"S prezidentem v divočině" - Divadlo v Řeznické

(Mark St. Germain)

„Hra o fiktivním kempování velikánů ze světa vědy a průmyslu spolu s nedávno zvoleným prezidentem.“ (premiéra 2. května 2023, předpremiéra 10. března 2023)

Tak konečně došlo na další vánoční dárek, a to na chlup přesně po půl roce. Dne 24. června 2024 jsme opět vyrazili do Prahy, a to do Divadla v Řeznické, které jsem poprvé navštívila v roce 2008 („Ředitelská lože“) a naposledy před deseti lety („Vražedný pátek“). Obě tyto mé předešlé návštěvy zde byly na pozvání jednoho z účinkujících, skvělého herce Stanislava Zindulky, se kterým jsme měli tu čest se poznat i osobně. V té druhé si dokonce zahrál se svým synem Jakubem, kterého rovněž znám i z jeho působení v plzeňském divadle. Tentokrát jsem vybrala konverzační hru určenou pro tři herce, která měla svou premiéru v roce 2016 na autorově domovské scéně Barrington Stage Company v Pittsfieldu – Massachusetts. Ve své tvorbě se Mark St. Germain specializuje právě na fiktivní setkávání skutečných osobností, přičemž velmi pečlivě vychází z historických faktů, událostí i detailního nastudování všech životopisných konsekvencí daných postav. Toto je již jeho pátá hra, kterou si zde zařadili do svého repertoáru. I když se tedy jedná jen o smyšlený příběh netradičního setkání, je inspirován reálnými osobnostmi a podložen fakty z jejich života. Jak by tentokrát mohlo vypadat kempování třech významných mužů své doby a jejich zcela rozdílných charakterů a povah? Je to taková zajímavá sonda do jejich duší i dané doby.

Máme zde rok 1921 a při společném kempováni se potkávají slavný vynálezce a podnikatel Thomas Alva Edison (Jan Vlasák) s automobilovým průkopníkem i magnátem Henry M. Fordem (Jiří Štrébl), a poprvé rovněž i s 29. americkým prezidentem Warrenem Gamalielem Hardingem (Adrian Jastraban), který jím ani být nechtěl. Spolu s nimi však dorazilo i množství novinářů, a tak se všichni tři raději rozhodli z kempu vyrazit na jejich vlastní výlet. Cestou však srazili jelena a jelikož jim došel i benzín, nezbylo jim, než se zde utábořit a počkat, až je někdo najde. Brzy se začne stmívat, a tak není příliš rozumné se vydat někam na cestu lesem. První výzvou se pro ně stává rozdělání ohně, ale také otázka, co se zraněným jelenem – zbavit ho utrpení a usmrtit ho, nebo mu nějak zkusit pomoci a nechat ho naživu? Mezitím se jim naskytne poměrně dost času se vzájemně více poznat a řádně si popovídat. Zatímco Ford s Edisonem se takto setkávají každý rok, pro Warrena, nedávno zvoleného amerického prezidenta, to bylo první takové pozvání i setkání s těmito velikány a žijícími legendami své doby. Edison má za sebou spoustu neskutečných vynálezů jako například fonograf nebo filmovou kameru, akumulátor a byl především průkopníkem ve využití elektrické energie. Na svém kontě má velkou spoustu patentů, ale dnes si ve svém pokročilém věku již nepřeje nic jiného než klid a posezení při čtení zajímavé knihy. Oproti němu stojí Ford, který je stále plný síly, podnikavosti a s velkými ambicemi. Na rozdíl od nepříliš schopného Warrena by on rád byl prezidentem. Bohužel je ale také známý svými antisemitskými názory, což také rád prezentuje ve svém michiganském týdeníku, který v roce 1919 koupil. Židy dokonce považuje za největší světový problém. Jejich vzájemné konfrontace a diskuze nakonec přeci jenom ukončí záchrana v podobě plukovníka (ze zvukového záznamu Zdeněk Velen), který objevil jejich nepojízdné auto.

