"Sen noci svatojánské" - Činoherní studio

(William Shakespeare)

„Nejhranější Shakespearova komedie. Kouzla a čáry, láska a nenávist, vina i trest.“ (premiéra 27. června 2019)

I když je další divadelní sezóna u konce, přeci jenom dojde ještě na jednu premiéru, a to ne tak ledajakou. ČS spolu s režisérem Filipem Nuckollsem opět nastudovali další hru W. Shakespeara, a pro svá dvě premiérová uvedení si vybrali nádhernou open air kulisu našeho hradu Střekova. Stalo se tak v rámci oslav 700 let historie gotického hradu v majetku rodu Lobkowiczů. Dokonce naplánovali trasu, po které jsme se s hlavními postavami vydali – vedla z nejvyšší terasy hradu až k „čarovnému“ lesu v podhradí. Během léta tuto komedii pak ještě odehrají na Děčínském zámku, na zámku Nový hrad v Jimlíně i v rámci festivalu Divadelní zahrada v Ústí nad Labem. Jejím interiérovým nastudováním pak ČS v září zahájí 48. divadelní sezónu. Ve svém repertoáru ji zde naposledy měli v sezóně 1998/99. Tehdy se pod ni podepsal režisér Jakub Korčák a stejně jako v této nové verzi v ní účinkovali Jaroslav Achab Haidler, Marta Vítů i Matúš Bukovčan. Tuto verzi jsem bohužel neviděla, ale na její aktuální letní nastudování jsem se 30. června 2019 vydala. Naštěstí nám přálo i skvělé počasí.

Parta řemeslníků a zároveň divadelních ochotníků chce na svatbě athénského vévody Thesea (Jaroslav Achab Haidler) a jeho budoucí ženy Hippolyty (Marta Vítů) zahrát trágédii o Pyramovi a Thisbě. Tomáš Hubička (Jan Plouhar), Franta Píšťala (Matúš Bukovčan), Petr Poříz (Kryštof Rímský), Fortel (Marta Vítů), Robin Střízlík (Jaroslav Achab Haidler) a Mikuláš Klubko (Lukáš Černoch) si tedy právě rozdělují jednotlivé role. Mezitím u dvora vévody přednáší Egeus (Kryštof Rímský) žalobu na svou dceru Hermii (Anna Fišerová), která si podle jeho vůle nechce vzít Demetria (Adam Ernest), a hrozí jí krutým trestem, když neuposlechne. Ona však miluje Lysandra (Petr Uhlík), a tak se spolu domluví, že raději utečou z Athén. O jejich tajném setkání v lese ale poví své přítelkyni Heleně (Zuzana Truplová). Ta je pro změnu zamilovaná do Demetria, kterému vyzradí jejich úmysl, a také ho tam naláká. Kromě toho, že se ve stejném lese chystají nazkoušet svou hru i ochotníci, vládne zde královna víl Titánie (Marta Vítů) a král elfů Oberon (Jaroslav Achab Haidler). Momentálně se spolu hádají a Oberon ji chce nějak potrestat. Pošle jednoho ze svých elfů Puka (Markéta Mrákotová j.h.) pro kouzelný květ, po jehož dotyku se každý zamiluje do prvního, koho spatří. Přeje si totiž, aby se jím dotkl Titánie, až se uloží ke spánku, a aby se po probuzení zamilovala do nějaké příšery. Tou se stane Klubko, kterému elf přičaroval oslí hlavu. Sám Oberon si pak vyslechne hádku mezi Demetriem a Helenou. Zatímco ona ho bezmezně miluje, on jí spíše opovrhuje. Nařídí tedy Pukovi, aby očaroval i Demetria. Elf se však splete a použije květ na Lysandra. Jelikož je Helena první, koho po probuzení spatří, začne právě jí vyznávat lásku a Hermii nechá samotnou v lese. Když si Puk uvědomí svou chybu očaruje i Demetria. Oba tak spolu najednou soupeří o Helenu, která si myslí, že si z ní oba dělají jenom srandu. Nakonec se všichni sejdou na stejném místě a pro velkou únavu usnou. Puk pak vše napraví, a také Oberon Titánii i Klubka zbaví kouzel. Další den ráno se tak mohou slavit hned tři svatby najednou. Na hostině pak nakonec dojde i na herce a jejich v lese nastudovanou hru.

