středa 24. října 2018

"39 stupňů" - Dejvické divadlo

(John Buchan a Alfred Hitchcock)

„Ironická detektivní komedie s prvky grotesky inspirovaná klasickým špionážním filmem Alfreda Hitchcocka.“ (premiéra 28. května 2008)

Po dlouhých téměř dvanácti letech (přesněji jedenácti letech a osmi měsících) se mi 21. října 2018 zase jednou naskytla příležitost navštívit věhlasné a často oceňované Dejvické divadlo. Poprvé jsem zde byla v únoru 2007 na představení „Hamlet“. Od této klasické Shakespearovy tragédie jsem se dlouhou cestou přenesla k poněkud netradičnímu kousku, který propojuje tři zdánlivě nesourodé motivy – divadlo, Hitchcocka a komedii. Coby autor hororových filmů zní v tomto spojení jeho jméno poněkud bizarně. Zrod této hry také nebyl tak jednoznačný. Hitchcockův film z roku 1935 čerpal svůj špionážní i dobrodružný námět ze stejnojmenné knihy anglického spisovatele a politika sira Johna Buchana. O sedmdesát let později se pak tento film stal podkladem pro divadelní adaptaci z pera britského dramatika a herce Patrika Barlowa. Ze špionážního románu se ale stala spíše parodie na tento žánr i Hitchcockovy filmy a od svého prvního uvedení v roce 2006 v londýnském Tricycle Theatre začala sklízet jeden úspěch za druhým. Z této menší scény se přesunula na West End do Criterionu a získala Olivierovu cenu a cenu portálu What´s Onstage v kategorii nejlepší původní komedie. V roce 2008 se dostala na Broadway do Americal Airlines Theatre, kde obdržela cenu Drama Desk za jedinečný divadelní zážitek a nominaci na cenu Tony v kategorii nejlepší hra. Ve Francii přidala další cenu Molière a v Austrálii Helpmannovu cenu za nejlepší komedii. Dnes se hraje v šestadvaceti zemích včetně České Republiky, kde ji nastudovalo liberecké Divadlo F. X. Šaldy, uherskohradišťké Slovácké divadlo, brněnský Buranteatr a právě pražské Dejvické divadlo. Zde si ji pro svůj divadelní debut vybral jinak filmový režisér David Ondříček a po více jak deseti letech hraní ji v listopadu 2018 čeká její poslední uvedení. Stihla jsem to tedy za pět minut dvanáct.

Trochu znuděný Richard Hannay (Jaroslav Plesl) právě přemýšlí co s načatým večerem. Nakonec se rozhodne pro návštěvu varieté v Palladiu, kde vystupuje i Maestro Memory (Václav Neužil) oplývající až neuvěřitelnou pamětí a může tedy zodpovědět téměř každou otázku. Ve svém loži se setkává s tajemnou cizinkou Annabelle Schmidt (Simona Babčáková). Ta ho pak po následné střelbě a nastalém zmatku požádá o pomoc. Vezme ji tedy k sobě a dozvídá se od ní, že je agentka, která se blíží odhalení státního tajemství  39 stupňů důležitého pro britskou vzdušnou obranu, které nesmí opustit Anglii. Druhý den ráno ji nalezne ubodanou a s mapou Skotska v ruce. Objeví v něm vyznačené místo a aby očistil svou nevinu, vydá se vlakem právě tam. Zde se seznámí s Pamelou (Simona Babčáková), která ho ale ze strachu udá policii. Podaří se mu utéct a stává se štvancem. Přes skotská blata se dostane na statek, kde mu poskytnou azyl poněkud uťáplá Margaret (Simona Babčáková) a její buranský a trochu despotický manžel John (David Novotný). Jeho cílem je však nalézt sídlo muže s chybějícím článkem malíčku – profesora Jordana (Václav Neužil), kam se vydá hned druhý den. Tam bohužel dospěje k nečekanému odhalení a dostává se do rukou úplatného soudce. Když však pochopí, jak se věci mají, podaří se mu utéct. Dokonce se cestou přimotá do předvolební kampaně a opět narazí na svou osudovou ženu Pamelu. Společně se ubytují v zapadlém rodinném hotýlku velmi podivínských manželů (Václav Neužil a David Novotný). Po počátečních obavách na něj Pamela změní názor a rozhodne se mu pomoci. Další indicie je zavedou tam, kde vše začalo…k Maestrovi. Bude odhaleno tajemství 39 stupňů? A jak dopadne profesor Jordan či vztah Richarda s Pamelou? To budete koukat, že vám možná až vypadnou oči z důlků :-).

