Divadlo a já: "Věra" - host Krušnohorského divadla

(Petr Zelenka)

„Ironická komedie, příběh o výsluní a pádu ambiciózních jedinců. Sonda do zábavního průmyslu a cynické doby, která pokrytecky hlásá, že cynismus už není v módě…“ (premiéra 12. října 2017)

Ve své české premiéře v roce 2014 tuto Zelenkovu hru s původním názvem „Job Interviews“ poprvé uvedli na jevišti (rovněž mého oblíbeného) Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Role hlavní hrdinky byla původně napsána pro členku tamějšího souboru Věru Hlaváčkovou, která si díky ní vysloužila i užší nominaci na Cenu Thálie. V roce 2016 si hra získala své publikum i ve Francii, kde ji již pod názvem „Vera“ uvedli v divadle v normandském městě Caen či na proslulé pařížské scéně Théâtre des Abbesses. Dočkala se rovněž uvedení například na Slovensku (v Bratislavě titulní roli ztvárnila Zuzana Mauréryová) či v Rumunsku. Vloni se pak vrátila i na českou scénu, kde ji nastudovalo Studio DVA v koprodukci s Divadlem Bolka Polívky pod režisérskou taktovkou Alice Nellis. Já si hru, jejímž hlavním motivem je cyničnost doby, zajela shlédnout do teplického Krušnohorského divadla, kam s ní soubor zavítal dne 26. listopadu 2018.

Věra (Ivana Chýlková) je velice ambiciózní workoholičkou a šéfkou castingové agentury, která navíc nese její jméno. Téměř veškerý svůj čas věnuje práci, a i její soukromý život se odehrává pouze v časech mezi jednotlivými telefonními hovory. Zdá se, že své profesi i kariéře v showbyznysu zasvětila vše a je v tom velmi úspěšná. Bohužel přitom ale jaksi zapomíná na osobnější rovinu mezilidských vztahů. S manželem (Martin Kubačák) se odcizili, s bratrem (Martin Pechlát) a jeho rodinou se příliš často nevídá a návštěvy u jejího nemocného otce (Bolek Polívka) také mají svůj vymezený čas. Sama nemá děti, ale svou péči a pomoc věnuje klientům své agentury, mezi které patří i velmi labilní herec Bob (Petr Stach) nacházející se právě před zhroucením. Dohodí mu tedy svou neteř (Marie Šoposká) na brigádu jako jeho osobní asistentku. Zároveň se jí podaří navrhnout pořad věnovaný lidem, kteří zvítězili nad rakovinou a rovněž do něj doporučí coby moderátorku Magdu (Sabina Remundová), jejíž herectví nedosahuje valných kvalit, ale právě nedávno se jí samotné úspěšně podařilo tuto nemoc překonat. I když své profesi dává maximum a zdá se, že se jí daří, dostane od majitelů nadnárodní agentury Beáty (Marika Šoposká) a Paula (Petr Stach) ránu pod pás. Ztrácí vše, co tak dlouho pilně budovala a postupně padá na úplné dno. S bratrem se rozhádá kvůli jeho dceři a Bobovi, navíc jim zemře otec, nemá finanční prostředky, a tak bere za vděk i úklidu v nočním baru. Provizorně žije ve skladu a dostane se až do psychiatrické léčebny. Najednou ji bezmoc a zoufalství nutí dělat věci, kterými by dříve pohrdala a tyto špatné kroky ji dovedou až ke střetu se zákonem. Zadaří se jí ještě posbírat svou hrdost, sílu i ambice a odrazit se ode dna?

Tak tentokrát začnu u scény. Měnící se obrazovky na pozadí jsou velmi efektní, praktické a nenáročné na přestavbu, ale pokud bych si chtěla užít projekce či sledování obrazovek, nebudu kvůli tomu chodit do divadla. Na jeviště to tedy dle mého názoru nepatří nebo jen výjimečně pro dokreslení, ale ne jako hlavní součást scény. Líbil se mi ale na začátku scénický přechod z márnice ke stolu s bohatým občerstvením, který sami herci zvládli nijak rušivým a velmi nápaditým způsobem. Bohužel ale zase téma hry bylo velmi předvídatelné a nijak oslnivé. Zbytečná se mi zdála i fekální epizoda ve výtahu. Množství postav s nijak zvlášť dotaženými charaktery, které se jen míhaly a splývaly, ve mně rozhodně žádný hlubší dojem nezanechaly. Snad jenom postava Věřina otce v podání Bolka Polívky, který umí velmi věrohodně ztvárnit i vážnější role, stojí za zmínku…ale jen malou. Bohužel zde nebyl ani zdaleka využitý potenciál velmi kvalitních herců, jakými jsou třeba Martin Pechlát, Petr Stach či Jana Stryková. Vše tedy tvůrci inscenace (režie: Alice Nellis, scéna: Matěj Cibulka, kostýmy: Katarína Hollá, hudba: Jan Ponocný, projekce: Michal Mocňák a Matěj Cibulka, a další) postavili čistě na Ivaně Chýlkové, která svým zkušeným i přirozeně působícím herectvím celkový dojem z tohoto představení alespoň částečně zachránila, stejně jako několik zde pronesených zdařile vtipných dialogů. Jen ona mě do jinak celkem ploché a nepříliš záživné hry (tvůrců – režie: Alice Nellis, scéna: Matěj Cibulka, kostýmy: Katarína Hollá, hudba: Jan Ponocný, projekce: Michal Mocňák a Matěj Cibulka, produkce: Alžběta Steinerová, asistent produkce: Zuzana Čičo Kulifay, světla: Petr Olša, zvuk: Martin Sochůrek, nápověda: Markéta Řezáčová a Irena Fuchsová, garderoba: Alena Kočová, rekvizity: Tereza Weigová, technika: Jiří Procházka a spol., a další) dokázala částečně vtáhnout a jen díky ní a jejímu herectví mělo toto jinak celkem suché sousto alespoň trochu šťávy. Téma cynismu a přehnaných profesních ambic, které ničí partnerské i rodinné vztahy je stále dost oblíbené i aktuální, přesto jsem od Petra Zelenky a Alice Nellis čekala podstatně víc – hlubší myšlenku či atraktivnější ztvárnění. Každopádně ilustraci toho, co člověk zasel a následně sklízí, si divák s hlavní postavou mohl velmi názorně představit a projít. Rozhodně ale mnohem více preferuji podstatně zdařilejší Zelenkovu hru „Příběhy obyčejného šílenství“.

Moje hodnocení: 47 %