldignacovou (Sandra Pogodová). Považoval to pouze za letmý románek, jenže právě dostal od Meggy dopis, ve kterém mu píše, že se svým mužem Narcissem (Ctirad Götz) přijeli do Paříže a že se s ním chce sejít, až bude její manžel někde na jednání. Neví však, že i její muž cosi větří. Hector si nechá od zkušenějšího Edmonda poradit místo, kde by se mohli setkat, a pozve tam i Meggy. Pro Edmonda nemohlo být lepší příležitosti, jak Lucienne dokázat, že ani její muž není tak věrný, jak si myslela. V hotelovém pokoji, ve kterém se mají setkat, na ně nachystají past. Přestože má recepční (Václav Svoboda) jistou objednávku na konkrétní pokoj, dojde k drobnému nedorozumění a na stejný pokoj jsou ubytováni i major Pinchard (Zdeněk Palusga) se svou téměř hluchou ženou Coco (Eliška Balzerová). V ne příliš vhodný moment vtrhnou do pokoje Lucienne s Edmondem a přistihnou zde Hectora se starou dámou. Jí to stačí k tomu, aby mu jeho nevěru oplatila a tak její cesta nevede nikam jinam než za Ernestem. Ten na tuto chvíli dlouho beznadějně čekal, a když k ní nakonec došlo, tak v naprosto nevhodný okamžik. V ložnici na něj totiž čeká jeho dlouholetá milenka Armandine (Pavla Vojáčková), ale také za ním přišla pro svou pomstu manželovi i Clotilda Pontagnacová. Gérome (Ladislav Trojan), dlouholetý Ernestův majordom, se jeho dámským návštěvám nestačí divit. Do toho všeho se v hotelu začínají ztrácet a objevovat kompromitující zavazadla, až musí zasáhnout i policejní komisař (Petr Herrmann). Jak tohle všechno může dopadnout?

V dalších rolích se představili - pokojská Clára (Milada Kratochvílová) a sluha Jean (Matěj Kužel).

Přestože mě tento plytčejší příběh příliš neoslovil, nemohu říci, že jsem se nebavila. Mohou za to ale především skvělé herecké výkony. Rozhodně musím jmenovat Elišku Balzerovou, která zde nedostala nijak velkou roli, ale dokázala z ní "vyždímat" naprosté maximum. Výstupy její Coco, vetché, hluché a všemi možnými stařeckými neduhy prolezlé dámy jistě patřily k tomu nejvydařenějšímu a dost možná i nejzábavnějšímu z celého představení. Rovněž bych také chtěla ocenit skvělý výkon Sandry Pogodové, jejíž živelná a hyperaktivní Meggy by svým temperamentem mohla hravě strčit do kapsy i samotnou Sandru :-). Perfektně zvládla i anglický lámaný přízvuk a s ním související slovíčkaření, které také notně přispělo k pobavení publika. Trochu mě mátla Monika Kobrová jako madame Pontagnacová, neboť hrála nejvíce "sexy" dámu, skoro až dračici, a možná i proto mi příliš nedávalo smysl, proč by zrovna od ní měl manžel utíkat za jinými. Osobně bych tu postavu uchopila asi trošku jinak, ale Monika mě svým výkonem rozhodně velmi zaujala. Jejím určitým opakem pak byla role Terezy Bebarové, která ji naopak charakterizovala přesně podle toho, co se od ní vyžadovalo. Možná mě trošku mrzelo, že Pavla Vojáčková nedostala se svou postavou krapet více prostoru, neboť by si to určitě zasloužila. A hlavně má opravdu nádherný hlas, který si tak snadno dovedu spojit se spoustou postav, které dabuje (především Moniku ze seriálu Přátelé). Konečně jsem si ho ale mohla spojit i s jeho majitelkou. Pánové za skvělými dámami notně pokulhávali a to zvláště ze začátku. Postupně se ale také rozjeli a nakonec z toho bylo celkem pohodové, nenáročné a milé představení, na jaké si ráda chodím zarelaxovat a prostě se uvolnit. Nemusím se trápit žádným hlubším smyslem příběhu či nějakého poslání hry a prostě se pobavit. Občas to rozhodně není nic špatného a tentokrát to opravdu svůj účel splnilo.

