Divadlo a já: "Poručík z Inishmoru" - host Krušnohorského divadla

(Martin McDonagh)

„Černá satirická komedie v tarantinovském duchu.“ (premiéra 9. února 2017)

Tuto komedii, jejíž ústřední téma a otázka zní „Kdo zabil Prcíka Tomeše, miláčka největšího gangstera v zemi?“ si do svého repertoáru zařadilo Divadlo Verze. Původně v březnu 2014 vzniklo jako zájezdové divadlo, nyní ale rovněž má i svou domovskou scénu ve Vršovickém divadle Mana. U jeho zrodu stáli herci Linda Rybová, Jana Janěková ml., David Prachař, Igor Chmela a režisér Thomas Zielinski. Spolu s dalšími hereckými kolegy hrají především tzv. konverzačky, kterým sami říkají intelektuální bulvár (jako také např.: „Úča musí pryč“). V této hře si Martin McDonagh, jeden z nejúspěšnějších anglicky píšících autorů současnosti, vzal na mušku irské teroristy, z nichž si dělá srandu tím, že je vykresluje jako slaboduché primitivy s hlubokým citem pouze pro své čtyřnohé mazlíčky. Slovy Igora Chmely „je to taková sonda o nesmyslnosti terorismu, což je takové žhavé téma“. McDonaghovy hry se typicky vyznačují explicitně násilnými scénami, vulgarismy i černým humorem. Jeho prvotina „Kráska z Leenane“ dodnes zůstává jeho nejúspěšnější hrou. Získal za ni Cenu londýnských kritiků pro nejslibnějšího autora. Já ji viděla v nastudování Jihočeského divadla, ale také našeho Činoherního studia jako první část jeho tzv. Connemarská trilogie, po níž následovala „Lebka z Connemary“ a „Osiřelý západ“. Dále do jeho portfolia patří například Aranská trilogie – „Mrzák Inishmaanský“, „Poručík z Inishmoru“ a „Smrtka z Inisheeru“. „Mrzáka“ jsem viděla téměř před třinácti lety a dne 1. října 2019 jsem konečně shlédla i „Poručíka“. Bohužel se mi asi nikdy nepodaří tuto trilogii uzavřít dosud nedokončenou a neuvedenou „Smrtkou“. Nu, což. Každopádně jeho hry mají dost specifický náboj a díky poměrně násilným scénám nejsou úplně pro každého diváka.

Když Davey (Jan Dolanský) přinese do domu Donnyho (Igor Chmela) přejetého kocoura, ještě ani netuší, co vše tím vyvolá. Podle všeho se totiž zdá, že oním černým kocourem byl Prcík Tomeš, milovaný mazlíček Donnyho syna a zároveň nejobávanějšího teroristy v zemi Paidraca (Ladislav Hampl), který se rád vyžívá v sadismu a mučení lidí. Sice ho nepřijali do Irské republikánské armády, ale v její odštěpenecké frakci má dost výsadní postavení. Tentokrát se mu do rukou dostal i James (Alexandr Minajev). Jakmile se ale dozví, že se s Prcíkem něco děje, vydá se hned první lodí zpátky do Inishmoru. Jeho otec, a hlavně Davey, dostanou strach a snaží se vymyslet nějaký plán, aby se Paidrac nedozvěděl, co přesně se stalo. Davey přinese sestřina kocoura, kterého se pokusí nabarvit krémem na boty, aby ho mohl vydávat za Prcíka. V přístavu mezitím na jeho páníčka již netrpělivě čeká do terorismu a střílení zapálená Daveyho sestra Maired (Linda Rybová). Svou přesnou mušku si trénuje na místních kravách, kterým vzduchovkou vystřeluje oči. Když Paidrac zjistí, že je jeho kocour mrtvý, zabije bez mrknutí oka kocoura, kterého za něj chtěli vydávat, a to samé se chystá udělat i se svým otcem a Daveym. Jeho plán mu však překazí trojice z odštěpenecké frakce INLA, která na něj má spadeno. Netuší však, že i Paidrac má v záloze svého komplice a skvělého odstřelovače. S Maired to mezi nimi zajiskřilo a mohli se stát dobrými partnery. Ale co ten další mrtvý kocour a její mazlíček? Mrtvol zde leží už dost a je třeba je uklidit, ale nezbyla tu přeci jenom ještě nějaká živá kočka?

Drsné téma, avšak s přesahem, a zároveň s odlehčenou formou až do grotesky, to vše najdeme v této inscenaci (autorů – překlad: Milan Lukeš, výprava: Linda Rybová, hudba: Roman Zach, režie: Thomas Zielinski). Chce hlavně bavit, ale nechybí zde ani zmínky některých traumatických událostí moderních irských dějin. Dne 30. ledna 1972 se v severoirském Londonderry konala nepovolená demonstrace, při níž bylo zabito čtrnáct demonstrantů požadujících propuštění všech zatčených kvůli podezření z napojení na IRA. To vyvolalo násilnosti na obou stranách a také inspirovalo irskou kapelu U2 k hitu „Sunday, Bloody Sunday“. Další zmíněná událost se týkala atentátu na stínového ministra pro Severní Irsko Airey Neaveho, ale bylo tam zmíněno i jméno Olivera Cromwella, který v čele parlamentní armády krvavě potlačil irské protianglické povstání, nebo guildfordské čtyřky nespravedlivě odsouzené za bombové útoky v guildfordských barech. Naprosto úsporná scéna (tedy gauč a stolek) přesně vystihuje záměr i formát zájezdových představení. Zároveň jsou o to víc na očích výkony jednotlivých herců. V rámci úspory si dokonce někteří z nich střihli i dvě role. Všichni si ale skvěle poradili s náplní svých postav i nadsazeně bizarních situací. Pouze čeština působila Alexandru Minajevovi trochu problém. Místy mu nebylo příliš rozumět. Nejujetější se mi zdála být postava Maired v podání Lindy Rybové, která její zápal pro věc udržela od začátku až do konce. Ze všech chlapů na jevišti byla rozhodně největší drsňák :-) Oproti ní všichni ostatní ukázali své slabší chvilky. Snad nejdojemněji to ve svém monologu vyjádřil Ladislav Hampl, který coby obávaný terorista jihne při zmínce o svém nemocném kocourkovi a nejlepším příteli. Jan Dolanský a Igor Chmela představovali prosté občany města, kteří se shodou náhod ocitli v sevření několika zvrácených fanatiků a pouze chtěli z celé zapeklité situace co nejlépe vybruslit a přežít. I když se pro ně zdála situace docela vážná a život ohrožující, dostávali se v celé té absurdnosti do těch nejkomičtějších momentů. Jako by tím zvýrazňovali zvrácenost a bizarnost zla ostatních postav. Krvavá jatka na konci inscenace trochu odkazovala na styl Q. Tarantina a také na model bláznivého světa, kdy lidský život neznamená nic proti nesmyslným idejím. Jak hloupé důvody stačí k tomu, aby jeden člověk zabil druhého. Kdyby to tak bylo jen součástí hry, a ne běžného života. Kdy konečně ti hloupí takzvaní bojovníci za nějaké své hlubší přesvědčení a psychopati pochopí, že zabíjením druhých hodnota jejich života nijak nestoupne a jejich osobní komplexy a psychózy nezmizí?
Moje hodnocení: 62 %