"Hlava v písku" - host Krušnohorského divadla

(Patrik Hartl)

"Komedie o milostném příběhu, který dojal celé Maďarsko." (světová premiéra 18. září 2013)

Právě premiérou této hry zahájilo Studio DVA svůj provoz na nové scéně v budově Paláce Fénix nacházejícího se v horní části Václavského náměstí v nově upravených prostorách bývalého kina Blaník. Po jedenácti letech hostování  na různých pražských scénách tak mohou konečně divákům nabídnout i svou stálou domovskou scénu. Autor i režisér Patrik Hartl napsal tuto komedii přímo na tělo Ivaně Chýlkové i Janu Potměšilovi, kteří se tak spolu na jevišti sešli poprvé. K námětu hry ho inspiroval případ šesti maďarských neplatičů, které vyděračský gang před několika lety zahrabal po krk do kukuřičného pole nedaleko Budapešti. To pak také zakomponoval do neuvěřitelného milostného příběhu požitkářského hudebního producenta a jeho ženy plného neustálého lezení si na nervy, střílení, útěků, ale především bezmezné lásky. Byla jsem zvědavá na zpracování této kombinace, ale především na kvalitní herecké obsazení. Zajela jsem si tedy 20. května 2016 do Teplic, kde s ní soubor hostoval.

Z večírku se právě potácí podnapilá Enike (Ivana Chýlková), která se navíc zlobí na svého muže Ištvána (Jan Potměšil), hudebního producenta, který se až příliš věnoval jiné ženě. Nakonec po chvíli usmiřování ji odveze domu. Tou dobou se také v televizi stále množí zprávy o vraždách či zastrašování významných podnikatelů. Balíček odřezaných rukou jeho přítele dojde i na Ištvánovu adresu. Jeho však někteří považují spíše za mafiánského bosse. Proto před zásahem policie Enike svěří, kde má vyzvednout ukryté milióny. To také udělá a následně ho v koupelně konfrontuje s nálezem zbraně, která byla uložená u peněz. Když poté vyjde najevo, že se v koši na prádlo ukrývá jeho nová milenka, nadějná zpěvačka Tara (Jana Stryková), musí ji Ištván zastřelit, aby nemluvila. Enike však postřelí i jeho, čímž ho dostane na kolečkové křeslo. Oba musí opustit Maďarsko a ukrývají se v zahraničí v karavanu u moře. Jako vzorná a milující manželka se o něj poctivě stará, ale jak jde o peníze, má každý o nakládání s nimi jinou představu. Zatímco ona si za část z nich pořídila byteček ve městě a užívá si i nákupů, on si je hodlá užít v nějakém kasinu, což se mu zrovna moc nevyplatí. O peníze přijde a navíc skončí v kukuřičném poli zahrabaný až po krk v písku, kde ho Enike nalezne. Chvíli ho tam nechá potrápit, ale nakonec ho po slibu, že se policii udá, zachrání. Tím se dostává do vězení, odkud plánuje útěk právě v den, kdy ho Enike navštíví, aby mu oznámila, že se s ním chce rozvést a vdát se za jiného. Nakonec mu ale pomůže, když paralyzérem odstraní dozorce (Jakub Vindiš), a opět se dají dohromady. Jako bezdomovci žijí mezi odpadky a právě se v nově "zrekonstruované" popelnici chystají oslavit vánoce. Smrt milenců sešrotovaných v lisu popelářského vozu na Štědrý den se stane ve zprávách senzací. Jejich láska však trvá až za hrob. Nemůže je rozdělit ani peklo nebo ráj.

