Divadlo a já: "Boj černocha se psy"

(Bernard-Marie Koltès)

„Hra o životě, o lásce a o whisky.“ (premiéra 2. prosince 2016)

Nový rok je tu, a tak si neodpustím trochu toho bilancování, neboť ten loňský se zrovna moc nevydařil. Začínal přitom docela slibně; pořídila jsem si novou zrcadlovku, zajela jsem si na Velikonoce do Karibiku, naordinovala jsem si delší volno před novým nástupem… Druhá polovina ale byla podstatně náročnější, čekala mne změna práce, a hlavně se objevily zdravotní problémy, které se obzvlášť ke konci roku hodně zkomplikovaly. V lednu se však situace stabilizovala, a tak jsem zase mohla vyrazit za kulturou. A čím jiným odstartovat v těchto chladných dnech než cestou za teplem? V ČS totiž 10. ledna 2017 „nainstalovali“ přímo na jeviště vyprahlou africkou poušť, která je součástí nově nastudované hry z pera Bernard-Marie Koltèse (1948-1989). Tento francouzský autor sice zemřel teprve ve svých 41 letech na AIDS, přesto se ale stačil zapsat mezí přední francouzské dramatiky. Hru pro soubor ČS upravil dramaturg Karel František Tománek, který již v letošní sezóně pro ústecký soubor ušil přímo na tělo text ve stylu tarantinovské gangsterky „Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“. Režie ústeckého nastudování se pak zhostil Martin Skočovský, jehož zatím nejúspěšnější inscenací v ČS jsou „My děti ze stanice ZOO“. Stejně jako tam i zde sám navrhl scénu. Navíc si ke spolupráci na tomto projektu přizval afrického herce, žijícího v Čechách Maxima Françoise Mededu, aby tak své inscenaci dodal na autentičnosti. Poprvé v historii tak Alburyho na českých jevištích hraje Afričan. Maxime se narodil v Beninu a vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd v Praze se specializací televizní sportovní komentátor. Tomuto oboru se však nevěnoval, neboť tíhl spíše k divadlu. Coby poloprofesionál si zahrál již na několika jevištích (např.: v Klicperově divadle v Hradci Králové, ve Studiu Hrdinů, v Divadle Bez hranic či Studiu Ypsilon), ale v ČS zatím poprvé.

Na staveništi v Africe došlo k nehodě, když pod koly nákladního auta zemřel jeden z domorodců. Jeho bratr Alboury (Maxime François Mededa j.h.), chce získat jeho tělo, aby mohli s rodinou provést tradiční pohřební obřady. Nepozorovaně se vydá do tábora a po vedoucím projektu Hornovi (Matúš Bukovčan) požaduje jeho vydání. Ten však neví, kde se tělo nachází, a tak mu nabízí finanční odškodnění. To však Alboury odmítá a trvá na svém. Přestože má Horn momentálně trochu jiné starosti, neboť očekává návštěvu Leony (Marta Vítů), kterou potkal v Paříži a pozval ji sem, pověří svého předáka Cala (Jan Plouhar), aby sehnal tělo zemřelého a mohli ho rodině vydat. Přitom se dozví, že to pouze jako nehoda mělo vypadat, neboť ho Cal nejdříve zastřelil, poté narafičil nehodu a později hodil do jímky s výkaly. I když se vydá splnit přání svého šéfa, tělo se mu nepodaří nalézt. Ačkoliv Leona primárně přijela za Hornem alias „Kozlíčkem“, nechá se unést kouzlem tohoto kontinentu. Velmi silně pociťuje jakési propojení a splynutí s místní kulturou, a navíc zde skutečně potkává svou lásku. Není jí však Horn, ale Alboury. Nicméně nakonec sama propadá šílenství a pořeže si obličej. Alboury neustále chodí do tábora a pozoruje „bílé“. Oni z něj zase pociťují jakýsi zvláštní strach a chtěli by se ho rovněž zbavit. Zatímco Horn na to jde s whisky, Cal sahá po zbrani. Při fyzické potyčce se ale obrací proti němu. Že by přeci jenom Afrika vyhrála na plné čáře?

Po rozpačité úvodní scéně „jezení banánu“, kterou jsem tedy moc nepochopila a klidně bych se bez ní obešla, mne do sebe příběh o střetu dvou civilizací (Afrika versus Evropa) začal vtahovat. Nepříliš náročně (na kulisy), ale efektně navrhl Martin Skočovský scénu, které dominovaly baterie reflektorů a větší větráky, které příhodně navozovaly atmosféru horkem spalující Afriky i pach potu a všudypřítomné whisky. Určitě skvělým krokem bylo obsazení rodilého Afričana Maxima François Mededy do role černocha Albouryho. Vše tak působilo autentičtěji, i když se herecky příliš neprojevil. Jeho výkon byl víceméně statický, ale černoch do Afriky prostě patří, takže tento tah chválím. Maxim se navíc překvapivě dobře vypořádal s náročnějším českým textem. Jan Plouhar si střihl roli výbušného, rasisticky zaměřeného Cala. Velmi mi svým výkonem, charakterem postavy i spáchaným činem připomínal roli Liama, kterou hrál v jiné inscenaci ČS s názvem „Sirotci“. Obě rozporuplné postavy, které spáchají hrůzný čin, ale hledají pro něj nějaké ospravedlnění, a navíc přitom chtějí působit, jako že to byla jen nehoda, ztvárnil skvěle. Úlohu představující jakýsi „utlačovatelský element“ s možností koupit si vše a každého svěřili do rukou Matúše Bukovčana. Jeho Horn působil klidným dojmem, jako by vždy byl nad věcí. Žije světským životem s dostatkem peněz i alkoholu a nechápe místní ritualitu a senzitivitu. Svou trochu citlivou složku osobnosti projeví akorát v momentě, kdy si do svého převážně osamělého života pozve ženu - Leonu. Oba protagonisté do prostředí dobře zapadli, zatímco právě postava Marty Vítů mi byla docela záhadou. Zpočátku naivní žena, která využila pozvání bohatého muže, aby posléze spočinula v náručí místního domorodce, a nakonec propadla šílenství, děj nikam neposouvala, spíše ho tak nějak narušovala. Z mého pohledu to celou hru (autorů – překlad: Kateřina Lukešová, úprava a dramaturgie: Karel František Tománek, kostýmy: Jitka Fleislebr, hudba: Ivan Acher, scéna a režie: Michal Skočovský, a další) docela degradovalo a zanechalo více otázek než odpovědí. Je to škoda, neboť zpočátku (až po tom banánu) se inscenace rozvíjela celkem slibně, a dokonce mne do prostředí slušně vtáhla. I přítomnost Leony sem zpočátku zapadala, ovšem jen krátce. Bohužel za mě tedy nakonec jen slabý průměr.

Moje hodnocení: 51 %