Co vše se může stát během jedné magické Svatojánské noci? Evokuje mi to píseň z filmu Nuda v Brně: „Všechno se stane dneska v noci…“. Procházka hradem spolu s postavami této hry bylo zajímavým zpestřením. Nechybělo zde pak i mnoho dalšího a ještě pestřejšího – od akrobacie, zorbingu, přes maňásky až k velkým 3,5metrovým pohyblivým loutkám i živé kapele (Ondřej Švandrlík j.h., David Kolovratník j.h., Richard Fischer j.h.), jejíž součástí se stali překvapivě i někteří z herců (Lukáš Černoch se chopil tahací harmoniky, Anna Fišerová saxofonu a Petr Uhlík houslí). Svým provedením mi to dost připomínalo i cirkusově pojaté „Zkrocení zlé ženy“. Vždyť jako tam i zde opět velké loutky pocházely z dílny Lukáše Kuchinky a na pohybové složce se podílel Tomáš Tomsa Legiersky, který je akrobatem, mimem a uměleckým šéfem Divadla Alfa. Zatímco kostýmy se mi teda vůbec nelíbily, prostředí, loutky a výkony to výrazněji pozvedly. Usmívala jsem se skoro celou dobu a dobře se bavila. Každý dostal svůj prostor a vše frčelo v příjemném tempu. Živá hudba i zpěv to pak ještě podtrhly. Těžko bych mohla vyzdvihnout konkrétní výkon, neboť vše působilo velmi kompaktně, vyrovnaně a jako jeden celek. Jen bych chtěla zmínit, že jsem dosud neviděla lépe ztvárněnou roli zdi než tu v podání Jana Plouhara. Někteří z herců zvládli i více rolí najednou, také zpívali či hráli na nástroje, vodili loutky nebo „akrobatili“ se stuhami. Mezi vším procházeli naprosto plynule (snad až na trápení Zuzky Truplové s botami na vysokých podpatcích cestou z hradu). Pojali to celé opět velmi originálně a vtipně. Zatímco pražské představení „Snu noci svatojánské“ mne nadchlo pro svou příjemně magickou i zábavnou formu, podtrženou skvělými výkony, kterým ale vůbec nepřálo tehdejší počasí, toto provedení (autorů – režie:  Filip Nuckolls, překlad: Martin Hilský, úprava textu: Jiří A. Trnka a Filip Nuckolls, dramaturgie: Jiří A. Trnka, scénografie a kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Ondřej Švandrlík, pohybová spolupráce: Tomsa Legierski, a další) působilo o něco svěžeji, odlehčeněji a na vydařené teplé letní večery je jako dělané. Byla to pro mne krásná tečka za touto sezónou a také dobrý příslib do té další, na kterou se jako vždy už zase moc těším.
Moje hodnocení: 77 %

Poříz, Hubička, Klubko, Fortel, Střízlík a Píšťala (K.Rímský, J.Plouhar, L.Černoch, M.Vítů, J.A.Haidler, M.Bukovčan)

Hippolyta, Theseus, Hermie, Demetrius a Egeus (M.Vítů, J.A.Haidler, A.Fišerová, A.Ernest a K.Rímský)

Helena, Hermie a Lysandr (Z.Truplová, A.Fišerová a P.Uhlík)

Titánie a Oberon

"Poslední kšeft" - Činoherní studio

(Jiří Antonín Trnka)

„Vod toho jsem tvůj policajt a ty moje kurvička.“ (premiéra 2. března 2019)

