"Bratrstvo kočičí pracky" - Činoherní studio

(Jan Plouhar, Lukáš Černoch a spol.)

„Šokující odhalení! Tajemství, která neměla být nikdy vyzrazena!“ (premiéra 14. června 2020)

Zahájení festiválku „Letní štace Činoherního studia“ si svou premiérou vzala na starost právě tato autorská adaptace na motivy příběhu z knih Jaroslava Foglara. Jak svými slovy vysvětluje jeden z autorů Lukáš Černoch: „Chtěli jsme si udělat tak trochu legraci, že všechno může být jinak, než jak se to na první pohled předkládá. Že nesmíme věřit všemu, co nám média - v našem případě časopis Tam-Tam – říkají.“ Místem jejich prvního uvedení měla být zahrada Českého rozhlasu Sever. Bohužel pro nepřízeň počasí musela být dvojitá premiéra přestěhována pod střechu Činoherního studia. Za to závěr štace se nadmíru vydařil. Hrálo se na hradě Střekově a jak 8. července, tak i 9. července 2020, kdy jsem se také byla podívat, se hrálo za pěkného počasí před vyprodaným hledištěm. Během hodinového představení můžeme z perspektivy údajně největších záporáků v dějinách Mladého hlasatele nahlédnout na jedno z dobrodružství, které bez daného scénáře vznikalo společnými silami a improvizacemi během zkoušek. Začalo to nápadem nahlédnout na Rychlé šípy z druhé strany, tedy z pohledu Bratrstva. Od Foglara se o této partě zas tak moc neví, což ale na druhou stranu nabízí velký prostor pro fantazii. Režie se stejně jako stále úspěšných „Ronji, dcery loupežníka“ či „Malého prince“ ujal Jan Plouhar. Autorsky i dramaturgicky mu pomáhal jeho herecký kolega Lukáš Černoch. Zároveň zde také dostal svou první příležitost i Jan Hušek, který se od příští sezóny stává novou posilou našeho souboru. Tak jak to tedy bylo s tím ježkem v kleci ve Stínadlech?

Chystá se štafetový závod, na jehož startovní čáru se má postavit i Mirek Dušín se svými Rychlými šípy. V přímém souboji si to s nimi ale chce rozdat také parta Štětináče (Adam Ernest), který si ovšem před závodem zapomene vzít boty. Mirek tohoto jeho handicapu využije a hodí mu do cesty špendlík. Štětináč se svou partou díky tomu odhalí, že nejsou zas tak správní a čestní, jak se navenek prezentují. O něm zase málokdo ví, že je vášnivým biozemědělcem a ochráncem malých zvířátek. Spolu s Dlouhým Bidlem (Jan Hušek), šotoušem se zájmem o vláčky a ekologii, a často moralizujícím Bohoušem (Petr Uhlík) se scházejí na nádraží. Zde si chtějí založit vlastní klubovnu a taky vymyslet nějaký parádní název pro své bratrstvo, jehož cílem by měla být ochrana přírody a pomoc každému, kromě Rychlých šípů. Svým pojmenováním vzdají poctu kočce Ivetě a stává se z nich Bratrstvo kočičí pracky. K jejich překvapení se pak z místního časopisu Tam Tam dozví, že se o nich píše jako o Bratrstvu kočičí tlapky a rozhodně nejsou vykresleni v nijak dobrém světle. Všem pomluvám se chtějí vzepřít i svou ekologickou aktivitou, která Bohoušovi během sběru odpadků po lese přivodí vážné zranění, když se chytí do jedné z nastražených pytláckých pastí. A když se pak objeví informace o ježku v kleci, a dokonce je přijde sám Červenáček (alter. Lukáš Černoch) varovat, že se ho chystají s Rychlými šípy hledat, zahoří v nich rovněž touha to ubohé zvířátko vysvobodit. Jenže nejprve musí najít ta správná Stínadla. Ničeho se nezaleknou a spolu se Štětináčovou ochočenou krysou si posléze na pomoc zavolají i Jana Tleskače. Kdo tedy první najde záhadnou klec a vysvobodí z ní onoho ježka?

