Divadlo a já: "Milenci z kiosku"

(Vítězslav Nezval a Adam Svozil)

„Hravá komedie o zapletených patáliích lásky… nebo svůdně podvratné ohlédnutí za utopickým myšlením, pro které už v KAPITALISTICKÉM REALISMU není místo? „Anebo…oboje?“ (premiéra 6. června 2025)

Na závěr minulé divadelní sezóny si v ČS do svého repertoáru přidali další hravou komedii, která by se tentokrát mohla zařadit do žánru operetky. Režisér Adam Svozil, který zde již pracoval na inscenacích „451 stupňů Fahrenheita“ a „Hanzelkazikmund(zde jsou lvi)“, pro ni čerpal z Nezvalovy poezie, kterou také sám doplnil vlastními verši a upravil pro zdejší jeviště. O hudební složku tohoto hravého a snad i vůbec prvního „muzikálku“ v ČS se postarali hudebníci Ian Mikyska a Jindřich Čížek. Po bezmála čtyřiceti letech tak oživili a vrátili na česká jeviště příběh o nespokojených ženách a neuspokojivých mužích. Vítězslav Nezval, autor české meziválečné avantgardy a vynálezce směru zvaného poetismus, tuto hru napsal ve 30. letech pro Národní divadlo. V jejím prvním nastudování si tam v roce 1932 zahráli například Hugo Haas či Olga Scheinpflugová. Ve stejném roce ji pak uvedli i v Brně (NDB) v režii E. F. Buriana. Ten ji navíc opatřil hudbou, která se stala nedílnou součástí i dalších nastudování – např. v ostravském Divadle Petra Bezruče v r. 1962, znovu v ND v 70. letech s Jiřím Štěpničkou, Taťjanou Medveckou nebo Petrem Kostkou, ale také třeba v Jihočeském divadle r. 1984. Až loni a s novou hudební úpravou se dostala poprvé i do Ústí nad Labem, odkud s ní hostují také na dalších, i letních, scénách. Já se na „Milence“ zašla podívat v pondělí 27. dubna 2026.

Helena (Barbora Váchová) se před časem přivdala do rodiny kapitalistického velkoobchodníka s kávou Simonidese (Jan Plouhar), jenže život ve zlaté kleci, do které ji on sám přivedl, ji příliš netěší. Její despotický tchán zde má hlavní slovo o všem rozhodovat a její manžel Lazar (Jan Hušek) ji až zoufale nudí. Sní o lepší budoucnosti a romantické lásce. Tou zahořela ke svému milenci Andreasovi Žežulkovi (Petr Uhlík), který býval účetním v Simonidesově podniku. S příchodem jeho milostného dopisu se celá aférka provalí a Helena se rozhodne následovat své srdce a odjet se svým milencem vlakem do Paříže. Na útěku se setkává se svým švagrem Benjaminem (Jiří Černý), který se později vydá za ní. Život v zahraničí však není nijak lehký. Nekonečné hodiny za šicím strojem, odhalení pravé tváře ženatého lamače ženských srdcí Andrease i osobní konfrontace s jeho ženou Livií (Nataša Gáčová) jí naprosto otevřou oči. Nezbývá než se vrátit zpět do Karlových Varů. Zde si spolu s Benjaminem a jeho strýčkem (Matúš Bukovčan) postaví kiosek. Do Simonidesova domu se mezitím k Lazarovi nastěhovala Livie, která konečně dala vale svému nevěrnému manželovi. Nyní spolu čekají dítě a mají velké plány s otcovým podnikem. Tomu se však jejich záměr příliš nezamlouvá, a tak se obrátí na svého dříve zavrženého syna Benjamina, který se mezitím sblížil s Helenou. Nabídne mu práci v jeho zahraniční pobočce. A co Helena? Bude ho tam následovat?

S touto hrou (autorů – režie: Adam Svozil, dramaturgie: Veronika Linka, výprava: Klára Fleková, hudba: Ian Mikyska, choreografie: Barbora Nechanická, a další) zabrousili do pro ČS velmi neobvyklého žánru, kterým je opereta. I když tu mají určité zkušenosti s písničkami v představení – jako třeba ve „Vánoční hře“ či „Pašijové hře“, toto by se dalo považovat za první pokus o muzikál. Na mě to ale spíše působilo jako taková parodie na muzikálek, ve kterém Helena kombinovala, až překombinovala a skončila tam, co začala. Nevalný příběh tak zachraňovaly hlavně výkony v čele s Barborou Váchovou, která překvapila i pěvecky a jako jediná zde tak stála za poslech. Její postava Heleny dostala rozhodně nejvíce prostoru a prošla si výraznějším vývojem – od nespokojené manželky, přes láskou omámenou milenku, až po odhodlanou a rozhodnou ženu. Skvělý výkon podal i Petr Uhlík, který v ČS po několika sezónách ve stálém angažmá už jen hostuje. Svého Andrease ztvárnil zprvu jako sebevědomého svůdníka, kterému jeho podváděné ženy uštědřily lekci a on nakonec skončil jako malé vzteklé dítě, které přišlo o své hračky. Zpěv zvládl dobře a jednoznačně vynikal v pohybových kreacích, zatímco choreografie u většiny ostatních působila spíš dost těžkopádně. Možná by jednou mohl být vhodným adeptem do Stardance a svůj multitalent předvést i v této oblasti. Zajímavým návratem pro mne je i Jirka Černý, rovněž bývalý člen souboru. Spolu s Natašou Gáčovou zde hrávali již před nějakými 25 lety (třeba v „Shopping and Fucking“) a nyní se takto opět spolu potkali na našem jevišti. Rozhodně bych neřekla, že je to už tolik let od jejich předešlého angažmá v ČS, neboť oba působili velmi svěže. Jirka zde navíc velmi slušně zarapoval. O hudební doprovod se přímo na jevišti postaral Jindřich Čížek. Na této inscenaci se mi líbila hravost, nadsázka a také nápad využít toto hudební i veršované pojetí. Také oceňuji odvahu vrátit po tolika letech tuto hru zpět na jeviště i její oživení pro současného diváka. Akorát po „Škole žen“ je to další kus věnovaný tématu emancipace. Ačkoli tam bylo několik slabších míst (včetně závěru), kde se ztrácela nastartovaná dynamika, a také jsem vůbec nepochopila volbu kostýmů, bylo to celkem zábavné představení, které si své diváky určitě najde.

Moje hodnocení: 59 %