Divadlo a já: "Labutí jezero" - host Krušnohorského divadla

(Petr Iljič Čajkovskij)

„Nesmrtelný příběh lásky a věčného boje mezi světlem a temnotou.“

Další vánoční dárek jsem si rozbalila dne 20. ledna 2026. Tentokrát byl na programu klasický a snad i nejslavnější balet na notoricky známou hudbu Petra Iljiče Čajkovského. Do Teplic a jeho Krušnohorského divadla přijel mezinárodně uznávaný baletní soubor Kyiv Classic Ballet, který zde dokonce v hotelu Panorama před odletem na tříměsíční turné po Japonsku trénoval. Jeho ředitelka Oksana Soloviova totiž již třetím rokem žije v Teplicích, kde pracuje jako psycholožka v Centru humanitární pomoci a poskytuje zde podporu ukrajinským uprchlíkům. Soukromý zájezdový soubor původně vznikl v roce 2008 a před válkou na Ukrajině sídlil v Kyjevě. Po ruské invazi přesídlil do Polska a nyní si vytváří zázemí v Teplicích. Ze zhruba 30 členů souboru pochází většina z Ukrajiny, nicméně jsou zde i tanečníci například z Francie, Itálie, Španělska, Velké Británie, Japonska, Brazílie či Kanady. V zemi vycházejícího slunce, kde koncem loňského roku zahajoval své turné 2025/2026, je Kyiv Classic Ballet považován za jeden z nejlepších hostujících souborů svého druhu na světě, a proto tam odtančil hned čtyři balety ze svého repertoáru, včetně „Louskáčka“ a „Šípkové Růženky“. Pro evropskou část turné si vybral klasické „Labutí jezero“. V tomto roce ho pak kromě dvou představení v ČR (v Praze a Teplicích) čeká ještě dalších šest evropských zemí (např.: Německo, Švýcarsko, Finsko či Estonsko), a následně také štace po USA. Speciálním hostem, který tančí v hlavní roli s jejich baletní hvězdou Annou Reznichenko, je mezinárodně uznávaný sólista Denys Nedak (Atlanta Ballet – USA). Já tak měla jedinečnou příležitost vidět nejen tento uznávaný kyjevský soubor, ale i vůbec poprvé nejznámější a nejčastěji uváděný balet na světě.

Princ Siegfried (Denys Nedak) slaví své osmnácté narozeniny a v království právě pořádají ples na jeho počest. Jeho matka královna ho zároveň žádá, aby si mezi přítomnými princeznami vybral svou budoucí nevěstu. Tu si prozatím žádnou nevybral, ale ze samostřílu jako dárku měl radost. Lov patří mezi jeho oblíbené koníčky, a tak se ji hned následující den rozhodne vyzkoušet. Nedaleko jezera však spatří bílou labuť, která se promění v krásnou Odettu (Anna Reznichenko), a on se do ní okamžitě zamiluje. Slíbí jí věrnost a věčnou lásku, která by ji mohla osvobodit. Chtěl by si ji odvést a oženit se s ní. S tím však příliš nesouhlasí Rudovous, který ji právě do labutě zaklel. Místo ní mu na zásnubní ples do zámku přivede svou dceru Odíllii, které přičaruje podobu Odetty. Princ je přesvědčený, že je to jeho vyvolená a vezme si ji. Odettu jeho zrada zdrtí. Jakmile princ zjistí, že byl „černou labutí“ oklamán, spěchá k jezeru za svou milovanou, aby vše napravil. Nešťastná Odetta mu nakonec odpustí, ale zlý Rudovous se jí nechce vzdát. Princ s ním tedy o ni svede lítý boj a svým vítězstvím nakonec zlomí jeho prokletí. Všechny labutě jsou opět volné a princ si tak konečně může odvést svou Odettu na zámek.

Po dlouhé době jsem zase dostala příležitost navštívit opravdu klasické baletní představení. Nicméně tentokrát to bylo poprvé, co jsem mohla vidět jedno z těch nejznámějších a nejčastěji uváděných děl, kterým je „Labutí jezero“, a navíc ještě poprvé v podání zahraničního baletního souboru. Začátek však byl velmi rozpačitý, ačkoli totiž hudba hrála, seděli jsme dlouho před stále zataženou oponou (což se opakovalo před každým ze čtyř dějství). Bohužel ani hudební podklad nebyl příliš kvalitní, což způsobila buď horší nahrávka nebo špatné ozvučení. Chápu, že zde tu možnost neměli, ale živý orchestr by této Čajkovského hudbě jistě dodal mnohem větší grády. Každopádně množství krásných kostýmů a skvěle navržená scéna to zase vykompenzovaly. Speciálně pro Kyiv Classic Ballet je vytvořila nejznámější ukrajinská divadelní umělkyně a hlavní výtvarnice Národní opery Ukrajiny Maryja Levytská, která na této scéně až do začátku války působila dlouhých třicet let jako hlavní scénografka a kostýmní výtvarnice. Co se týká tanečního vystoupení, musím přiznat, že mi toto jeviště připadalo velmi malé pro takový počet tanečníků a jejich náročnou choreografii. V některých momentech se mi zdálo, že je při mnoha skocích tento menší prostor velmi limituje. Zřejmě ale tato choreografie byla postavena na takovéto komornější prostory. Kromě ústřední dvojice Anny Reznichenko a Denyse Nedaka, kteří podali opravdu skvělé výkony, mne ještě velmi zaujala Mie Nagasawa, bývalá primabalerína Kyjevského městského akademického divadla opery a baletu. Měla krásné držení těla v jednotlivých skvěle provedených figurách, příjemný výraz i celkový taneční projev, který si rozhodně připoutal mou pozornost. Moc pěkné byly i společné tance labutí, a také se mi velmi líbilo 3. dějství, kde se princi představovaly jednotlivé dámy (nejvíce pak baletní verze flamenca a po něm tanečník se 4 tanečnicemi). Zajímavým zpestřením pak byla postava šaška. Co mne však celou dobu velmi rušilo, byla neukázněnost mnoha diváků, kteří si i přes zákaz pořizování jakýchkoliv záznamů neustále něco fotili či natáčeli. I přesto to ale byl celkem příjemný a pro mne i svým způsobem jedinečný kulturní zážitek.

Moje hodnocení: 68 %