Divadlo a já: "Hlava v písku" - host Krušnohorského divadla

(Patrik Hartl)

"Komedie o milostném příběhu, který dojal celé Maďarsko." (světová premiéra 18. září 2013)

Právě premiérou této hry zahájilo Studio DVA svůj provoz na nové scéně v budově Paláce Fénix nacházejícího se v horní části Václavského náměstí v nově upravených prostorách bývalého kina Blaník. Po jedenácti letech hostování na různých pražských scénách tak mohou konečně divákům nabídnout i svou stálou domovskou scénu. Autor i režisér Patrik Hartl napsal tuto komedii přímo na tělo Ivaně Chýlkové i Janu Potměšilovi, kteří se tak spolu na jevišti sešli poprvé. K námětu hry ho inspiroval případ šesti maďarských neplatičů, které vyděračský gang před několika lety zahrabal po krk do kukuřičného pole nedaleko Budapešti. To pak také zakomponoval do neuvěřitelného milostného příběhu požitkářského hudebního producenta a jeho ženy plného neustálého lezení si na nervy, střílení, útěků, ale především bezmezné lásky. Byla jsem zvědavá na zpracování této kombinace, ale především na kvalitní herecké obsazení. Zajela jsem si tedy 20. května 2016 do Teplic, kde s ní soubor hostoval.

Z večírku se právě potácí podnapilá Enike (Ivana Chýlková), která se navíc zlobí na svého muže Ištvána (Jan Potměšil), hudebního producenta, který se až příliš věnoval jiné ženě. Nakonec po chvíli usmiřování ji odveze domu. Tou dobou se také v televizi stále množí zprávy o vraždách či zastrašování významných podnikatelů. Balíček odřezaných rukou jeho přítele dojde i na Ištvánovu adresu. Jeho však někteří považují spíše za mafiánského bosse. Proto před zásahem policie Enike svěří, kde má vyzvednout ukryté milióny. To také udělá a následně ho v koupelně konfrontuje s nálezem zbraně, která byla uložená u peněz. Když poté vyjde najevo, že se v koši na prádlo ukrývá jeho nová milenka, nadějná zpěvačka Tara (Jana Stryková), musí ji Ištván zastřelit, aby nemluvila. Enike však postřelí i jeho, čímž ho dostane na kolečkové křeslo. Oba musí opustit Maďarsko a ukrývají se v zahraničí v karavanu u moře. Jako vzorná a milující manželka se o něj poctivě stará, ale jak jde o peníze, má každý o nakládání s nimi jinou představu. Zatímco ona si za část z nich pořídila byteček ve městě a užívá si i nákupů, on si je hodlá užít v nějakém kasinu, což se mu zrovna moc nevyplatí. O peníze přijde a navíc skončí v kukuřičném poli zahrabaný až po krk v písku, kde ho Enike nalezne. Chvíli ho tam nechá potrápit, ale nakonec ho po slibu, že se policii udá, zachrání. Tím se dostává do vězení, odkud plánuje útěk právě v den, kdy ho Enike navštíví, aby mu oznámila, že se s ním chce rozvést a vdát se za jiného. Nakonec mu ale pomůže, když paralyzérem odstraní dozorce (Jakub Vindiš), a opět se dají dohromady. Jako bezdomovci žijí mezi odpadky a právě se v nově "zrekonstruované" popelnici chystají oslavit vánoce. Smrt milenců sešrotovaných v lisu popelářského vozu na Štědrý den se stane ve zprávách senzací. Jejich láska však trvá až za hrob. Nemůže je rozdělit ani peklo nebo ráj.

Jako příběh ze života to bylo velmi "přitažené za vlasy" a značně nereálné - nekonečná láska z prostředí mafiánských praktik, vražd a útěku z vězení, ale jako námět pro divadlo laděný více do komických poloh sliboval vtipnou zábavu. O tu se měly postarat hlavně výtečně obsazení herci v popředí s Ivanou Chýlkovou, která to výborně rozehrála hlavně v první části. Její opilecký výstup na začátku a následně konfrontace v koupelně patřili k nejlepším momentům. I když to nepovažuji za nějak zvlášť skvělou inscenaci, ona se se svou rolí popasovala velmi dobře. Partnera jí tentokrát dělal Jan Potměšil, kterému roli vyloženě ušili na tělo hlavně tím, jak dokázali jeho skutečný handicap zakomponovat do scény i do příběhu. Coby drsný mafián a mačo na mě ale nepůsobil příliš uvěřitelně. Spíš mi k němu seděl ten zkrotlý Ištván v závěru. Velmi dobře se tvůrci (scéna: Adam Pitra, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Marko Ivanović, režie: Patrik Hartl, a další) vypořádali i s vyplněním jednotlivých intermezz, které měly především posloužit k náročnější úpravě scény. Během nich se hned v několika "přitroublých" postavách představila výborná Jana Stryková, které mi bylo zpočátku trochu líto, jaké "štěky" ve hře dostala, ale s postupem času jsem její pitvoření pochopila a ocenila. S trochou nadsázky i s pomocí podobně zvolených kostýmů přesně vystihla formát současné bulvární zábavy, která je stejně laciná i křečovitá. Navíc těmito svižnějšími předěly posouvala děj vždy o krůček dál. Nicméně nasazení z první části v té druhé nějak stagnovalo. Bylo to snad poprvé, kdy se mi více líbila první část. Druhá už mi přišla zbytečně zdlouhavá a ten závěr takový nastavovaný. Nicméně bych ale ocenila navrženou scénu, kde se nejvíc povedla právě hlava v písku nebo vana s polystyrenem místo vody, a také propracované a vhodně zvolené kostýmy. Celkově tedy hodnotím inscenaci za lehce nadprůměrnou. Možná kdyby se ten příběh i dialogy ještě trochu propracovaly...
Moje hodnocení: 64 %