Divadlo a já: "Slyšel jsem sovu zavolat své jméno"

(Margaret Craven)

„Inscenace podle světového bestselleru kanadské spisovatelky o střetu dvou odlišných kultur.“ (premiéra 23. září 2022)

Od mé poslední říjnové návštěvy v Divadle U Hasičů, kam jsme si zajeli tentokrát na finského Stand Up komika, který si říká ISMO (celým jménem Ismo Mikael Leikola), již uplynula pěkná řádka měsíců. Teď už tu máme 18. února 2024 a opět míříme do Prahy. Naším hlavním cílem zde bylo Vršovické divadlo MANA, které teprve až od roku 2014 navázalo na tradici předešlého Jiráskova divadla. To zde fungovalo v letech 1931-1965 a poté už spíše jen chátralo. Jeho divadelní sál se dost netypicky nachází ve spodní části budovy husitského kostela, jenž je pojat formou tzv. individualistické moderny. Na tuto roční dobu byl opravdu nezvykle teplý a nádherně slunečný den. U muzea už dokonce začaly kvést jarní kytičky. A jelikož jsme měli dostatek času, využili jsme ho ještě předtím k návštěvě parku Grébovka a Havlíčkových sadů s Grotou (umělá jeskyně). Po sklence dobrého vína v nedaleké vinárně a občerstvení v café Mana jsem vůbec poprvé mohla vstoupit i do tohoto divadelního sálu, kde jsem si připadala jako bych se opravdu vrátila do téměř staleté minulosti. Nicméně jsem za tuto příležitost byla ráda. Využila jsem totiž svého dárkového poukazu, který na mne čekal pod stromečkem, a vybrala si tuto hru s opravdu dlouhým a poetickým názvem, jehož hlavním tématem je střed dvou rozdílných kultur. Její předlohou se stal román Margaret Cravenové, který poprvé vyšel v Kanadě roku 1967. Poté, co se ho v roce 1973 ujalo americké nakladatelství se však kniha stala velice populární, a dokonce se umístila na seznamu nejlepších prodejců The New York Times. Prodalo se jí několik miliónů výtisků. Na zdejším jevišti měla svou českou premiéru, kterou v Maně zároveň zahajovali předešlou sezónu. A já s ní zahájila letošní divadelní rok.

Nedávno dostudovaný a čerstvě vysvěcený mladý kněz Marek (Aleš Petráš) byl právě vyslán biskupem na svou první misi do zapadlé indiánské vesnice kmene Kwakiutl, v níž převážně žije několik zbývajících potomků původních indiánů. Život zde je poměrně drsný, a i cesta k jeho obyvatelům zdá se dosti klikatá. Na ostrov se lze dostat pouze lodí, takže jeho první setkání bylo s místním lodníkem, rybářem a lovcem Jimem (Ondřej Černý). Zprvu se zde seznamuje s místními poměry, tradicemi i prostředím, kde vystřídal svého předchůdce Kaleba (hlas ze záznamu: Milan Kačmarčík), který mu zanechal dopis ve špinavé sutaně a od nějž získává několik dobrých rad. Postupně se však učí více otevřít svou mysl i své srdce a získává si tak důvěru místních. Nápomocná se mu snaží být i žena z fary Marta (Jitka Smutná), jejíž jednou z nejoblíbenějších ingrediencí do jídla je tuřín. Postupně si ke všem nachází svou cestu a oni se mu více svěřují. Od Jima se třeba dozvídá, že až dostaví dům, rád by si vzal těhotnou Quitah (Viktória Pejková). Jsou totiž jedněmi z posledních mladých na ostrově a ve vesnici. Chtějí ale navštěvovat i město, aby až definitivně zanikne vesnice a jejich kmen, měli možnost volby a nežít jenom život „za zdí“. Ona je však zasnoubená s Gordonem (Václav Hanzl), se kterým čeká dítě. Jeho matka zemřela při porodu jeho malé sestry, o kterou se spolu s dalšími sourozenci měli postarat ostatní, zatímco on chtěl splnit její přání, aby odjel studovat do města. Vzal si sebou i Quitah, pro kterou tento život nebyl, a tak se brzy vrátila, přičemž s ním byla těhotná. Uvědomovala si však, že on tam bude chtít zůstat, neboť byl víc a víc „bílý“, a že si najde bílou ženu, zatímco ona se cítí lépe zde. Její sestra Ellie rovněž odešla s bílým mužem a už se nevrátila. Spolu s ní ten muž odvezl i jejich tradiční obřadní masku, jejíž cena byla kolem 3000 dollarů, ale Gordon ji nechtěl prodat za žádnou cenu. Celá rodina poté byla za trest vyhoštěna na „ostrov mrtvých“, neboť si mysleli, že Ellie o tom věděla. Marek slíbil, že se ji ve Vancouveru pokusí najít, ale přivezl jen špatnou zprávu a nepravou masku. Po rybolovu, pronásledování medvědicí i lovu na medvěda vyrazil s mladými do města. Po návratu zpět slyšel sovu zavolat své jméno a věděl, že ta nosí smrt. Marta mu to nechtěla říkat, ale věděli to. Všichni si ho velmi oblíbili a náčelník Petr (Petr Klimeš) chtěl, aby na jeho duši, která se v noci smrti vrací v podobě černého havrana nebo motýla (či můry), někdo čekal. Své náčelnické „žezlo“ se pak rozhodl předat Jimovi.

Musím říct, že mě tato inscenace (autorů - překlad románu: Jiří Sirotek; dramaturgie: Věra Mašková; scéna: Michal Syrový; kostýmy: Tomáš Kypta; hudba: Peter Gábor ml.; režie: Peter Gábor, a další) a hlavně celý silně působivý příběh velmi zaujal. Byl zasazený do 60. let 20. století a pojednával především o hledání štěstí, o svobodě a bohužel i postupném zániku jedné starší indiánské civilizace ve prospěch té novější. Okamžitě mě do sebe i celé své atmosféry vtáhl. Vnímala jsem jednotlivé osudy místních i jak těžké musí být vyrovnat se s odchody svých dětí a pro ty zase vykročení do naprosto odlišného světa, který je ještě tak úplně nepřijal. Zároveň si ale všichni uvědomují, že je to nevyhnutelné. Do takového prostředí pak rovněž přichází někdo cizí, jehož hlavním posláním je víra v boha a pomoc bližnímu svému, který se až tady učí, jak otevřít své srdce a stát se součástí zdejší komunity. Ačkoliv zde bylo obsazeno jen šest postav, o mnoho dalších se mluvilo a rovněž tak dokreslovaly některé z osudů místních obyvatel. Hodně tomu pomohly velmi dobré výkony všech. Nejvíce mne ale zaujal Aleš Petráš, kterému role, která byla centrem všeho dění, hezky sedla. Příjemným zpestřením zde byla Jitka Smutná, která svou Martu hrála velmi citlivě i lehce zábavně. Ráda jsem zde také viděla bývalého „ústeckého činoheráka“ Vaška Hanzla. Nicméně do role indiána mi asi nejvíce sedl Petr Klimeš. Mám ráda silné příběhy a témata k zamyšlení, čehož zde rozhodně bylo dostatek. Pokud se to pak navíc spojí s dobrými výkony a správně vykreslenou atmosférou, odnáším si z představení skvělý zážitek. Tento večer v divadle MANA tedy ve mně zanechal opravdu silný dojem a jsem ráda, že jsem si k návštěvě vybrala právě tuto poetickou inscenaci.

Moje hodnocení: 75 %