"Gin Game" - Vršovické divadlo MANA

(Donald L. Coburn)

„Příběh o karetní vášni a křehkém přátelství je obrazem života i citlivou tragikomedií.“ (premiéra 13. listopadu 2018)

Hned následující den po sobotní "Afrikanii", tedy v neděli 10. března 2024, jsme do Prahy vyrazili znova. Nijak předem jsme neplánovali, že si takto dva dny po sobě uděláme výlet do Prahy a zpět, ale prostě to tak vyšlo. Ani náhodou by mne nenapadlo, jak brzy po své první návštěvě se do Vršovického divadla MANA opět vrátím. Po únorovém představení „Slyšel jsem sovu zavolat své jméno“ jsme se v hledišti totiž ještě trochu zdrželi a spolu s několika dalšími diváky si zasoutěžili. Výhrou pro nás pak byly lístky zrovna na toto jejich aktuální nastudování „Gin Game“, což by rozhodně byla škoda nevyužít. Autorem hry je americký dramatik Donald L. Coburn, který ji napsal v roce 1976 jako duel pro herecké mistry. Ačkoli byla jeho prvotinou, získal za ni v roce 1978 prestižní Pulitzerovu cenu. U nás ji pak poprvé v roce 2001 uvedli v pražské Viole (v režii Lídy Engelové) s Blankou Bohdanovou a Josefem Somrem. Oba herci za své výkony v následujícím roce získali Cenu Thálie. Před časem jsem právě tuto inscenaci s Jiřinou Bohdalovou a Milanem Kňažkem chtěla navštívit v Divadle Na Jezerce, kde jsem rovněž zatím dosud nebyla. Bohužel mi to už ale nevyšlo. Zatímco pro Milana to byl návrat na divadelní jeviště po 15 letech v politice, pro Jiřinu to byla její poslední divadelní role, se kterou takto po neuvěřitelných 66 letech ukončila v 92 letech svou divadelní kariéru. Naštěstí jsem ji alespoň předtím viděla z televizního záznamu a oba předvedli skvělé výkony. V divadle MANA se rovněž rozhodli pro česko-slovenskou dvojici, tentokrát ale v opačném gardu, když do hlavních rolí obsadili českého herce Dušana Sitka a slovenskou herečku Zuzanu Kronerovou, kterou znám i z divadelního představení „Sklenka Sherry“, ale mnohem více mne zaujala třeba ve filmu „Bába z ledu“. Na zdejším jevišti si však díky této hře zahrála poprvé.

Fonsie Dorseyová (Zuzana Kronerová), která se přednedávnem přistěhovala do zdejšího domu pro seniory, zde právě objevila venkovní terasu. Na ní se setkává s Wellerem Martinem (Dušan Sitek), který sem chodí často a stále hledá nějakého parťáka na svou oblíbenou karetní hru Gin. Ačkoli tuto hru nezná, nechá se nakonec přemluvit, aby si s ním zahrála. Zprvu to vypadá na štěstí začátečníka, ale s každou její další výhrou je Weller stále více frustrovaný. Jejich setkávání i hra se však stávají jejich pravidelným rituálem, aby se necítili tak osamělí a trochu si tím krátili své dny. Co začalo jen jako nevinná zábava se postupně proměnilo i v mnohem osobnější rozhovory. Každý z nich si prožívá svá osobní zklamání i bolesti. Weller vzpomíná na časy svého podnikání, obchodních cest, ale i jak později přišel o peníze, rozpadlo se mu manželství i vztah s jeho dětmi. Ona zase těžce nese, že přišla o svůj domek a že na ní její syn zanevřel. I když mu hodně věnovala, dal nakonec přednost otci, se kterým se rozvedla. Jejich karetní partie se tak také stávají i jakýmsi bojem o jejich vlastní důstojnost. Jejich rodiny o ně moc nejeví zájem, a tak si tu prostě nějak zbyli.

I když je tato hra určená spíše pro starší ročníky, téma stáří, určité opuštěnosti, ale i to, jak se s tím vypořádat, se týká mnohých z nás. Každého, kdo se seniorského věku vůbec dožije, poznamenají nejenom přibývající roky fyzicky, ale také prožitý život i lidé, kteří do něj vstupovali a zase z něj odcházeli. A přesně to se i v této inscenaci (autorů - překlad: Luba Pellarová, Rudolf Pellar; úprava a dramaturgie: Věra Mašková; výprava: Dana Hávová; režie: Ondřej Zajíc, a další) podařilo celkem dobře nastínit. Je vidět, že se toho ve VDM nebojí, a klidně do svého repertoáru zařadí i toto téma (pro starší a pokročilé) a hru určenou pro dva opravdu výjimečné herce. Jelikož mám určité srovnání (ačkoli jen z divadelního záznamu), tak mi to nedá. I když Zuzana Kronerová svou Fonsie ztvárnila svým vlastním osobitým způsobem, chybělo mi u ní víc drivu, jako v sobě i ve svém věku stále má Jiřina Bohdalová. V jejím podání se mi totiž líbilo, jak pracovala s různými polohami této postavy – od smutné a zatrpklé dámy z puritánské rodiny, která někde uvnitř cítí, že sem ještě nepatří, přes napovrch silnou ženu, která si střeží své soukromí, ale uvnitř má bolavou duši, po „terorizovanou“ a do určité míry škodolibě se bavící hráčku, která svými neustálými vítězstvími i uštěpačnými poznámkami deptá svého protihráče. V podání Zuzany Kronerové mi to vše připadalo takové jednotvárnější. Oproti tomu Dušan Sitek se mi do této role typově hodil ještě o něco lépe než elegantnější a noblesnější Kňažko. A fakt mě bavilo, jak postupně popouštěl uzdu rozhořčení a ztvárňoval Wellerovu frustraci s nekonečnou snahou o další partii. Z jeho až posedlé hráčské vášně a rozmrzelosti však postupně na povrch vyplouval opuštěný, ale stále i citu schopný muž. Ačkoliv to navenek mohlo místy působit jako celkem nudný námět, mělo to svou psychologickou hloubku, se kterou se oba herci dobře vypořádali. Každopádně to byla dobře rozehraná partička, která mi ale přišla taková nedohraná, což byl ale asi zřejmě záměr celého příběhu. I na konci života lidé touží po uznání, a i malá výhra může mít obrovskou cenu.

