"Kočka v oregánu" - Divadlo Kalich

(Torben Betts)

„Komedie vyprávějící o tom, co se stane, když se setkají jemní velkoměstští intelektuálové s venkovskou zemitostí.“ (premiéra 21. března 2018)

No, tak konečně jsme se dočkali. Lístky jsme měli původně pořízené v půlce února na 27. dubna 2020 na představení, které bylo opět ze stále těch samých corona-důvodů zrušeno a přehozeno na 8. září 2020. I tento termín se však představení ze „zdravotních“ důvodů neodehrálo, a další náhradní termín, který jsme dostali, byl až na 30. září 2021. Tak dlouho jsem tedy zatím na žádnou činohru nečekala, ale nic jiného nám nezbylo. Tato konverzačně-situační komedie se po své londýnské premiéře v roce 2014 stala jednou z nejúspěšnějších současných londýnských komedií, která nabízí příležitost pro čtyři herce, kteří zde zastupují čtyři rozdílné charaktery postav. Shodou okolností je to po „Malém princi“ další kus v režii Lídy Engelové a scéně Ivo Žídka. Stručně ho vystihuje dramaturgyně Johana Kudláčková těmito slovy: „Z větší části je to komedie mravů, částečně stand-up comedy, trochu čistá fraška, ale s některými melodramatickými a výsostně tragickými momenty. Cílem Torbena Bettse bylo jistě také vypsat se z pocitu sociální ukřivděnosti, ale po vzoru svého učitele Alana Ayckbourna chtěl především diváky rozesmát.“ Hra je také určitým vyjádřením lásky v různých podobách a také světa, v němž peníze a majetkové poměry rozdělují společnost.

Nedávno se přestěhovali z Londýna na venkov a dnes chystají Emily (Klára Cibulková) s Oliverem (Zdeněk Velen) party pro své sousedy. Zatímco Oliverova motivace k novému bydlení byla spíše finančního charakteru, neboť nedávno přišel o dobře placenou práci na ministerstvu, Emily coby levicově orientovaná žena chtěla prostě žít mezi „skutečnými lidmi“. Nejsou sice manžely, ale vychovávají společně malou dcerku, o kterou mají až úzkostnou starost. Jako první k nim na zahradu dorazí Dawn (Bára Hrzánová), neboť její manžel Alan (Radek Holub) musí ještě dokoukat národní fotbalový zápas. Zapůsobí velice osobitým dojmem a snaží se zaujmout především Olivera. Jak se ale na scéně objeví Alan s dostatečnou zásobou piv, nepustí ostatní už skoro ke slovu. Kromě fotbalu a své ženy miluje i svého nejlepšího kamaráda kocoura Vincence, kterého Emily s Oliverem přímo nesnesou, neboť jim mimo jiné chodí močit na oregano. Také ve volném čase rád maluje, a právě Vincenc nebo jeho zbožňovaná žena Dawn jsou hlavními motivy jeho obrazů. Když se dozví, že i Emily se věnuje malování, přinese jí své obrazy ukázat, aby mu je „odborně“ zhodnotila. S jejím hodnocením však nejsou manželé nijak spokojeni a vzhledem k tomu, že se příliš neshodnou ani v jiných názorech, nerozchází se oba páry zrovna v přátelském duchu.

Jednoho dne se pak Oliver svěří Emily, že nešťastnou náhodou zabil Vince a zakopal ho pod jedním stromem u nich v zahradě. Mají si to nechat pro sebe či to svým sousedům prozradit? Další tajemství však má i s Dawn. Ona je vášnivou, ale také z velmi upovídaného a fotbalem posedlého manžela někdy až frustrovanou ženou. Oliverova partnerka zase působí spíše konzervativním a eroticky chladnějším dojmem, a snad i proto mezi ním a jeho sousedkou došlo jednoho večera k intimnímu sblížení. Není to však jediná zkouška, kterou si bude muset především vztah Dawn s Alanem projít. Jiná rodinná tragédie ji totiž zasáhne tak, že se z toho psychicky zhroutí. Alan však stále stojí po jejím boku…jako dvojice Laurel a Hardy…

