Divadlo a já: "Kytice" - Národní divadlo

(Karel Jaromír Erben)

„Jedna vesnice, jeden kostel, množství osudů.“ (premiéra 28. února 2019)

Jelikož miluji divadlo a nejraději bych do něj chodila i klidně každý týden, tedy pokud by čas a finance dovolily, jsou pro mě poukazy nebo vstupenky do divadla jedním z nejlepších možných dárků. A Ježíšek byl tentokrát opravdu štědrý a nadělil mi hned čtyři. Tři z nich využiji ještě v lednu, takže mě čeká opravdu krásný a kulturou nabitý měsíc. Hned v neděli 4. ledna 2026 jsme se vypravily na „dámskou jízdu“ do Prahy a rovnou do Národního divadla. Návštěva tohoto našeho českého „svatostánku“ je pro mne opravdu výjimečnou událostí. Zatím jsem ho měla možnost navštívit pouze jednou, a tehdy to bylo divácky velmi oblíbené představení „Sluha dvou pánů“. Tentokrát nás však čekala jevištní adaptace jednoho z nejčtenějších literárních děl české literatury. Kdo by neznal Karla Jaromíra Erbena a některou z balad jeho sbírky Kytice, která poprvé vyšla v roce 1853. Je inspirována lidovou slovesností, pověstmi i mýty, a hlavně mezilidskými vztahy, vinou, láskou i smrtí. Dohromady obsahuje celkem 13 skladeb, nicméně tvůrčí duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) si z těchto balad do svého divadelního nastudování vybralo jen osm z nich. Samozřejmě mezi nimi nechybí i ty nejznámější jako Polednice, Vodník nebo Svatební košile.

Do vyhořelého kostela pomalu přicházejí vesničané obtěžkáni svými hříchy. A poutník (František Němec) začíná vyprávět o Záhořovi, který okrádá i zabíjí pocestné. Slíbil, že jeho nezabije, pokud mu z pekla přinese jeho úpis. Za mnohé jeho hříchy ho totiž nečeká vůbec nic pěkného. Když pak od poutníka uslyší o všech těch mukách, která se na něj chystají, začne všech svých hříchů litovat. Rozhodne se modlit a úpěnlivě prosit boha o odpuštění. Poutník u něj zasadí jabloňový proutek, ze kterého postupně vyroste velká jabloň. Záhoř pod ní dlouhá léta setrvává v modlitbě a pokání. Nakonec nachází pokoj, umírá a mění se v prach. („ZÁHOŘOVO LOŽE“) Tato balada rámuje všechny následující, vše s ní začíná i končí.

Lesem právě projíždí král (Igor Orozovič), který cestou na hrad potkává krásnou Doru (Magdaléna Borová j.h.). Neváhá a požádá její nevlastní matku (Jana Preissová) o její ruku a aby mu ji přivedla na hrad. Ta se však rozhodne Doru zabít a rozčtvrtit. Místo ní pak králi přivede svou vlastní dceru (Magdaléna Borová j.h.), která vypadá jako by Doře z oka vypadla. Král se s ní ožení, ale zanedlouho musí opět odjet. Chce, aby mu jeho žena zatím něco upředla. Stařec (František Němec) posílá pachole na hrad s částmi zlatého kolovrátku, aby je vyměnil za odnesené části Dořina těla, které nakonec spojí a opět mu vdechne život. Král po svém návratu chce vidět svou ženu příst a kouzelný kolovrátek mu vše vypoví. Okamžitě se tak vydá zpět do lesa, aby tam našel svou vyvolenou. Matku i se zlou sestrou potrestá tak, jak ony samy předtím vykonaly. („ZLATÝ KOLOVRAT“)

Blíží se poledne a matka při vaření ztrácí trpělivost se svým malým a dovádějícím dítkem (Pavla Beretová). Zavolá na něj Polednici, ale nakonec sama zpanikaří a dítě nešťastnou náhodou udusí, jak se ho před ní snaží v náručí ochránit. („POLEDNICE“ – vypráví František Němec)

Ačkoli ji matka varovala (Taťjana Medvecká), přesto se dcera (Berenika Anna Mikeschová) vydala k jezeru prát. Tam se s ní propadne lávka a ona mizí pod hladinou, kde se setká s vodníkem (Csongor Kassai). Ten ji následně pojme za svou ženu a později se jim narodí dítě. Nicméně se jí stále stýská po její matce a uprosí vodníka, aby ji pustil na krátkou návštěvu domů. Dá jí lhůtu do večera a jako záruku si zde ponechá jejich dítě. Matka ji však nechce pustit zpět. A když ji ani na třetí naléhání nevydá, pomstí se jim na malém dítku, jehož mrtvé tělíčko nechá v krvi ležet u jejich prahu. („VODNÍK“)

Ukončit život svého nově narozeného dítěte se rozhodla i další dcera (Pavla Beretová). Pro své vykoupení si pak dojde na šibenici. Před tím však ještě stačí proklít muže (Patrik Děrgel), který s ní spával i svou matku (Jana Oľhová j.h.), která vše tiše tolerovala. („Dceřina kletba“)

