Divadlo a já: února 2025

čtvrtek 20. února 2025

"A vybuchla Setuza" - Hraničář

(Adam Ernest)

„Inscenace o právu na strach z budoucího rodičovství, sobectví a snaze být tím, kým bych ale určitě být měl.“ (premiéra 4. října 2024)

Po delší době, a jen pár hodin po návratu z Krkonoš, jsem se zašla dne 14. února 2025 podívat opět na něco z tvorby ČS. Tentokrát to bylo ve spolupráci se Spolkem KULT a hrálo se na jevišti Veřejného sálu Hraničář. Jako autor i režisér je pod inscenací podepsaný Adam Ernest, někdejší člen hereckého souboru Činoherního studia, jehož prvním režijním počinem tam byla „Černá sanitka“. V obou případech využil nápadů a kreativity stejného tvůrčího týmu Simony Pekařové a Štěpána Kováře, kteří dostali na starost kostýmy i scénografii včetně zvuku, světla i projekcí. Dalším společným prvkem obou inscenací jsou i odkazy na ústecké reálie, kterými se spolu s vlastními zkušenostmi nechal Adam inspirovat. A jak sám říká: „Hra vznikla z potřeby vyjádřit se k mé vlastní osobní zkušenosti s očekáváním prvního otcovství. Vyjádřit se z pohledu muže k této problematice, která je podle mého pocitu nahlížena častěji z pohledu ženy.“ Hlavní otázkou zde tedy je, zda mají muži právo mít strach z rodičovství?

Jeden den se Evo (Andrea Uhlík Berecková) zašel pobavit na parádní večírek, aby se druhý den probudil s pořádnou opicí v protiatomovém krytu. Potkává se v něm s uklízečkou Čuňou (Nataša Gáčová), která zde pracuje a od níž se dozvídá, že jsou dveře zajištěné, a tudíž kvůli vyhlášenému poplachu nejdou otevřít. Na Střekově byl totiž nalezen nebezpečný sklad atomového odpadu. V celém prostoru jsou pouze oni dva, a tak se s ním žena snaží navázat řeč. Dost toho viděla i slyšela, ale stále by se ráda dozvěděla ještě o něco víc. On si však moc povídat nechce, neboť spěchá za svou ženou do porodnice. Za tři hodiny by totiž měla císařským řezem přivést na svět jejich společného prvního syna Evelýna. On jí však kvůli nedostatečnému signálu nemůže ani zavolat. V jejich dalším rozhovoru postupně zazní spousta vulgarit, ale i mnoho různých témat od feminismu, rasismu, až po pokrytectví, sobectví i strachu z budoucího rodičovství, na který může mít právo každý. Ona mu pak vypráví o své životní lásce Pavlovi a že spolu žádné děti nemají. Nejvíce ze všeho ji však zajímá, proč on to své dítě nechce, a aby se k tomu přiznal. Symbolické místo i situace, do které přichází výbuch.

Nemohu říct, že by mne tento text nějak zvlášť oslovil, zvláště když tam bylo dost momentů s mnoha slovy, která tekla ze záznamu. Místy jim ani nebylo příliš rozumět a plynula tak kamsi do vzduchoprázdna. Nicméně chápu, že každý máme nějaký svůj vnitřní svět plný spousty myšlenek i strachů, se kterými se musíme vyrovnávat. Rovněž vulgarit bylo v této asi hodinové inscenaci (režie: Adam Ernest, dramaturgie: Kateřina Součková, výprava: Simona Pekařová a Štěpán Kovář, hudba: Antonín Kropáček a Viktor Ori, pohybová spolupráce: Klára Suchá, produkce: Barbora Kropáčková) na můj vkus až příliš. Nicméně velice kladně hodnotím herecké výkony. Přestože Andrea Uhlík Berecková hrála muže, který se dostal do poměrně prekérní situace, zhostila se této role opravdu dobře. Prošla si tam celou řadou emocí a hrála s vervou sobě vlastní. Nataša Gáčová proti ní v roli Čuni působila celou dobu velmi vyrovnaně, neboť je zvyklá na ledacos, jen tak něco ji nerozhodí a stále tak nějak zůstává nad věcí. Jejich konfrontace byly i místy zábavné. Duo těchto dam na jevišti pak ještě doplnil Tonda Kropáček svou hrou na bicí. Spolu s Viktorem Orim se postarali o hudební složku. Ta výtvarná, která si na bílém podkladu především vyhrála s množstvím projekcí, rovněž splnila svůj účel. Jen úplně nevím, co měla znázorňovat „plastika“ na levé straně jeviště (při pohledu z hlediště)? Zajímavý počin, ale také jsem si odnesla určitý pocit, že mi tam něco chybělo nebo to bylo nedotažené.