Pod vznikem této inscenace se podepsalo trochu nevšední spojení našeho Činoherního studia a Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, které má být vyvrcholením jejich dvouleté spolupráce. Rozhodně ale mají mnohem více společného. Autorem je samotný pan ředitel ČS Jiří Antonín Trnka a s dramaturgií mu pomáhal Vladimír Čepek, který také deset let (od roku 2006) působil v ČS jako dramaturg, umělecký šéf a později i coby ředitel. Rovněž režisérka inscenace Natália Deáková je spojena s oběma divadly, kde kromě režie zastávala i funkci umělecké šéfové. Kromě tvůrčího týmu se spolu na prknech potkali i bývalí kolegové z ČS, kteří se vrátili do Plzně, kde se narodili - Klára Krejsová a Jan Holík. Zde také měla hra dne 2. března 2019 svou světovou premiéru, v Ústí nad Labem pak o týden později. Z ČS se ve hře objeví Jan Plouhar a Adam Ernest. Dvě menší role si zde střihne i sám pan ředitel a autor Jiří A. Trnka. Hlavním tématem tohoto mafiánského příběhu z českého prostředí se dle jeho slov staly „sesbírané různé historky z divokých 90. let na severu Čech poskládané do takové konverzačky ala Tarantino.“ Role jsou pak ušité hercům přímo na tělo. Moc jsem se na toto společné setkání bývalých činoheráků těšila, takže jsem si ji rozhodně nemohla nechat ujít. Ještě před koncem sezóny jsem ji tedy dne 20. června 2019 navštívila.

Neustálý průšvihář Erny (Adam Ernest) se právě vrátil z výkonu trestu spojeného s výrobou drog. Dříve vařil pervitin, ale nyní se rozhodl, že už se bude živit čistě. Během svého pobytu ve vězení o vše přišel, a tak vyhledá pomoc u svého strýce a bývalého šéfa Lukina (Jan Holík j.h.). Tomu se mezitím podařilo po společenském žebříčku značně vystoupat a nyní se z něj stal vysoce postavený politik. Slíbí, že Ernymu něco sežene. Byznysu s drogami se však stále nevzdal a velice mu v tom pomáhá i Petr (Jan Plouhar), který pracuje jako policista na protidrogovém oddělení. Ten také zatýkal Ernyho přímo na jeho svatbě s Ladou (Klára Krejsová j.h.). Zatímco oba společně plánují poslední velký kšeft, do kterého chtějí namočit právě Lukinova synovce, Erny spěchá za svou bývalou snoubenkou. Lada se po jeho zatčení musela se svým osudem v čistě mužském světě poprat sama. Stala se z ní prostitutka, která se v této profesi docela dobře etablovala, a dokonce se stala poměrně nezávislou. Nic takového Erny nečekal a na obnovení vztahu to tak zrovna moc nevypadá. Místo toho se od Lukina dozví, jakou akci plánují a že s ním do kšeftu počítá. Nemá moc na výběr a peníze potřebuje, tak si s nimi plácne. Postupně se mu ale Lada svěří s tím, jak jí Lukin zpočátku pomáhal a jak následně došlo k tomu, že se stala prostitutkou. Také zjistí, že jak Lukin tak i Petr jsou jejími stálými klienty. Veškerá bezmoc a vztek v něm narůstá a rozhodne se jim pomstít. Vymyslí plán, jak je všechny vypeče, aby mohli společně s Ladou utéct. Petr coby velitel policejní akce je připraven vlákat Ernyho do pasti. Ten ale předávku provede po svém a následně využije kontaktu s překupníkem Klausem (Jiří A. Trnka). Dostanou se s Ladou i penězi na letiště včas?

