Divadlo a já: "Souborné dílo W.Shakespeara ve 120 minutách"

(Jess Borgeson, Adam Long a Daniel Singer)

„Komediálně laděná divadelní pocta velkému dramatikovi. Tři herci sehrají v jednom večeru celé dílo velkého barda. Autorovu genialitu ilustrují pomocí současných kulturních fenoménů.“ (premiéra 29. listopadu 2008)

Moderní uspěchaná doba si žádá své, a tak proč se zdržovat i třeba čtením knih či divadlem. Proč bychom si nemohli zajít na Williama Shakespeara v kostce, abychom tak během jedné návštěvy a pouze ve dvou hodinách poznali jeho kompletní dílo čítající 37 her a 154 sonetů? Zní to jako pořádná výzva, které se chopili představitelé všech tří rolí a zároveň tedy autoři scénáře Jess Borgeson, Adam Long a Daniel Singer při její premiéře 9. června 1987 v Kalifornii. Její evropská premiéra proběhla v březnu 1992 v londýnském West Endu, kde se jejich 97minutové představení uvádí pod názvem „Reduced Shakespeare Company“ („Společnost zkráceného Shakespeara“). U nás se do tohoto husarského kousku v české premiéře pustilo Divadlo v Dlouhé v režii Jana Borny a na svém kontě mají za téměř 9 let již více než 250 repríz. Do teplického divadla nám přivezli naservírovat tento divadelní fastfood 11. června 2017 a já to rozhodně musela vidět. William Shakespeare je fenomenální autor, který se stal díky svému odkazu navždy nesmrtelným. Jeho hry se dočkaly po celém světě celé řady nastudování a nebude tomu jinak ani v budoucnu. Málokdo ale četl nebo jakkoliv shlédl vše, co kdy napsal. Proto se i touto zábavnou cestou zkratky může W.S. dostat do povědomí více diváků všech věkových kategorií. Jistou nadstavbou k tomu může být i jakýsi náhled na hraní této hry, kde je leccos vysvětleno či odhaleno, a v interakci se do hry nejednou zapojí i publikum. Čas tlačí, tak se připoutejte, jedeme z kopce.

Na scénu vstupuje pan Jan (Jan Vondráček) coby zástupce fiktivní firmy WS následovaný svým kolegou panem Miroslavem (Miroslav Táborský). Už od začátku jsou v časovém presu, a tak hned začínají s představením báječného produktu, který všem ušetří čas i peníze, neboť se nám právě chystají ve dvou hodinách představit souborné dílo největšího dramatika Williama Shakespeara. Když se k nim z publika přidá i poslední kolega pan Martin (Martin Matejka), mohou začít, a to hned ve velkém stylu s tragédií „Romeo a Julie“. Během několika málo minut sledujeme, jak se oba mladí setkávají, zamilují, jak jejich lásce mezi znepřátelenými rody není přáno, přesto se tajně vezmou, aby se následně museli odloučit, a nakonec po nevydařeném plánu společně zvolit raději smrt. Pro „Tita Andronica“ zvolili model televizní kuchařské show „Mstivci v akci“, kde se nebojí říznout do živého. Stříká krev, praskají kosti, a nakonec se divákům servírují pěkně propečené prstíky. A jedeme dál…Co takhle rap? Ze všech se stávají rappeři a v tomto rytmu se začíná odvíjet i příběh „Othello“, černá duše, černé tělo. Modelem oblíbeného pořadu pro děti Teletubbies se pak inspirovali pro ztvárnění tragédie „Troilus a Kressida“. Nesměl chybět ani ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, pokud se zrovna nebude hrát. Po několika typických rituálech na zahnání možné tragédie na něj ale přeci jenom došlo, a tak „Macbetha“ předvedli dokonce i ve skotském dialektu. Právě když přichází na řadu žánr komedií, dochází k osobní zpovědi, jak náročné je bavit diváka, jak musí herci dřít a předstírat, že si to náramně užívají, a přitom mají doma svých problémů až dost. Jelikož prý Shakespeare kradl, kde mohl, a zjistil, co skvěle funguje, točil to stále dokola. Proto se tak všech šestnáct komedií vešlo do jednoho koncentrátu scénického čtení. Ještě větší zkrácení pak čeká i antická dramata, kde v prostředí vysokého schodiště a mohutných sloupů samozřejmě nechybí Caesar ani Kleopatra. A jak nejlépe ztvárnit mocenské boje o moc? Mezi králi Jindřichy, Richardy a Janem se právě schyluje ke komentovanému hokejovému utkání, kde je místo kotouče do hry vhozena královská koruna. Limit dvou hodin téměř vypršel a pánové začínají slavit. Jenže by málem zapomněli na nezapomenutelného kralevice dánského „Hamleta“. V pár minutách se jim to však podaří napravit, a tak ještě přidají bonus. Zvládnou ho ještě rychleji, a dokonce i pozpátku. V rámci oslavy svého úspěchu navíc přidají i píseň hrobníků. Pak už je jejich mise opravdu splněna a jejich raketa může letět dál.

