Divadlo a já: "Heda Gablerová"

(Henrik Ibsen)

„Ibsenovo proslulé komediální drama o strachu ze života.“ (premiéra 27. listopadu 2020)

Nová sezóna bohužel nezačala o moc lépe, než ta poslední skončila. Mnoho divadel ji ani nezahájilo a ta odvážnější mohla pro své diváky odehrát pouze měsíc, aby se jejich hlediště v říjnu opět uzavřela. Činoherní studio v Ústí nad Labem ovšem ani zdaleka nezahálelo a pustilo se do studování další nové hry, kterou je Ibsenova „Heda Gablerová“. Její hlavní „hrdinku“ velmi výstižně popisuje sama dramaturgyně Tereza Marečková: „…je to dcera generála, manželka profesora, milenka prázdnoty a střelných zbraní. Femme fatale maloměsta. Žádá vše a sama není ochotna dát nic.“ Heda má coby žena v převážně mužském prostředí – otec generál, manžel profesor, bývalý milenec a „důvěrný“ rodinný přítel i právník - silné emancipační tendence. Chce se z jejich sevření vymanit za každou cenu a mít tak pocit, že má sama moc rozhodovat o sobě i o dění kolem sebe. Objevuje se zde i téma strachu ze vztahů, ztráty pohodlí i z intimní a tělesné blízkosti. Vzhledem k situaci s pandemií, a především díky vládním omezujícím opatřením v provozu divadel nemohla proběhnout plánovaná premiéra klasickým způsobem. Jelikož je ale dle slov režiséra a uměleckého šéfa Davida Šiktance „důležité dobrat se k nějakému výsledku, než začne další věc... A nechceme rezignovat na kontakt s publikem…“ rozhodlo se divadlo zprostředkovat její premiéru dne 27. listopadu 2020 formou streamovaného přímého přenosu. V historii ČS (a dost možná i ČR) to tedy byl první přímý přenos z divadelní premiéry (bez diváků). Podobný milník na svém kontě už v Ústí nad Labem ale mají i díky průmyslníku Heinrichu Schichtovi, který poskytl společnosti Wolframfilm půl milionu na zvukovou aparaturu, a kinu Alhambra, které zde sídlilo v meziválečném období. Dne 26. dubna 1929 se totiž právě v něm promítal vůbec první zvukový film v Československu. Snad se však diváci brzy dočkají i jejího klasického „živého“ uvedení.

Heda (Anna Fišerová) se právě se svým manželem Jørgenem Tesmanem (Lukáš Černoch) vrací z dlouhé svatební cesty a zabydlují se v novém domě, který jim pomohl zařídit jejich rodinný přítel JUDr. Brack (Jan Plouhar). Na návštěvu k nim dorazí i Jørgenova tetička Jula (Marta Vítů), která se mu mimo jiné zmíní, že jeho někdejší přítel i rival Eilert Løvborg (Jan Hušek) vydal novou a celkem úspěšnou knihu. Zanedlouho se tu objeví i Tea Elvstedová (Kristýna Hulcová j.h.), která mu několik posledních týdnů pomáhala s psaním jeho nové knihy. Ráda by si skrze manžele Tesmanovi s Eilertem, který se vrátil do města, aby si napravil svou před časem pokaženou reputaci, domluvila schůzku. Ráno sehnala jeho adresu, na níž mu tedy Jørgen pošle vzkaz s pozváním na večer. Eilert pozvání přijímá a přijde. Tesmanovi přinese ukázat svůj nový rukopis a zároveň rád využije příležitosti pohovořit s Hedou o jejich společné minulosti, kterou každý ale vnímal trochu jinak. Snad trochu ze zklamání, že Heda nepotvrdila, co chtěl slyšet, i vzdoru nedopadne ani setkání s Teou dle jejích představ a všichni muži odcházejí s Brackem na jeho večírek. Ten se ovšem velmi protáhne a ženy na ně čekají až do brzkých ranních hodin, kdy se vrací Tesman sám ve značně podroušeném stavu. Svěří Hedě tajemství, že našel Eilertův rukopis, který z kapsy vytrousil. Vzal ho s sebou, že mu ho ráno vrátí. Heda mu zase předá vzkaz od tetičky, že jeho druhá tetička Rina umírá. Okamžitě se k nim vydá právě v momentě, kdy k nim přichází Brack, aby jim přinesl aktuální novinky. Nad ránem se zde objeví i Eilert a setkává se s Teou, aby jí řekl, že je mezi nimi konec a že rukopis roztrhal a naházel do vody. Rozhodl se se vším skoncovat a na rozloučenou dostane od Hedy dárek. Jakmile odejde, Heda spálí jeho rukopis. Po smrti tetičky Riny se však Jørgen od Hedy dozví i šťastnou novinu, kterou ovšem následně opět zastíní informace o Eilertově smrti. Každý s ní naloží po svém. Zatímco Hedu ten čin uchvátí, Brack posiluje svou pozici rodinného přítele a Tesman s Teou ucítí příležitost, jak Eilortovo dílo opět vzkřísit. Heda tedy vidí jedinou možnost, jak se svým životem naložit a odchází…