Tato komedie (autorů – překlad: Michal Zahálka, dramaturgie: Johana Kudláčková, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Ivana Brádková, hudba: Zdeněk Zdeněk, režie: Lída Engelová a další) výrazně balancuje na hranici „hořko-sladká“. Zatímco ta první část se nese ve spíše komediálním duchu, v té druhé vychází na povrch i nějaké tragičtější okamžiky. Kromě toho, že byl zabit milovaný kocour, dozvídáme se i o tragickém zážitku z minulosti jednoho páru a také o vztahu druhého páru s jejich synem, který již opustil rodné hnízdo, aby se stal mužem a rodiče na něj mohli být ještě více hrdí. To, jak se hra přepne z komedie do vážnějšího žánru, je nejlépe patrné na hereckém projevu Báry Hrzánové. V komediální rovině svůj talent rozhodně nezapře. Hraje si s intonací, gesty i výrazy a minimálně od „Hrdého Budžese“ už to k ní tak nějak patří a je v tom fakt dobrá. Ve správný moment se umí ale i přepnout, ubrat na výrazu a citlivě si prožít i bolestnou chvilku své postavy. Mně se rozhodně zatím její herectví neomrzelo. Její projev je opravdu výrazný, a tak i velmi dobře zapamatovatelný. Proto obvykle působí, že mezi ostatními kolegy trochu dominuje a pokud hraje i spolu se svým partnerem Radkem Holubem, jsou oba opravdu velmi silnou dvojicí. Skvěle se doplňují, jak v životě, tak na jevišti. Jsou komediálně velmi nadaní a své publikum baví rádi. A to je také kumšt, který se cení. Jejich parťáci na jevišti tak nemají zrovna snadný úkol stačit jejich tempu a nenechat se úplně přebít. Nicméně Klára Cibulková se Zdeňkem Velenem se s tím popasovali velmi statečně. Jejich role měly za úkol kompenzovat bodrost, upřímnost a jakousi nespoutanost druhého páru, takže působily trochu odměřeně. Klára svou intelektuálku Emily, která má sociální cítění i mnoho utopických představ a ideálů o společnosti a při konfrontaci se „skutečnými“ lidmi a jejich starostmi ztrácí řeč, zahrála celkem mírně, ale uvěřitelně. A u Olivera ve Zdeňkově podání jsem měla pocit jakéhosi spojovacího článku mezi oběma rodinami. Na jedné straně ho fascinovala určitá noblesa i ráznost a styl jeho ženy, ale na druhou ho i částečně lákala určitá koketnost, přímost a šarm té druhé. Svou přizpůsobivostí a obětavostí v tom všem působil až uklidňujícím dojmem. Volba scény navržená jako zahrada nepůsobila nijak závratným, ale zase o to lehčím a svěžejším dojmem. Ačkoli to byla spíše situačně-konverzační hra s nenáročným dějem, měla v sobě kromě výtečných i zábavných hereckých výkonů i určitý přesah. Minimálně občas stojí za to se zastavit a jen se zamyslet nad nastolenými tématy, která jsou ve společnosti stále dost aktuální a přítomná – společenské rozdíly, ať už majetkové, intelektuální, ideologické; či v otázkách umění, politiky, války, apod. Je fajn si i uvědomit, že to, co je pro vyšší vrstvu spíše abstraktní (o čem často jenom slýchá, mluví nebo na co se dívá z patra), musí ta nižší vrstva žít a zvládat si s tím skutečně poradit. Svět je plný paradoxů a rozdělovaný penězi. Nesuďte druhé, když ani nevíte, jaké pohnutky stojí za jejich názory či přesvědčeními. Hra se dotkla i tématu lásky v různých podobách – manželská, partnerská, mateřská, k umění, ke svým koníčkům,.... Prostě a jasně – mějme se rádi takoví, jací jsme. A to taneční číslo Báry a Radka už tam bylo trochu navíc, ale brala jsem to jako takový hudební bonus.