Moje hodnocení: 43 %

Evo a Čuňa (A.Uhlík Berecková a N.Gáčová)

hudební doprovod (A.Kropáček)

úterý 11. února 2025

"Tajemství" - Divadlo Kalich

(Daniel Landa)

„Mystický muzikál se silným poselstvím vyprávějící příběh o naději a o skutečné lásce.“ (premiéra 12. září 2024)

Stejně jako jsem minulý rok končila, tak ten letošní začínám – muzikálem. Právě zhruba před rokem jsem se dozvěděla o plánovaném novém nastudování tohoto druhého autorského Landova muzikálu, který měl svou světovou premiéru již 31. března 2005 v Divadle Kalich. Ve stejném roce bylo vydáno i CD s hudbou z něj a o dva roky později vyšlo i DVD se záznamem z představení, které bylo odehráno 2. února 2007. V nové premiéře a jako dárek divákům k 25. narozeninám Divadla Kalich se téměř po 20 letech právě sem tento muzikál vrátil, a to konkrétně dne 12. září 2024. Podzimní termíny se nám bohužel k návštěvě nehodily a také nebylo zrovna snadné sehnat lístky. Naplánovali jsme si tak návštěvu na odpolední představení, které proběhlo v neděli 9. února 2025. Na jevišti bylo možné vidět nové dekorace, kostýmy, choreografie a samozřejmě i nové obsazení, ale nádherná hudba, i když v novém aranžmá, stejně jako úžasné písně zůstaly. Mystika tohoto tajemného příběhu stále přitahuje pozornost mnoha diváků a my k nim také patříme. Byli jsme tedy rádi za novou příležitost si celý tento zážitek naplno a naživo užít.

U Ďáblova kamene na Vlčím vrchu se schází parta trampů (Barbara Chybová, Simona Tlustá, Tereza Bílková, Lucie Šustek Rybníkářová, Jan Bačkovský, Radim Pátek a Jakub Vostřák), aby si společně zavzpomínali a zazpívali u táboráku s kytarou. A právě z tohoto místa pochází legenda, kterou si jako malá holčička v dětství ráda nechávala vyprávět, neboť ji naprosto uhranula kvůli tajemnému příběhu o skutečné lásce a zanechala v ní tak nesmazatelnou stopu. Teď už Eliška (Šárka Vaňková) vyrostla a stala se doktorkou. Stále však nemůže narazit na toho „pravého“ a momentálně si opět prochází dalším rozchodem. Její nejlepší kamarádka Kamila (Barbara Chybová) se ji snaží trochu povzbudit a pozve ji na svou chatu. Eliška se tam rozhodne přijet stopem. Dají si spolu trochu vína, vyloží si taroty a když ji Kamila sdělí, že se ono místo z legendy nachází asi deset minut od chaty, trvá Eliška na tom, že se tam musí okamžitě zajít podívat. Je tím místem neskutečně fascinovaná a unesená. Magické místo, kde se mnohé událo, děsivé zvuky, temnota i zářící úplněk to vše ji najednou vtáhne do světa plného záhad a tajemných okamžiků i postav. Kamila se jí ztratila a ona se ji snaží najít nejdříve u jednoho souseda (Jiří Böhm) a poté i v krčmě smrti, kde se setkává s jistým alkoholikem Bobem (Richard Dobiáš), který ji později zachrání ze spárů Temného (Henrich „Heňo“ Šiška). Jen co se dostane zpátky na chatu, buší ji na dveře dvojice policistů (Zdeněk Rohlíček a Karel Brázdil). Ode všech se z různých indicií dozvídá o jakési tajemné hře, kterou hrají a jejíž záhadu by měla rozluštit. S tím se jí snaží pomoci i soused, ke kterému po odchodu policistů opět zajde. Společně se vracejí i do příběhu z legendy, v níž hlavní roli hraje Anežka (Patricie Moravcová) a její muž Jan (Petr Kolman), ale také jeho bratr Drzslav (Zbyněk Fric). Zatímco ona je křesťanka, Jan pocházející z rodu pohanských čarodějů se nechal na její víru obrátit, aby si svou velkou lásku mohl vzít. Bohužel jeho rod je prokletý a v jejich kraji řádí Lykantrop, také známý jako vlkodlak. Elišce se postupně podaří rozplést celý jejich příběh i rozluštit záhadu plnou tajemných obrazů. Nakonec celou tu hru pochopí. Příběh končí tak, jako začínal, u táboráku s trampy a s nebem plným hvězd.