Vím, že zdejší malé jeviště nedává příliš prostoru na nějakou výraznou scénografii, ale i tak mi přišlo, že by se s ní dalo popracovat lépe. Nicméně při konverzačkách, na které se zde více zaměřují, jde přeci jenom více o jednotlivé postavy a jejich dialogy. O to větší je pak fokus na herecké výkony, na kterých to tak celé stojí či padá. V této inscenaci (autorů - překlad: Jitka Sloupová, režie: Lukáš Pečenka, dramaturgie: Yvetta Srbová, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Michaela Semotánová, foto: Alena Hrbková, a další) se s tím ale všichni tři protagonisté poprali opravdu dobře. To, že se tito tři muži během jejich společného kempingu v Marylandu roku 1921 opravdu potkali, je podložený fakt. Jejich společný útěk a vše, co následovalo, už je jen vyfabulovanou smyšlenkou a fikcí doplněnou o některá známá fakta. První muž USA v tomto příběhu hraje spíše jen třetí housle. Představuje „pouze“ fyzicky pohledný model toho, jak by měl vypadat prezident, nicméně on sám o tento post nikdy nestál. V Americe se o něm dokonce mluví jako o „nejhorším prezidentovi USA“. Tuto funkci navíc zastával pouze zhruba 2,5 roku, během nichž stačil nadělat mnoho průšvihů i špatných rozhodnutí, a nepomohla mu ani aféra s jeho sekretářkou. V podání Adriana Jastrabana byl ze všech tří rozhodně nejméně ambiciózní, ale nejvíce citlivý a lidský. Proti němu stál opravdu tvrdý obchodník Ford, který byl nejbohatším i nejvlivnějším mužem své doby, v podání Jiřího Štrébla, který přesně ví, co chce. Ve svých názorech je dost nesmlouvavý a nebojí se je naplno prezentovat. S nikým se nemaže a potřebuje, aby vždy bylo po jeho. Ví, z čeho se sám vypracoval, a stále touží po moci. Zatímco nejstarší z mužů T. A. Edison už teď ze všeho nejvíc prahne jen po klidu. Ten patřil hlavně v 80. letech k největším vynálezcům a neúnavným inovátorům. Byl i skvělým podnikatelem a velmi pracovitým člověkem. I on ale častokrát projevoval nedostatek soucitu a u mnoha z jeho patentů je dosti sporné jeho autorství. Na jeho jméno jich je vedeno 2332 a další tisíce jich registrovaly jeho firmy. Zde ho spíše noblesně, a tak nějak s umírněným nadhledem ztvárnil Jan Vlasák. Na této hře mne zaujal především námět a díky povedenému obsazení jsem se tak mohla o něco blíže „seznámit“ s několika zajímavými osobnostmi. Možná by tam mohlo být více živějších konfrontací, situací či nějakého napětí, aby to lépe udrželo divákovu pozornost, ale jinak mne to celkem zaujalo.

Moje hodnocení: 63 %

Ford a Edison (J.Štrébl a J.Vlasák)

Edison, Harding a Ford (J.Vlasák, A.Jastraban a J.Štrébl)

Harding a Ford (A.Jastraban a J.Štrébl)

"La Traviata" - Severočeské divadlo opery a baletu

(Giuseppe Verdi)

„Opera o nejslavnější dívce se špatnou pověstí.“ (premiéra 9. června 2013)

Po delší době jsem se zase jednou rozhodla pro návštěvu opery, a to konkrétně v našem Severočeském divadle dne 4. června 2024. V hlavní roli Violetty zde měla být speciálním hostem americká sopranistka Kaylee Norris, která zde absolvovala svůj debut o pár měsíců dříve, přesněji 27. března. I když nejsem až tak velkým příznivcem tohoto žánru, jednu z nejslavnějších i nejhranějších oper Giuseppe Verdiho je určitě třeba znát a někdy vidět naživo. Inspirací pro ni se mu stal román Alexandra Dumase ml. „Dáma s kaméliemi“, který v něm zpracoval pravdivý příběh Marie Duplessis, nejmódnější pařížské kurtizány, která zemřela v roce 1847. Navíc Verdiho zaujala také podobnost příběhu s jeho vlastním životem. Sám totiž nějaký čas žil se svou krásnou milenkou, sopranistkou Giuseppinou Strepponi. K jeho hudbě pak přidal libreto Francesco Maria Piave. Od své premiéry 6. března 1853, a ještě úspěšnějšího druhého uvedení 6. května 1854, už tak brázdí světová (i česká) jeviště více než 170 let. Režii v ústeckém divadle svěřili Martinu Dubovicovi, který přiznal, že za svou operní kariéru (tedy za 40 let a 150 oper) dělal La Traviatu poprvé. Oproti tomu třeba Verdiho Nabucco bylo pro zdejší divadlo jeho již třetím nastudováním.

