Divadlo a já: "Škola žen" - Činoherní studio

(Molière)

„Veselá komedie o potřebě ovládat a vlastnit.“ (premiéra 22. března 2024)

Molière (1622-1673) je snad největším klasikem francouzské komedie. Mezi ty jeho nejslavnější a nejhranější patří především „Lakomec“, „Misantrop“, „Tartuffe“ a „Zdravý nemocný“, jež byla jeho poslední hrou, kde navíc při ztvárňování hlavního hrdiny také zemřel. Do všech svých komedií vložil i něco ze svého vlastního života. Stejně tak tomu bylo u i „Školy žen“, pro níž čerpal ze své zkušenosti zralého muže, který se oženil s výrazně mladší dcerou své bývalé životní i herecké partnerky, a zažíval tak zaslepenost i žárlivost podváděného manžela. To ho tedy inspirovalo pro postavu Arnoulfa, kterou si tak napsal sám pro sebe. Dokázal se nad vším povznést a dělat si srandu i sám ze sebe. Michal Hába k tomu pak ve svém nastudování pro Činoherní studio v Ústí nad Labem přidal ještě větší grády a notnou dávku hravosti. Jeho inscenace se tak od její klasické podoby mění ve značně modernější a divočejší podívanou s až grotesknějšími prvky a drsnějším humorem. A že je takové zpracování bližší současnému i mladšímu publiku dokazují třeba často vyprodaná představení nebo i ocenění, která si v letošním roce odvezlo z pardubického jubilejního 25. ročníku Grand festivalu smíchu. Kromě hlavní ceny Komedie roku 2024, získala tato hra i další ceny – za Nejlepší ženský herecký výkon (B. Váchová), Nejlepší mužský herecký výkon (J. Plouhar), Nejlepší režii (M. Hába) i Cenu studentské poroty. Ačkoli je tato hra na repertoáru ČS již od loňské sezóny, podařilo se mi na ni rezervaci udělat až v září 2025. Nicméně kvůli nemoci byla v tomto termínu zrušena a přeložena až na předvánoční termín. Museli jsme si tedy ještě počkat na její odehrání až do 16. prosince 2025. Pro mne to tak byla opravdu dlouhá doba od poslední návštěvy ČS.

I přestože vždy měl Arnoulf (Jan Plouhar), pán z Pařezova, strach ze ženění a vyhýbal se mu hlavně proto, aby mu jeho žena nemohla nasadit parohy, rozhodl se přeci jenom zanedlouho oženit. Za svou vyvolenou si vybral svou mladičkou, nevinnou a lehce tvárnou schovanku Anežku (Barbora Váchová). Svému příteli (Matúš Bukovčan) se svěří, jaké úsilí již delší dobu vynakládá na to, aby si ji vychoval přesně podle svého gusta. Ideálně by chtěl, aby zůstala tak prostinká a nevědomá jako dosud. Proto si ji také chce ve svém hradu úzkostlivě hlídat a ochránit před vnějším světem. Nyní se však po nějaké době vrací zpět domů, aby se s ní mohl opět setkat a brzy i vystrojit svatbu. Jaké je tedy jeho překvapení, když se dozvídá, že ji jeho sloužící Aleš (Luciana Tomášová) a Jiřina (Ondřej Jiráček) řádně neuhlídali a ona se tak venku mohla setkat s mladým a pohledným Horácem (Jan Hušek), který se do ní na první pohled zamiloval. Dokonce o tomto jejich prvním setkání Arnoulfovi velmi detailně sám povypráví, aniž by věděl, že právě on je tím, kdo dívku na svém hradu drží. A Arnoulf má naopak co dělat, aby se neprozradil a nezakroutil mu krkem. Chce si totiž nejprve vyslechnout příběh o jejich setkání i od Anežky. Ona mu také naprosto bezelstně vypráví, jak celé jejich setkání probíhalo i že nezůstalo jenom u jednoho. Zdá se, že se oba mladí do sebe zakoukali a Arnoulfův plán tak dostává velké trhliny. Anežka rozhodně není tak hloupoučká a naivní, jak se domníval. Představa, že si vychová ideální ženu a bude ji vlastnit, se mu tak rychle rozplývá a ztrácí před očima. Obzvláště v momentě, kdy se z křehké a trochu přitroublé dívky stává silná emancipovaná žena, která se rozhodně nenechá nijak obalamutit ani ovládnout. Podaří se tedy Arnoulfovi ochránit alespoň jeho čest?