Moje hodnocení: 58 %

Dawn, Emily, Oliver a Alan (B.Hrzánová, K.Cibulková, Z.Velen a R.Holub)

Alan a Dawn (R.Holub a B.Hrzánová)

Emily a Oliver (K.Cibulková a Z.Velen)

"Malý princ" - host zámku Velké Březno

(Antoine de Saint-Exupéry)

„Večer čtení z jedné z nejznámějších knih světa a z korespon-dence jejího autora se svou matkou, v jejichž dopisech by také mohl být klíč k autorově moudrosti.“ (premiéra 8. prosince 2008)

Léto už pomalu ale jistě končí. Počasí nám však letos nedopřálo už tolik krásných a teplých dní jako v několika předešlých letech. Nicméně září nám to alespoň vynahradí na kulturních akcích, po kterých jsou lidé po roce „v izolaci“ dost hladoví. Kromě několika vinobraní a také koncertů (např.: klavírního koncertu Mozart 265, Davida Kollera či Lucie), na kterých jsem byla nebo se chystám, jsem se rozhodla zpestřit si jeden z volných večerů i čtením z jedné z nejznámějších knížek světa. Stalo se tak 8. září 2021 v rámci festivalu Hudební setkání 10, jehož pátý „koncert“ byl věnovaný právě tomuto představení, a to přímo na zámku ve Velkém Březně. I když ji Exupéry napsal spíše jako dětskou knihu, skrývá se v ní mnoho moudrosti a tím také fascinuje všude na světě mnoho lidí po celé generace. Dočkala se také mnoha vydání i zpracování. Do svého repertoáru si ji zařadilo i Divadlo Viola v režii Lídy Engelové. První část zde koncipovali jako čtení z Antoineových dopisů s jeho matkou, které jsou také jakýmsi předobrazem Malému princi. Ta druhá už patří právě alegorickému příběhu o přátelství, poznávání, životu a smrti. Výrazný impuls k jeho napsání dostal Exupéry s dotazem od svého vydavatele Curtise Hitchcocka, který se ho totiž někdy počátkem roku 1942 zeptal, jestli by nechtěl napsat knížku pro děti. V Olomoucké knihovně ji pak náhodně objevila Zdeňka Stavinohová, která ji v roce 1959 přeložila i do češtiny. Avšak nejen v knížce, ale i na obloze září hvězda (asteroid 46610), která celkem nedávno dostala jméno Bésixdouze (B612), podle fiktivní planetky Malého prince.

Vše začíná mottem knihy „Všichni dospělí byli nejdříve dětmi, ale málokdo se na to pamatuje.“ Do dvou křesel na pozadí s obrazem pouště se usazují představitelé Antoinea de Saint-Exupéry (Tomáš Pavelka) a jeho matky (Daniela Kolářová), abychom se posléze dozvěděli, kdy a kde se narodil, jak a kde spolu se svým bratrem vyrůstal, že oba studovali nejprve na jezuitském gymnáziu a posléze i ve Švýcarsku a především o jeho blízkém vztahu s matkou, se kterou si často dopisoval. Bylo tomu tak i v době jeho studií v Paříži i jeho povinné vojenské služby ve Štrasburgu. Na vlastní žádost byl přidělen k letectvu, kde musel pracovat jako pozemní personál. Přesto neustále doufal a věřil, že i on bude jednou moci létat. Absolvoval výcvik na pilota a podařilo se mu získat diplom jak civilního, tak i vojenského pilota. Bohužel brzy na to byl při jedné nehodě těžce zraněn a několik let nelétal, aby se pak po zhruba třech letech k létání vrátil na poštovní lince Toulouse-Dakar. Se začátkem druhé světové války nastoupil do vojenské služby, kde se opět, i přes překročenou hranici věkové hranice válečného pilota i prohlášení za neschopného válečných letů, toužil aktivně zapojit. Nakonec se mu alespoň podařilo získat povolení letět na novém typu letadla několik průzkumných letů. Všechny tyto své zkušenosti pak využíval během psaní svých děl, ať už to byla debutová povídka „Letec“ nebo později „Kurýr na jih“ (či „Pošta na jih“), „Noční let“, „Země lidí“, „Malý princ“ a další. Dne 31. července 1944 naposledy vzlétl z Korsiky, ale do Francie již nedoletěl. Objevila se informace, že mohl být sestřelen. Trosky jeho letounu byly nalezeny poblíž přístavu Marseille, vzdušnou čarou naproti vesnici Cabris, kde žila jeho matka. Poslední dopis psaný jen několik dní před jeho osudným letem jeho matce jí však byl doručen až rok po jeho smrti. Přežila ho o 28 let.