Ve hře (autorů – režie: David Šiktanc, překlad: František Fröhlich, dramaturgie: Tereza Marečková, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Juliána Kvíčalová, hudba: Ondřej Švandrlík, a další), kde „jednoduchá“ scéna (ovšem s nápaditým oknem a oponkou) dává vyniknout především mluvenému slovu, bychom mohli jednotlivé postavy rozdělit na jakési dva tábory. Na jedné straně na ty, kteří jsou víceméně spokojení, tak jak jsou a s tím, co mají (Tesman, jeho tetička a Tea), a na druhé ti, kteří by rádi něco změnili, žili podle svého a měli pocit, že mají „moc“ druhé ovlivňovat (Heda, Brack a Eilert). Hlavní roli zde velmi sugestivně ztvárnila Anička Fišerová, pro níž speciálně byla tato hra vybrána. Její Heda si odměřenými gesty i výrazem ve tváři držela od ostatních patrný odstup a snad jen strach či určitá zbabělost v jejím chování působila upřímně. Jinak se schovávala za spoustou masek a sama se tak dostávala do situací, které pro ni nebyly nijak výhodné nebo prostě jen nechtěla splynout a být šťastná s tím, co si sama vybrala. Osobně s pochopením jejího charakteru a utvořením si na ni určitého názoru stále nějak tápu. Pořád nevím, jestli ji vnímat jen jako snobskou, znuděnou, znechucenou a zbohatlickou paničku, která jedinou zábavu a životní zpestření vidí v tom, jak zmanipulovat a rozhodit životy ostatních kolem sebe, což se nakonec otočí proti ní, neboť to nevzala za úplně šťastný konec. Snad se jen cítila být něčím víc než ostatní. Nebo jen jako ženu, která se po smrti otce dostala do situace, která se od žen obecně očekává, ale jí naprosto nevyhovuje a neví, jak z toho ven. Částečně tam ale asi bude od obojího něco, a ještě něco navíc. Rozhodně sympatičtější postavou mi byla Tea v podání Kristýny Hulcové, která ačkoliv působila jako obyčejná vesnická naivka, dokázala být mnohem silnější a rozhodnější ženou než paradoxně právě Heda. Dokázala totiž to, co ona ne – jednat a něco v životě změnit. Raději preferuji upřímnost a přirozenost a snad proto i mezi muži mi byla bližší postava Tesmana Lukáše Černocha než manipulativního doktora Bracka ve velmi osobitém ztvárnění Janem Plouharem, který moc dobře věděl, jak si budovat svou pozici a těžit z každé situace. Nemyslím tím, že by mi imponovali muži, kteří jsou „ťunťové“ bez větších ambicí, ale ti, co umí dát své emoce jasně najevo – radost a nadšení (že má za ženu Hedu, z profesury), smutek (smrt tetičky), rozčarování, vztek (setkání s Eilertem, spálení rukopisu), apod. Vtipně ztvárnil i jeho roztěkanost a nemožnost soustředit se na více věcí najednou, či jeho zadrhávání zvláště, když nemohl přijít na jméno Eilertovi, nebo když mu většina situací moc nedocházela, např. v úvodní scéně s tetičkou. Tu roztomile ztvárnila Marta Vítů. Role Eilerta, který pak nejvíce rozčeřil stojaté vody, se zhostil nový člen souboru Jan Hušek. Moc se mi líbil jeho nástup a pak také konfrontace s Hedou. Jeho postava byla názornou ukázkou toho, jak rychle se dá z vrcholu dostat až na dno. Zajímavými a nápaditými prvky a momenty této inscenace určitě byly hudbou doprovázené nástupy jednotlivých postav, norsky zpívaná píseň a také ztvárnění zvířecího alter ega všech mužských postav. I když se mi zdá, že je to docela dlouhé a hodně upovídané, věřím, že za vidění „live“ to určitě stojí.

Moje hodnocení: 64 %