Málem jsme toto představení nestačili, neboť se nám podařilo doslova doběhnout cca pět minut před začátkem. To jsme však ještě netušili, že představení začne s půlhodinovým zpožděním (bez jakéhokoliv vysvětlení), což se mi po mnoholetých návštěvách divadla stalo vůbec poprvé. Navíc všechny diváky celou tu dobu nechali stát v hodně stísněných prostorách divadla a do sálu nás začali pouštět až za pět celá (mělo se hrát od 19:30). Tento začátek tedy považuji za největší vroubek. Naštěstí to ale tato zdařilá inscenace (autorů – překlad: Pavel Dominik, dramaturgie: Eva Suková, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Vladimíra Fomínová, hudba: Matěj Kroupa, režie: David Ondříček, a další) dokázala velmi dobře vykompenzovat. Vůbec jsem netušila, co od ní mám očekávat. Postupně jsem také přemýšlela, do jakého bych ji mohla zařadit žánru, až mi z toho nakonec vyšel groteskní thriller. Zůstalo tam napětí, ale i vtip a hravost, kterou opravdu výtečně ztvárnili všichni čtyři protagonisté. Zatímco Jaroslav Plesl coby Richard Hannay „skákal“ pouze z prostředí do prostředí, museli jeho kolegové tato prostředí tvořit. Bylo jich hned několik jako např. byt v činžáku, varieté, vlak, železniční most, skotská blata i statek tamtéž, zapadlý malý hotýlek či sídlo profesora. Václav Neužil a David Novotný tak ztvárnili celou řádku roztodivných postav a zvládali to jakoby mávnutím kouzelného proutku. Nejvíc mi ale asi utkví v paměti ztvárněním poněkud podivínských manželů vlastnících malý hotýlek, juuu. Coby ale byly jednotlivé situace bez osudových žen. Objevily se zde hned tři a všechny si střihla Simona Babčáková. Poprala se s německým přízvukem Annabelle Schmidt, předvedla výbornou mimiku Margaret a nakonec jako blondýna Pamela završila svůj herecký hattrick. Všechny rozdílné charaktery zvládla levou zadní, vážně i zábavně. Ostatně jako Jaroslav Plesl, kterému jako jedinému byla svěřena pouze jedna (hlavní) postava. Ztotožnil se s ní ale skvěle. Atmosféru perfektně dokreslila nápaditě navržená scéna i kostýmy a také vhodně zvolená hudba. S příběhem jsem ale měla trochu problém. Nebyl nijak světoborný, ale celkem průhledný i s očekávaným koncem. Vše se vrátilo na místo činu a celá ta cesta se tak zdála jaksi zbytečná. Zde tedy musím více pochválit spíše první polovinu inscenace, což nebývá tak obvyklé. Celkové provedení se ale povedlo. Bylo patrné, že pan režisér má zkušenosti s filmem a místy to působilo, jako skutečné filmové střihy. Nešlo si nevšimnout odkazů ve stylu noir filmů a také na známé Hitchcockovy filmy. Trochu mne však mrzel ten konec, který mi celkový dojem spíše pokazil. Ti ptáci v závěru už byli zbyteční. Jinak jsem se ale dobře bavila a šlo to i bez Trojana ;-)
Moje hodnocení: 79 %
vpředu Maestro Memory a vzadu jeho uvaděč (V.Neužil a D.Novotný)

Richard Hannay a Annabelle Schmidt (J.Plesl a S.Babčáková)

Richard Hannay, policisté a Pamela (J.Plesl, D.Novotný, V.Neužil a S.Babčáková)

Hannay, John a Margaret (J.Plesl, D.Novotný a S.Babčáková)

sobota 20. října 2018

"The Meridian" - host Činoherního Studia

(Ezéquiel Garcia-Romeu)

„Hodinová čtyřchodová večeře s pětiminutovým loutkovým divadlem (jeden herec / jeden divák).“

Jako již tradičně každý rok i letos probíhala mezinárodní divadelní přehlídka známá pod značkou Festival KULT. Tento rok mne velmi zaujala nabídka, jenž propojila kulturní zážitek netradičního loutkového divadla (Théâtre de la Massue) určeného vždy jednomu divákovi se společnou čtyřchodovou večeří (pro 12 lidí), pod kterou se podepsal francouzský šéfkuchař Jean Luc Avelqa. Jeho menu se skládalo z předkrmu, kterým byla rozpečená bagetka s paštikou z kachních jater a brusinkami, následovala francouzská cibulačka a normandské kuře, a to vše završil dezert v podobě alsaského jablkového koláče. K tomu nám navíc bylo servírováno červené víno z oblasti Bordeaux. Takovému degustačnímu a zároveň kulturnímu zážitku se nedalo odolat, a tak jsem si 19. října 2018 po náročném pracovním dni užila alespoň klidný večer po francouzsku.

V průběhu večeře nás pak jednotlivě odváděli meandrem chodeb do malé černé místnosti. Usadili nás na malou (trošku rozviklanou židličku), před nejmenší divadlo na světě připomínající model malé katedrály. Jakmile se drobná opona zvedla, začal se před námi odehrávat nejkratší (zhruba čtyřminutový) a zároveň největší příběh našeho života. Bez nějaké větší akce jsme mohli sledovat příběh lidstva od našeho zrození – povstání z prachu, přes tu část života, který si každý z nás píše sám, až po jeho konec, kdy se opět obracíme v prach a stáváme se součástí něčeho většího, co nazýváme vesmírem.

Bylo krásné sledovat dokonalost drobné loutky, která opravdu celkem věrně ožila, a jejího až hypnotizujícího vedení. Přestože pohybů stačilo velmi málo a nebyly nijak výrazné, vnímala jsem pozorně každý jeden z nich. Propracovaný výkon, režie i koncept loutkoherce Ezéquiela Garcia-Romeu řekl ale více než pouze to naznačené. Dokázal nabudit naši mysl k hlubšímu zamyšlení i ke zklidnění. Na každém divákovi, který se vracel zpátky ke stolu, bylo patrné, jak se tento zážitek, podobající se spíše nějakému snu, snaží zpracovat. Byl to jasný záměr tohoto miniaturního divadla a rozhodně se vydařil. Málokdo věděl co na to říct, ale v hlavě se kolečka točila :-). Bylo to velmi krátké, ale intenzivní. Působilo to na mne jako drobný výjev z křesťanského prostředí, za kterým ale každý mohl vidět to své. Těžko se mi to srovnává s něčím, co jsem dosud viděla, ale stopu to ve mně určitě zanechá. Jsme tak malí a máme tak málo času, ale i přesto jsme dostali možnost sami si napsat svůj příběh. Díky za zážitek i velmi chutnou večeři.
Moje hodnocení: 68 %