Celé dlouhé roky jsem tento muzikál znala pouze z písní na CD, které jsem velmi ráda a často poslouchala. Později jsem shlédla i onen DVD záznam, ale naživo to má docela jiné kouzlo a grády. Zatímco libreto původní verze vznikalo takříkajíc na koleni a v průběhu zkoušení, tentokrát měli Daniel Landa s jeho ženou Mirjam dostatek prostoru vše podle jejich představ lépe dotáhnout a upravit tak do tohoto nového nastudování (hudba, libreto, texty písní: Daniel Landa, režie: Mirjam Landa, asistent režie: Jan Tenkrát, pěvecké nastudování: Elis Ochmanová, choreografie: Linda Rančáková, scéna: David Bazika, kostýmy: Roman Šolc, a další). Nejsem zrovna velký zastánce projekcí na divadle, ale jinak byla scéna na všechna potřebná a prolínající se prostředí navržena celkem dobře a funkčně. I když se dá příběh považovat, hlavně v době svého vzniku, za poněkud nadčasový a dostatečné napětí i tajemství si udržel od začátku až do konce, je jeho nejsilnější stránkou právě skvělá hudba i písně Daniela Landy. Moc ráda je poslouchám a jeho původní „Krysař“ je mým vůbec nejoblíbenějším muzikálem. V tomto provedení muzikálu Tajemství, ale oceňuji i skvěle zapojenou company do jednotlivých menších roliček i jako celku. Každý tam tak měl své dané místo i pěvecký part a vzájemně se dobře doplňovali a zapadali do měnících se prostředí i časů. V tomto napínavém příběhu se totiž současnost prolínala s minulostí a realita s fantazií, což diváka nutilo udržet si pozornost, aby spolu s hlavní postavou Elišky pochopil celou tuto hru. V její roli se nám představila Šárka Vaňková, které jsem fandila v první řadě Superstar už od prvních kol (od semifinále pak i vítězné Anetě). Myslím, že kromě kvalitního zpěvu, zvládla velmi dobře i tu hereckou část. Od nadějné mladé doktorky, která se musí vyrovnat s dalším rozchodem, se přes fascinovanou a legendou pohlcenou dívku i přes určité zmatení a překvapivé situace pouští stále s chladnou hlavou do řešení celé té tajemné záhady, aby se nakonec smířila s osudem. Z dalších rolí, a hlavně pěveckými výkony, mě zaujaly ještě Patricie Moravcová v roli Anežky a také Barbara Chybová coby Kamila. Mezi muži by to pak byl skvěle hlasově vybavený Zbyněk Fric a temně působící Heňo. Ze všech čtyř jsem také měla nejlepší pocit, že se se svou rolí hezky sžili a vtiskli jim tak i určitý charakter, a nejen hlas či pěvecký projev. Musím říct, že jsem si velmi ráda doplnila svůj nedostatek a mohla jsem alespoň letos tento muzikál vidět naživo. Byl to příjemný zážitek i zajímavý příběh s určitým poselstvím, který si mne do sebe spolu s krásnou hudbou zcela jistě vtáhl. Pokud tedy máte rádi tajemné příběhy a Landovo hudební tvorbu, neměli byste si tento muzikál již nechat ujít.

Moje hodnocení: 75 %