Moje hodnocení: 58 %

Fonsie a Weller (Z.Kronerová a D.Sitek)

Weller a Fonsie (D.Sitek a Z.Kronerová)

Weller a Fonsie (D.Sitek a Z.Kronerová)

"Afrikania" - Divadlo Image

(Eva Asterová, Josef Tichý, Petr Liška)

„Divoká příroda v taneční stylizaci a působivé efekty černého divadla. Turisté, pošťák a jedno velké, hravé nedorozumění.“ (premiéra 1. dubna 2010)

Tento rok se zatím nese ve znamení poznávání nových divadel. Po Vršovickém divadle MANA jsem si vybrala svůj další vánoční dárek, a tím byla vstupenka do Divadla IMAGE (black light theater), jehož příběh začíná v roce 1989. Tehdy totiž Alexander Čihař a Eva Asterová odešli ze svého angažmá v jiném divadle a rozhodli se vybudovat vlastní divadelní společnost. Vzniklo tak nezávislé, soukromé divadlo, propojující černé divadlo, moderní tanec, soudobou hudbu a pantomimu. Nejprve začínali v malém sále klubu Lávka nedaleko Karlova mostu, kde v roce 1990 proběhla jejich první premiéra („Jazzmime Stories“). Následující sezónu přišla nabídka na první zahraniční zájezd a turné po Itálii. Po návratu se přestěhovali do divadelního sálu v Pařížské ulici. Tvořili zde další a další inscenace a získávali si tak větší přízeň zdejšího publika, ale i zájem zahraničních pořadatelů. Nakonec zakotvili na místě jejich současného působiště v Paláci Metro na Národní třídě, kam jsme 9. března 2024 vyrazili i my. Pro nás všechny to zároveň byla zatím první zkušenost s tímto typem „černého divadla“.

Prvním, kdo nastupuje na scénu je pošťák (Michal Hecht jr.), který roznáší dopisy mezi diváky již cestou na jeviště, na kterém se nachází recepce hotelu Afrikania. Není zde však ani adresát, a dokonce ani žádný recepční, který zde akorát zanechal svůj pracovní oděv. Pošťákovi to nedá a chce si ho vyzkoušet. V ten moment však dorazí první hosté, kteří ho samozřejmě považují za recepčního. Jsou jimi manželé Boháčkovi (Michal Hecht a Dita Jančíková), kteří si zde chtějí užít svou exotickou dovolenou. Jejich kratší výstupy s cestou za dobrodružstvím, pak prokládají působivé obrazy zdejší krajiny, kde i stromy mají svou Duši (Johana Hájková), ale také zde lze spatřit mnoho zástupců zdejší fauny od krásně barevných motýlů či otravných much (Jan Kalus), přes krále džungle a jeho lvici (Natálie Kučerová), až po antilopy (Jiří Waňka), zebry či opici (Juraj Klimašovský). Samozřejmě zde nechybí ani místní domorodci. V roli herečky v černém zde byla Božena Nussbergerová.

O nějaký silnější příběh či výraznější dějovou linku, stejně jako o mluvené slovo v této inscenaci (choreografie: Eva Asterová; hudba a zvukové efekty: Zdeněk Zdeněk; producent: Alexander Čihař; text písně Afrikania v jazyce Ngomo Uzulu: Alexander Čihař, zpěv: Konstantin Ruchadze, Markéta Zdeňková, Zdeněk Zdeněk; návrhy kostýmů: Dana Turečková, Eva Asterová; výroba rekvizit: Pavel Plocek, Stojan Nenov, Ivo Maurenc, Daniel Terč; výtvarná spolupráce: Linda Čihařová; světelný design: Jiří Holý;a další) rozhodně nijak zvlášť nejde. Je postavena především na imaginaci černého divadla a jeho vizuální (i hudební) složce, a to především díky pestrým reflexním kostýmům. Jednotlivé obrazy jsou pak prokládány více činoherními a pantomimickými výstupy třech postav, které v tomto výjimečném prostředí prožívají své dovolenkové dobrodružství. Postarali se tak i o trochu zábavnější momenty. Jinak rozhodně bylo na co se dívat. Některé z nápadů vizuálně či choreograficky mne zaujaly více – líbilo se mi třeba ztvárnění trávy, zeber či tanec domorodců. I když to není úplně můj šálek kávy, byla jsem za tuto zkušenost ráda a představení se nám líbilo.

Moje hodnocení: 55 %

manželé Boháčkovi a mezi nimi jejich průvodce

motýli

antilopy

domorodci