"Brouk v hlavě" - host Krušnohorského divadla

(Georges Feydeau)

„Nejhranější dílo francouzského dramatika s proslulou hlavní dvojrolí, které patří mezi nejslavnější situační komedie všech dob.“ (premiéra 21. června 2018)

Tak to jsem si nemohla nechat ujít. Výtečně napsaná situační komedie plná divokých zápletek a nečekaných zvratů, která dává skvělé příležitosti mnoha hercům, má naprosto precizně vystavěné schéma až do posledního detailu. Jelikož patří mezi ty divácky nejoblíbenější, prochází neustále repertoáry mnoha divadel. Já jsem ji poprvé viděla ze záznamu Městského divadla Brno s Jiřím Dvořákem v hlavní dvojroli a bylo to naprosto famózní, stejně jako její vinohradské nastudování s Viktorem Preissem a Ivanem Trojanem. Bohužel ani to jsem neměla možnost vidět naživo. Když jsem se ale v lednu dozvěděla, že s „Broukem“ 26. března 2019 dorazí do Teplic soubor Studia DVA, neváhala jsem ani na chvilku a hned jsem zamluvila lístky, které už byly téměř vyprodané. Režie se na této scéně ujal Milan Schejbal, který už s inscenací má jisté zkušenosti. Před lety ji totiž režíroval i na scéně Divadla A. Dvořáka v Příbrami (v roce 2011). Tam navíc hlavní dvojroli ztvárnil Roman Štabrňák, který zde však tentokrát dostal postavu Kamila Champsboisyho – bratrance hlavního hrdiny, který vyslovuje pouze samohlásky. Dlouho jsem čekala a těšila se, ale nakonec jsem se přeci jen dočkala.

Marcela Champsboisy (Jitka Schneiderová) ráno rozbalila obálku se šlemi svého manžela Viktora Emanuela (Filip Blažek), které mu byly doručené z hotýlku „U galantní kočičky“. Nasadilo jí to brouka do hlavy a se svou domněnkou, že ji manžel podvádí, se svěřila své nejlepší kamarádce Luize (Anna Fixová). Společně mu napíší milostný dopis, aby ho vylákaly zpátky do hotýlku a potvrdily si své podezření. Mezitím Viktor Emanuel o této záležitosti nemá ani tušení, a naopak od svého doktora Finache (Petr Pěknic) dostal nové zdravotní šle, které před svou manželkou skrývá. Jakmile se mu dostane do rukou onen milostný dopis, domnívá se, že měl být určený spíše jeho příteli Romainu Tournelovi (Michal Slaný), který se tedy místo něj vydá do zmíněného hotýlku, kde by na něj měla čekat Marcela. Situace se ale velmi zkomplikuje, když Luizy velice žárlivý manžel Carlos (Lukáš Král) z dopisu pozná písmo své ženy a chce ji tedy konfrontovat. Viktorův bratranec Kamil (Roman Štabrňák) má Tournela varovat, jenže pro jeho vadu řeči se mu to nepodaří. To Kamil se pod jménem Viktora Emanuela v hotýlku tajně schází se služebnou Yvetou (Berenika Kohoutová), která je manželkou Štěpána (Štěpán Benoni), rovněž sluhy v domě Champsboisyů. I on má jisté podezření a chce ji přistihnout in flagranti. Majitel hotýlku Augustin Ferraillon (Jan Ployhar) chystá vše ve speciálně vybaveném pokoji pro návštěvu svého častého klienta. Hlavně se tedy ujistí, že je Baptistin (Mojmír Maděrič) na svém místě. Rovněž svého amerického hosta (Lukáš Kofroň) uklidní, že nikdo nevolal, Evženii (Kristýna Janáčková) pošle na jiný pokoj, kam za ní dorazí doktor Finache a svého poskoka Boutona (Filip Blažek), který velmi nápadně připomíná skutečného Viktora Emanuela, cvičně nakope do zadku. Marcela dorazí jako první. Rozhodně ale nečeká, že se na zamluveném pokoji místo se svým manželem setká s Tournelem, který se jí již nějakou dobu snaží dvořit. Ještě větší je pro ně ale překvapení, když se v pokoji objeví Bouton, o kterém se domnívají, že je Viktor Emanuel. Když dorazí ten pravý, je Augustinem převlečen do livreje a nakopán do zadku. Tempo se stupňuje a napětí stoupá. Podaří se všechna ta nedorozumění zdárně vysvětlit?

