Divadlo a já: "Stepní vlk" - Činoherní studio

(Hermann Hesse)

„Nostalgie je pocitem ztráty a přemístění, je však též milostným románkem s vlastní fantazií. Nebezpečí nostalgie je v tom, že má sklon k zaměňování skutečného domova s imaginárním.“ Svetlana Boym (premiéra 11. října 2019)

Přesně dva měsíce od první premiéry 48. sezóny tomu bylo dne 11. prosince 2019, kdy jsem se zašla podívat na další uvedení nové inscenace „Stepního vlka“. Ta volně navazuje na předcházející románové adaptace „Homo Faber“ a „Pornografie“. Zároveň také tuto trilogii významných středoevropských děl literatury (v ČS pod režijní taktovkou Davida Šiktance) završuje. Nelehké dramatizace tohoto mnohovrstevnatého románu o duševní rozervanosti hlavního hrdiny Harryho Hallera (se stejnými iniciálami jako má jeho autor a představujícího jeho alter ego) se zde ujal režisér David Šiktanc spolu s dramaturgem Karlem F. Tománkem. Podle jeho slov ho chtěli „komponovat jako audiovizuální dílo…jako neustálý dialog všech jevištních složek: slovní, výtvarné, herecké a v neposlední řadě i hudební“. Jak literární podklad, tak i otevřená struktura scénáře jim k tomu dávala dostatečný prostor. A tak si kultovní román z roku 1927 od budoucího držitele Nobelovy ceny za literaturu (v roce 1946) našel svou cestu na naše jeviště.

Harry Haller (Jan Plouhar) přijíždí do města a s paní bytnou (Marta Vítů) se domluví na pronájmu pokoje. Má ovšem své specifické požadavky. Touží po klidu a samotě a zároveň žádá, aby nebyl hlášen policii. Obzvláště tím je ale velice podezřelý jejímu synovci (Lukáš Černoch). Během dne si rád čte, ale zároveň se mu také vrací vzpomínky, obrazy z jeho minulosti. Objevuje se v nich hlavně jeho bývalá žena (Kristýna Podzimková j.h.), která se nakonec provdala za profesora (Jaroslav Achab Haidler). Jelikož se vrátil do města, dostalo se mu také pozvání k nim na návštěvu. Bohužel se ale s profesorem neshodnou ve svých názorech. Tomu se totiž nelíbí Harryho článek v novinách, který velmi zkritizuje. Harry sám se potýká s pocitem nemilovaného samotáře, který se vymyká z jakékoliv společnosti a svádí neustálé konflikty s morálkou a veřejným míněním. Ve své osobnosti navíc vnímá jakési dva protiklady – své dobré já a stepního vlka. Večery tak tráví po různých podnicích a lokálech, kde se utápí v alkoholu. V jednom z nich se setkává s prostitutkou Hermínou (Andrea Berecková), která v něm chce probudit vášeň a chuť do života. Chce ho naučit tančit, a tak mu doporučí kurtizánu Marii (Anna Fišerová). Zároveň se mu svěří, že v něm chce vzbudit lásku jen proto, aby ji zabil. Do hry se tak dostává i zvažování možnosti vraždy či sebevraždy. Hermína Harryho dovede až do Magického divadla „Jen pro pomatené“, kde ho seznámí s Pablem (Petr Uhlík). Společně vykouří spoustu cigaret a vypijí množství alkoholu. Nakonec Harry nachází Hermínu s Pablem po milování na zemi. Pomalu k ní přistoupí a splní její přání…

Otázkou hledání vlastního já, vlastní podstaty a existence, se zabývá mnoho lidí. To, že se v každém z nás může nacházet i několik naprosto odlišných „JÁ“, kterým někdy moc nerozumíme, vzbuzuje touhu všechny tyto naše části pochopit, přijmout a sjednotit. Problematikou jednoty, resp. rozpolcenosti, duše se tak zabývalo mnoho umělců i intelektuálů 20. století. Mezi ty přední jistě patří Sigmund Freud či Friedrich Nietzsche. I já se již delší dobu snažím objevit a poznat sebe sama, k čemuž vede mnoho různých cest. Navíc je celý ten proces sebepoznávání velice zajímavý, někdy náročný i bolestný, ale občas také velmi osvobozující a uvolňující. Tak, jak mne tedy téma „Pornografie“ vůbec neoslovilo, je to se „Stepním vlkem“ naopak. Mnoho rozdílných poloh v příběhu se zajímavou myšlenkou (tápání ve vlastní existenci) mne rozhodně navnadila k přečtení knihy, o které jsem kupodivu dosud zatím neslyšela. Není zrovna snadný úkol poprat se s duševní rozervaností hlavního hrdiny na divadle, a přesto si myslím, že se to zde (autorům – překlad: Vrastislav Slezák, divadelní adaptace: David Šiktanc a Karel F. Tománek, režie: David Šiktanc, dramaturgie: Karel F. Tománek, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Jana Hauskrechtová, hudba: Vladimír Franz, pohybová spolupráce: Eliška Vavříková, a další) velmi slušně podařilo. Díky zatmívačkám a poměrně rychlému střídání obrazů to místy působilo skoro jako až filmové střihy. Výtvarná složka inscenace (scéna i kostýmy) se opravdu povedla a až drásavě na nervy brnkající partitura Vladimíra Franze dodávala celé atmosféře na dramatičnosti. Chyběl tam ale odkaz na Harryho oblíbeného skladatele W. A. Mozarta, který pro něj byl velmi důležitý (tedy z toho, co jsem se o Stepním vlkovi dočetla). Z hereckých výkonů se mi vybavují spíše jednotlivé obrazy jako např.: úvodní scéna od servírování polévky až do příchodu Harryho, vzpomínkové sekvence, rej masek a závěrečný obraz milenců Hermíny a Pabla. Těžko se mi tedy hodnotí tyto minimalistické, nicméně propracované, výjevy a dialogy. Jako celek je ale tato vizualizace velice kompaktní. Určitě bych ale měla zmínit Honzu Plouhara, který ztvárnil ústřední postavu. Přišel mi však mnohem uvěřitelnější spíše jako Harry, než onen rozpolcený „stepní vlk“. Zajímavější postavou se mi zdála Hermína v podání Andrey Bereckové, neboť představovala jakousi druhou polovinu jeho osobnosti. Také bych chtěla ocenit rychlé převleky, se kterými se někteří museli poprat. Tato inscenace určitě patří k těm náročnějším a myslím, že není úplně pro každého, nicméně ji po divadelní stránce hodnotím jako velice zdařilou.
Moje hodnocení: 71 %