"Pan Theodor Mundstock" - Činoherní studio
(Ladislav Fuks, Jaroslav Achab Haidler)
„Mrazivá doba, mrazivá atmosféra, protektorát a Žid, který miluje život,
ale neumí se vzepřít smrti. Fuksův tísnivý román v úzkostně přesném podání
jednoho herce.“ (premiéra 23. prosince 1984)
Je
až neuvěřitelné, že tato nejdéle hraná inscenace je v repertoáru Činoherního
studia již téměř 38 let. Na programu není příliš často, ale tu a tam se objeví.
Snad i proto mi tak nějak celá ta léta stále unikala, až do letoška, kdy jsem
využila příležitosti i slušného počasí navštívit ji při jejím venkovním uvedení
v atriu Muzea města Ústí nad Labem. Bylo to ke konci divadelní sezóny, a
to přesně dne 1. června 2022. Pan Theodor Mundstock je úspěšnou prvotinou
Ladislava Fukse z roku 1963. V tomto monodramatickém zpracování příběhu
jednoho pražského Žida, který je v době protektorátu válcován osudem,
norimberskými zákony i psychickými problémy, osobitým způsobem ztvárňuje Jaroslav
Achab Haidler.
Před
válkou byl Theodor Mundstock (J. A. Haidler) váženým mužem, který často
a rád chodil do společnosti. Poté, co musel opustit svou původní práci, si za
války přivydělává jako metař v ulicích. Postupné omezování práv a svobod
židovských obyvatel ho však postupně dovedlo k osamělosti i pocitům
strachu a nejistoty z možnosti, že i on bude jednoho dne transportován do
koncentračního tábora. Rozhodl se na to tedy připravit. Ze schizofrenních rozmluv
se svým stínem, kterému říká Mon, i mnoha vidin, ve kterých se mu zjevuje pan
Vorjahren, který byl transportován do jednoho z koncentračních táborů,
získává určité poznatky, jak to vše zvládnout bez nejmenší újmy. Vytváří si
jakýsi manuál postupů, jak být na vše připraven a vše pravidelně trénuje, jako
například správné držení i nošení těžkého kufru, spaní na pryčně, držení
hladovky nebo vlastní popravu. Čím více se cítí připraven, tím více mizí strach;
bohužel také i stále více jeho známých. Jedni z nich mu ještě před odchodem
stačí svěřit svého syna Šimona, aby se o něj postaral. Mundstock se i jeho
snaží naučit své nacvičené postupy a poznatky, aby i on mohl mít lepší šanci na
přežití. A když „konečně“ přijde povolání do transportu i jemu, cítí se tak
nějak „šťastný“, neboť už nemusí žít v té věčné nejistotě. Cestou na
shromaždiště si svůj těžký kufr ještě přehodí z jedné ruky do druhé, jak
si to dlouho nacvičoval, ale bohužel na vše (jako třeba na projíždějící auto)
se i pravidelným tréninkem připravit nedá.
Věčné
téma 2. světové války a s ní spojené koncentrační tábory i vyhlazování Židů
je v této hře (režie: Jaroslav Achab Haidler) samozřejmě ústředním
a hlavním motivem, což zrovna rozhodně nepatří k mým oblíbeným. Nicméně
jde naštěstí ještě o něco hlouběji, a to konkrétně do hlavy hlavní postavy.
Mundstock v jedinečném ztvárnění J. A. Haidlerem svádí vnitřní
dialog se svým stínem i mnohými halucinacemi, kterými díky své schizofrenií
trpí. Stěžejním pocitem, který hlavně mohl tyto stavy zapříčinit, je rozhodně
strach plynoucí z doby a situace, ve které se obyčejný člověk milující
život náhle ocitl. Navíc se cítí natolik slabý, že se tomu ani neumí vzepřít a spokojí
se s pouhým přežíváním. Svůj strach se však snaží zahnat tím, že bude na
vše připraven a v tom je také ta absurdita situace i závěr, který jasně
dává najevo, že na vše se opravdu připravit nedá. Je vůbec možné žít v takovém
strachu a nejistotě a nezbláznit se z toho? A i přestože se zblázní, nevzdává
se a stále alespoň vidí smysl v tom, že bude připraven. Jaroslav Achab
Haidler mne do svého příběhu i pocitů Mundstocka opravdu vtáhl a mohla jsem
se tak alespoň částečně vžít do jeho kůže. Líbila se mi ta síla a odhodlání se
se vším vyrovnat, a tak nějak to svým vlastním způsobem přijmout. To se rozhodně hodí v každé
době i situaci. Odhodlání i smíření. Ve velice úsporné scéně se odehrává velký
osobní příběh i vnitřní boj, jak se s velice nepříznivou situací vypořádat.
Moje hodnocení: 60 %
2 Comments:
Já chodím do divadla poměrně často. I přítel si na to už zvykl, a to je co říct. Divadla neměl úplně rád, ale ví, že já jo a navíc od té doby co jsme se s kamarády rozhodli pro založení spolku a máme vlastní ochotnické divadlo, tak v divadle čerpám inspiraci jak na děj, tak i na to, jak hrát :-) .
Naprosto skvělá kniha a rád bych to viděl i na prknech. Tak se mi třeba někdy poštěstí. Já teda v poslední době bojuji s tím, že lidi ale do divadla neumí chodit a tam se chovat. Začíná to už od oděvu. Peněženky pánské do divadla fakt nejsou na suchý zip. Kam se jako poděli gentlemani?
Okomentovat
<< Home