Divadlo a já: "Den člověka" - Činoherní studio

(Clifford D.Simak, Petr Uhlík a Kateřina Součková)

„Inscenace, inspirovaná slavným sci-fi románem, zabývající se naším vztahem k domovu a jeho postupným rozpadem. Co se stane s lidmi během dalších tisíciletí? Možná po nich zbyde jen jeden malý obývák v Ústí nad Labem.“ (premiéra 16. prosince 2021)

Tato jubilejní 50. sezóna si na své konto připisuje již 4. letošní premiéru, a tentokrát navíc po dlouhé době opět na „komorní scéně“ ČS v tzv. „Obýváku“, který se nachází ve 3. patře divadla. Inscenace je ušitá této malé scéně přímo na tělo, neboť jejím ústředním prostředím je právě malý obývák jednoho ústeckého bytu. Tvůrčí tým v čele s debutujícím režisérem, a také nejmladším hercem v souboru Petrem Uhlíkem, a dramaturgyní Kateřinou Součkovou se pro svůj původní text a scénář nechali inspirovat slavným sci-fi románem „Město“ amerického autora Clifforda A. Simaka. „My jsme si z té knížky, která je o vztahu Země versus vesmír, vytáhli hlavně téma vztahu k domovu, který jsme zkoncentrovali tady do obývacího pokoje," jak říká dramaturgyně inscenace. Zásadní změnou však je, že oproti románu, ve kterém vystupují pouze mužské postavy, se zde rozhodli hlavní role svěřit naopak ženám. Rodinu Websterů alias Madam zde v několika generacích zastupuje Andrea Berecková. Sofii, která je jí neustále po boku a po celou dobu tak neopustí jeviště, aby zde byla jakousi spojující linkou příběhu, hraje Annette Nesvadbová. A nakonec do několika rozdílných rolí dle měnících se dob a prostředí se zde převtěluje Klára Suchá. Jedna z repríz se konala 3. února 2022 a já byla u toho.

Sofie (Annette Nesvadbová) sedí ve svém křesle a z okna sleduje měnící se scenérii města, zatímco pečuje o stále útulný domov a vzpomíná na svou první Madam (Andrea Berecková). Ta se stala hlasem lidu, pro který se vysoká inflace, problémy s půdou a s pěstěním plodin, i neudržitelná bytová situace stala neúnosnou a oni tak byli nuceni se přestěhovat z města na periferii a do okolních lesů. Zasloužila se tedy o vybudování rezervace, která měla sloužit k ochraně původních obyvatel. Pomyslnou štafetu po ní přebírá její dcera, druhá Madam (Andrea Berecková). I ona by ráda dosáhla věhlasu své matky. V její době se rozvinula meziplanetární komunikace s Marsem, a právě odtud díky Ingrid (Klára Suchá) dostává příležitost dokončit převratný objev. Je však nezbytné, aby s ní okamžitě odletěla na Mars. Ona však trpí agorafobií, která je úzkostnou poruchou, spojenou se strachem z veřejných prostranství. Tento strach jí i přes veškerou snahu a odhodlání nedovolí opustit její bezpečný domov. Sofie posílá kosmickou loď pryč.

V čase se posouváme ke třetí Madam (Andrea Berecková), která se po vzoru své matky, a hlavně slavné babičky, snaží řešit situaci mezi obyvateli rezervace a lesními lidmi. Původní záměr její babičky, ačkoli byl zamýšlený s veškerou úctou a dobrým záměrem, se bohužel neukázal jako to nejlepší možné řešení. Do svého bytu si pozvala Joe (Klára Suchá), jednu z lesních lidí, aby se pokusila obnovit vztahy a soužití mezi lidmi z města a těmi původními obyvateli, kteří nyní žiji mimo civilizaci. Je mnohem odhodlanější následovat Joe a konečně tak opustit svůj domov. Na poslední chvíli ji ale Sofie přesvědčí, aby přeci jenom zůstala doma.Ani čtvrtá Madam (Andrea Berecková) nikdy neopouští svůj domov, a tak se rozhodla pozvat několik posledních obyvatel města, a možná i planety, do svého bytu, do pořadu, který zde moderuje. V této době totiž došlo k hromadnému stěhování se lidí ze Země na Jupiter. Tato Madam však nechce dopustit, aby lidé opouštěli své izolované a složitě udržované domovy a vše, co zde vybudovali jejich předešlé generace. Jednou z návštěvnic bytu je i Linda (Klára Suchá), žena, která odjela na Jupiter a vrátila se, aby o tomto jedinečném zážitku mohla říct všem zbývajícím obyvatelům Země. Slova o nebývalé rozkoši a úžasném životě na Jupiteru Madam neunese. Poslední lidé odchází a ona ví, že je konec. Za zdmi jejího bytu je jenom žhavá a smrtonosná poušť. Madam umírá, ale Sofie zůstává…ve svém domově, bytě, městě, vzpomínkách…

