"Malý princ" - host zámku Velké Březno

(Antoine de Saint-Exupéry)

„Večer čtení z jedné z nejznámějších knih světa a z korespon-dence jejího autora se svou matkou, v jejichž dopisech by také mohl být klíč k autorově moudrosti.“ (premiéra 8. prosince 2008)

Léto už pomalu ale jistě končí. Počasí nám však letos nedopřálo už tolik krásných a teplých dní jako v několika předešlých letech. Nicméně září nám to alespoň vynahradí na kulturních akcích, po kterých jsou lidé po roce „v izolaci“ dost hladoví. Kromě několika vinobraní a také koncertů (např.: klavírního koncertu Mozart 265, Davida Kollera či Lucie), na kterých jsem byla nebo se chystám, jsem se rozhodla zpestřit si jeden z volných večerů i čtením z jedné z nejznámějších knížek světa. Stalo se tak 8. září 2021 v rámci festivalu Hudební setkání 10, jehož pátý „koncert“ byl věnovaný právě tomuto představení, a to přímo na zámku ve Velkém Březně. I když ji Exupéry napsal spíše jako dětskou knihu, skrývá se v ní mnoho moudrosti a tím také fascinuje všude na světě mnoho lidí po celé generace. Dočkala se také mnoha vydání i zpracování. Do svého repertoáru si ji zařadilo i Divadlo Viola v režii Lídy Engelové. První část zde koncipovali jako čtení z Antoineových dopisů s jeho matkou, které jsou také jakýmsi předobrazem Malému princi. Ta druhá už patří právě alegorickému příběhu o přátelství, poznávání, životu a smrti. Výrazný impuls k jeho napsání dostal Exupéry s dotazem od svého vydavatele Curtise Hitchcocka, který se ho totiž někdy počátkem roku 1942 zeptal, jestli by nechtěl napsat knížku pro děti. V Olomoucké knihovně ji pak náhodně objevila Zdeňka Stavinohová, která ji v roce 1959 přeložila i do češtiny. Avšak nejen v knížce, ale i na obloze září hvězda (asteroid 46610), která celkem nedávno dostala jméno Bésixdouze (B612), podle fiktivní planetky Malého prince.

Vše začíná mottem knihy „Všichni dospělí byli nejdříve dětmi, ale málokdo se na to pamatuje.“ Do dvou křesel na pozadí s obrazem pouště se usazují představitelé Antoinea de Saint-Exupéry (Tomáš Pavelka) a jeho matky (Daniela Kolářová), abychom se posléze dozvěděli, kdy a kde se narodil, jak a kde spolu se svým bratrem vyrůstal, že oba studovali nejprve na jezuitském gymnáziu a posléze i ve Švýcarsku a především o jeho blízkém vztahu s matkou, se kterou si často dopisoval. Bylo tomu tak i v době jeho studií v Paříži i jeho povinné vojenské služby ve Štrasburgu. Na vlastní žádost byl přidělen k letectvu, kde musel pracovat jako pozemní personál. Přesto neustále doufal a věřil, že i on bude jednou moci létat. Absolvoval výcvik na pilota a podařilo se mu získat diplom jak civilního, tak i vojenského pilota. Bohužel brzy na to byl při jedné nehodě těžce zraněn a několik let nelétal, aby se pak po zhruba třech letech k létání vrátil na poštovní lince Toulouse-Dakar. Se začátkem druhé světové války nastoupil do vojenské služby, kde se opět, i přes překročenou hranici věkové hranice válečného pilota i prohlášení za neschopného válečných letů, toužil aktivně zapojit. Nakonec se mu alespoň podařilo získat povolení letět na novém typu letadla několik průzkumných letů. Všechny tyto své zkušenosti pak využíval během psaní svých děl, ať už to byla debutová povídka „Letec“ nebo později „Kurýr na jih“ (či „Pošta na jih“), „Noční let“, „Země lidí“, „Malý princ“ a další. Dne 31. července 1944 naposledy vzlétl z Korsiky, ale do Francie již nedoletěl. Objevila se informace, že mohl být sestřelen. Trosky jeho letounu byly nalezeny poblíž přístavu Marseille, vzdušnou čarou naproti vesnici Cabris, kde žila jeho matka. Poslední dopis psaný jen několik dní před jeho osudným letem jeho matce jí však byl doručen až rok po jeho smrti. Přežila ho o 28 let.

Druhá část s obrazem vesmíru a s malou planetkou B612, odkud Malý princ pochází, je věnovaná právě jeho nejznámější knize. Mnoho lidí po celém světě zná příběh pilota havarovaného v saharské poušti, který se zde setkává s malým chlapcem, který chce namalovat beránka. Krom toho, že se stroj snaží sám opravit, poslouchá příběhy o chlapcově planetce se třemi sopkami, o milované květině s trny, o tom, jak se vydal objevovat jiné planetky, o ochočené lišce zde na zemi, i o zklamání, když zde objevil celý záhon růží. Společně se pak vydají hledat studnu s vodou, a zatímco pilot ji nese zpět k letadlu, princ zde zůstává. Druhého dne ho zde pilot nalezne, jak si povídá s hadem. Princ se touží vrátit domů, neboť si tam ale nemůže vzít i své tělo, nechává se uštknout. V noci pak pilot pozoruje hvězdy a hledá tu, která patří Malému princi.

Ačkoliv bylo velmi zajímavé dozvědět se něco osobnějšího ze života tohoto spisovatele a válečného pilota, přišla mi ta první část až zbytečně dlouhá. Navíc se mi nelíbil koncept toho čtení – oslovení v dopise, pak výčet faktických údajů a pokračovaní dopisu. I když měl rozhodně dost pestrý život, trochu to znělo jako přednáška a místy to tak až nudilo. Čtení z Malého prince už bylo příjemnější, i když to na mne působilo jen jako pěkná pohádka na dobrou noc. Jelikož už ze třetí řady přes vysoké VIP diváky v prvních řadách nebylo na protagonisty skoro vůbec vidět, mohla jsem si užít jen poslechu. Velmi těžko se mi tedy hodnotí „herecké“ výkony, které vlastně ani nebyly, neboť se jen četlo. Přednes, intonace a hlas (především paní Kolářové) však zněly příjemně. A to i přes to, že měla nějaké potíže s dechem. Hlavně ve druhé části jsem se do nich opravdu zaposlouchala. Co říct k velmi jednoduché výpravě – scéně, kterou představovaly pouze dvě židle a obraz, a kostýmy, které bych od civilu také nijak nepoznala? Chápu však záměr (autorů – scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Ivana Brádková, režie: Lída Engelová), že vlastně „co je důležité, je očím neviditelné“, přesně jako ta bedýnka, ve které je ukrytý beránek. Podstata díla i momenty z Antoineova života, které částečně tento příběh inspirovaly, však zůstaly zachovány. Bylo zajímavé si ho opět oživit a uvědomit si, co tím chtěl autor říci, a hlavně jak laskavým a milým způsobem. Tak ještě pohled ke hvězdám a pohádky je konec…dobrou noc.

Moje hodnocení: 42 %

D.Kolářová

T.Pavelka