Divadlo a já: "My Fair Lady" - Severočeské divadlo opery a baletu

(Frederick Loewe, Alan Jay Lerner)

„Slavný americký muzikál o proměně umouněné a prostořeké prodavačky květin v noblesní dámu.“ (premiéra 14. října 2022)

Cesta tohoto muzikálu, ke kterému napsal libreto Alan Jay Lerner a hudbu složil Frederick Loewe, nebyla až tak jednoduchá, jak by se mohla zdát. Původní inspirací pro něj se stala hra „Pygmalion“, kterou napsal G. B. Shaw již v roce 1912. Až do své smrti v roce 1950 však odmítal její přepis na muzikál, po zklamání ze zhudebnění jeho satiry „Čokoládový hrdina“. V úspěšné hudební zpracování tohoto příběhu ale věřil americký podnikatel Gabriel Pascal, který ve 30. letech Pygmalion zfilmoval a po smrti Shawa na něj zakoupil autorská práva. Začal oslovovat skladatele a textaře, nicméně všichni ho odmítli. Jeho muzikálové podoby se tedy už nedočkal. Až dva roky po jeho smrti (tedy v roce 1956) se k tomuto nápadu výše zmínění autoři, kteří rovněž předtím odmítli, vrátili a našli ideální způsob, jak původní námět zpracovat. Premiéra 15. března 1956 pak předčila veškerá očekávání a muzikál se stal jedním z nejúspěšnějších po celém světě. Jen v New Yorku se hrál déle než cokoli předtím, celkem 2717krát a v Londýně 2281krát. U nás ho ve výborném překladu Oty Ornesta poprvé nastudovali v Hudebním divadle Karlín v roce 1964. Do Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem se v roce 2022 vrátil po 12 letech od jeho posledního uvedení, a tentokrát v režii Filipa Nuckollse. Ten působil mnoho let i v ústeckém Činoherním studiu jako režisér a umělecký šéf. Toto je však jeho první zkušenost s muzikálem. Ke spolupráci na výtvarné složce (scéna a kostýmy) si opět přizval svého věrného kolegu, kterým je jako obvykle Jan C. Löbl. Jan Veselý se pak postaral o choreografii, stejně jako v jeho posledním režijním kousku pro ČS „Mluviti pravdu“. Já se na představení, jehož název mohl původně znít „My Fair Liza“, zašla podívat 20. června 2023. A i pro mě to byla první zkušenost s tímto muzikálem.

Mladou a velmi prostořekou květinářku Elizu Doolittlovou (Jakuba Šéniglová), se kterou se náhodou potkal v Covent Garden, si jako svůj profesní objekt zájmu vyhlédl profesor Henry Higgins (Tomáš Christian Brázda). Jeho vědním oborem je totiž fonetika a on se tak se svým přítelem plukovníkem Pickeringem (Petr Matuszek) vsadí, že z této dívky z nižší vrstvy společnosti žijící v chudinské čtvrti spolu s jejím otcem Alfredem Doolittlem (Ctirad Götz), udělá šarmantní a kultivovanou dámu. Chce to navíc udělat tak, aby nikdo z vyšších kruhů nepoznal, že ona sama z nich skutečně nepochází. Na nějaký čas si ji tedy nastěhuje k sobě, aby ji zde mohl naučit správné výslovnosti, etiketě i slušnému vystupování. Spolu s ním na ni dohlíží i jeho služebná, přísná i laskavá paní Pearcová (Hana Koubová). Po nějakém čase si pro ni připraví první zkoušku na návštěvě u své matky (Jarmila Baxová). Zde se rovněž potkává s paní Eynsford-Hillovou (Valeryia Vaygant) a jejím synem Freddym (Petr Lüftner), kterému ihned učaruje. Co původně začalo jen jako pouhý experiment a sázka, se stalo realitou. Eliza se proměnila v okouzlující dívku, která byla skutečnou ozdobou plesu a svým šarmem zaujala všechny přítomné, včetně profesora Zoltána Karpathyho (Vladimír Štěpka), i lorda Boxingtona (Serguei Nikitine) s jeho lady (Ivana Stejskalová). Její krásy a půvabu si všiml i transylvánský princ (Roberts Skujenieks), který si s ní chtěl hned zatančit. V této noblesní společnosti již působí zcela přirozeně, neboť drahokamem už někde uvnitř byla. Profesor Higgins jí jenom pomohl odstranit ty „nánosy“ a vše vyleštit. Sám si také uvědomil, že ona není jenom jeho „projektem“, ale sebevědomou ženou a že i on si k ní vybudoval hlubší cit. Dokázala o své místo ve světě statečně zabojovat a získala tak více svobody. Nyní může jít za hlasem svého srdce.

V dalších rolích - ceremoniář na velvyslanectví (Radek Konař), majitel výčepu (Nikolaj Vaygant), princezna Sofe (Ikonija Pelemiš), sloužící (Anna Zimina, Ivana Azubuike, Pavla Vojtková, Pavel Machát, Otakar Hájek), prodavači (Radek Konař, Otakar Hájek, Pavel Machát), Kuba (Celestýn Čapka), Harry (Luboš Wagner) a květinářka (Věra Tartárková).

Bohužel musím přiznat, že ve mně tento muzikál (autorů – překlad: Ota Ornest, výprava: Jan C. Löbl, choreografie: Jan Veselý, dirigent: Milan Kaňák, režie: Filip Nuckolls, sbormistr: Jan Snítil, asistent režie: Tomáš Christian Brázda, a další) žádný hlubší dojem nezanechal – ani po vizuální stránce, ale ani po té hudební. U představitelky hlavní role Jakuby Šéniglové mi docela vadil její přízvuk, který se k Líze obzvláště v druhé části vůbec nehodil. Tomáš Christian Brázda mě ve své roli arogantního a pedantského Higginse taky příliš nepřesvědčil a přítomnost Ctirada Götze byla sice příjemná, ale jeho „tanec a zpěv“ jsou pro muzikál značně nedostačující. Ani ta dějová linka mi příliš neutkvěla v paměti. Zatímco kostýmy byly zdařilé a bylo jich opravdu dost, scéna mne už tolik nezaujala. Pracovala spíše jen s náznaky a přišla mi taková prázdnější. I když zde zaznělo mnohem více známých melodií a písní, silnější dojem jsem si určitě odnesla z předešlé operetky „Mam´zelle Nitouche“, kterou jsem zde navštívila v březnu.

Moje hodnocení: 45 %