"Kvartet" - Divadlo Bez zábradlí

(Ronald Harwood)

„Laskavá komedie s typicky britským humorem o umění stárnout a nesmrtelnosti ducha.“ (premiéra 24. dubna 2014)

Autorem této hry je divadelní i filmový scénárista narozený v JAR Ronald Harwood, jehož „Pianista“ získal v roce 2003 prestižního Oscara za nejlepší adaptovaný scénář. V divadelní hře „Garderobiér“ čerpal přímo z vlastních zkušeností, když během studia nastoupil coby herec i osobní garderobiér sira Donalda Wolfita do Shakespearovské společnosti. „Kvartet“ pak napsal, když mu bylo teprve pětašedesát let, ke stému výročí milánského Domu odpočinku hudebníků, který založil právě božský skladatel a také filantrop Giuseppe Verdi. Ten sám je v Casa di riposo per musicisti pohřben. Založen byl v roce 1896, stavbu však dokončili v roce 1899 a fungovat začal až v den prvního výročí skladatelovy smrti (10. října 1902). Na financování domu po své smrti odkázal Verdi tantiémy ze svých oper. Po dobu jeho existence v něm prožilo svá poslední léta asi tisíc hudebníků. Stejné prostředí včetně vysloužilých hudebních umělců se stalo i hlavním námětem této hry, kterou u nás poprvé uvedli v Divadle u Valšů v roce 2011 a v režii Ivana Rajmonta. Určitý impulz k uvedení v Divadle Bez zábradlí o tři roky později dala Karlu Heřmánkovi herečka Jana Švandová, která na této scéně působí již od jejího založení v roce 1990, a je rovněž představitelkou Jean. Její roli ve filmu Dustina Hoffmana z roku 2012 ztvárnila Maggie Smith, která za ni dokonce získala nominaci na Zlatý globus. Lístky do DBZ jsem dostala jako vánoční dárek a pro svou návštěvu jsem si dne 16. března 2019 vybrala právě tento herecký koncert čtveřice našich vynikajících herců, kteří na jevišti rázem zestárli o dobrých dvacet let.

V penzionu pro vysloužilé operní umělce plyne čas svým pravidelným tempem a jako obvykle se postupně ve společenské místnosti scházejí bývalí kolegové Wilfred (Rudolf Hrušínský), Reggie (Zdeněk Žák) a Cissy (Veronika Freimanová). Každého z nich trápí nějaké neduhy. Cissy čas od času působí pomateně a hůře slyší, Wilf zase trpí problémy s dechem a Reggie neustále svádí boj s pečovatelkou kvůli jeho oblíbenému džemu. Ani jeden z nich však necítí, že by jejich život měl skončit. Stále mají své sny, a hlavně touhu žít. Intelektuálně založený Reggie rád čte a filozofuje, Cissy se věnuje svému oblíbenému háčkování za poslechu nahrávek, které kdysi se svými kolegy nazpívali, a Wilf si z ní zase nesmírně rád utahuje, neboť ví, že ji jeho chlípné poznámky nijak nerozhodí. Zanedlouho všechny čeká každoroční koncert k příležitosti Verdiho výročí narození a každý z umělců si pro tento večer má připravit nějaký svůj výstup. Toto zpestření jim momentálně zabírá nejvíce času i myšlenek. Jedinou další výraznější událostí jsou totiž dny, kdy do domova přijde někdo nový. Tentokrát všechny velice překvapí, že se jeho další obyvatelkou stane Jean Hortonová (Jana Švandová), poslední z kvarteta v dobách jejich největší slávy. Krátkou dobu dokonce byli s Reggiem manželé, a on dodnes velice těžce nese, že od něj utekla. I když se zdá, že mu jeho paličatost nedovolí se přes tuto epizodku z minulosti přenést, nakonec jí odpustí. Cissy jim také navrhne, že by mohli na Verdiho oslavě opět společně vystoupit s jejich úspěšným kvartetem z Rigoletta. Pro Jean je to ale naprosto nepřijatelné, neboť po narození jejích dvou dětí z dalšího manželství přestala zpívat. Jenže v duchu zásady NSL – „Nesmíš se litovat“, přijdou s možným řešením a přípravám na jejich vrcholné číslo tak už nic nebrání. Vyprávějí si, vzpomínají a hlavně vědí, že zde jsou odkázáni jen sami na sebe a mohou si své společné chvíle stále nějak zpříjemnit. Jejich velké finále a potlesk je toho důkazem.

V krásném a vlídném duchu se nesla tato melancholicky rozverná hra (autorů – překlad: Helena Stachová, výprava: Tomáš Rusín, režie: Petr Slavík, a další). Nepostrádala vtip ani nadhled v etapě života, v níž se obvykle spíše nostalgicky bilancuje, vzpomíná na to již prožité a také smiřuje s přicházejícím koncem. I přestože se v příběhu setkali čtyři naprosto odlišné typy lidí, měli něco společného. Všichni si udržovali jistou dávku pošetilosti i touhy ještě prožít nějaké své malé sny a alespoň na chvíli vzkřísit zašlou slávu. Fyzické tělo již projevilo své limity, ale duše zůstala stále vitální. Svým přístupem k životu i díky zásadě „nelitovat se“ se udržují svěží a duševně mladí, což zní jako dobrý recept na stáří. Všichni herci se museli poprat s náročným textem, neboť na jevišti neustále probíhala nějaká konverzace, a ještě přitom o několik let zestárnout. Velice roztomile i (hořko-)sladce ve své roli působila Veronika Freimanová, jejíž Cissy nejlépe zapadala do prostředí domova. V závěru mne také její životní příběh nejvíce dojal. Nicméně spolu s Rudolfem Hrušínským, jehož Wilf si udržoval kondici díky svým chlípným erotickým myšlenkám a představám, táhli tu vtipnější notu inscenace. Oproti tomu stály o něco propracovanější tragickokomické postavy s drobným přesahem. Obě si totiž prošly určitou změnou. Jean Jany Švandové všemi zpočátku vnímaná jako namyšlená primadona si po projevení své citlivější stránky postupně získala určité sympatie svých kolegů i diváků. Předvedla velmi vytříbený a profesionální výkon. Zdeněk Žák pak svého ukřivděného a trochu upjatého Reggieho rovněž dokázal uvolnit a zjemnit. Rozhodně tato hra vyniká především skvělými výkony, které stojí za vidění. A nemyslím si, že by měla být určena pouze starším divákům. Její nejsilnější motiv „přestat se litovat“ totiž platí pro každého. Tak užívejme života, dokud ho máme.
Moje hodnocení: 58 %

Wilfred, Reggie, Jean a Cissy (R.Hrušínský, Z.Žák, J.Švandová a V.Freimanová)

Wilfred, Reggie, Jean a Cissy (R.Hrušínský, Z.Žák, J.Švandová a V.Freimanová)

Reggie, Jean, Cissy a Wilfred (Z.Žák, J.Švandová, V.Freimanová a R.Hrušínský)