Pro mě je tato hra (autorů - režie: Michal Hába, dramaturgie: Hana Lunerová, překlad: J. Z. Novák, výprava: Adriana Černá a Michal Hába, hudba: Jindřich Čížek, asistentka režie: Hana Polanská, pohybová spolupráce: Ondřej Jiráček, a další) první zkušeností s tvorbou režiséra Michala Háby. Nicméně se mi na něm líbí jeho přístup „házení vidlí“ do tradičních a zažitých představ o tom, jak by některé hry měly být ztvárněny. Skvěle to koresponduje s přístupem, kterého jsem si vždy cenila u našeho Činoherního studia. Mám ráda jejich nápaditost, originální přístupy i hravost, se kterou k daným a často i aktuálním tématům a látkám přistupují. Vždy mě dovedli nějak překvapit, a proto do něj ráda chodím. Bohužel od chvíle, kdy s novým vedením i značně obměněným souborem začala nová éra ČS, jsem neměla tolik času a příležitostí sem zavítat. Snad to ale brzy zase nějak doženu. A začít právě „Školou žen“ nebyla zas tak špatná volba. Zatímco příběh je velmi jednoduchý, jeho ústřední téma je stále aktuální a dá se s ním dobře vyhrát. Originalita a hravost této inscenaci tedy rozhodně nelze upřít. Občas to tam vypadalo jako na dětském hřišti, v počítačové hře, grotesce nebo nepříliš zdařilé travesti show, kde muži jsou vousatými ženami a ženy muži s odlepujícím se knírem. I když to byl docela zábavný „mišmaš“, někdy na mě té rozvernosti, pohopsávání a připitomělosti bylo až moc. Pro hlavní myšlenku a výraznější herecké výkony tam tak bylo o něco méně prostoru. Rozhodně nejlepší výkon podal Honza Plouhar, který skvěle i díky obličejovým grimasám, gestům i měnícímu se tónu hlasu, vystihl šovinisticky a majetnicky smýšlejícího žárlivce. A to vše převážně v nafukovacím křesle nebo na malém prostoru kolem něj. Poprvé jsem zde také viděla hrát Báru Váchovou, a i ta zde předvedla velmi zdařilý výkon zpočátku naivní až hloupoučké dívky, která se pak velmi rychle proměnila v intelektuálně vyspělou ženu. Na ostatních hercích bylo očividné, že si své často groteskně zpitvořené role užívají a sami se v nich baví. Velmi jednoduše, ale i efektně, byla navržena scéna, které dominoval nafukovací skákací hrad, který také tak trochu znázorňoval Arnoulfovo ego – někdy se nafukující a jindy spíše uvadající. Dobře to odpovídalo rčení „můj dům, můj hrad“. Skvěle se rovněž hodí jako zájezdová inscenace, obzvláště na letních scénách. Bez několika přitroublých prvků, více se opakujících vystupování z rolí a oslovování technického zázemí inscenace, i holého zadku bych se klidně obešla. Někdy to až příliš a zbytečně odvádí pozornost od tématu a vyvolává to dojem, že by se ten prostor dal využít lépe. Stejně jako ten konec už byl trochu „zbytečný“. Také se mi k tomu příliš nehodila ta německá písnička. Naopak některé myšlenky nebo scény by se daly rozehrát více, ale i tak to byla zábavně a od začátku hravě podaná inscenace. Většině diváků (stejně jako hercům na jevišti) se dle reakcí určitě líbila, nicméně mezi mé „favority“ se bohužel nezařadila.

Moje hodnocení: 56 %