Divadlo a já: "Herečka sobotní noci" - host Krušnohorského divadla

(David Drábek)

„Komedie o zasněném dítěti, které v nás zůstává navzdory stárnutí. Hold hravosti a nakažlivé fantazii.“ (premiéra 19. února 2026)

Pavla Tomicová, kterou jsem si oblíbila již od filmu „Nuda v Brně“ (2003), v roce 2022 oslavila své životní jubileum. A pro tuto příležitost se přímo pro ni rozhodl David Drábek napsat jednu ze svých novějších komedií inspirovanou životem herečky, která se proslavila jedinou dětskou rolí Pipi Dlouhá punčocha podle knihy Astrid Lindgrenové. Svou premiéru měla v dubnu roku 2022 v Divadle Rokoko, kde se hrála až do února 2025. Letos v únoru se však v nové verzi vrátila na jeviště, tentokrát v Komorním divadle Kalich. Pro Pavlu a Davida je to již jejich osmá divadelní spolupráce, ale první dárek jako výraz lásky k ní. David totiž působil jako režisér a umělecký šéf celých osm sezón v Klicperově divadle v Hradci Králové, jehož v té době byla Pavla rovněž členkou (celkem cca 20 let až do sezóny 2016/2017). Já měla možnost vidět dvě z inscenací naživo – „Náměstí bratří Mašínů“ a „Koule“, ale také úspěšné „Akvabely“ ze záznamu. Po dlouhých více jak osmi letech a s naprosto jinou vizáží jsem tak měla dne 12. května 2026 příležitost opět vidět Pavlu na jevišti.

Blíží se čas Vánoc, a tak Pipi (Pavla Tomicová) nezbývá než poodklízet napadaný sníh. Navíc ještě také potřebuje zajít na hřbitov, kam ji doprovodí její soused Nilson (Radim Kalvoda), aby se tam pokusila získat recept na „opilého Izidora“. Zanedlouho k ní totiž mají přijet její dva nejlepší přátelé a sourozenci Tomy (Václav Kopta) s Anikou (Simona Vrbická), kteří bývali jejími sousedy. Coby děti spolu vyrůstaly a prožívaly mnohá skvělá dobrodružství s nespoutanou a odvážnou Pipi Dlouhou punčochou (Anna Marie Vrabec). Teď už se spolu potkávají jen zřídka, ale ani tentokrát nevynechají příležitost spojit své síly jako Mikuláš s čertem a andělem. Ještě večer před akcí pak vzpomínají na svá nejšťastnější léta z dětství a probírají svou nepříliš veselou aktuální situaci. Dnes jim je přes šedesát a ani jeden z nich není ve svém životě tak docela šťastný. Tomy se cítí nejlépe ve skladu Ikea, kde už pracuje celou věčnost, a Anika by nejraději zůstala napořád mladou krásnou Barbie, i přestože už je babičkou. A i když Pipi pořád umí rozdávat smích a udržuje svou Vilu Vilekulu tak, jak si ji všichni pamatují, cítí se stále více osamělá a rozhodně už ne tak silná jako její dětská hrdinka. Kromě toho, že během svých „Mikulášských“ pochůzek navštíví několik drzých dětí, nezapomenou ani na sousedovu prosbu zastavit se u jeho matky a tety. To je také to poslední, co si Pipi pamatuje po nečekaném probuzení se v nemocnici, kde u její postele sedí soused, který se místo pana Nilsona stává už jen Matějem. Zanedlouho přispěchají i oba její přátelé. Zázraky se dějí, a tak začíná nová etapa života.

Stále nevím, jestli mám tuto hru (autorů – scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: Darek Král, texty písní: Tomáš Belko a David Drábek, režie: David Drábek a další) vnímat skutečně jako poctu nebo spíš průšvih. I když asi chápu určitý záměr a líbily se mi tam nějaké motivy – jako třeba chuť rozdávat dobro i radost, ale i úděl smutných klaunů, kteří navenek rozdávají smích, přičemž sami bývají smutní, rychle přibývající roky a určitá „zakonzervovanost“ v dětských bezstarostných a šťastných letech, herečka jedné role apod. – bohužel mi to provedení přišlo takové laciné až někdy trapnější a téma ne úplně dobře využité. Osobně bych také do komedie a role věnované jako poctu nepoužila prvek možné smrti. Nelíbilo se mi ani přílišné vystupování z rolí a častá komunikace s publikem. Docela mě to ruší a odvádí mou pozornost od příběhu. Tentokrát jsem si také v divadle připadala skoro jako u doktora v čekárně. Tolik kašlajících a odcházejících diváků i vícekrát zvonících mobilů jsem snad ještě nezažila. Bylo to velmi obtěžující a obzvláště pro herce to muselo být opravdu rušivé. Celkový příběh také nebyl nijak výjimečný nebo působivý, ale výprava se celkem povedla. Nečekaným zpestřením pak byl zpěv Pavly spolu s její malou představitelkou Annou Marií Vrabec. Co se týká výkonů myslím, že zde nebylo moc co víc předvést. Každopádně nejlépe a nejpřirozeněji na mě působil Radim Kalvoda v roli souseda, který se navíc v druhé části dobře vypořádal i s mnoha dalšími roličkami dětí, rodičů či tetičky. Simona Vrbická pak skvěle po celou dobu udržela naturel své „věčné Barbie“ a se svou rolí si sedl i Vašek Kopta, který hrál hodně do publika. Pavla Tomicová mi tam pak přišla taková posmutnělá, bolavá a odevzdanější. Té pozitivity, kterou měla druhým rozdávat, jsem tam zas tolik necítila. Jinak by to také lépe a více kontrastovalo s tou její bolestí ze samoty. Myslím, že se tam hodně propsalo to její těžké osobní období. Prostě už to nebyla ta Pavla, kterou si pamatuji z jejích mnoha dalších rolí. Za mě to byla taková smutnější pocta pro její naturel a herectví, ale silnější s motivem krásného přátelství, které přetrvá napořád.

Moje hodnocení: 37 %