"Pan Theodor Mundstock" - Činoherní studio

 (Ladislav Fuks, Jaroslav Achab Haidler)

„Mrazivá doba, mrazivá atmosféra, protektorát a Žid, který miluje život, ale neumí se vzepřít smrti. Fuksův tísnivý román v úzkostně přesném podání jednoho herce.“ (premiéra 23. prosince 1984)

Je až neuvěřitelné, že tato nejdéle hraná inscenace je v repertoáru Činoherního studia již téměř 38 let. Na programu není příliš často, ale tu a tam se objeví. Snad i proto mi tak nějak celá ta léta stále unikala, až do letoška, kdy jsem využila příležitosti i slušného počasí navštívit ji při jejím venkovním uvedení v atriu Muzea města Ústí nad Labem. Bylo to ke konci divadelní sezóny, a to přesně dne 1. června 2022. Pan Theodor Mundstock je úspěšnou prvotinou Ladislava Fukse z roku 1963. V tomto monodramatickém zpracování příběhu jednoho pražského Žida, který je v době protektorátu válcován osudem, norimberskými zákony i psychickými problémy, osobitým způsobem ztvárňuje Jaroslav Achab Haidler.

Před válkou byl Theodor Mundstock (J. A. Haidler) váženým mužem, který často a rád chodil do společnosti. Poté, co musel opustit svou původní práci, si za války přivydělává jako metař v ulicích. Postupné omezování práv a svobod židovských obyvatel ho však postupně dovedlo k osamělosti i pocitům strachu a nejistoty z možnosti, že i on bude jednoho dne transportován do koncentračního tábora. Rozhodl se na to tedy připravit. Ze schizofrenních rozmluv se svým stínem, kterému říká Mon, i mnoha vidin, ve kterých se mu zjevuje pan Vorjahren, který byl transportován do jednoho z koncentračních táborů, získává určité poznatky, jak to vše zvládnout bez nejmenší újmy. Vytváří si jakýsi manuál postupů, jak být na vše připraven a vše pravidelně trénuje, jako například správné držení i nošení těžkého kufru, spaní na pryčně, držení hladovky nebo vlastní popravu. Čím více se cítí připraven, tím více mizí strach; bohužel také i stále více jeho známých. Jedni z nich mu ještě před odchodem stačí svěřit svého syna Šimona, aby se o něj postaral. Mundstock se i jeho snaží naučit své nacvičené postupy a poznatky, aby i on mohl mít lepší šanci na přežití. A když „konečně“ přijde povolání do transportu i jemu, cítí se tak nějak „šťastný“, neboť už nemusí žít v té věčné nejistotě. Cestou na shromaždiště si svůj těžký kufr ještě přehodí z jedné ruky do druhé, jak si to dlouho nacvičoval, ale bohužel na vše (jako třeba na projíždějící auto) se i pravidelným tréninkem připravit nedá.

Věčné téma 2. světové války a s ní spojené koncentrační tábory i vyhlazování Židů je v této hře (režie: Jaroslav Achab Haidler) samozřejmě ústředním a hlavním motivem, což zrovna rozhodně nepatří k mým oblíbeným. Nicméně jde naštěstí ještě o něco hlouběji, a to konkrétně do hlavy hlavní postavy. Mundstock v jedinečném ztvárnění J. A. Haidlerem svádí vnitřní dialog se svým stínem i mnohými halucinacemi, kterými díky své schizofrenií trpí. Stěžejním pocitem, který hlavně mohl tyto stavy zapříčinit, je rozhodně strach plynoucí z doby a situace, ve které se obyčejný člověk milující život náhle ocitl. Navíc se cítí natolik slabý, že se tomu ani neumí vzepřít a spokojí se s pouhým přežíváním. Svůj strach se však snaží zahnat tím, že bude na vše připraven a v tom je také ta absurdita situace i závěr, který jasně dává najevo, že na vše se opravdu připravit nedá. Je vůbec možné žít v takém strachu a nejistotě a nezbláznit se z toho? A i přestože se zblázní, nevzdává se a stále alespoň vidí smysl v tom, že bude připraven. Jaroslav Achab Haidler mne do svého příběhu i pocitů Mundstocka opravdu vtáhl a mohla jsem se tak alespoň částečně vžít do jeho kůže. Líbila se mi ta síla a odhodlání se se vším vyrovnat, a tak nějak to svým vlastním způsobem přijmout. To se rozhodně hodí v každé době i situaci. Odhodlání i smíření. Ve velice úsporné scéně se odehrává velký osobní příběh i vnitřní boj, jak se s velice nepříznivou situací vypořádat.

Moje hodnocení: 60 %