Moje hodnocení: 64 %

Edmond, Lucienne a Hector (T.Töpfer, T.Bebarová a O.Brousek ml.)

Hector a Maggy (O.Brousek ml. a S.Pogodová)

Ernest a Lucienne (P.Rychlý a T.Bebarová)

"Revizor" - Činoherní studio

(Nikolaj Vasiljevič Gogol)

"Temná groteska o tom, že žádný protikorupční zákon nic nezmůže, pokud společnost funguje na pokřivené morálce "kamarádčofství"." (premiéra 11. března 2011)

Novou divadelní sezónu jsem 19. září 2011 zahájila Činoherním studiem a jejich osobitě pojatou ruskou klasikou. Naši "činoheráci" tímto představení odstartovali svou jubilejní 40. sezónu a tak jsem zvědavá, jak se jim povede. Vykročení bylo zatím dobré, i když zpráva o dalším odchodu (Marka Pospíchala) mě zrovna příliš nepotěšila. Byl velmi příjemnou, ale bohužel poměrně krátkou, posilou našeho souboru. Je to výborný herec, který mě zaujal v několika rolích. Poprvé už ve "Sloním muži", se kterým k nám před pár lety přijelo brněnské HaDivadlo v rámci projektu "Nová osa". V ČS si zahrál v sedmi představeních a v některých, jako např. v Revizorovi, stále ještě dohrává. Přestože byla tato hra napsaná již v roce 1836, je svým tématem stále nesmrtelná a tak není divu, že si své místo na jevišti vždy nějak najde. Vždyť úplatky, protekce a hlavně korupce patří mezi největší nešvary dnešní doby; tzv. tuneláři jsou bohužel všude. Do Ústí se tato hra po čase zase vrací (v 80. letech zde se svou stovkou repríz patřila k těm nejúspěšnějším - režie Ivan Rajmont). Tentokrát si ale ke spolupráci na jejím nastudování přizvali režiséra, i herce, Sašu Minajeva, který celý příběh posunul na začátek 90. let, ale také například herce Vojtěcha Fülepa, který mimo jiné spolupracuje i s Rosťou Novákem v představeních La Putyka a UP´END´DOWN.