Krásně hravá a osvěžující letošní novinka (kolektivu autorů - režie: Jan Plouhar, dramaturgie: Lukáš Černoch, výprava: Anežka Škrnová a Simona Pekařová, hudba: kolektiv autorů, a další) baví jak malé, tak možná i především ty větší diváky. Skvěle zasazený příběh do ústeckých reálií (obzvláště ona tajemná Stínadla) v této svižné a vtipné adaptací známého komiksu navíc poukazuje na často zmiňované ekologické problémy současné doby. Je fajn si ale také uvědomit, že nejde věřit všemu, co se kde píše a že vše může být taky úplně jinak. Moc se klukům povedl i protest song s využitím vlastních hudebních nástrojů. Je na nich vidět, že si tento kousek užívají a že se baví…a spolu s nimi i diváci. Během zkoušení se jim hlavně díky zdařilým improvizacím podařilo do inscenace propašovat spoustu vtipných momentů, režijních nápadů i hlášek. Obzvláště v této době rouškové, je už také třeba se trochu pobavit a užít si alespoň kousek nějaké té legrace. Vždyť jak známo, smích léčí. A myslím, že i pro Honzu Huška to je parádní uvedení do souboru. Skvělé výkony všech i v putovní roli Červenáčka (tentokrát jím byl Lukáš Černoch) si ale nejspíš budu muset užít ještě jednou, neboť momentální náročné období a příliš starostí mi neumožnilo se naplno uvolnit. Ale těším se na příště a jako hodinovou uvolňovačku to doporučuji všem ;-).

Moje hodnocení: 70 %

Dlouhé Bidlo, Bohouš a Štětináč (J.Hušek, P.Uhlík a A.Ernest)

Červeňáček a Dlouhé Bidlo (L.Černoch a J.Hušek)

Štětináč, Dlouhé Bidlo a Bohouš (A.Ernest, J.Hušek a P.Uhlík)

"Rozmarné léto" - host Činoherního studia

(Vladislav Vančura)

„Lampy, kouzelný klobouk a strmý provaz – jak je to krásné býti kadeřavým.“ (premiéra 25. června 2007)

To, co nebylo možné během více jak třech měsíců pandemie, jsem si vynahradila na přelomu června a července v rámci „Letní štace Činoherního studia“. I když k tomuto kroku dohnala ČS ona nečekaná korona krize, mohl by tento divadelní festiválek pod širým nebem klidně zavést novou tradici i v příštích letech. V letošním nabitém programu uvedli celkem 18 představení, pro která se počítalo hned se třemi různými místy v Ústí nad Labem – zahradou Českého rozhlasu Sever, termálním koupalištěm v Brné a gotickým hradem Střekovem. Zahrnoval také dvě premiéry a dvě hostující představení pražského divadelního Spolku Kašpar. Těmi byl právě jejich letní speciál „Rozmarné léto“, který mají ve svém repertoáru již mnoho let, ale hrají ho pouze od června do září. Slavný Vančurův román v roce 1967 zfilmoval Jiří Menzel, aby ho přesně o 40 let později převedli na jeviště i Kašpaři v režii Jakuba Špalka. Na scénáři psaném vančurovskou češtinou a pod jazykovou supervizí spisovatele Jiřího Stránského prý úzce spolupracovali i sami herci. Pan režisér si v něm pak také sám střihl roli hostinského a vypravěče. Partnerku (hostinskou a vypravěčku) mu na jevišti dělala naše bývalá činoheračka Irena Kristeková, kterou jsem v našem souboru vždy vídala velmi ráda. Stejně tak jako i tentokrát v jejím dalším angažmá.