Jako příběh ze života to bylo velmi "přitažené za vlasy" a značně nereálné - nekonečná láska z prostředí mafiánských praktik, vražd a útěku z vězení, ale jako námět pro divadlo laděný více do komických poloh sliboval vtipnou zábavu. O tu se měly postarat hlavně výtečně obsazení herci v popředí s Ivanou Chýlkovou, která to výborně rozehrála hlavně v první části. Její opilecký výstup na začátku a následně konfrontace v koupelně patřili k nejlepším momentům. I když to nepovažuji za nějak zvlášť skvělou inscenaci, ona se se svou rolí popasovala velmi dobře. Partnera jí tentokrát dělal Jan Potměšil, kterému roli vyloženě ušili na tělo hlavně tím, jak dokázali jeho skutečný handicap zakomponovat do scény i do příběhu. Coby drsný mafián a mačo na mě ale nepůsobil příliš uvěřitelně. Spíš mi k němu seděl ten zkrotlý Ištván v závěru. Velmi dobře se tvůrci (scéna: Adam Pitra, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Marko Ivanović, režie: Patrik Hartl, a další) vypořádali i s vyplněním jednotlivých intermezz, které měly především posloužit k náročnější úpravě scény. Během nich se hned v několika "přitroublých" postavách představila výborná Jana Stryková, které mi bylo zpočátku trochu líto, jaké "štěky" ve hře dostala, ale s postupem času jsem její pitvoření pochopila a ocenila. S trochou nadsázky i s pomocí podobně zvolených kostýmů přesně vystihla formát současné bulvární zábavy, která je stejně laciná i křečovitá. Navíc těmito svižnějšími předěly posouvala děj vždy o krůček dál. Nicméně nasazení z první části v té druhé nějak stagnovalo. Bylo to snad poprvé, kdy se mi více líbila první část. Druhá už mi přišla zbytečně zdlouhavá a ten závěr takový nastavovaný. Nicméně bych ale ocenila navrženou scénu, kde se nejvíc povedla právě hlava v písku nebo vana s polystyrenem místo vody, a také propracované a vhodně zvolené kostýmy. Celkově tedy hodnotím inscenaci za lehce nadprůměrnou. Možná kdyby se ten příběh i dialogy ještě trochu propracovaly...
Moje hodnocení: 64 %

Enike a Ištván (I.Chýlková a J.Potměšil)

Tara (J.Stryková)

Ištván a Enike (J.Potměšil a I.Chýlková)

Enike a Ištván (I.Chýlková a J.Potměšil)

"Misantrop" - Činoherní studio

(Molière)

"Ďábelský rej pokrytectví, lásky, přetvářky, jejího odmítání a touha po svobodě - to vše a ještě mnohem více se odehrává na narozeninové párty, kam může vstoupit pouze tzv. high society." (premiéra 27. listopadu 2015)

Vždy, pokud to jen vyjde, trávím nejraději své narozeniny v divadle a nebylo tomu jinak ani letos. Tentokrát mi na včerejšího 18. května vyšla opravdu příhodná inscenace, která se odehrává právě na oslavě narozenin :-). Přestože tato klasicistní veršovaná komedie o pěti dějstvích slaví letos již 350 let, její námět se zdá být současným v každé době. Na prknech ČS ji uvedli jako svou čtvrtou premiéru této sezóny. Režie se zhostil Martin Skočovský, který se zde tak podepsal coby režisér již pod třetí inscenaci. Celý děj se odehrává během jednoho dne na večírku u Celimeny, kolem níž se točí celá zápletka. V jejím popředí pak vyvstává konfrontace mezi ní a Alcestem čili střet touhy po svobodě a touhy vlastnit. Hra naráží na dnešní společnost plnou přetvářky, falše a pokrytectví, kde se upřímnost a pravdomluvnost moc nenosí. V současné povrchní společnosti jdou tyto hodnoty spíše stranou a je snadnější se schovávat za masku pochlebování a neupřímnosti, než říkat své názory naprosto otevřeně. Někdo se ale s tímto stavem jen těžko smiřuje a stává se tak jakýmsi vyvrhelem. Misantrop (z řec. misein - pohrdat, nenávidět; anthrópos - člověk) je totiž mrzout nebo také ten, co nenávidí lidi, pohrdá jimi a straní se jich.

