Divadlo a já: "A vybuchla Setuza"

(Adam Ernest)

„Inscenace o právu na strach z budoucího rodičovství, sobectví a snaze být tím, kým bych ale určitě být měl.“ (premiéra 4. října 2024)

Po delší době, a jen pár hodin po návratu z Krkonoš, jsem se zašla dne 14. února 2025 podívat opět na něco z tvorby ČS. Tentokrát to bylo ve spolupráci se Spolkem KULT a hrálo se na jevišti Veřejného sálu Hraničář. Jako autor i režisér je pod inscenací podepsaný Adam Ernest, někdejší člen hereckého souboru Činoherního studia, jehož prvním režijním počinem tam byla „Černá sanitka“. V obou případech využil nápadů a kreativity stejného tvůrčího týmu Simony Pekařové a Štěpána Kováře, kteří dostali na starost kostýmy i scénografii včetně zvuku, světla i projekcí. Dalším společným prvkem obou inscenací jsou i odkazy na ústecké reálie, kterými se spolu s vlastními zkušenostmi nechal Adam inspirovat. A jak sám říká: „Hra vznikla z potřeby vyjádřit se k mé vlastní osobní zkušenosti s očekáváním prvního otcovství. Vyjádřit se z pohledu muže k této problematice, která je podle mého pocitu nahlížena častěji z pohledu ženy.“ Hlavní otázkou zde tedy je, zda mají muži právo mít strach z rodičovství?

Jeden den se Evo (Andrea Uhlík Berecková) zašel pobavit na parádní večírek, aby se druhý den probudil s pořádnou opicí v protiatomovém krytu. Potkává se v něm s uklízečkou Čuňou (Nataša Gáčová), která zde pracuje a od níž se dozvídá, že jsou dveře zajištěné, a tudíž kvůli vyhlášenému poplachu nejdou otevřít. Na Střekově byl totiž nalezen nebezpečný sklad atomového odpadu. V celém prostoru jsou pouze oni dva, a tak se s ním žena snaží navázat řeč. Dost toho viděla i slyšela, ale stále by se ráda dozvěděla ještě o něco víc. On si však moc povídat nechce, neboť spěchá za svou ženou do porodnice. Za tři hodiny by totiž měla císařským řezem přivést na svět jejich společného prvního syna Evelýna. On jí však kvůli nedostatečnému signálu nemůže ani zavolat. V jejich dalším rozhovoru postupně zazní spousta vulgarit, ale i mnoho různých témat od feminismu, rasismu, až po pokrytectví, sobectví i strachu z budoucího rodičovství, na který může mít právo každý. Ona mu pak vypráví o své životní lásce Pavlovi a že spolu žádné děti nemají. Nejvíce ze všeho ji však zajímá, proč on to své dítě nechce, a aby se k tomu přiznal. Symbolické místo i situace, do které přichází výbuch.

Nemohu říct, že by mne tento text nějak zvlášť oslovil, zvláště když tam bylo dost momentů s mnoha slovy, která tekla ze záznamu. Místy jim ani nebylo příliš rozumět a plynula tak kamsi do vzduchoprázdna. Nicméně chápu, že každý máme nějaký svůj vnitřní svět plný spousty myšlenek i strachů, se kterými se musíme vyrovnávat. Rovněž vulgarit bylo v této asi hodinové inscenaci (režie: Adam Ernest, dramaturgie: Kateřina Součková, výprava: Simona Pekařová a Štěpán Kovář, hudba: Antonín Kropáček a Viktor Ori, pohybová spolupráce: Klára Suchá, produkce: Barbora Kropáčková) na můj vkus až příliš. Nicméně velice kladně hodnotím herecké výkony. Přestože Andrea Uhlík Berecková hrála muže, který se dostal do poměrně prekérní situace, zhostila se této role opravdu dobře. Prošla si tam celou řadou emocí a hrála s vervou sobě vlastní. Nataša Gáčová proti ní v roli Čuni působila celou dobu velmi vyrovnaně, neboť je zvyklá na ledacos, jen tak něco ji nerozhodí a stále tak nějak zůstává nad věcí. Jejich konfrontace byly i místy zábavné. Duo těchto dam na jevišti pak ještě doplnil Tonda Kropáček svou hrou na bicí. Spolu s Viktorem Orim se postarali o hudební složku. Ta výtvarná, která si na bílém podkladu především vyhrála s množstvím projekcí, rovněž splnila svůj účel. Jen úplně nevím, co měla znázorňovat „plastika“ na levé straně jeviště (při pohledu z hlediště)? Zajímavý počin, ale také jsem si odnesla určitý pocit, že mi tam něco chybělo nebo to bylo nedotažené.

Moje hodnocení: 43 %