Divadlo a já: "Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách"

(Alan a Barbara Peasovi, Miroslav Hanuš)

„Hudební komedie vycházející z knih manželů Peasových, které zkoumají rozdíly mezi myšlením žen a mužů…“ (premiéra 19. března 2016)

Velmi „vydatný“ název jasně naznačuje, o co v této inscenaci asi půjde. Tématu rozdílů mezi muži a ženami se věnuje pěkná řádka her, knih, článků, filmů, apod. To, co obě pohlaví na tom druhém ve vztazích či manželství nejvíce rozčiluje, působí na jevišti spíše úsměvně, a nejednomu divákovi jsou tyto situace důvěrně známé. A tak určitě není na škodu dozvědět se o sobě zas o něco více a třeba to nakonec pochopit nebo se s tím alespoň smířit. Knihy manželů Peasových, v nichž zkoumají rozdíly mezi myšlením a vnímáním žen a mužů, se staly světovým bestsellerem. Autoři kvůli nim procestovali celý svět a nashromáždili nejnovější poznatky z oboru výzkumu mozku, evoluční biologie, psychologie a sociologie. Dnes tak předkládají čtenářům jakýsi ucelený soubor, který by měl spíše humornou formou vysvětlit existenci napětí a rozepří mezi příslušníky obou pohlaví, a navíc se také pokouší najít způsoby, jak se s nimi vypořádat. Jejich cílem se pak nechal inspirovat režisér Miroslav Hanuš a jako hudební komedii ho ušil na míru souboru Divadla ABC, kde ji také uvedli coby světovou premiéru. Do Teplic s ní přijeli hostovat dne 19. října 2016 a já s ní tak zahájila další divadelní sezónu 2016/2017.

V čekárně se již sešla spousta objednaných pacientů, ale jak se zdá, ještě si na vstup do ordinací pěkně počkají. Jejich ošetřujícími lékaři jsou manželé Pearsovi, mezi nimiž právě probíhá dost vyhrocený konflikt, který jasně zavání rozvodem. Na jedné straně stojí psychiatr, psycholog a manželský poradce Alan Pears (Zdeněk Velen) a proti němu (i v protější ordinaci) jeho žena Barbara Pearsová (Jitka Smutná), lékařka ORL a logopedka. Jakousi spojkou mezi nimi a pacienty je jejich zdravotní sestra a sekretářka Lucie (Lucie Pernetová). Společnými silami se snaží situaci urovnat a usmířit je, a to nejen proto, aby snad zachránili dlouholeté manželství, ale hlavně proto, aby unikli přeobjednání s čekací lhůtou minimálně čtrnáct dní. I když jsou v čekárně zastoupeny všechny možné typy osob – od vyrovnaného a pohodového gaye Eduarda (Jiří Klem) a několikrát rozvedené feministky Ireny (Radka Fidlerová), přes mladou rosničku Sendy (Barbora Janatková) mající problémy s výslovností a rockera Denyho (Martin Písařík) procházejícího v kapele „ponorkovou nemocí“, až po pana Richarda (Radim Kalvoda), který má jisté obavy z manželství či stále vdanou Margaretu (Veronika Janků); pozvou si na pomoc ještě hormony Testosteron (Lukáš Jurek) a Estrogen (Zbigniew Kalina), ale i jeskynního muže Pfí (Petr Klimeš) a jeho ženu Pfé (Hana Doulová). Na nich pak demonstrují, jak to bylo od počátku zamýšleno – ženy se mají starat o „rodinný krb“, do čehož si nenechají příliš mluvit, a na oplátku od mužů očekávají, že budou úspěšnými lovci a dokáží nakrmit svou rodinu. Dnes už ale muži většinou moc lovit nemusí, a tak je tento základní princip a jejich poslání narušeno. Coby prototyp dnešního průměrného muže a ženy jim tedy poslouží spíše Stenly (Stanislav Lehký), manžel Margarety, kteří spolu dost nápadně připomínají Homera a Marge Simpsonovi, a Simona (Veronika Svojtková), snoubenka Richarda. Nejvíce však pomohou právě hormony, které objasní, v čem a proč ženy nad muži vynikají a proč také mezi nimi následně vznikají četné konflikty. Bohužel pro muže, mají ženy navrch ve všech smyslech vnímání, ale může je těšit, že alespoň jeden další by hrál pro ně…ten orientační. Jaký paradox, když se pak ale ztratí i v lednici, kde často nedovedou nalézt ani máslo. Někdy pravá a levá, někdy těsné vzdálenosti při parkování dělají zase občas problémy ženám. Přes všechno, co zde zazní, si tak každý nakonec z této „cesty“ něco odnesl a třeba se i něco o sobě, či o svém protějšku dozvěděl. Konflikt je tedy zažehnán a ani pro pacienty to nebyl jen tak ztracený čas.

