Divadlo a já: "Srpen v zemi indiánů" - host Činoherního studia

(Tracy Letts)

„Nezahojené křivdy a stíny minulosti rodiny Westonových, která se díky zmizení hlavy rodiny po dlouhé době celá společně potkává a zoufale hledá a nenachází odpuštění, porozumění, lásku a štěstí.“ (premiéra 6. března 2017)

Tato tragikomická hra, která má velmi blízko spíše k moderní tragédii či psychologicky laděnému komornímu příběhu, patří v současnosti k jedné z nejvíce vzrušujících a emocemi nabitých her, a to nejen na Broadwayi. Její premiéra proběhla v Steppenwolf Theater v Chicagu v roce 2007 a u nás pak v červnu 2009 v Praze v ND na scéně Stavovského divadla v režii Michala Dočekala. Kateřina Burianová pak ve stejném roce za hlavní roli Violet obdržela Cenu Sazky, Divadelních novin, Cenu Alfréda Radoka i Cenu Thálie. Dále ji do svého repertoáru zařadili i divadla v Hradci Králové, Plzni či Zlíně. Další pražskou scénou, která se rozhodla nastudovat tuto hru amerického autora Tracyho Lettse, který za ni získal mnohá ocenění včetně Tony Award či Pulitzerovy ceny 2008, je Divadelní spolek Kašpar, sídlící v Divadle v Celetné. Coby svůj režijní debut ji s herci nastudoval jeden z jejich kolegů Pavel Lagner, který to pěkně vyjádřil slovy: „Myslím si, že to v obměnách prožíváme všichni. Moje přání je, aby lidé odcházeli s tím, že jsou lepší, aby si dokázali věci říct a odpustit, aby byli vstřícnější, víc se vciťovali do svých protějšků, dokázali překonat své ego a pochopit toho druhého.“ Já jsem shlédla představení, se kterým hostovali v našem ČS dne 19. března 2018.

V rodinném domě v Oklahomě nedaleko Tulsy spolu již dlouhá léta žijí manželé Westonovi. Zatímco Beverly (Miloš Kopečný ze záznamu), úspěšný profesor a básník, utápí svůj život v bourbonu, jeho žena Violet (Milena Steinmasslová) ani přes krutou diagnózu rakoviny jazyka nepřestává kouřit, a navíc si ještě vypěstovala závislost na práškách. Jednoho dne však Beverly zmizí. Ještě předtím však stačí najmout indiánskou hospodyni Monevatu (Eliška Boušková), aby se postarala především o jeho ženu. Postupně do opuštěného a zatemnělého domu přijíždějí jejich dcery. Nejstarší Barbaře (Jitka Nerudová) se právě hroutí manželství s Billem (Jakub Špalek). Našel si totiž novou ženu, která je jen o něco málo starší než jeho čtrnáctiletá dcera Jane (Šárka Vaculíková). Stále svobodná Ivy (Monika Zoubková), která nemá štěstí na muže, má zase pocit, že už konečně potkala svou spřízněnou duši. A svého nového přítele Steva (Jan Zadražil) sem přivezla i nejmladší Karen (Martina Prášilová). Jeho pozornost však více upoutá Jane a když se jednou zapomene, zasáhne až Monevata, jediná čistá a nesobecká duše v domě. Za svou sestrou přijíždí i dominantnější Mattie (Jelena Juklová) se svým trochu ušlápnutým mužem Charliem (Adrian Jastraban) a jejich synem, kterému neřeknou jinak než malý Charles (Aleš Petráš). Snad i proto se nedokáže vymanit z matčina vlivu, a i přes svůj věk 37 let působí stále jako malé dítě. Bylo nalezeno utopené Beverlyho tělo a rodinu tak čeká nachystat pohřeb. Během vzpomínání u večeře dojde i na propíraní osobních křivd a dochází i k odhalení rodinných tajemství, aby se pak zas všichni vrátili zpět do svých životů, ale přeci jen poznamenaní tím vším. Dům opět všichni opustí a zůstává jen Violet s Monevatou.

Tato hra (autorů – překlad: Julek Neumann, úprava: Pavel Lagner a Lenka Bočková, dramaturgie: Lenka Bočková, výprava: Petra Krčmářová, hudba: Daniel Fikejz, režie: Pavel Lagner, a další) v sobě ukrývala další příběh ze života, kde by se každý mohl v nějaké z rolí nalézt. Vypovídá totiž o stále aktuálních generačních, rodinných i vztahových problémech. Snad proto, že je to věčné a nekonečné téma, mne až tak neoslovil, ale na druhou stranu zase nabízel velké role, hlavně ty ženské. Největší z nich byla svěřena Mileně Steinmasslové, která se do ní naplno položila. Za drsnou i cynickou maskou ženy, která si nebere servítky s ničím a nikoho nešetří, dokázala ukrýt zhroucenou a bolavou duši, která příliš nezvládá odchod svých dcer z domu, trpí bolestmi kvůli své nemoci a děsí se života v osamění. Postupně rozehrává výtečný herecký koncert různých poloh své postavy, aby nakonec vzbudila i soucit. Velmi dobře jí sekundovala a nahrávala představitelka její dcery Jitka Nerudová. I té se podařilo velmi dobře vystihnout postavu Barbary, která se musela najednou vypořádat se spoustou složitých situací – se smrtí otce, rozpadem manželství a oproštěním se od své matky. Trochu vtipnějším a odlehčujícím elementem zde byla dvojice manželů v podání Jeleny Juklové a Adriana Jastrabana, obzvláště při přípitku. I přesto, že se děj odehrával na jednom místě, a v nijak náročné úpravě scény, byl nabitý emocemi, ale také spíše negativními momenty i rozuzlením. Každopádně citlivou režií působilo toto rodinné setkání celkem autenticky a nabídlo i jistou naději, že i přes krutá odhalení a vyřčené pravdy, jde život dál. S trochou úlevy z právě odhalených tajemství však v každém navždy zanechá nějakou stopu, která nutí si něco uvědomit či přehodnotit. I když to působilo spíše depresivně a tragicky, atmosféra toho všeho tam byla patrná. Vše bylo podtrženo hlavně dobrými výkony, a tak to hodnotím jako velmi zdařilý počin, který rozhodně zapůsobí.
Moje hodnocení: 70 %