 

Chladnější a převážně deštivé počasí v létě příliš nepřeje návštěvě plováren a koupališť. Stejně tak tomu je i v Krokových Varech v říčních lázních mistra Antonína Důry (Jan Potměšil) a jeho ženy Kateřiny (Jitka Nerudová). Nic zde však nezabrání pravidelným setkáváním a hašteřením se s jeho přáteli majorem ve výslužbě Hugem (Tomáš Stolařík) a sečtělým kanovníkem Rochem (František Kreuzmann) u sklenky vína či jiného alkoholu. Jediným zpestřením tohoto rozmarného léta se zdá být akorát příjezd kouzelníka Arnoštka (Miloslav Tichý). Na náměstí na několik večerů chystá svá magická i akrobatická vystoupení. Zatímco on zaujme všechny dámy, včetně paní Kateřiny, pánové zase mohou oči nechat na jeho krásné schovance a asistentce Anně (Tereza Slámová). Ta je celkem okatě svádí a postupně si je všechny omotá kolem prstu. A tak ani mistr Důra neodolá a pozve ji do svého plovárenského domku na tajnou masáž. Když nedorazí včas domů, dovtípí se Kateřina, co za tím asi vězí a vydá se ho tam hledat. Částečně uražena, ale také okouzlena pohledným mladíkem, zamíří rovnou za Arnoštkem, aby vše svému muži oplatila. City, jimiž se nechala zmámit, jsou však spíše mateřské, a tak mu v maringotce poklidí, navaří, zaštupuje ponožky. Arnoštka její zájem zpočátku těší, ale o podobné peskování nestojí a snaží se co nejdříve vycouvat. Druhý den se také o Annu snaží ucházet abbé a je dokonce pozvaný do jejich maringotky na smaženou rybu. Po nečekaném střetu s několika místními opilci se mu však podaří utéct s natrženým uchem, které mu pak Antonín zkušeně sešije. Během třetího večerního představení spadne po vyrušení Arnoštek z lana a jeho číslo tak za něj musí dokončit Anna. Major Hugo toho využije. Snaží se Annu odlákat a zaujmout čtením básní. Po střetu s Arnoštkem však odchází poražen. Maringotka odjíždí a v Krokových Varech se zase vše vrací do starých kolejí.

 

Abych pravdu řekla, film Jiřího Menzela mě nijak nezaujal a vlastně ani nevím, jestli jsem ho vůbec kdy dokoukala celý. Každopádně divadlo, a ještě na letní scéně, si jen tak ujít nenechám. Krásné počasí, netradiční prostředí a k tomu nenáročný oddechový děj ve velmi realisticky pojatých kulisách prvorepublikové plovárny jsou velice dobré artikly k tomu, jak příjemně strávit jeden z letních večerů. Scéna Karla Špindlera se opravdu povedla, neboť krásně navodila atmosféru lázní z dřívějších dob. Nechybělo na ní tradiční dřevěné molo, ani klasické převlékárny či tabule s aktuální teplotou vzduchu a vody. Dokonce se na jeviště i velmi nápaditě vešla Arnoštkova maringotka. Bohužel to samé nemohu říci o hereckých výkonech, obzvláště během jejich hudebních čísel, která živě na klávesy doprovázela Veronika Němcová. Byly takové nemastné neslané, snad kromě Jitky Nerudové, která se alespoň snažila o určitou stylizaci své postavy trochu jednoduché, přesto mateřsky milující Kateřiny. Líbily se mi i krátké, převážně vypravěčské, vstupy Ireny Kristekové, ale bohužel v nich příliš ze svého herectví (krom svého hlasu) ukázat nemohla. Rovněž z dost specifické češtiny a někdy až zbytečně náročného textu jsem zachytila spíše jen určité zlomky. Nejvíce mi tedy v paměti utkvělo klasické eskamotérství kouzelníka Arnoštka a jeho asistentky Anny v podání Miloslava Tichého a Terezy Slámové, které celé inscenaci tak nějak dominovalo. Působilo to na mne spíše jako nějaký kabaret s písničkami, kuplety a iluzionistickými kejklemi. Žádné velké očekávání jsem do této inscenace (autorů – režie: Jakub Špalek, hudba: Petr Malásek, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Jan C. Löbl, pohybová spolupráce: Jana Hanušová, a další) nevkládala, ale tak úplně zklamaná jsem také nebyla. Byl to prostě pohodový večer na plovárně pod širým nebem.