Nemohu říct, že by mne téma nijak zvlášť originálního či překvapivého příběhu zaujalo, přesto ve mně tato inscenace (autorů – režie: Natália Deáková, dramaturgie: Jiří A. Trnka a Vladimír Čepek, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Ondřej Švandrlík, a další) zanechala poměrně silný dojem. Během představení se ve mně střídalo mnoho různých pocitů, které ve mně vyvolávaly charaktery jednotlivých postav i situace, do kterých byli druhými či okolnostmi postaveni. Bylo zde zajímavé sledovat postupné rozuzlování minulosti, která se volně prolínala se současností, a to vše bohužel založené i na situacích dosti podobných smutné realitě. Také mě moc potěšilo vidět opět na jevišti ČS Kláru Krejsovou, kterou si budu navždy pamatovat hlavně jako Káču z jedné z nejlepších činoheráckých inscenací „Zkrocení zlé ženy“, a také Honzu Holíka, který stále ještě exceluje v roli „Cavemana“. Oba zde svým partům dodali jistou osobitost, ale Klára měla přeci jenom trochu navrch. I když mi připadalo, že je tu vše postaveno hlavně na mužích, kteří všichni do nějaké míry pociťují, že mají určitou moc o věcech rozhodovat, točilo se téměř vše hlavně kolem ní. Byla takovým jejich středobodem, a nakonec se s tím vlastně poprala nejlépe. Pozadu rozhodně nezůstali ani jejich ústečtí kolegové. Dost sebejistě působí ve své roli policejního důstojníka Jan Plouhar, který se příliš nezatěžuje nějakými morálními zásadami a plně se soustředí na svůj úkol – hladký průběh plánované operace. Nejsilnější výkon pak podal Adam Ernest coby velice výbušný Erny. Skvěle dokázal popustit uzdu všem nahromaděným emocím. I v něm se značně střídali nálady a pocity. Zpočátku v něm převládal pocit volnosti a chuti začít znova a lépe, později pak láska, touha, ale také vztek, frustrace, a nakonec zase chuť po pomstě, vychytralost i nadšení ze zdařeného plánu. I scénograf Lukáš Kuchinka si výborně poradil s rozdělením pódia do čtyř různých dějišť a diváci navíc vše mohli sledovat tzv. online, v přímém přenosu na plátně. I když se musím přiznat, že jsem tak úplně nepobrala proč vlastně. Osobně jsem se třeba na plátno vůbec nedívala, nešla jsem přeci do kina. Každopádně tato spolupráce obou divadel zafungovala a do svého repertoáru si připsali zdařilou inscenaci, i když možná s trochu předvídatelným rozuzlením.
Moje hodnocení: 63 %

Erny a Lada (A.Ernest a K.Krejsová)

Lukin a Petr (J.Holík a J.Plouhar)

Klaus a Erny (J.A.Trnka a A.Ernest)

"Pazour" - Činoherní studio

(Howard Parker)

„Když hraješ o všechno, můžeš o všechno přijít.“ (premiéra 13. dubna 2018)

Tato gangsterka se na jeviště Činoherního studia vrátila po 33 letech, kdy ji s tehdejším souborem nastudoval režisér Miroslav Krobot. Vypráví o revoltě, vzteku, ale i touze vzepřít se osudu a vzít ho do vlastních rukou. Stejně jako Noel trpí všichni lidé nějakými komplexy. Každý si ale sám volí způsob, jak se s nimi vypořádá. Někdo se rozhodne pro špatnou stranu a stává se psychopatem. Bohužel je kolem nás pak spousta psychopatů a šílenců, což je i velmi aktuální téma dnešní doby. O to hůř, když sedí na vysokých postech a rozhodují o nás bez nás. Příběh Noela alias Pazoura se stal spíše jeho vlastním osobním bojem, i tak ale neujde setkání s dalšími psychopaty. Zlo plodí zlo. To je určité sdělení i připomenutí této inscenace, kterou právě 11. června 2019 čekala derniéra, a opět se tak rozloučila s prkny ČS. A já s ní.