Věčné téma rozdílů mezi ženami a muži se prostě jen tak neotřepe, ani nevyřeší. A proč se na něj nepodívat i třeba formou kabaretu, který jednak pobaví, ale také pomůže nahlédnout do modelových situací, které jsou těchto rozdílů příčinou či následkem? Málokdy se podaří vidět hormony estrogen a testosteron či pravěké lidi v (nad)životní velikosti a coby pomocníky k objasnění mužských a ženských „nastavení“ a schopností. A tak se třeba dozvíme (ti, co ještě nevěděli), že muži mají tunelové vidění, znají jen základní spektrum barev, ale naopak vynikají v dobré prostorové orientaci, ačkoliv v lednici nenajdou máslo, i když ho mají přímo na očích. Ženy oproti tomu máslo najdou vždy, mají skvělé periferní vidění, ale směry a vzdálenosti většinou nepatří mezi jejich silné stránky. Tempo této úsměvné inscenace (autorů – dramatizace a režie: Miroslav Hanuš, dramaturg: Jiří Janků, scéna: David Marek, kostýmy: Samiha Maleh, choreografie: Jana Hanušová, hudební nastudování a aranžmá: Milan Potoček, a další) bylo docela svižné a provedení hravé. Těžko hodnotit jednotlivé výkony, neboť lépe působily jako celek. Nicméně jeden z nich byl přesto naprosto excelentní. Úžasně se se svou rolí vypořádal Zbigniew Kalina, který si se svým ženským hormonem opravdu vyhrál a všechny bavil. Jednoznačně mu k tomu pomohl i výborně navržený kostým, se kterým sklidil potlesk už jenom svým příchodem na scénu. Pak stačila i jen jeho výmluvná gesta a pohyby. Prolínání v čase i prostoru mezi jednotlivými výstupy probíhalo celkem plynule, k čemuž zase pomohla prakticky a funkčně postavená scéna. Dost možná bych se ale obešla bez „oslích můstků“ v podobě písní, které zde zazněly, i když zrovna „Máslo“ se docela povedlo J a některé pěvecké party byly celkem vydařené. Beru ale, že ke kabaretu nějaká ta hudební čísla patří a se živou kapelou (klávesy: Jiří Janouch/Marek Poláčik, basa: Ondřej Podhajský/Jan Hanzl, bicí: Petr Eichler/Marek Jurkovič, tenorsaxofon, klarinet: Jan Pospíšil/Robert Mitrega/Tereza Novotná, trubka: Roman Volf/Jaroslav Kohoutek) rovnou na scéně působí mnohem autentičtěji. Jinak jsem se ale bavila, a to se počítá. Myslím, že je fajn nebrat se ve vztazích zase tak vážně a někdy prostě přijmout fakt, že jsme hold každý jinak nastavený. Vždyť pokud by tomu tak nebylo, nebylo by vlastně ani o čem hrát.

Moje hodnocení: 72 %