Divadlo a já: "Tady je všechno ještě možné"

(Gianna Molinari)

„Když v noci ležím v posteli a dívám se do stropu, pokouším se rozeznávat důležité od nedůležitého. Co je důležité? Stín ptáka kroužící po podlaze haly nebo samotný pták? Co se mnou udělá život v hale? Je třeba prozkoumat nové prostředí.“ (premiéra 22. dubna 2022)

Pozdě, ale přece. Tuto hru jsem viděla až při jejím posledním uvedení. Derniéra se konala 16. května 2023. Hostující režisér Ivan Buraj, který je rovněž od roku 2015 uměleckým šéfem v brněnském HaDivadle, si ke své divadelní adaptaci vybral úspěšný a ceněný debut současné švýcarské autorky Gianny Molinari, který vyšel v roce 2018 v berlínském vydavatelství Aufbau Verlag. Ta za něj následně získala řadu významných ocenění – například cenu 3sat v rámci literární soutěže Ingeborg Bachmannové v Klagenfurtu, švýcarskou cenu Cenu Roberta Walsera za nejlepší prozaický debut nebo stipendijní Cenu Clemense Brentana. Nejsilnějšími motivy v tomto díle je motiv hranic, poznávání něčeho nového, a také otázky prostoru i práva na existenci. Sám režisér svůj výběr vysvětluje takto: „Ten text mě zaujal hlavně proto, že žádné divadlo se neděje v bezčasí, ale vždy v nějakých konkrétních podmínkách a kontextech. Připadá mi fajn synergie toho, za jakých životních okolností člověk dělá divadlo a tento projekt chápu jako svůj osobní výsadek jinam, k jinakosti, která je pro mě důležitá.“ A doplňuje, že: „Ta inscenace – nebo ten text – je hodně o prozkoumávání hranic. Myslím si, že některé hranice vedou k nějaké formě entropie nebo zaslepenosti. Ale jiné hranice jsou důležité k tomu, aby bylo možné vytvářet nějakou formu diference, která může obohacovat, nebo tvořit hodnoty.“

Ocitáme se ve výrobní hale krachující firmy na kancelářské potřeby. Nachází se kdesi na periferii, kam se mladá žena (Andrea Uhlík Berecková) po studiích rozhodla z města přestěhovat a kde se nedávno nechala zaměstnat jako noční hlídačka. Přijímací pohovor s jejím šéfem (Lukáš Černoch) probíhal v místní kantýně, kde se ještě čas od času potkává s několika zbývajícími zaměstnanci jako s Losem (Marta Vítů, Jaroslav Achab Haidler) nebo kuchařem (Matúš Bukovčan). Náplní její práce je sledování monitorů, kde se střídá se svým kolegou Clemensem (Jan Hušek), a také hlídání celého areálu továrny, i před vlkem. Údajně v něm byl již několikrát spatřen, což ji velmi zaujme a stane se její motivací i smyslem jejího konání. V opuštěné části haly se celkem slušně zabydlí a přespává zde. Vždy si také najde chvilku, aby si všechny své nové postřehy, vjemy i hesla doplnila do svého deníku – Všeobecného univerzálního lexikonu. Ráda vše pozoruje, zkouší, shromažďuje, třídí a definuje. Objevuje tak svět a o všem si chce udělat vlastní představu. Kromě vlka ji zaujme i příběh o muži, který spadl z nebe, a jehož tělo bylo nalezeno nedaleko plotu. Co se mu vlastně stalo? A je zdejší prostor ohraničený plotem, který je na několika místech poškozený, vůbec bezpečný?

Musím říct, že tato inscenace (překlad knihy: Marta Eich, dramaturgie: Tereza Marečková, výprava: Katarína Hládeková, hudba: Matúš Kobolka, režie: Ivan Buraj, a další) se celkem vymyká tomu, co jsem zatím viděla. Především díky jejímu velmi pomalému tempu a převaze technologií jsem měla trochu problém s udržením pozornosti. Není to úplně můj šálek kávy. I pro herce je jistě docela náročné hrát v jakémsi zpomaleném módu s velice rozvláčnými pohyby a dialogy. Vše totiž navíc doplňoval i zvolený styl jazyka využívající strohé věty pronášené bez výraznějších emocí. Poprali se s tím ale dobře. Mnohem více než na jevišti se toho však děje v hlavě a ve vnitřním světě hlavní postavy, kterou zde opravdu dobře ztvárnila Andrea Uhlík Berecková. Spolu s ní tu pak mají podstatnou roli i technologie, které nás v dnešní době bohužel obklopují na každém kroku. Neustále jsme v hledáčku nějakých kamer a bez mobilů či počítačů si už většina lidí civilizovaného světa ani neumí svůj život představit. Jak osvobozující ale bývá se od nich vzdálit a navázat opět více osobnější kontakt. Právě o tento kontrast se zde pokusili velmi netradičním pozváním diváků k venkovnímu ohni a možností přímého kontaktu s herci. A jak to bylo s tím vlkem? Byl strach z něj opodstatněný nebo jenom imaginární představou? Za mne to byla asi nejpůsobivější scéna představení. A líbily se mi tam i nějaké myšlenky. Téma osobního prožitku, prozkoumávání nového, vlastní pozorování i zkoušení neznámého na vlastní kůži je mi velmi blízké. Všechno je možné, ale když to nezkusíme, tak se to nedozvíme.

Moje hodnocení: 54 %