"Paškál" - Činoherní studio (Obejvák)
(Jarol Ostraval)
„Strávit zbytek života v přepychu na exotickém ostrově, nebo ve třetí nápravné na Mírově? Toť otázka…Krást se nemá!“ (premiéra 28. září 2018)
Tuto novinku napsal přímo pro Činoherní studio Jiří Pokorný (alias Jarol Ostraval), režisér a umělecký šéf ČS v letech 1993-1997, který pod tímto pseudonymem uvedl i hru „Plechovka“. S „Paškálem“ činoherák zahájil celou 47. sezónu s heslem „Kdo s koho“. Konkrétně ji hrají na své studiové scéně zvané Obývák a já s ní dne 18. ledna 2019 odstartovala svůj letošní divadelní rok. Komorní scéna pro zhruba pětatřicet diváků nabízí o něco intenzivnější zážitek a v ČS také určuje druhou linku jejich dramaturgického plánu. Zároveň také vyžaduje slušný sportovní výkon, neboť si za ním všichni musí vystoupat po schodech až do třetího patra (a potom ještě také slézt). Pokud to ale zdárně zvládnete, můžete se usadit a téměř se stát součástí příběhu, který slibuje i slušnou dávku napětí.
V ulici dojde k přepadení banky, jenže únik se lupičům nezdaří podle plánu. Jednou z nich je Barbora (Lucie Roznětínská j.h.), kterou okolnosti donutily improvizovat. Se zbraní v ruce vtrhne do kostela a zajme místního kněze Mojmíra (Lukáš Černoch), se kterým se zabarikáduje v zadní místnosti. Nejprve se snaží zkontaktovat své komplice, které uklidňuje, že má situaci pod kontrolou a peníze v tašce. Poté přednese své požadavky policii, neboť pevně věří, že jí vše vyjde a bez větších problémů se z toho dostane. Zatímco společně čekají, naváže s Mojmírem komunikaci. Mimo jiné se o něm dozvídá, že trpí vážnými zdravotními problémy, ale také perfektním sluchem. Toho následně využije hlavně v momentě, kdy k nim dorazí policejní vyjednavač Luboš (Jiří Antonín Trnka j.h.) s proviantem a mobilním telefonem. Po jeho příchodu ho donutí vysvléknout se do spodního prádla. Svou nadvládu nad oběma muži si užívá i v momentě, kdy donutí Luboše, aby Mojmírovi na hlavu vyprázdnil jeden z donesených jogurtů. Čas letí, atmosféra začíná houstnout a v Barboře vzrůstá napětí i agresivita. Jednoho bezmocného a svázaného muže na zemi bez servítek skope a druhého si připraví, coby svůj štít a pojistku. Nicméně policie má také svůj plán…
Předně musím podotknout, že zbraním vůbec nefandím a neuznávám je. Bohužel v nich ale spousta lidí našla zalíbení, a dokonce je obrací proti sobě. Já v tom žádný smysl nevidím, nicméně mnoho dalších si tak dokazuje svou „sílu“ a převahu (i když bych řekla spíš slabost a hloupost). Dnešní doba je této hlouposti a nesmyslnosti plná, čemuž tak nějak neunikne ani současné divadlo. Rovněž hlavní „hrdinka“ této inscenace (autorů – režie, scéna a hudba: Jiří Pokorný, dramaturgie: Dagmar Haladová, kostýmy: Jana Hauskrechtová, grafický design: Lukáš Franz, a další) se totiž rozhodla vybavit zbraní, aby v první řadě získala prostředky, které jí nepatří, a následně ji využila k zastrašování a ovládání druhých. Žádný další a hlubší dojem ve mně tento příběh bohužel nezanechal. Nedošlo na propracovanější vykreslení postav, nějaký zajímavý a promyšlený záměr, ani nijak překvapivý závěr. Prostě jsme jen spolu se třemi postavami byli coby diváci posazeni do stísněné situace, kterou alespoň čas od času odlehčil nějaký ten ironický vtípek. Pro další hodnocení raději tedy odhlédnu od námětu. Svou inscenaci uchopil Jiří Pokorný velmi kompaktně, neboť kromě režie navrhl i scénu a vybral hudbu. Vše k atmosféře i prostředí dobře sedělo. Hostující Lucie Roznětínská se s drsňačkou Barborou také sžila celkem sebejistě a místy se zdálo, že si i (jako svá postava) vychutnávala momenty, kdy se její kolegové museli poprat s rozmary autora a režiséra. Pan ředitel ČS (i děčínského divadla) Jiří Antonín Trnka, který dostal roli policejního vyjednavače, odvážně odehrál téměř celý svůj part jen v trenýrkách a Lukáš Černoch coby Mojmír zase musel nejtěžší pasáž svého textu odříkat s jogurtem na hlavě. I bez toho musím říct, že to asi zatím byla nejlepší role, ve které jsem ho dosud viděla. Postava kněze nevyžadovala žádnou větší akci, neboť v ní měl spíše udržet klid, což se mu teda povedlo. Navíc mu celkem slušela (stejně jako kněžský mundůr). Komornější scéna a bližší kontakt s jevištěm nabízí zajímavý zážitek, ale mnohem intenzivnější pro mne byli „Sirotci“, kteří v sobě měli více překvapivějších momentů.