Do malého městečka v jedné z ruských gubernií má, podle dopisu hejtmanu Dumchanovskimu (Marek Pospíchal) od jeho přítele z Petrohradu, přijet na návštěvu revizor. Zpráva se velmi rychle rozšíří mezi další obyvatele. Tou dobou se v hostinci již druhý týden zdržuje i jeden petrohradský úředníček Chlestakov (Jan Plouhar) se svým sluhou Osipem (Kryštof Rímský). Ubytoval se ve zdejším hostinci, ale jelikož v kartách prohrál všechny svoje peníze, nemá na zaplacení útraty, ani na jídlo. Oba dva padají hlady, ale i přesto se Chlestakov nechce vzdát svého stylu. Chodí vždy slušně oblečen a upraven a snad i proto ho dva místní statkáři Dobčinskij (Vojtěch Füllep) a Bobčinskij (Petr Panzenberger) považují za domnělého revizora. Jelikož mezi jejich největší záliby patří roznášet po městečku klepy, nemohou si ani tuto novinku nechat jen pro sebe. S informací okamžitě přispěchají za hejtmanem i dalšími místními hodnostáři. Jelikož nikdo z nich nemá čisté svědomí, neboť se neustále pohybují v prostředí úplatků, prospěchaření, nepořádku a zlodějiny, budou se snažit podplatit i revizora. Hejtman spolu s oběma statkáři se rozhodnou uvítat vzácného hosta a vydají se za ním rovnou do hostince. Nacpou mu prázdné kapsy penězi a on vlastně ani netuší proč. Rozhodně mu to ale není proti srsti, neboť rázem může klidně zaplatit svůj dluh a navíc je pozván jako host do hejtmanova domu. Zde se setkává s jeho pohlednou ženou Annou (Nataša Gáčová) a ještě hezčí dcerou Marjou (Anita Krausová). Vůbec mu při jejich svádění nevadí hejtmanova přítomnost. Ten zas naopak raději dělá, že nic nevidí. V patách mu jsou neustále i další místní hodnostáři, kteří si chtějí za každou cenu udržet svůj úřad i dosavadní životní standard, a tak jsou ochotni nabídnout mu nemalé finanční prostředky. Jelikož momentálně Chlestakov nedisponuje žádnou hotovostí, přistoupí na jejich hru a snaží se z jejich hlouposti vytěžit, co se dá. Postupně za ním přicházejí všichni - okresní soudce Ljapkin-Ťapkin (Jaroslav Achab Haidler), školní inspektor Chlopov (Matúš Bukovčan), správce chudinského ústavu Zemljanik (Jiří Maryško), poštmistr Špekin (Jan Jankovský), oba statkáři Dobčinskij s Bobčinskim, i místní kupci (Ester Hocke, Štěpánka Tichá, Josef Kadeřábek, Vojtěch Kadeřábek, František Marek). Někteří mu dokonce donášejí informace o praktikách některých svých významných "přátel" a on jen přijímá jejich dary a "mastí" si s nimi své stále plnější kapsy. Nakonec za ním přijde i Marja a on ji svede. Trochu pod nátlakem žádá hejtmana, aby mu ji dal za ženu. Stále více se vžívá do své role, jenom Osipovi už se to příliš nezamlouvá. Snaží se ho přesvědčit, aby s tou hrou přestal, dokud je čas a rychle odtamtud zmizel. Chlestakov nakonec souhlasí a všem namluví, že si musí zajet za svým bohatým strýcem pro svolení k sňatku. Před odjezdem však ještě napíše dopis svému příteli do Petrohradu, kde se mu s celou tou komedií svěří. Poštmistrovi však toto důležité sdělení neunikne, neboť se pro zpestření času baví otevíráním a čtením cizích dopisů. Okamžitě se s ním vydá k hejtmanovi, který se mezitím oddává myšlenkám na své budoucí významné postavení ve společnosti. Tento dopis ho však naprosto rozzuří a do toho všeho navíc přijde zpráva, že zrovna přijel skutečný revizor.

Jednoznačně první, co upoutalo moji pozornost, byly kostýmy a to především tepláky, které měli téměř všichni. Nejprve jsem si říkala, že se asi nechali inspirovat hitem skupiny Nightwork, pak jsem to ale vzala jako jejich osobitost a možné ztvárnění venkova. Určitě to byl originální nápad stejně jako prostředí casina, kde se odehrávala větší část příběhu. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale určitě byl zajímavý. Celkové ztvárnění zavánělo groteskou, neboť se na scéně střídala jedna podařenější postava a situace za druhou. Zdánlivě veselé představení (autorů - překlad: Zdeněk Mahler, dramaturgie: Johana Součková, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Vladimíra Fomínová, hudba: Zdeněk Král, režie: Alexandr Minajev a další) však občas nutí úsměv stáhnout a to zvlášť tehdy, když si člověk uvědomí, jak moc čerpá ze skutečného života a jak podobně to v mnohých úřadech vypadá (samozřejmě tam byla trocha nadsázky). Já si ale hru po dlouhé prázdninové pauze chtěla prostě užít, bez ohledu na tyto smutné skutečnosti. Dobré bylo hlavně "urovnostnění" všech postav. Žádná z nich příliš nepřevyšovala ty ostatní. Proto hra působila jako puzzle, kde záleží na každém dílečku. Některé postavy bych osobně pojala trošku jinak, ale jiné daly svým protagonistům pěkný prostor k vytvoření, možná až zpitvoření, charakteru jako například Jiřímu Maryškovi či Matúši Bukovčanovi. Jednoznačně nejvíc mě ale zaujal Marek Pospíchal, který možná jen trochu víc působil jako ústřednější postava. Za mě i trošku zastínil Chlestakova a to i přes to, že ta role Janu Plouharovi skvěle sedla. Za slabší momenty inscenace bych označila například scénu boxérského zápasu mezi Dobčinskim a Bobčinskim nebo závěrečné čtení dopisu prskajícího a slintajícího poštmistra; to bylo nechutné a myslim že i zbytečné. Nicméně jako vykročení do nové sezóny to nebylo tak špatné představení.

