Divadlo a já: "Snímek 51" - host Činoherního studia

(Anna Ziegler)

„Portrét britské vědkyně Rosalind Franklinové a její často přehlížené role při objevu dvojité struktury šroubovice DNA.“ (premiéra 12. března 2018)

Hned následující večer po předešlém divadelním zážitku mě 12. prosince 2019 čekal další. Tentokrát přijel do ČS hostovat pražský Divadelní spolek Kašpar s inscenací z vědeckého prostředí, jehož hlavní hrdinkou se stala britská biofyzička, chemička a bioložka Rosalind Franklinová (1920-1958). Nejenomže tato tvrdohlavá a cílevědomá žena musela bojovat o své místo na poli, kterému dominovali muži, navíc na rozdíl od nich učinila svou pílí a houževnatostí skutečný objev. Bohužel ale byla její role objevitelky dvojité struktury šroubovice DNA často přehlížená a odměnu za něj v podobě Nobelovy ceny obdrželi její konkurenti Crick, Watson a Wilkins. Navíc za svůj výzkum zaplatila životem, neboť díky častému ozařování podlehla ve 37 letech rakovině vaječníků. Po dvou amerických uvedeních se tato hra dočkala opravdového úspěchu v londýnském West Endu, kde ji v hlavní roli proslavila Nicole Kidmanová. Kromě osobního pohnutého osudu hlavní hrdinky zde svou hrou autorka Anna Ziegler poukazuje i na nelehkou cestu vědkyň k uznání a přijetí do nejvyšších vědeckých kruhů. Režijně se pod tuto inscenaci podepsal dlouholetý režisér ČS Filip Nuckolls.

Rosalind Franklinová (Eva Elsnerová) se právě vrátila z výzkumného střediska v Paříži, kde si osvojovala rentgenovou krystalografii (snímání rentgenových obrazů atomů či molekul vytvářejících krystaly) zpátky do Británie, aby zde mohla nastoupit na prestižní londýnské pracoviště v King´s College k doktoru Maurici Wilkinsovi (Lukáš Jůza). Nehodlá však být jeho pouhou asistentkou či pomocnicí jako Ray Gosling (Jan Zadražil), a tak si prosadí vlastní samostatnost i nástroje pro pokračování ve svém vlastním výzkumu. Začíná velice intenzivně pracovat na pořizování a zdokonalování snímků struktury DNA. Ve své práci je tvrdá a neústupná. Neplatí na ni ani snaha o galantní přístup jejich kolegů. Kromě jednoho amerického obdivovatele Dona Caspara (Daniel Ondráček), který ji žádá o nějaké snímky pro svou doktorandskou práci, se o výsledky její práce velice zajímají i její bádající konkurenti James Watson (Matouš Ruml) a Francis Crick (Marek Němec). Cítí, že jsou blízko velikému objevu a svou soutěživost v honbě za ním nijak neskrývají. Neustále pracují na modelu šroubovice DNA, aby ho tak mohli co nejdříve ukázat světu. Zásadní průlom v Rosalindině experimentování však přinese až snímek 51, který zachycuje dvojitou strukturu oné šroubovice. Wilkins však značně neprozřetelně nabídne tento důležitý snímek ze své laboratoře k nahlédnutí Watsonovi s Crickem, kteří z něj vyvodí důležitý závěr, aniž by přiznali autorství Rosalindě. Ta svůj veledůležitý výzkum v oblasti genetiky bohužel nedotáhla do zdárného konce. Navíc ve svých 37 letech podléhá rakovině vaječníků, k čemuž značnou měrou přispělo i časté ozařování během pořizování mnoha snímků. Své práci obětovala vše, včetně svého života. Čtyři roky po její smrti v roce 1962 získali Francis Crick, James Watson a jejich kolega Maurice Wilkinson Nobelovu cenu za chemii se „svým“ objevem dvoušroubovicové struktury DNA.

Škoda, že nelze toto ocenění udělovat in memoriam, neboť tato žena by si ho určitě zasloužila. Dala světu obrovský objev, ze kterého se po mnoho let čerpalo i v dalších výzkumech a stal se významným v mnoha oblastech našeho života. Alespoň jsou po ní pojmenovány některé ceny, granty, laboratoře či dokonce jeden asteroid. Jsem tedy ráda, že její jméno z historie úplně nezmizelo a že jsem ji alespoň touto formou mohla poznat. Má mé uznání, stejně jako její představitelka, která předvedla skvělý výkon, a to po celou dobu téměř dvou hodin neopustila jeviště. I když jsem bohužel Rosalind neznala, působil na mne projev Evy Elsnerové velice autenticky a pravdivě. Představila ji jako ženu, která ačkoliv navenek působí velmi tvrdě, chladně a neústupně, skrývá uvnitř citlivost a jemnost ženy, která by chtěla dosáhnout uznání ve vědeckém světě mužů, ale také zároveň jisté obavy a nejistoty, které jí bránily v jejím sebeprosazení. Je typické, že opravdoví géniové svou genialitu často podceňují nebo si ji vůbec neuvědomují. Chyběl jí poslední krůček, který ji před nosem vyfoukli jiní. Jejím protipólem pak byla hned pětice mužů – vědců – odlišných charakterů. Zatímco ona na nějakou soutěživost ani nepomyslela, Watson a Crick v podání herců Matouše Rumla a Marka Němce si nebraly servítky a svou soupeřivost si až klukovsky užívali. Na mě už byli ale až moc uchechtaní, dětinští a takoví nepřirození. Trochu záhadnou figurkou se mi zdál Maurice Wilkins v podání Lukáše Jůzy. Neumím říct, jestli to byl šovinista, který nechce přijmout ženu za svou kolegyni, nebo skrytý romantik, který chodí do divadla na Shakespearovu Zimní pohádku a své kolegyni nosí belgické pralinky, aby ji následně podrazil a objev z vlastní laboratoře věnoval své konkurenci. Líbila se mi vhodně navržená scéna zapadlé a špinavé laboratoře a zajímavé bylo i režijní provedení s takovým forbínovským přístupem. Zatímco vědkyně ve své laboratoři bádá, muži vpředu se sklenkou šampaňského v ruce komentují její ženskost a objasňují jisté momenty z jejího života. Největší dojem ale ve mně zanechal výkon Evy Elsnerové, ač na gesta i tempo poměrně skromný. Především díky ní to bylo krásné, lyrické, až dojemné představení. Děkuji za zážitek a seznámení s příběhem Rosalind Franklinové.
Moje hodnocení: 83 %