Druhá část s obrazem vesmíru a s malou planetkou B612, odkud Malý princ pochází, je věnovaná právě jeho nejznámější knize. Mnoho lidí po celém světě zná příběh pilota havarovaného v saharské poušti, který se zde setkává s malým chlapcem, který chce namalovat beránka. Krom toho, že se stroj snaží sám opravit, poslouchá příběhy o chlapcově planetce se třemi sopkami, o milované květině s trny, o tom, jak se vydal objevovat jiné planetky, o ochočené lišce zde na zemi, i o zklamání, když zde objevil celý záhon růží. Společně se pak vydají hledat studnu s vodou, a zatímco pilot ji nese zpět k letadlu, princ zde zůstává. Druhého dne ho zde pilot nalezne, jak si povídá s hadem. Princ se touží vrátit domů, neboť si tam ale nemůže vzít i své tělo, nechává se uštknout. V noci pak pilot pozoruje hvězdy a hledá tu, která patří Malému princi.

Ačkoliv bylo velmi zajímavé dozvědět se něco osobnějšího ze života tohoto spisovatele a válečného pilota, přišla mi ta první část až zbytečně dlouhá. Navíc se mi nelíbil koncept toho čtení – oslovení v dopise, pak výčet faktických údajů a pokračovaní dopisu. I když měl rozhodně dost pestrý život, trochu to znělo jako přednáška a místy to tak až nudilo. Čtení z Malého prince už bylo příjemnější, i když to na mne působilo jen jako pěkná pohádka na dobrou noc. Jelikož už ze třetí řady přes vysoké VIP diváky v prvních řadách nebylo na protagonisty skoro vůbec vidět, mohla jsem si užít jen poslechu. Velmi těžko se mi tedy hodnotí „herecké“ výkony, které vlastně ani nebyly, neboť se jen četlo. Přednes, intonace a hlas (především paní Kolářové) však zněly příjemně. A to i přes to, že měla nějaké potíže s dechem. Hlavně ve druhé části jsem se do nich opravdu zaposlouchala. Co říct k velmi jednoduché výpravě – scéně, kterou představovaly pouze dvě židle a obraz, a kostýmy, které bych od civilu také nijak nepoznala? Chápu však záměr (autorů – scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Ivana Brádková, režie: Lída Engelová), že vlastně „co je důležité, je očím neviditelné“, přesně jako ta bedýnka, ve které je ukrytý beránek. Podstata díla i momenty z Antoineova života, které částečně tento příběh inspirovaly, však zůstaly zachovány. Bylo zajímavé si ho opět oživit a uvědomit si, co tím chtěl autor říci, a hlavně jak laskavým a milým způsobem. Tak ještě pohled ke hvězdám a pohádky je konec…dobrou noc.

Moje hodnocení: 42 %

D.Kolářová

T.Pavelka