Moje hodnocení: 53 %

Hugo, Antonín a Kateřina (T.Stolařík, J.Potměšil a J.Nerudová)

Kateřina a Arnoštek (J.Nerudová a M.Tichý)

hostinští (I.Kristeková a J.Špalek)

"Pábitelé" - Činoherní studio (koupaliště Brná)

(Bohumil Hrabal)

 

„Na co se napijeme? Na lásku! Na noci, který ještě přijdou! Na to, že jsme všichni v blázinci!“ (premiéra 26. června 2020)

 

Na začátku této 48. divadelní sezóny na téma "Nerovnost" jistě nikdo v ČS nečekal, jak podivně a nelehce se bude vyvíjet. Hned dva plánované tituly se v její první části bohužel musely odpískat, a tu druhou část nám pak všem velice zkomplikoval jistý neviditelný nepřítel skrývající se pod názvem koronavirus. Ten všem nasadil náhubky a na dlouhý čas (cca 3-4 měsíce) náležitě zabrzdil život na zemi (ne ovšem pro první linii). Po náročném a nelehkém loňském roce jsem ani já nečekala, že tento rok pro mne bude ještě náročnější a bohužel i bolestnější ztrátou mně velice blízkého a milovaného člověka. Přesto všechno se ale můžeme těšit alespoň z jistého pracovního úspěchu. V divadle se i po čas krize pilně pracovalo, aby po řadě vládou uvolněných opatření mohlo dojít ke zrealizování hned tří premiérových titulů. Po odložené „Antigoně“, tak následovala premiéra rodinné inscenace „Bratrstvo kočičí pracky“, aby nakonec sezónu završil i letní speciál na open air scéně koupaliště v Brné „Pábitelé“. I já byla u toho a viděla jsem dosud všechna jejich představení, jak v Brné, tak v ČS (28. června 2020) i na zámku v Děčíně (2. července 2020). Jejich ústředním námětem je Hrabalova povídka „Bambini di Praga“ včetně několika motivů z „Dopisů Dubence“ a dalších jeho děl. Věřím, že tato zatím velmi úspěšná inscenace si najde a získá své širší publikum i během svého studiového uvedení v příští sezóně.

 