Moje hodnocení: 61 %

školní inspektor, Bobčinskij, hejtman, soudce a správce ústavu (M.Bukovčan, P.Panzenberger, M.Pospíchal, J.A.Haidler a J.Maryško)

manželé inspektorovi, soudce, Chlestakov, správcova žena, poštmistr, hejtman a správce ústavu (Š.Tichá, M.Bukovčan, J.A.Haidler, J.Plouhar, E.Hocke, J.Jankovský, M.Pospíchal a J.Maryško)

Chlestakov a Marja (J.Plouhar a A.Krausová)

"Návštěvy u pana Greena" - Divadlo Bez zábradlí

(Jeff Baron)

"Legrační i dojímavý příběh lásky a odpuštění." (premiéra 26. dubna 2011)

Na závěr poslední divadelní sezóny jsme si zase jednou vyrazili do Prahy. Dne 23. června 2011 jsme využili pozvání pana Zindulky na další z jeho novějších představení (premiéru mělo teprve před 2 měsíci), které se hraje na jevišti Divadla Bez zábradlí. V tomto příběhu o riziku osamělosti, předsudků a netolerance vystupují pouze dva herci, mezi nimiž je věkový rozdíl dvou generací. Nejen díky věku, ale i okolnostem, se mezi nimi začne vyvíjet a prohlubovat výjimečný vztah. Svou premiéru měla tato nejznámější hra Jeffa Barona 20. června 1996 na Berkshirském divadelním festivalu v americkém Stockbridge ve státě Massachusetts. Poté se celý rok hrála v newyorském Union Square Theatre (1997-1998). Od té doby byla přeložena do 23 jazyků a hrála se v 37 zemích ve více než 300 nastudováních a zařadila se tak mezi celosvětově nejhranější hry. Byla navržena na Drama League Award (New York), ACE (Buenos Aires), Molierovu cenu (Paříž) a získala ceny za nejlepší hru v Řecku, Izraeli, Uruguayi, Turecku, Chile a Německu a cenu Kulturpreis Europa. Jeho novější hry měly premiéry v Austrálii, Jižní Americe a Evropě ve spolupráci s nejvýznamnějšími světovými herci a režiséry.

