Divadlo a já: "Hanzelkazikmund (zde jsou lvi)"

(Kateřina Součková a Adam Svozil)

„Komedie o těch, kteří by si přáli jezdit po světě jako legendární H+Z, ale zjišťují, že si sami nedokážou ani pořádně zabalit.“ (premiéra 27. ledna 2023)

Druhou premiérou současné 51. sezóny a zároveň první v tomto novém roce se v Činoherním studiu stala právě tato inscenace, která čerpá svůj námět z původních reportáží či deníků legendárního dua československých cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Autorská interpretace dramaturgyně Kateřiny Součkové a režiséra Adama Svozila kombinuje jejich skutečné postřehy a zážitky z cest s tím, co mnoho lidí prožívalo pouze z pohodlí svého domova a pouze zprostředkovaně skrze rozhlas. To, co byli dříve gaučoví posluchači, dnes nazýváme spíše sledujícími (followery) travel influencerů, kteří jen využívají jiných médií – televize, počítačů, a především mobilních telefonů. Téma je však stále atraktivní – kdo nemůže či nechce na vlastní kůži objevovat svět, stále má možnost ho poznávat prostřednictvím jiných aktivních cestovatelů. Podtitul v názvu totiž odkazuje na bílá (dosud neprobádaná) místa v mapě dříve označovaná latinským „hic sunt leones“, tedy „zde jsou lvi“. I když se doba a možnosti výrazně změnily, fenomén cestování stále zůstává velmi aktuální. Zvědavost stále probouzí touhu poznávat nepoznané. V rolích pěti „rádoby“ cestovatelů (Wannabe 1-5), posluchačů i dalších doplňujících rolí se postupně vystřídá všech pět herců a hereček – Andrea Berecková, Klára Suchá, Adam Ernest, Lukáš Černoch a Petr Uhlík.

Před každou cestou je potřeba se řádně připravit a zabalit si, což ale někdy bývá velmi náročný úkol. Cestovatelé se tím však nenechají zaskočit ani zastavit. Pak už jen stačí odhodit župan, nasadit klobouk a vyrazit vstříc novým dobrodružstvím, při nichž budou poznávat vzdálené a exotické kouty světa. Ti ostatní si na sebe mohou vzít něco pohodlného, hezky se usadit do svých křesel nebo gaučů a zapnout si rozhlasové vysílání. Během cest, které Hanzelka se Zikmundem podnikají, tak mohou například navštívit egyptskou poušť se slavnou Cheopsovou pyramidou, aby se zas příště vydali na africkou horu Kilimandžáro, která se nachází na severovýchodě Tanzanie, nedaleko hranice s Keňou. Jindy se ocitají v nebezpečné džungli Jižní Ameriky, kde se dostávají do kontaktu s místními domorodci. Kromě krásných zážitků a poznávání nových míst se však ale velmi často museli potýkat i s poruchami na jejich vozidle Tatra. O všech příhodách si však vedou záznamy a zápisky do svých deníků, aby své posluchače mohli stále zásobovat novými reportážemi. S každým dalším návratem se pro ně pak stávají jakýmisi celebritami, a nemohou se dočkat, kam se vydají příště. Postupem času se ale mění nejenom doba, ale bohužel také režim a politická situace v zemi. V Československu se k moci dostávají komunisté a možnosti cestovat se na několik let hodně komplikují. Oba cestovatelé také založili rodiny a postupně stárnou. Na cestování jim již nezbývá tolik času ani energie, přesto ale později rádi ve svých dopisech vzpomínají na své společné cesty a také je mrzí vzájemné odloučení. Z dob, kdy si mohla dovolit cestovat jen hrstka „vyvolených“, jsme se postupně dostali do období masové turistiky, což už se zdá být velkým globálním problémem, obzvlášť co se týká životního prostředí i přírody jako takové.

Předně bych chtěla ocenit zajímavě zvolené a nepříliš využívané cestovatelské téma i hlavní myšlenky této inscenace (autorů - dramaturgie: Kateřina Součková, výprava: Anna Brotánková, hudba: Ian Mikyska, režie: Adam Svozil, a další). Jak se možnosti a cesty prvních cestovatelů do dnešní doby změnily. Dnes už to není výsada jenom několika vyvolených a současný masový turismus se na mnoha místech už opravdu stává velkým problémem. Kladně pak hodnotím i některé z tvůrčích nápadů, kterými bylo třeba využití světel a zvuku pro lepší dokreslení atmosféry. Líbilo se mi zapojení „ruchařiny“, s níž si museli poradit herci přímo na jevišti pomocí mikrofonů a různých přírodních materiálů, aby tak „pro rozhlas“ dokreslily co nejautentičtější zvuky (například při výstupu na Kilimandžáro). Zajímavé rovněž bylo střídání všech protagonistů v rolích Wannabe cestovatelů, kteří měli představovat i jakási alter ega H+Z pomocí klobouků se zabudovaným portem, aby rovněž zněli jako ze vzdálených krajů. Rozvržením scény, na níž se hrálo již při příchodu diváků, rovněž zvládla Anna Brotánková obsáhnout celkový záběr jednotlivých prostředí – od pohodlného obývacího pokoje v popředí, přes měnící se krajinu (za pomoci kulisáků a samozřejmě s notnou dávkou fantazie), až po jakýsi snový prostor a přiznané zákulisí na pozadí. Trochu delší etuda s psacím strojem (alias rozbitou Tatrovkou), odkazy na homosexualitu i závěrečný apel, který vytáhl diváky na jeviště a vyšel spíše někam do ztracena, mi celkový dojem z inscenace trochu pokazily. Nicméně herecké výkony byly hravé, zábavné a skvěle se doplňovaly. Na začátku pětice „rádoby“ cestovatelů (Wannabe 1-5) doma z rozhlasu přímo hltá dobrodružství H+Z, aby s nimi později každý svým osobitým způsobem prožíval jednotlivá dobrodružství i jejich návraty do vlasti a měnící se režimy. Líbilo se mi jejich zaujetí i nasazení. Dokonce mě bavilo i jejich neustálé střídání se, které pro někoho mohlo působit zmatečně, ale dodávalo inscenaci zajímavou dynamiku, tedy alespoň v první půli. Bylo to poetické, hravé, humorné, ale i s určitým nadhledem podané zprostředkování cestovatelských zážitků jedněch z našich prvních a mediálně známých cestovatelů. Vlastně se v tom ale mohl najít každý, kterého tato objevování nových dobrodružství lákají, ale sám se do nich nechce nebo z jakýchkoliv důvodů nemůže pouštět.

Moje hodnocení: 63 %