Jestli už se někdy měl někdo pustit do této výzvy, tak divadlo V Dlouhé určitě patří mezi ty nejžhavější kandidáty. Už když jsem se před lety dočetla, že se tato inscenace (autorů – překlad: Jiří Josek, režie: Jan Borna, textový upgrade: Martin Matejka, Miroslav Táborský a Jan Vondráček, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Petra Goldflamová-Štětinová, hudba: Jan Vondráček, asistent režie a dramaturgická spolupráce: Barbora Futerová, a další) chystá, věděla jsem, že jakmile bude nějaká příležitost, chci to vidět. Samozřejmě jsem neočekávala, že to bude Shakespeare v plné parádě, ale opravdu jen takový fastfood. Jen mě prostě zajímalo, jak to celé uchopí. Jako nápad přiblížit ve dvou hodinách kompletní dílo tohoto (alespoň pro mě) největšího dramatika vícero lidem, a rovněž také zábavnou formou i mladšímu publiku, považuji za dobrý tah. Ovšem nasazení, které do něj všichni tři vložili, bylo ještě mnohem intenzivnější. Obzvláště pak Jan Vondráček, a jeho někdy až neuvěřitelný kulomet slov, dominoval. Vše jako by měl pod svou taktovkou. V úvodu nám představil onen nevšední produkt firmy WS, prováděl nás jednotlivými tituly, kde objasnil vše podstatné a zásadní. Když bylo třeba zvolnit, ubral plyn, aby nám například objasnil nelehký úděl herce, který i přes svoje problémy musí bavit, nebo aby si mohli dát svačinku během hokejového utkání o královskou korunu. Má dar diváka vtáhnout a držet ve střehu. Řekla bych, že je to pro širší veřejnost herec nedoceněných kvalit, nicméně alespoň na své domovské scéně má obrovský prostor excelovat. Za jeho kolegu a „ještě renomovanějšího shakespearologa“, který ho skvěle doplňoval, zde vystupuje Miroslav Táborský. I jeho výkon od počátečního vypravěče postupně gradoval, a ten jeho široký úsměv… Trojici pak doplnil Martin Matejka, na kterého kromě výtečného rapujícího Othella zbyly spíše ženské role – od Julie, přes Lavinii z Tita Andronica či Kressidu, až po Kleopatru. Všichni tři pánové mě spolu zaujali už i v „Lidské tragikomedii“. Tam se svými rolemi doslova stárli, zde jich museli zvládnout hned několik. Asi jako většinu diváků i mne zaujal nejvíce Othello, jehož rapový song mi ještě dlouho poté zněl v hlavě. Oceňuji i nápad s punčochou, velmi efektní :). I Romeo a Julie, Titus Andronicus nebo třeba Macbeth ve skotském dialektu, patřili k těm vydařenějším částem. Krom toho skvěle pracovali s relativně jednoduše navrženou scénou. V kufrech rozestavených po jevišti se ukrývaly rekvizity k jednotlivým hrám a oni tak i s pomocí hudební znělky mohli rychle měnit postavy i žánry. Oproti tomu mě ale zklamalo představení jeho komedií. Dostaly hodně krátký prostor a představovaly pouze jakýsi mišmaš čtení, kde se asi každý příliš neorientoval. Zde byla nezbytná určitá znalost jeho díla. Obdobně tomu bylo i s antickými dramaty. Celkem vtipně pak uvedly všechny sonety…ty si můžete přečíst v kompletním znění v programu, pokud si ho tedy zakoupíte:). Také jsem čekala, že představení, které dokonce jede bez pauzy, bude skutečně trvat ony avizované dvě hodinky. Ve finále však mělo spíše dvě a půl hodiny, ale zase do něj zakomponovali i jiný rozměr, kdy mohli být herci i tak trochu jen za sebe. Zcela právem se tedy může řadit do žánru postmoderny a myslím, že o diváky se bát nemusí. William S. snad v hrobě nemetá kotrmelce, ale jen se pěkně uvelebí a může se hrdě usmívat, že jeho dílo ve všech možných podobách bude nesmrtelné a věčné. William Shakespeare with us. Forever.

Moje hodnocení: 72 %