Celá hra (autorů – překlad: Milena a Josef Tomáškovi, režie: Milan Schejbal, dramaturgie: Kateřina Fixová, scéna a kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak, hudba: Ondřej Brousek, pohybová spolupráce: Martin Pacek, produkce: Veronika Zemánková, světla: Jiří Holý, zvuk: Karel Mařík, nápověda: Jolana Běhounková, garderoba a rekvizity: Alena Kočová a Jana Jirsová, technika: Jiří Procházka a spol., výroba scény: Zbyněk Simčišin, a další) sviští v neuvěřitelném tempu. Zdánlivě jednoduchá zápletka se postupně rozvíjí a stále víc plní spoustou omylů i záměn, až divák může mít pocit, že ani nestačí vnímat, co vše se v každém okamžiku zrovna děje. Výborně napsaná komedie nabízí zároveň i spoustu charakterově odlišných postav. Velice náročný úkol zde dostal Roman Štabrňák, který se musel vypořádat s většinou replik pouze ze samohlásek. Zvládl to výtečně a jeho Kamil, tak velmi pomohl šperkovat tuto hru a upřímně bavit diváky. Nejvíce mne ale na „Broukovi“ fascinuje, jak herci zvládají ústřední dvojroli Viktora Emanuela a Boutona. To, jak jedna postava do jedněch dveří zajde, aby se hned vzápětí z jiných objevila ta druhá, je až neuvěřitelné, pokud jsou obě napsány pro jednoho herce. Z vteřiny na vteřinu změnit kostým i charakter zde proběhne tak, že by to snad ani střih filmu nezvládl lépe. Tentokrát tato úloha připadla Filipu Blažkovi a myslím, že ji zvládl rovněž perfektně. Přesto se mi ale zdálo, že mu podstatně lépe sedla role Viktora Emanuela než Boutona. Chtěla jsem se vyhnout srovnávání, ale Jirka Dvořák byl pro mne v této dvojroli prostě úžasný, snad až bezkonkurenční. Svým ztvárněním obou postav nasadil hodně vysokou laťku. Na této hře nicméně také oceňuji, že každá z postav dostala poměrně velký prostor, a tak si s nimi všichni herci (hlavně v mužských rolích) mohli vyhrát. Nebudu hodnotit každého jednotlivě, ale všichni společně šlapali jako dobře namazaný stroj. Své role hravě zvládli a já se dobře bavila. Mít brouka v hlavě určitě není příjemná záležitost, ale zajít si na tuto hru určitě stojí za to.
Moje hodnocení: 75 %

Luiza a Marcela (A.Fixová a J.Schneiderová)

Doktor, Viktor a Romain (P.Pěknic, F.Blažek a M.Slaný)

Kamil, Evženie a Štěpán (R.Štabrňák, K.Janáčková a Š.Benoni)

Bouton, Augustin a Evženie (F.Blažek, Ji.Ployhar a K.Janáčková)

 

"Kvartet" - Divadlo Bez zábradlí

(Ronald Harwood)

„Laskavá komedie s typicky britským humorem o umění stárnout a nesmrtelnosti ducha.“ (premiéra 24. dubna 2014)

Autorem této hry je divadelní i filmový scénárista narozený v JAR Ronald Harwood, jehož „Pianista“ získal v roce 2003 prestižního Oscara za nejlepší adaptovaný scénář. V divadelní hře „Garderobiér“ čerpal přímo z vlastních zkušeností, když během studia nastoupil coby herec i osobní garderobiér sira Donalda Wolfita do Shakespearovské společnosti. „Kvartet“ pak napsal, když mu bylo teprve pětašedesát let, ke stému výročí milánského Domu odpočinku hudebníků, který založil právě božský skladatel a také filantrop Giuseppe Verdi. Ten sám je v Casa di riposo per musicisti pohřben. Založen byl v roce 1896, stavbu však dokončili v roce 1899 a fungovat začal až v den prvního výročí skladatelovy smrti (10. října 1902). Na financování domu po své smrti odkázal Verdi tantiémy ze svých oper. Po dobu jeho existence v něm prožilo svá poslední léta asi tisíc hudebníků. Stejné prostředí včetně vysloužilých hudebních umělců se stalo i hlavním námětem této hry, kterou u nás poprvé uvedli v Divadle u Valšů v roce 2011 a v režii Ivana Rajmonta. Určitý impulz k uvedení v Divadle Bez zábradlí o tři roky později dala Karlu Heřmánkovi herečka Jana Švandová, která na této scéně působí již od jejího založení v roce 1990, a je rovněž představitelkou Jean. Její roli ve filmu Dustina Hoffmana z roku 2012 ztvárnila Maggie Smith, která za ni dokonce získala nominaci na Zlatý globus. Lístky do DBZ jsem dostala jako vánoční dárek a pro svou návštěvu jsem si dne 16. března 2019 vybrala právě tento herecký koncert čtveřice našich vynikajících herců, kteří na jevišti rázem zestárli o dobrých dvacet let.