Noel (Adam Ernest) nevyrůstal v zrovna ukázkovém a pohodovém prostředí. Jeho matka (Marta Vítů) se živí jako prostitutka a jeho otec je nejasný. Otčím (Matúš Bukovčan) ho za svého syna nikdy nepřijal, neboť od té doby, co ho jeden dozorce ve vězení kopl mezi nohy, nemohl mít děti. Dokonce si přál, aby Noel zemřel. I ve škole ho kvůli silným dioptriím šikanovali. Nakonec se stal členem komunistické strany jako jeho otčím, který tam vstoupil po přečtení komunistického manifestu. Po čase ale zjistil, že nesouhlasí s jejich přesvědčením a zase vystoupil. Tím neušel osobní konfrontaci od jednoho z funkcionářů (Jan Plouhar). Poté, co ho několikrát zmlátili, si řekl, že už ho nikdy nikdo nezmlátí. Svou kamarádku Noru (Anna Kratochvílová) přesvědčil k prostituci a rozhodl se stát pasákem, který si začal říkat Pazour. Začal nabírat i další dívky, k nimž přibyla i Kristina (Anna Fišerová). Mezi jeho klienty patřil i ministr spravedlnosti Clapcott (Jan Jankovský) a dokonce se zapletl i s jeho ženou Angie (Lucie Roznětínská j.h.). Ta později v noci na dálničním odpočívadle zastřelila jednoho z jeho zákazníků a zároveň policistu (Václav Hanzl). Podezření padlo na Pazoura, ale přes svého manžela vymohla zastavení jeho stíhání, aby ho nakonec sama vypekla. Clapcott si na něj pak navíc objednal partičku zabijáků – Lilyho (Dan Dittrich j.h.), Lusbyho (Jaroslav Achab Haidler) a Gatsbyho (Lukáš Černoch), kteří ho nejprve varovali postřelením jeho matky, aby nakonec přišli dílo dokončit. Pazour věděl, že přišel jeho konec a uvědomil si, že se nevydal zrovna tou nejlepší cestou. Smířil se s tím. Rychlejší prst na spoušti však měla Kristina.

V ČS se rozhodli tuto inscenaci (překlad: Luboš Trávníček, úprava a dramaturgie: Karel František Tománek, scéna: Petr B. Novák, kostýmy: Jana Preková, hudební spolupráce: Vratislav Šrámek, režie: Jiří Pokorný a Lenka Kolihová Havlíková, a další) nastudovat v žánru gangsterky a rozhodně nelze říci, že by se zde nic nedělo. Naopak vše frčelo v celkem svižném tempu. Velmi zřetelně se jim podařilo vykreslit charaktery i rodinné zázemí Noelovy rodiny. Nicméně i přestože mě příběh, téma ani provedení zrovna moc nezaujalo, musím ocenit kvalitní výkon Adama Ernesta. Se zamindrákovaným a šikanovaným otloukánkem, který se záhy proměnil v drsného Pazoura s psychopatickými sklony, se vypořádal celkem věrohodně. Zpočátku si jeho postava mohla získat určité sympatie i soucit kvůli nepříznivému osudu. Později už ale nebylo tak snadné ho litovat, neboť si pro svůj boj s ním nevybral zrovna ten nejlepší způsob. Vždyť to také na konci sám pochopil. Jen to mohlo být bez té „poslední“ cigaretky. Ostatní postavy na mne působily jenom jako určité figurky, které přicházejí, přiloží polínko do ohně a zase odejdou. Nicméně ještě jeden výkon mne zaujal a získal si mé uznání. Pole dance (tanec u tyče) byl sice spíše jenom jakousi drobnou „kulturní vložkou“ v této inscenaci, ale Linda Vostatková j.h. předvedla velmi koncentrované a náročné číslo. Skoro bych řekla, že na mne z celé inscenace zapůsobilo nejvíce. Z toho jediného totiž čišelo něco hezkého a opravdu povedeného. Pár procent tedy přidávám, ale také doufám, že tuto inscenaci nahradí nějaká o poznání lepší ;-).
Moje hodnocení: 43 %

otčím a Noel (M.Bukovčan a A.Ernest)