Dívka (Daniela Šišková j.h.) pláče po svém milém (Radúz Mácha) a modlí se k Panně Marii, aby jí ho co nejdříve z ciziny přivedla zpět. Ještě ten večer si pro ni přijde a během noci si ji chce odvést daleko odsud, kde teď již nějaký čas pobývá. Když ji dovede až na hřbitov a ona si uvědomí, že on již nepatří mezi živé, podaří se jí na poslední chvíli zachránit v umrlčí komoře. Její vroucí modlitby ji naštěstí před snoubencem i umrlcem (Jan Bidlas) ochrání až do ranního kokrhání kohouta. („SVATEBNÍ KOŠILE“)

Mladá vdova (Berenika Anna Mikeschová) truchlí nad hrobem svého prvního manžela (Jan Bidlas), který byl otráven. Nicméně se zde setkává s mladým mužem (Patrik Děrgel j.h.), který ji přesvědčí, aby zapomněla na minulost a do měsíce se koná nová svatba. U hrobu jejího nebožtíka manžela však vyroste dub a na něm sedává holoubek, který jí i po letech připomíná její vinu. Výčitky svědomí jí už nedovolí nést tuto tíhu, a tak se ze zoufalství utopí v řece. („HOLOUBEK“)

Mladá přadlena Hana (Iva Janžurová) o adventu přede len a přeje si ženicha. Spolu se svou kamarádkou Marií (Pavlína Štorková) se vydají k jezeru. Podle tradice by do ledu měly na Štědrý den o půlnoci vytesat otvor, díky kterému se jim na vodní hladině zjeví jejich osud. Zatímco Hana tam spatří svého milého Václava, Marie tam vidí smuteční průvod a rakev. O rok později vdaná Hana vzpomíná na svou dobrou kamarádku, která dle věštby před třemi měsíci zemřela.

Se závěrečným Záhořovým pokáním přichází katarze a osvobozující vykoupení. Vina může být vykoupena.

Vždy mne fascinovalo, kam na tyto morbidní příběhy K. J. Erben chodil. Už jejich samotné čtení a představa působí dost strašidelně až hororově, že člověku běhá mráz po zádech. A co když se k tomu pak ještě přidá výtvarná a hudební složka, která celou tuto atmosféru ještě znásobí. Musím říct, že podmanivá scéna, která se opravdu povedla, i dokreslující hudba byly opravdu působivé. Spolu s hereckými výkony, využitím techniky i nápaditě navrženými kostýmy a rekvizitami pak celá tato inscenace (autorů – dramatizace: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) a Ilona Smejkalová, režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), dramaturgie: Ilona Smejkalová, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Petr Kaláb, pohybová spolupráce: Jan Kodet, světelný design: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) a Jakub Kopecký, video: Erik Bartoš, překlad anglických titulků: Alžběta Soperová, foto: Pavel Hejný, a další) nabízela především vizuálně velmi atraktivní podívanou, která se spolu s jednotlivými příběhy a verši postupně více a více dostávala pod kůži. Zatímco některé z balad – jako Vodník nebo Holoubek – byly opravdu skvěle i choreograficky nápaditě provedené, nejznámější Polednice tam pak byla spíše jen do počtu a z povinnosti. Určitě by si zasloužila trochu více invence než pouze cinknutí na zvonky, dítě tahající kohouta a „pouhý“ přednes její zkrácené verze. I když obdivuji paměť pana Františka Němce, bohužel nebyl příliš slyšet a ani mu nebylo dostatečně rozumět. Nevím, jestli měl nějakou zdravotní či hlasovou indispozici, ale části postavené pouze na přednesu musí opravdu znít a rezonovat, což mi zde bohužel chybělo. A to jsem napínala uši, jak se dalo. Hodně míst pak bylo dost statických nebo se hrálo příliš v zadním prostoru jeviště, což trochu ubíralo i na výkonech. Tím, jak se kratší příběhy rychleji střídaly, neměli herci zas tolik prostoru něco předvést. Nejvíce v paměti mi tak zřejmě zůstane Jana Preissová jako krutá babice se sekerou v ruce i její škodolibě předoucí kolovrátek, Iva Janžurová jako prozpěvující si „mladá“ dívka, která se nakonec mění v strom, nebo Csongor Kassai jako krutý i žalem a samotou se soužící vodník. V celém tomto zpracování jsem však postrádala nějaké nové nápady, jak by se příběhy či jejich provedení dalo ztvárnit a uchopit. Sice to bylo celkem věrně převyprávěno, ale nic nového a objevného toto nastudování nepřineslo. Nicméně jeho výtvarná a vizuální složka, na kterou zde více vsadili, působí opravdu silným dojmem a určitě se, stejně jako temné a známé příběhy, zdá větší části publika dostatečně lákavá, aby zde ještě dlouho vyprodávali tento zlatě zdobený sál. I já jsem ráda, že jsem tu opět mohla být a vidět to na vlastní oči.

Moje hodnocení: 65 %