Musím říct, že to byl skvělý, ale také velice odvážný počin uvést zde tuto novou inscenaci (autorů – režie: Petr Uhlík, dramaturgie: Kateřina Součková, scénografie: Martin Chocholoušek, hudba: Michal Vejskal, kostýmy: Simona Pekařová, projekce a světelný design: Štěpán Kovář, a další). Žánr sci-fi není zrovna častý ani snadný k uvádění na divadle, takže určité rezervy tu jsou vždy. Nicméně kvituji nápad zasadit ono „Město“ přímo do Ústí nad Labem, i velmi vhodně a nápaditě navrženou scénu, která kromě obýváku nabízí přes díru ve zdi i pohled do jiného dějství a možná i jiné dimenze s „černou dírou“, která zde byla navíc funkčně využita k mizení věcí i postav. Také zde bylo nadhozeno mnoho témat, která stojí za zamyšlení, ať už tím je ústřední téma vztahu k domovu, ale i například téma pasivního života (bez opuštění svého bytu a komunikace na dálku), nebo možného vývoje lidstva či úpadku planety. V určitém podtextu tam lze zaslechnout i určitý apel od krize bydlení, života ve městě vs. v přírodě, až po enviromentální katastrofu. Během cca 75 minut se seznamujeme se čtyřmi generacemi jedné rodiny a jejich stále věrnou a všudypřítomnou Sofií vyvolávající vzpomínky. Pro přenos v čase zde poslouží staré rádio a zbytek dokreslují ostatní příchozí postavy. A to vše v jednom obývacím pokoji jako minimalistické komorní sci-fi, ve kterém je určitě nezbytné udržet pozornost, aby se divák mohl orientovat v poměrně rychlých posunech času a měnících se okolnostech. Se všemi těmito tématy i generačním plynutím v čase si hravě poradily pouze tři herečky. Annette Nesvadbová po celou dobu skvěle udržela svůj „poker face“ a nadčasovost své postavy, která vše propojovala, zatímco Andrea Berecková se musela bez větších prostojů a stále na jevišti převtělovat do odlišných charakterů svých Madam, které ale přeci také jen cosi spojovalo. Prošla tak cestu od velice razantní, silné a akční ženy, přes trochu pochybující, ale odhodlanou dosáhnout věhlasu své matky, po více senzitivní a toužící po nápravě, až po chladnější a rezignovanou, přesto však všechny měly až neobvykle vroucí vztah k domovu. Vnímala jsem ji skrze emoce jejích postav, přičemž těmi nejemotivnějšími projevy bylo ztvárnění agorafobie a rozhodně i velice emotivní výbuch na konci, který přešel do naprosté apatie. Klára Suchá měla naopak za úkol určitou dynamiku v příběhu, neboť s příchody jejích odlišných postav se měnilo téma, gradovala a vyhrocovala se situace. Karty byly skvěle rozdány a holky předvedly v poměrně krátkém čase opravdu dobré výkony. Myslím, že i pro debutujícího režiséra Péťu Uhlíka to byl opravdu velmi slušný výstřel. Myslím, že stojí za to, zkusit si prožít toto kratší sci-fi z pohodlí jednoho činoheráckého obýváku.
Moje hodnocení: 76 %