Do bytu šestaosmdesátiletého pana Greena (Stanislav Zindulka) zavítá na nezvanou návštěvu devětadvacetiletý zaměstnanec American Express Ross Gardiner (Matěj Hádek). Přestože je to velmi perspektivní mladý muž z dobré rodiny, byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací - starat se po určitou dobu o pana Greena, neboť před nedávnou dobou ohrozil rychlou jízdou jeho bezpečnost. Pan Green je pravověrný žid, který po smrti své milované manželky žije v tomto manhatanském činžáku sám. Nikam nechodí, ani nevybírá poštu, nenakupuje si jídlo, nevaří a neuklízí. Všechno to obstarávala jeho žena a nyní by mu s tím měl pomoci Ross. Přijetí starého pána je velmi nevrlé, ale Ross se nenechá jen tak odbýt. Vždy, když má volnou chvíli, se za panem Greenem zastaví, přinese mu něco k jídlu, vybere mu poštu a prohodí s ním pár slov. S každou další návštěvou se začínají více poznávat a odmítavost pana Greena postupně polevuje, zvláště když se dozví, že i Ross pochází ze židovské rodiny. Zdá se, že se vše obrací k dobrému. Starý pán si na návštěvy zvykne a občas to vypadá, jakoby se i těšil. Už je i ochotný si s Rossem povídat a to dokonce i o své rodině. Velmi často a velmi hezky vypráví o své ženě, o tom, jak se poznali, co spolu prožili a že neměli děti. Vše funguje ovšem jen do okamžiku, kdy se mu Ross přizná, že je gay. Všechny sympatie k mladíkovi náhle mizí. Pro pana Greena je to neuvěřitelné a radí mu, ať se raději ožení. Ross má však ve věci jasno a ani pan Green, ani jeho otec, na tom nic nezmění. Dokonce svou situaci přirovnává k postavení židů během holocaustu. Čas běží, návštěv přibývá a pošta na stolku se plní. Z jednoho společného rozhovoru vyjde najevo, že pan Green má dceru, kterou za svou dceru přestal považovat už před lety. Došlo k tomu tehdy, kdy se provdala za muže s jinou vírou. Nemohl se s tím smířit a tak spolu přestali komunikovat. Teda to si alespoň pan Green myslel. Z omylu ho vyvedl až Ross, který jeden z mnoha došlých a neotevřených dopisů přečetl. Byla v něm smutná pravda, díky které málem pan Green přišel o rozum. Vyplynulo z něj mimo jiné to, že si dcera s matkou za jeho zády pravidelně dopisovala, že má svou vlastní rodinu i to, že vlastně nevěděla, že paní Greenová zemřela. Ross velmi dobře zná podobné odmítnutí ze strany rodičů a tak se do toho vloží. Podaří se mu pana Greena obměkčit. Ten, blížícím se setkáním, náhle pookřeje. Zazvoní zvonek...

Bylo to opravdu velmi dojemné představení, tedy hlavně jeho vyvrcholení. Celé ho však vyšperkovaly výkony obou herců. Ačkoliv se jedná o téměř všední příběh, herecké předvedení obou protagonistů bylo špičkové. Vitální Stanislav Zindulka se jako mávnutím proutku stal zatrpklým starcem, uzavřeným před světem, lidmi, i svou zbývající rodinou, které se před lety tak hloupě vzdal. Každým proneseným slovem i propracovaným gestem a pohybem jen podtrhuje charakter i pocity své postavy. Jeho výkon je mimořádný a naprosto uvěřitelný. Pro mne osobně to byl jeho nejlepší výkon, z těch co jsem zatím měla možnost vidět. Stejně vhodně vybraný byl i jeho "parťák", pro mě sympatičtější z obou bratrů - Matěj Hádek. Nebyla to vděčná role, přesto se jí Matěj chopil statečně. Působil přesně tak, jak jeho postava slušně vychovaného mladíka z dobré rodiny, který se se svým životem musí prát sám, vyžadovala. Síla jeho osobnosti zlomila i zatvrzelost starého pána a možná i některého z diváků, kteří trpí určitými předsudky. Tvůrci inscenace (překlad: Benjamin Kuras, scéna: Jiří Hlupý, kostýmy: Katarína Hollá, režie: Vladimír Michálek, a další) dokázali citlivě zpracovat téma mezigeneračních vztahů a porozumění, ale také "vrtochů stáří". Dotkli se i otázek židovství či homosexuality. Je to hra především o předsudcích a o osamělosti, která není pro člověka zrovna přirozená, ale i přesto je možno s tím něco udělat. Jenom chtít a zkusit to. Povzbuzující závěr tak jen byl třešničkou na dortu. Konec dobrý, všechno dobré. Pokud si chcete užít výtečné herecké výkony a také se lehce pobavit, vypravte se na "Pana Greena".

Ukázka zde.