„Strávit zbytek života v přepychu na exotickém ostrově, nebo ve třetí nápravné na Mírově? Toť otázka…Krást se nemá!“ (premiéra 28. září 2018)
Tuto novinku napsal přímo pro Činoherní studio Jiří Pokorný (alias Jarol Ostraval), režisér a umělecký šéf ČS v letech 1993-1997, který pod tímto pseudonymem uvedl i hru „Plechovka“. S „Paškálem“ činoherák zahájil celou 47. sezónu s heslem „Kdo s koho“. Konkrétně ji hrají na své studiové scéně zvané Obývák a já s ní dne 18. ledna 2019 odstartovala svůj letošní divadelní rok. Komorní scéna pro zhruba pětatřicet diváků nabízí o něco intenzivnější zážitek a v ČS také určuje druhou linku jejich dramaturgického plánu. Zároveň také vyžaduje slušný sportovní výkon, neboť si za ním všichni musí vystoupat po schodech až do třetího patra (a potom ještě také slézt). Pokud to ale zdárně zvládnete, můžete se usadit a téměř se stát součástí příběhu, který slibuje i slušnou dávku napětí.
V ulici dojde k přepadení banky, jenže únik se lupičům nezdaří podle plánu. Jednou z nich je Barbora (Lucie Roznětínská j.h.), kterou okolnosti donutily improvizovat. Se zbraní v ruce vtrhne do kostela a zajme místního kněze Mojmíra (Lukáš Černoch), se kterým se zabarikáduje v zadní místnosti. Nejprve se snaží zkontaktovat své komplice, které uklidňuje, že má situaci pod kontrolou a peníze v tašce. Poté přednese své požadavky policii, neboť pevně věří, že jí vše vyjde a bez větších problémů se z toho dostane. Zatímco společně čekají, naváže s Mojmírem komunikaci. Mimo jiné se o něm dozvídá, že trpí vážnými zdravotními problémy, ale také perfektním sluchem. Toho následně využije hlavně v momentě, kdy k nim dorazí policejní vyjednavač Luboš (Jiří Antonín Trnka j.h.) s proviantem a mobilním telefonem. Po jeho příchodu ho donutí vysvléknout se do spodního prádla. Svou nadvládu nad oběma muži si užívá i v momentě, kdy donutí Luboše, aby Mojmírovi na hlavu vyprázdnil jeden z donesených jogurtů. Čas letí, atmosféra začíná houstnout a v Barboře vzrůstá napětí i agresivita. Jednoho bezmocného a svázaného muže na zemi bez servítek skope a druhého si připraví, coby svůj štít a pojistku. Nicméně policie má také svůj plán…
Předně musím podotknout, že zbraním vůbec nefandím a neuznávám je. Bohužel v nich ale spousta lidí našla zalíbení, a dokonce je obrací proti sobě. Já v tom žádný smysl nevidím, nicméně mnoho dalších si tak dokazuje svou „sílu“ a převahu (i když bych řekla spíš slabost a hloupost). Dnešní doba je této hlouposti a nesmyslnosti plná, čemuž tak nějak neunikne ani současné divadlo. Rovněž hlavní „hrdinka“ této inscenace (autorů – režie, scéna a hudba: Jiří Pokorný, dramaturgie: Dagmar Haladová, kostýmy: Jana Hauskrechtová, grafický design: Lukáš Franz, a další) se totiž rozhodla vybavit zbraní, aby v první řadě získala prostředky, které jí nepatří, a následně ji využila k zastrašování a ovládání druhých. Žádný další a hlubší dojem ve mně tento příběh bohužel nezanechal. Nedošlo na propracovanější vykreslení postav, nějaký zajímavý a promyšlený záměr, ani nijak překvapivý závěr. Prostě jsme jen spolu se třemi postavami byli coby diváci posazeni do stísněné situace, kterou alespoň čas od času odlehčil nějaký ten ironický vtípek. Pro další hodnocení raději tedy odhlédnu od námětu. Svou inscenaci uchopil Jiří Pokorný velmi kompaktně, neboť kromě režie navrhl i scénu a vybral hudbu. Vše k atmosféře i prostředí dobře sedělo. Hostující Lucie Roznětínská se s drsňačkou Barborou také sžila celkem sebejistě a místy se zdálo, že si i (jako svá postava) vychutnávala momenty, kdy se její kolegové museli poprat s rozmary autora a režiséra. Pan ředitel ČS (i děčínského divadla) Jiří Antonín Trnka, který dostal roli policejního vyjednavače, odvážně odehrál téměř celý svůj part jen v trenýrkách a Lukáš Černoch coby Mojmír zase musel nejtěžší pasáž svého textu odříkat s jogurtem na hlavě. I bez toho musím říct, že to asi zatím byla nejlepší role, ve které jsem ho dosud viděla. Postava kněze nevyžadovala žádnou větší akci, neboť v ní měl spíše udržet klid, což se mu teda povedlo. Navíc mu celkem slušela (stejně jako kněžský mundůr). Komornější scéna a bližší kontakt s jevištěm nabízí zajímavý zážitek, ale mnohem intenzivnější pro mne byli „Sirotci“, kteří v sobě měli více překvapivějších momentů.
Moje hodnocení: 47 %
 |
| Mojmír a Barbora (L.Černoch a L.Roznětínská) |
 |
| Barbora, Mojmír a Luboš (L.Roznětínská, L.Černoch a J.A.Trnka) |
 |
| Barbora a Mojmír (L.Roznětínská a L.Černoch) |
posted by lucifer at 16:44
0 Comments:
Okomentovat
<< Home