Nora, policista a Noel (A.Kratochvílová, V.Hanzl a A.Ernest)

Lusby a Pazour (J.A.Haidler a A.Ernest)

"Toruk: The First Flight" - O2 Aréna

 (Michel Lemieux a Victor Pilon)

„Příběh inspirovaný filmem Avatar, který vypráví o harmonickém soužití avatarů s planetou, kterou se lidstvo o tři tisíce let později pokusí bez milosti vytěžit.“ (premiéra 21. prosince 2015 v Montrealu)

Vždy mne velmi fascinovalo propojení cirkusu s divadlem, a vše navíc doplněné o vizuální i hudební složku. To přesně pro mne znázorňuje Cirque de Soleil vždy postavený na určitém příběhu a prošpikovaný spoustou neuvěřitelných akrobatických kousků v podání jedněch z nejlepších artistů na světě. Jakmile se mi tedy konečně naskytla příležitost jedno z takových představení navštívit, neváhala jsem a s více jak půlročním předstihem jsem zakoupila lístky do O2 Arény v Praze na 2. června 2019. Právě sem s ním totiž zavítal světově uznávaný soubor založený v kanadském Montrealu již v roce 1984. V mém hledáčku se ocitl „Toruk“ – show inspirovaná motivy z velice populárního a nejvýdělečnějšího filmu všech dob Avatar od Jamese Camerona. Od premiéry v Montrealu v roce 2015, která odstartovala turné po severní Americe, následovalo v roce 2017 asijské turné, aby další rok přišlo na řadu i to evropské. Svou pouť pak zakončí 30. června 2019 v Londýně. Tato show si hodně zakládá především na vizuální stránce. Jenom velikost projekcí v ní se rovná svým rozsahem pěti plátnům v kinosálech, a navíc se zde na scéně o rozloze dvou tisíc metrů čtverečních vystřídá kromě spousty artistů i mnoho kostýmů a oživlých loutek. Určitou zajímavostí také je, že jednu z hlavních rolí svěřili českému akrobatovi Jakubu Plšekovi coby Entu.

V kmeni Omaticaya se její mladší členové baví oblíbenou míčovou hrou, zatímco ty starší čeká zkouška z dospělosti. To se týká dvou chlapců Entu (Jakub Plšek) a Ralu (Gabriel Christo), kteří spolu vyrůstali a jsou si jako bratři. Entu všechny úkoly bez problémů splní, ale Ralu u toho posledního selže. Entu se však svého symbolu Toruka ve prospěch svého „bratra“ vzdá a běží hledat útěchu ke Stromu hlasů. Když se ale od šamanky kmene (Priscilia Le Foll) dozví, že Pandoře hrozí obrovská přírodní katastrofa, která by mohla zničit Eywu – Strom života, vydají se spolu za dobrodružstvím. Musí nalézt bájného i obávaného Toruka, který je jejich jedinou spásou. Cestou potřebují od ostatních kmenů posbírat i další čtyři symboly, které jim ve finále pomohou. Před napadením divokých psů je pomocí zázračné a velmi vzácné byliny zachrání Tsyal (Giulia Piolanti), která je jediným dítětem náčelníka kmene Tawkami. Proslulost tohoto kmene spočívá v jedinečné znalosti chemie a alchymie. Jediným semenem vzácné byliny mohou uspat i nejhorší zvíře, což potřebují na omámení Toruka. Náčelník jim ale nevěří a nechce jim ho tedy vydat. Tsyal je však zachrání. Tajně pro ně jedno utrhne a zároveň se k nim přidá. Společně dospějí až do teritoria členů kmene Annurai, k jejichž doméně patří sledování a čtení hvězd. Za svůj symbol mají roh, na který se nesmí hrát, neboť přivolává Toruka. To Ralu, který roh z kosti najde a vyzkouší, záhy zjistí. Dál je jejich cesta přes divoké psy dovede až k Tipanům, kteří se specializují na zbraně. Skvěle to umí s dlouhými kopí a každého z nich chrání speciální štít, který bratři potřebují jako další symbol a také pro ochranu. Jejich schopnostem by jen stěží dokázali čelit. Několik jejich členů je však dovede až téměř k cíli jejich cesty, ke kmeni Kekunan. Ti oplývají dovedností v jízdě na koni i skvělým pohybem v plovoucích horách. Zároveň vlastní poslední ze symbolů – helmu, a právě oni nejlépe znají místo, kde se Toruk skrývá. Solidarita všech kmenů pro záchranu života zvítězí a trio hrdinů tak získává všech pět symbolů a zároveň pomoc při nalezení Toruka. Ralu jako vyvolený je ale zraněn a přenechá tak místo Entuovi, který se tak stává prvním Toruk Makto – tím, kdo dokáže nasednout na hřbet Toruka a ovládnout jeho let. Vize šamanky se ale naplňuje a sopka vybuchne. Všechny kmeny se spojí, aby protrhli hráz s vodou a neštěstí zažehnali. Voda ale nestačí a láva se dostane až k Eywě. Entu na hřbetu Toruka přispěchá na pomoc, když už se zdá téměř vše ztraceno. Čistá duše nakonec svůj lid Na´vi přeci jen zachrání. Tím šťastně končí příběh Entua (Raymond O´Neill), prvního Toruk Makto, o který se s námi podělil.