Moje hodnocení: 76 %

Ross a pan Green (M.Hádek a S.Zindulka)

Ross a pan Green (M.Hádek a S.Zindulka)

Ross a pan Green (M.Hádek a S.Zindulka)

Seznam starších článků:

"2521" - Činoherní studio
"Světáci" - host Krušnohorského divadla

"Chudák Harpagon aneb chudák já" - host Domu kultury UL

"Spiknutí (Život je čudo)" - Činoherní studio

"S tvojí dcerou ne" - host Městského divadla Děčín

"Další roky ve stejnou dobu" - host Krušnohorského divadla

"Nordost" - Činoherní studio

"Caveman" - host Severočeského divadla

"32 hodin mezi psem a vlkem" - Činoherní studio

"Každý rok ve stejnou dobu" - host Krušnohorského divadla

"Náměstí bratří Mašínů" - host Divadla Děčín

"Miláček Anna" - host Severočeského divadla

"Láska naruby" - host Domu kultury UL

"Rok magického myšlení" - host Krušnohorského divadla

"Červený Nepomuk" - Činoherní studio

"Poslední ze žhavých milenců" - host Domu Kultury UL

"Racek" - Činoherní studio

"Dámská šatna" - host Krušnohorského divadla

"Ženitba" - host Kulturního domu UL

"Divotvorný hrnec" - Severočeské divadlo

"Růže pro Algernon" - host Činoherního studia

"Muži v offsidu" - host Severočeského divadla

"Láska, práce, láska, práce" - Činoherní studio

"Bůh masakru" - Činoherní klub

"Motýli" - host Severočeského divadla

"Vila s věcným břemenem" - host Krušnohorského divadla

"Bohové hokej nehrají" - Činoherní studio

"Cyrano z Bergeracu" - host Krušnohorského divadla

"Separatisté" - Činoherní studio

"Benefice - Zachraň svého Afričana" - Činoherní studio

"Hostinec U kamenného stolu" - host Krušnohorského divadla

"Loupežnická jeskyně" - Činoherní studio

"Zamilovat se..." - host Severočeského divadla

"Oněgin byl Rusák" - host Krušnohorského divadla

"Idiot?" - Činoherní studio

„Dnes hrajeme Cyrana“ - host Krušnohorského divadla

„Černé mléko“ - host Činoherního studia

„Nájemníci pana Swana“ - host Krušnohorského divadla

„Klec bláznů“ - host Severočeského divadla

„Cikánské kořeny/í“ - Severočeské divadlo

„Vše o mužích“ - host Krušnohorského divadla

„Římské noci“ - host Krušnohorského divadla

„Terasa“ - host Severočeského divadla

„Chudák manžel“ - host Krušnohorského divadla

„Dům Bernardy Alby“ - Činoherní studio

„Sklenka Sherry“ - host Krušnohorského divadla

„Mrchy aneb Řekni mi pravdu o své lásce“ - host Krušnohorského divadla

„Můj báječný rozvod“ - host Krušnohorského divadla

„Mínus dva“ - host Severočeského divadla

„Klub rváčů“ - Činoherní studio

„Maratón“ - host Činoherního studia

„Plný kapsy šutrů“ - host Krušnohorského divadla

„Blázinec v prvním poschodí“ - host Severočeského divadla

„Chvilková slabost“ - host Severočeského divadla

„Prokletí nefritového škorpióna“ - host Severočeského divadla

„Detektor lži“ - host Činoherního studia

„Aladinova kouzelná lampa“ - Mladá scéna

„Indián v ohrožení“ - host Činoherního studia

„Ve světě opilého stvořitele“ - host Činoherního studia

„Evžen Oněgin“ - host Činoherního studia

„Záhadná Irma“ - host Krušnohorského divadla

„Ředitelská lóže“ - Divadlo v Řeznické

„Kyanid o páté“ - host Činoherního studia

„Edith - vrabčák z předměstí“ - Severočeské divadlo

„Příběhy obyčejného šílenství“ - host Severočeského divadla

„Malá čarodějnice“ - Činoherní studio

„Jak jsem se učila řídit“ - Činoherní studio

„Maska a tvář“ - Činoherní klub

„Ústecká NEJ - Marlene Dietrich“ - Činoherní studio

„Uražení a ponížení“ - Činoherní studio

„Ach, ta něha našich dam“ - host Činoherního studia

„Vojcek“ - Činoherní studio

„Milada (nedokončená opera)“ - host Činoherního studia

„Claudius a Gertruda“ - host Činoherního studia

„Lebka z Connemary“ - host Činoherního studia

„Jekyll a Hyde“ - Hudební divadlo Karlín

„Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi“ - host Činoherního studia