V domě Celimeny (Erika Stárková j.h.) se právě vše chystá k oslavě jejích narozenin, s čímž jí pomáhá její všudypřítomný sluha (Lukáš Černoch). Alcest (Kryštof Rímský) by ji však měl nejraději jenom pro sebe. Miluje ji, ale k jeho nelibosti ji obletují i další ctitelé, které rovněž na oslavu pozvala. Je mezi nimi básník Oront (Václav Hanzl) nebo vysoce postavení právníci Akast (Jaroslav Achab Haidler) a Klitandr (Matúš Bukovčan). Navečer dorazí i Elianta (Linda Svobodová j.h.), která oproti své sestřenici Celimeně působí mnohem skromněji a nezkušeněji, ale také zřejmě nejbližší přítel Alcesta stoicky vyrovnaný a klidný Filint (Jan Jankovský). Alcest nemůže lidi vystát. Na jedné straně v nich vidí hlupáky a na druhé ty, kteří jsou k nim shovívaví a neupřímní. To se projeví i tehdy, kdy s ním chce Oront navázat přátelství a přečte mu svůj sonet. Chce slyšet pravdivé hodnocení své básně. Místo očekávané chvály však dostane ostrou kritiku. Alcest si totiž zakládá na pravdě a neumí lhát. Neuznává jakoukoliv přetvářku, nicméně své milé její zálibu v pomlouvání toleruje. Je do ní natolik zamilován a poblouzněn, že odmítne upřímné vyznání lásky od Elianty. Její upřímnosti a čistoty si však váží Filint a tak využije příležitosti. Nabídne jí své srdce a ona souhlasí. Celimena se ráda líbí, je koketa a dělá jí moc dobře zájem mužů. Na druhou stranu si ale uvědomuje, že by chtěla zůstat svobodná, neboť se nechce stát pouze něčím majetkem a být manipulovaná muži. To ji dovede až do dost vyhraněné situace, kdy je konfrontována hned dvěma muži, kteří ji nutí, aby se rozhodla pro jednoho z nich. Po odhalení dopisu a jejím vyjádření, se všichni rozzlobí a opouštějí ji. Když i Alcest zjistí, že ji nemůže vlastnit, uvědomí si, že Elianta by byla ta pravá. Tentokrát ho však odmítne ona, neboť se již zaslíbila Filintovi. Odjíždí tedy pryč a Celimena zůstává sama...jen s věrným sluhou.

Je úžasné, když se povede napsat hru, která může být svým tématem současná v každé době a to i po celá století. Večírek s maskami věrně dokresluje atmosféru přetvářek a falše, což je jedním z ústředních motivů. Obzvláště v dnešní době, kdy nám dominují IT systémy a technologie, jsme vtaženi do světa plného lží a polopravd. Postavit se jim a mít to jako svůj celoživotní úzus, tak nemůže sklidit žádný úspěch, aniž by se člověk stal naprostým outsiderem společnosti. Přestože tvůrci (překlad: Vladimír Mikeš, dramaturgie: Dagmar Haladová, kostýmy: Lucie Halgašová, hudba: Martin Tvrdý, scéna a režie: Michal Skočovský, a další) přenesli hru z dvorského prostředí do modernějšího sídla vyšší společnosti, zachovali však jednotu místa, času i děje. Rovněž dialogy všech postav jsou vedeny ve znělém alexandrínu (rýmovaný verš, častý v sonetech), což dodává inscenaci vyšší rozměr. Celkem jednoduše zato efektně byla navržená i scéna s ústředním nasvíceným pódiem, jemuž dominují otáčivá propustná zrcadla, která dotvářejí třetí rozměr prostoru. Povedlo se i obsazení, jemuž zcela jistě vévodila hostující Erika Stárková. Ve své roli působila, jako že neví, co chce. Hrála si s muži, sváděla je, přesto ale uvnitř toužila být svobodná a ve vztahu k mužům naprosto rovnoprávná. Nakonec toho dosáhla, ale jakoby najednou nevěděla, jak s tím naložit. Působila docela autenticky, podobně jako Kryštof Rímský nebo Václav Hanzl, kteří ztvárnili dva žárlivé a majetnické rivaly v lásce. Zatímco Kryštof vyjadřoval svoje emoce i výraznými gesty, Vašek zvolil jen velmi úsporná gesta a kamenější výraz. Výstupy vtipně odlehčoval Lukáš Černoch coby sluha a nejpřirozeněji působila Linda Svobodová. Oproti tomu postava Filinta s jeho představitelem Janem Jankovským mě spíše iritovala, obzvlášť jeho tučňák v úvodu. Zpočátku pomalý rozjezd, který postupně gradoval, až chytil rychlý spád. Jen na pár "hluhých míst" (např. „groteskní“ zamotání Alcesta do fólie nebo močení obou právníků) se mi inscenace líbila, takže vlastně fajn oslava ;-).
Moje hodnocení: 68 %

Alcest a sluha (K.Rímský a L.Černoch)

Alcest a Celimena (K.Rímský a E.Stárková)

Alcest, Oront, Klitandr a Akast (K.Rímský, V.Hanzl, M.Bukovčan a J.A.Haidler)