V penzionu pro vysloužilé operní umělce plyne čas svým pravidelným tempem a jako obvykle se postupně ve společenské místnosti scházejí bývalí kolegové Wilfred (Rudolf Hrušínský), Reggie (Zdeněk Žák) a Cissy (Veronika Freimanová). Každého z nich trápí nějaké neduhy. Cissy čas od času působí pomateně a hůře slyší, Wilf zase trpí problémy s dechem a Reggie neustále svádí boj s pečovatelkou kvůli jeho oblíbenému džemu. Ani jeden z nich však necítí, že by jejich život měl skončit. Stále mají své sny, a hlavně touhu žít. Intelektuálně založený Reggie rád čte a filozofuje, Cissy se věnuje svému oblíbenému háčkování za poslechu nahrávek, které kdysi se svými kolegy nazpívali, a Wilf si z ní zase nesmírně rád utahuje, neboť ví, že ji jeho chlípné poznámky nijak nerozhodí. Zanedlouho všechny čeká každoroční koncert k příležitosti Verdiho výročí narození a každý z umělců si pro tento večer má připravit nějaký svůj výstup. Toto zpestření jim momentálně zabírá nejvíce času i myšlenek. Jedinou další výraznější událostí jsou totiž dny, kdy do domova přijde někdo nový. Tentokrát všechny velice překvapí, že se jeho další obyvatelkou stane Jean Hortonová (Jana Švandová), poslední z kvarteta v dobách jejich největší slávy. Krátkou dobu dokonce byli s Reggiem manželé, a on dodnes velice těžce nese, že od něj utekla. I když se zdá, že mu jeho paličatost nedovolí se přes tuto epizodku z minulosti přenést, nakonec jí odpustí. Cissy jim také navrhne, že by mohli na Verdiho oslavě opět společně vystoupit s jejich úspěšným kvartetem z Rigoletta. Pro Jean je to ale naprosto nepřijatelné, neboť po narození jejích dvou dětí z dalšího manželství přestala zpívat. Jenže v duchu zásady NSL – „Nesmíš se litovat“, přijdou s možným řešením a přípravám na jejich vrcholné číslo tak už nic nebrání. Vyprávějí si, vzpomínají a hlavně vědí, že zde jsou odkázáni jen sami na sebe a mohou si své společné chvíle stále nějak zpříjemnit. Jejich velké finále a potlesk je toho důkazem.

V krásném a vlídném duchu se nesla tato melancholicky rozverná hra (autorů – překlad: Helena Stachová, výprava: Tomáš Rusín, režie: Petr Slavík, a další). Nepostrádala vtip ani nadhled v etapě života, v níž se obvykle spíše nostalgicky bilancuje, vzpomíná na to již prožité a také smiřuje s přicházejícím koncem. I přestože se v příběhu setkali čtyři naprosto odlišné typy lidí, měli něco společného. Všichni si udržovali jistou dávku pošetilosti i touhy ještě prožít nějaké své malé sny a alespoň na chvíli vzkřísit zašlou slávu. Fyzické tělo již projevilo své limity, ale duše zůstala stále vitální. Svým přístupem k životu i díky zásadě „nelitovat se“ se udržují svěží a duševně mladí, což zní jako dobrý recept na stáří. Všichni herci se museli poprat s náročným textem, neboť na jevišti neustále probíhala nějaká konverzace, a ještě přitom o několik let zestárnout. Velice roztomile i (hořko-)sladce ve své roli působila Veronika Freimanová, jejíž Cissy nejlépe zapadala do prostředí domova. V závěru mne také její životní příběh nejvíce dojal. Nicméně spolu s Rudolfem Hrušínským, jehož Wilf si udržoval kondici díky svým chlípným erotickým myšlenkám a představám, táhli tu vtipnější notu inscenace. Oproti tomu stály o něco propracovanější tragickokomické postavy s drobným přesahem. Obě si totiž prošly určitou změnou. Jean Jany Švandové všemi zpočátku vnímaná jako namyšlená primadona si po projevení své citlivější stránky postupně získala určité sympatie svých kolegů i diváků. Předvedla velmi vytříbený a profesionální výkon. Zdeněk Žák pak svého ukřivděného a trochu upjatého Reggieho rovněž dokázal uvolnit a zjemnit. Rozhodně tato hra vyniká především skvělými výkony, které stojí za vidění. A nemyslím si, že by měla být určena pouze starším divákům. Její nejsilnější motiv „přestat se litovat“ totiž platí pro každého. Tak užívejme života, dokud ho máme.
Moje hodnocení: 58 %

Wilfred, Reggie, Jean a Cissy (R.Hrušínský, Z.Žák, J.Švandová a V.Freimanová)

Wilfred, Reggie, Jean a Cissy (R.Hrušínský, Z.Žák, J.Švandová a V.Freimanová)

Reggie, Jean, Cissy a Wilfred (Z.Žák, J.Švandová, V.Freimanová a R.Hrušínský)