Známá pařížská kurtizána Violetta Valery (Kaylee Norris) ve svém domě po delší době pořádá večírek. Mezi mnoha hosty se zde objevil i Alfred Germont (Nikolas Lobas), který ji již déle miluje. Jakmile se mu naskytne příležitost, vyzná se jí ze své lásky. Ona tomu nechce věřit a zprvu se mu vysmívá. Má ráda svou svobodu a volný život, přesto ale také sní o opětované lásce. Rozhodne se tomu tedy dát šanci. Zanedlouho spolu žijí na jeho venkovském sídle. Jakmile však Alfred odjede řešit svou finanční situaci, navštíví ji jeho otec Georges (Richard Haan). Žádá ji, aby se s jeho synem rozešla, neboť se mylně domnívá, že je s ním kvůli penězům. Rovněž nechce, aby její pověst zničila renomé jeho rodiny. Nakonec se nechá přesvědčit, napíše mu dopis na rozloučenou a odjíždí zpět do Paříže. Po nějakém čase si Violetta v doprovodu barona Douphola (Martin Matoušek) vyrazí na večírek své přítelkyně Flory (Monika Sommerová). Nečekaně se zde setkává i s Alfredem, který sem přišel hrát karty, mimo jiné i s vikomtem z Letorieru Gastonem (Tomáš Christian Brázda). Jakmile ji však uvidí s jiným mužem, ztropí žárlivou scénu a přede všemi ji urazí. Violetta je vážně nemocná a po tomto tlaku se její zdravotní stav ještě zhorší. Ve svém bytě, kde se o ni stará její služebná (Lenka Jarolímková Schützová) a doktor Grenville (Serguey Nikitine), pomalu umírá. Jakmile se o tom dozví Alfred, spěchá k ní. Plni lásky sní o společném životě, ale již marně. Umírá mu v náručí. A jeho otec lituje, že jim bránil v jejich vztahu.

V dalších rolích – Markýz d'Obigny: Petr Matuszek; Joseph: Vladimír Štěpka; Flořin sluha: Karel Fieweger; posluha: Otakar Hájek; taneční pár, orchestr, sbor a balet SDOB.

Podle všeho to vypadá, že tuto operu (autorů – režie: Martin Dubovic, dirigent: Miloš Formáček, libreto: Francesco Maria Piave, scéna a kostýmy: Josef Jelínek, choreografie: Vladimír Gončarov, sbormistr: Milan Kaňák, korepetice: Irina Lorentz, nápověda: Eva Jelínková, a další) zde mají na repertoáru již více jak deset let, a hraje se jen několikrát do roka. V hlavních rolích se za tu dobu již také vystřídalo více osob. Ústřední náměty a příběhy mnoha oper mi přijdou v menších obměnách hodně podobné, tudíž ne zas tolik zajímavé a objevné. Tato akorát bohužel nedospěje do úplně šťastného konce. Výraznější složkou v nich pak tedy bývá především hudba a zpěv. O jejich kvalitě zde nelze pochybovat. Krásně napsaná hudba, navíc hraná živým orchestrem přidává všemu zcela jiný rozměr. Velice výjimečné byly i pěvecké výkony. I přestože opernímu zpěvu mnoho nerozumím a neholduji, musím uznat, že Kaylee Norris byla opravdu úžasná. Její soprán zněl naprosto bezchybně a dokázala s ním pracovat ve všech možných polohách. Velmi dobře do něj i do svého výrazu promítla celou škálu emocí své postavy, na které je tato opera zcela postavená. Zpočátku mi s ní hlas a zpěv Nikolase Lobase (původním jménem Nikolaj Višnjakov) příliš nesouzněl, ale později se to o něco srovnalo. Sborové zpěvy se mi líbily více. Zaujala mne i pěkně navržená scéna a množství kostýmů Josefa Jelínka. Své divadelní návštěvy jsem si tak rozšířila o další příjemný hudební a operní zážitek.

Moje hodnocení: 68 %

Violetta (K.Norris)

Violetta a Alfred (K.Norris a N.Lobas)

Flořin večírek