Kde jinde, než v hospodě by mohlo proběhnout první setkání se stárnoucím Bohumilem Hrabalem (Jaroslav Achab Haidler), který již s jistou melancholií i nostalgií bilancuje svůj život, tvorbu i vzpomínky? Ve stejném prostředí pak také zakotví i partička pojišťováků v čele s Krahulíkem (Jan Plouhar). Zatímco Tonda (Lukáš Černoch) se stává spíše terčem jeho vtípků, Viktor (Petr Uhlík) si dělá zálusk na mladičkou Uršulku (Andrea Berecková). Jejich pozornost zbystří také příchod Nadi (Anna Fišerová) a naopak ji pak rozčeří vpád holiče (Matúš Bukovčan), který chce coby rozčilený klient konfrontovat Krahulíka. Tonda tak dostává volnější prostor dvořit se Nadě. Hrabal si zas zavzpomíná na své působení na filosofické fakultě a posléze na scénu vstupuje i Bucifal (Adam Ernest). Po krátkém zaškolení je postaven před „maturitní zkoušku“ u řezníka Hyrmana (Matúš Bukovčan). Zatímco Bucifal se snaží nabízet penzi, jeho kolegové se nechají zlákat řezníkovo ženou (Anna Fišerová) a domácími párečky. Během vyprávění o způsobu psaní se před našimi zraky promění pan Hrabal v živnostníka Nulíčka, který se právě před návštěvou Tondy a Bucifala strojí do kostýmu Pražského Jezulátka. Ve volném čase rád maluje a také by si rád domluvil nějakou tu penzi, ale jeho maminka (Andrea Berecková), která je mu oporou, ho od toho stejně jako nakonec i Tonda odrazuje. Další svou vzpomínku věnuje Hrabal cikánce, která za ním ke konci války často chodívala, dokud ji nakonec nesebralo gestapo… Nezbytnou zastávkou na cestě reprezentantů Opory v stáří jsou také taneční hodiny „U Němečků“ na Vyšehradě. Zde totiž rovněž celkem úspěšně nabírají své nové klienty. Mimo to se tu také rád Krahulík setkává se svým kamarádem Bloudkem (Jaroslav Achab Haidler), který je dozorcem v místním blázinci. V jeho zahradách se nakonec rozhodnou uspořádat menší piknik. Ten jim naruší vpád Erniho (Matúš Bukovčan) a lehké nasazení pout. Závěr pak patří panu Hrabalovi, který se již tak nerad dívá sám na sebe do zrcadla, cítí samotu i prázdnotu, vzpomíná na staré časy a na ty nové už nemá sil.

 

Nostalgii, melancholii, ale i pábení v mnoha podobách to vše cítím z této „lehkonohé koláže obrazů a zápisků Bohumila Hrabala“ (autorů – režie: David Šiktanc, dramaturgie: Tereza Marečková, výprava: Juliána Kvíčalová, hudba: Michal Vejskal, a další). Prolínání Hrabalových momentů ve výtečném ztvárnění Jaroslavem A. Haidlerem a jednotlivých spíše humorných epizodek ze štace party pojišťováků probíhá za doprovodu živé hudby naprosto plynulým a příjemným tempem. Přestavba scény i mnoho převleků jednotlivých postav, které se týkají hlavně Anny Fišerová, Andrey Bereckové či Matúše Bukovčana, se dějí přímo před zraky diváků, aniž by to nějak narušovalo ráz inscenace. Někteří herci se dokonce v určitých momentech stávají hudebníky či zpěváky – Adam Ernest nastoupil na scénu s písní „Skvrny“, Anička Fišerová zpívala i hrála na saxofon, Petr Uhlík na kytaru a Lukáš Černoch na akordeon. Všechny výkony byly obdivuhodné, skvěle se doplňovaly a jen těžko lze některý z nich vyzdvihnout. Každý má v této inscenaci své nezastupitelné místo a mnohé z nich vám jistě utkví v paměti. Tomu všemu nakonec lahodilo i nahrávalo krásné prostředí na travnatém plácku koupaliště hned vedle Labe, které si taky zahrálo (obdiv Aničce a Lukymu). Ovšem ani pod střechou se tato inscenace určitě neztratí, a naopak zase dá vyniknout skrytým obrazům. Věřím, že diváky nezláká jenom pozvání na pivo, párky či domácí tlačenku, ale že se budou chtít i pobavit či si užít Hrabalovu poetiku s trochou poezie, která má potenciál oslovit širší publikum.

Moje hodnocení: 71 %



B. Hrabal (J.A.Haidler)

Uršulka, hostinský, Viktor a Tonda (A.Berecková, M.Bukovčan, P.Uhlík a L.Černoch)

vpředu Hyrmanová a Viktor, vzadu Hyrman, Bucifal a Tonda (A.Fišerová, P.Uhlík, M.Bukovčan, A.Ernest a L.Černoch)

Krahulík, Bucifal, Tonda a Viktor (J.Plouhar, A.Ernest, L.Černoch a P.Uhlík)