Co se týká scény a vizuální složky celé show (autorů - ), bylo až neskutečné, jak se jim podařilo do arény vměstnat celou nádhernou fantazijní zemi Pandoru včetně mnoha mystických tvorů od Viperwolves, Direhorses, přes Austrapedes nebo Turtapedes, až po bajného Toruka. Opravdu jsem měla chvíli pocit, že jsem se ocitla na úplně jiné planetě. Velkoleposti show a jejímu znázornění tedy není co vytknout. Nic většího a výraznějšího jsem dosud neviděla. Obrovská a multifunkční scéna se měnila jako mávnutím kouzelného proutku a dokázala nabídnout všemožná nádherná prostředí jako ve filmu. Iluze se zdála být naprosto reálná a živá, což mne zaujalo mnohem více, než celý film. Krásná hudba i zpěv šamanky s hlasem Priscilie Le Foll pak vše jen doplnily jako pověstná třešnička na dortu. Masky i kostýmy se jim také velmi povedly, a to včetně kreativního odlišení jednotlivých kmenů i ztvárnění mnoha mystických zvířat. Akrobati si navíc celkem bez problémů při svých číslech poradili i s nezbytným ocasem, který se jim zdál být docela na obtíž. Naprosto zřetelné prvky a motiv filmu zde však poněkud zastínily složku cirkusu, která právě prostřednictvím až dechberoucích akrobatických čísel dává Cirque de Soleil jiný rozměr, a kterou na něm právě nejvíc obdivuji. I když zde předvedli mnoho nápaditých i náročných čísel, chyběla mi zde ta, která jsem byla zvyklá vídat v záznamech jiných jejich představení. Každopádně i zde předvedly naprosto originální kousky, až si tak říkám, kam na ně pořád chodí. Na Avatarovi mne nejvíce oslovilo poselství, které film přinesl a které je i zde hlavním motivem. Nádherná a pulzující příroda s životadárnou silou, která je zde pro každého a rozhodně stojí za záchranu. Stejně tak bychom si i my měli vážit naší planety a všech jejích krás a pokladů. I zde máme naprosto jedinečný a neuvěřitelný ekosystém, který je také zranitelný. Rozhodně to celé byl zážitek, na který se jen tak nezapomíná.

Moje hodnocení: 92 %

Pandora

Entu, Tsyal a Ralu

kmen Anurai

kmen Tipani

kmen Kekunan a Toruk

Eywa