„Don Quijote“ - host Domu kultury UL

„Britney goes to heaven“ - host Činoherního studia

„Plavý kůň“ - Činoherní studio

„Černá sanitka“ - host Činoherního studia

„Sloní muž“ - host Činoherního studia

„Drahouškové“ - host Domu kultury UL

„Strange Love“ - Činoherní studio

„Vše o ženách“ - Letní scéna Vyšehradu

„Famiglia“ - Činoherní studio

„Jánošík“ - Činoherní studio

„Pudl a Magnólie“ - host Národního domu

„Sajns Fikšn“ - Jihočeské divadlo

„Klára a Bára“ - host Krušnohorského divadla

„Donaha!“ - Jihočeské divadlo

„Tetování“ - Činoherní studio

„Hamlet“ - Dejvické divadlo

„Prorok Ilja“ - Jihočeské divadlo

„Kladivo na čarodějnice“ - Městské divadlo v Mostě

„Sugar aneb Někdo to rád horké“ - Severočeské divadlo opery a baletu

„Kráska z Leenane“ - Jihočeské divadlo

„Zmatení jazyků“ - Činoherní studio

„Mrzák Inishmaanský“ - Malé divadlo Č.B.

„Není Filip jako Filip“ - Jihočeské divadlo

„Pal o Somnakuno Sidoris“ - Činoherní studio

„Hamlet“ - Jihočeské divadlo

„Tlustý prase“ - Malé divadlo Č.B.

„Frida K.“ - host Činoherního studia

„Tři sestry“ - Činoherní studio

„Ještě jednou, profesore“ - host Krušnohorského divadla

„Monology vagíny“ - host Corsa

„Jakub a jeho pán“ - host Severočeského divadla opery a baletu

„Absolvent“ - Švandovo divadlo

„Kráska a zvíře“ - Otáčivé hlediště

„Tři mušketýři“ - divadlo Broadway

„Arabská noc“ - Činoherní studio UL

„Muž sedmi sester“ - Jihočeské divadlo

„Večírek na Seině“ - Divadlo Viola

„O myších a lidech“ - Jihočeské divadlo

„Jak je důležité míti Filipa“ - Komorní divadlo Plzeň

„Edith - vrabčák z předměstí“ - Komorní divadlo Plzeň

„Miláček“ - Jihočeské divadlo

„BASH“ - Činoherní studio UL

„Emigranti“ - host Činoherního studia UL

„Blb“ - Činoherní studio UL

„Hrát oběť“ – Činoherní studio UL

„Impresário ze Smyrny“ – Činoherní klub Praha

„Poslední večeře“ – Malé divadlo Č.B.

„Maska a tvář“ – Velké divadlo Plzeň

„Harlekýnovy milióny“ – Jihočeské divadlo

„Přes přísný zákaz dotýká se sněhu“ – Komorní divadlo Plzeň

„Hrdý Budžes“ – host Krušnohorského divadla

„Vodní družstvo“ – Činoherní klub Praha

„Blbec k večeři“ – Divadlo Bez zábradlí

„Cikáni jdou do nebe“ – Divadlo Bez zábradlí

„Malované na skle“ – Jihočeské divadlo

„Ach, ta něha našich dam“ - SUD

„Řidič paní Daisy“ – Divadlo Ungelt

„Krev“ – Činoherní studio UL

„Čekání na Godota“ – Činoherní studio UL

„Shopping and Fucking“ ­- Činoherní studio UL

„Nikdy“ - Činoherní studio UL