Divadlo a já: "Ledový hrot" - Činoherní studio

(Reto Finger)

"Mrazivá hra o přikrývání hrobů a hledání lidského tepla...Jak hluboko vede králičí nora?" (premiéra 27. února 2016)

Tato hra švýcarského dramatika Reta Fingera (*1972) oceněná v roce 2006 Kleistovou cenou pro mladé dramatiky se na českém jevišti poprvé objevila v roce 2007 coby absolventská inscenace divadelního studia Disk. Pod katedrou činoherního divadla na DAMU ji tehdy režíroval Jan Frič. Na profesionální scéně ji ale poprvé u nás uvedlo právě letos naše Činoherní studio pod taktovkou hostující režisérky Barbary Herz, která si ke spolupráci do Ústí přizvala hudební skladatelku Vladivojnu La Chiu, scénografku Marianu Kuchařovou, i další spolupracovníky. Celý projekt i naše ČS je velmi zaujalo a jak se sama vyjádřila: "Stále se šíří informace, že v Ústí je mimořádně kvalitní divadlo s výbornými herci. Vznikají zde náročné věci, což je zcela unikátní záležitost. Považuji za podstatné, aby místa jako Činoherák existovala a nabízela alternativní pohled na divadlo. Ne jen jeho unylou a komerční tvář." A s tím teda také plně souhlasím ;-) Také do ČS ráda chodím a vážím si jejich přístupu, nasazení i provedení. Chodit jenom na komedie by mne nebavilo, a tak si je musím občas zpestřit i něčím vážnějším či alternativnějším. Na "Ledový hrot" (v orig. Kaltes Land) jsem si zašla 15. června 2016.

Hana (Erika Stárková) žije se svými rodiči Jakobem (Jaroslav Achab Haidler) a Katrin (Marta Vítů) v malém zapadákově pod horami. Zatímco oni nejsou schopni vyrovnat se s tragickou smrtí jejich syna před dvěma roky, kterou otec předkládá jako sebevraždu, ona se doma však příliš nezdržuje. Raději svůj čas tráví venku, často poblíž nádražního bufetu a to i přesto, že má již dva roky zavřeno. Jednoho dne se zde potká s Tobiasem (Václav Hanzl) a jeho spolubydlící Jasmin (Anna Fišerová), kteří se sem z města vydali na výlet na Dětský štít. První setkání jim však přeruší farář Hofmann (Jan Plouhar), který chce, aby mu pomohla s přikrýváním hrobů. Po dalším setkání ale ucítí Hana šanci, jak se z tohoto mrazivého prostředí vymanit, když ji Tobias nabídne, že by u něj mohla bydlet. Dosud jí k jakémusi úniku pomáhalo pouze vyprávění místních legend. Matka její rozhodnutí chápe, ale sama se dál nostalgicky utápí ve vzpomínkách u hrobu mrtvého syna. Otec, který svou ztrátu řeší tak, že ji oslovuje "kluk", by si ji však raději připoutal ke statku. To se mu dosud dařilo i díky její oblíbené krávě, která právě prodělala náročný porod mrtvého býčka. Hana ale i přesto odjede do města hned poté, co se od faráře dozví, jak to bylo se smrtí jejího bratra. Tobias ji však nevítá, jak si představovala, a tak se zklamaná vrací zpět. Zde najde otce, který neunesl odhalenou pravdu o smrti syna a oběsil se, a matku, kolem které se motá farář Hofmann. Něco se v ní pohne a učiní s ním krátký proces.

Na první pohled nejvíce zaujme scéna Mariany Kuchařové, jejíž propracovanost byla téměř dokonalá. Na malém prostoru dokázala vytvořit propadající se dům, do jehož interiéru je vidět, nádražní perón, hřbitov, ale dokonce i štíty hor. Pro dokreslení depresivní až hororové atmosféry inscenace přidali velmi sugestivní hudbu, ale také světelný design či ilustrativní videoprojekce promítané přímo do interiéru domu. Toto značné využití scénických prostředků (spolu s králičími maskami v druhé části) ale až příliš přebíjí význam celé inscenace a zastiňuje i výkony. Mezi nimi vyniká akorát Jan Plouhar, jehož oplzlý a úlisný farář celou inscenaci i přes svou odpudivost trochu odlehčuje. Jeho neustálá a vlezlá přítomnost i zvrhlý zájem o Hanu spustil celou řadu událostí, které nakonec vedly až ke krvavému konci. Určitě bych ještě ocenila zdařilý výkon nové posily ČS Eriky Stárkové. Živost její Hany i v tak mrazivém a převážně "statickém" prostředí výrazně kontrastovala s pasivitou jejích rodičů i závěrečnou "chladností" Tobiase. Určitou mrazivou iluzi a imaginaci a spojení hororu s groteskou se podařilo ztvárnit skutečně dobře, ale tento žánr úplně není mým šálkem kávy. Možná bych raději brala méně efektů a více přesvědčivého hraní. Mou pozornost trochu odváděly i cedulky na "kostýmu" (bundě a botách) Václava Hanzla a živily ve mně otázku, jestli tam vážně musely být nebo jsem jen nepochopila proč? I když mne téma ani příběh inscenace (autorů - režie: Barbara Herz, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna a kostýmy: Mariana Kuchařová, hudba: Vladivojna La Chia, překlad: Jana Slouková, projekce: Dušan Urbanec, světelný design: Jakub Kubíček a další) příliš nezaujal, hodnotím kladně její provedení, především scénu a vykreslení atmosféry.
Moje hodnocení: 46 %