Divadlo a já: "Jídelní vůz" - Činoherní studio

(David Šiktanc)

„Autorská inscenace v rytmu jízdního řádu.“ (premiéra 24. března 2023)

Zhruba před jedním a půl měsícem proběhla v ústeckém ČS třetí premiéra této 51. divadelní sezóny. Stala se jí autorská hra, která je velmi úzce spojena s naším městem i zdejším krajem. Inspirací pro ni Davidu Šiktancovi totiž byla cesta vlakem, který vyjíždí z Prahy, a právě přes Ústí nad Labem směřuje dále až do Hamburku. Většina herců i režisérů, kteří odsud do divadla pravidelně dojíždí, ji zná jako své boty. I já se tudy mnoho let najezdila za studiem (až do Českých Budějovic), což zrovna v době po povodních (v roce 2002) nebylo až tak zábavné a příjemné. Kdo ale tuto trasu zná, ví, jak krásný je pohled z oken vlaku na údolí našich dvou největších řek. Nicméně nejenom místní, ale i šotouši či milovníci cestování vlakem, nebo prostě jen zájemci o lehčí komedii s vtipnými gagy, si zde mohou přijít na své. Pro příběh i mnoho situací a hlášek hlavní postavy byl předobrazem reálný muž Pavel Peterka, který v podobném jídelním voze jako vrchní mnoho let pracuje. I on svým způsobem vnímá tuto svou profesi jako jakousi roli odehrávající se na jevišti jídelního vozu. Autor i režisér David Šiktanc k tomu doplňuje: „Obecně máme jako cestující, stejně jako diváci, tendenci pozorovat, slídit, objevovat, domýšlet…“ Naskýtá se zde tak prostor i k určité poetice a imaginárnímu vidění tohoto „pojízdného“ světa. Ani my jsme si to vše nemohli nechat ujít a do ČS jsme si své „jízdenky“ zakoupili na 3. května 2023.

V Praze na hlavním nádraží se chystá vlak Eurocity na svou cestu do Hamburku. Přípravy finišují také v jeho jídelním voze, kde vrchní (Jan Plouhar) již netrpělivě čeká na stewardku (Andrea Berecková), která by mu měla donést vejce potřebná pro jejich snídaňové menu. Prvním cestujícím, je herec (Lukáš Černoch), který tudy jezdí velmi často a pravidelně do svého ústeckého divadelního angažmá v Činoherním studiu. Jako obvykle si objedná snídani a vytáhne text, který se potřebuje učit. Vrchnímu to nedá a tentokrát se s ním pustí do řeči. Herec se mu pak překvapivě svěří s tím, že plánuje podat výpověď, o čemž zatím v divadle nikdo nemá ani tušení, a změnit tak svůj stále kočovný život. Pana vrchního velice zaujme i atraktivní žena (Klára Suchá), která by se s ním ráda podělila o vstupenku do divadla. Kromě toho, že do vozu přicházejí další cestující a mezi nimi i různí cizinci, vzpomíná vrchní na jiné zdejší návštěvníky, kteří mu zůstali v paměti. Byli mezi nimi například trempové s kytarami, se kterými si také trochu zahrál a zazpíval. Nezapomněl ani na ty problémovější, kteří bývají obvykle velmi hluční a v ostatních cestujících vyvolávají určitý diskomfort až strach, když si zde vyřizují své telefonní hovory nebo dokonce oslovují či slovně napadají některé z nich. Také na ty tišší, jakými bývají studenti filozofie nebo lidé, kteří si chtějí jen odpočinout, užít si klidnou jízdu, a jen tiše pozorují dění. Někdy zde může dojít i ke krátkým vzplanutím. A v některých lidech jízda vlakem vyvolává velice silné až vzrušující pocity. Čas od času se v jídeláku zastaví i průvodčí (Annette Nesvadbová) nebo technik (Filip Kaňkovský j.h.). I oni vzpomínají, jaké to bylo, ale také se koukají do budoucna na očekávané změny, které souvisí s plánem na výstavbu dlouhého tunelu s rychlovlaky, které by zde časem měly jezdit. Bohužel i vnímají blížící se konec jídelních vozů a zavádění pouhých bistro oddílů.

I když by se toto prostředí mohlo zdát poněkud nudné na inscenování divadelní hry, nabízí kupodivu mnoho rozličných témat a příběhů. Všichni ti, co často cestují vlakem, a vnímají, co se kolem nich děje, mi jistě dají za pravdu. Já sama měla velkou spoustu historek a zážitků, téměř z každé své cesty. Je to zajímavý mikrosvět cestujících i zaměstnanců drah, kde se čas jakoby na chvíli ztiší. Možná právě to může být atraktivní pro širší spektrum diváků. Cesta, která pozvolna a reálně ubíhá v projekci na pozadí, je prošpikována mnoha různě laděnými epizodkami, kterým nechybí vtip, ani trocha nostalgie a melancholie. Minulé vzpomínky se zde prolínají se současností a mezi jednotlivými přechody zaznívá známý hlas nejvyššího železničáře. Propůjčil mu ho známý český herec a režisér Václav Knop, který rovněž v ústeckém činoheráku nějaký čas působil (konkrétně v letech 1975–1984). Právě on také na mnoha, převážně pražských, nádražích namluvil oznámení o příjezdech a odjezdech vlaků. V této inscenaci je zajímavým i zábavným zpestřením. Vše se pak točí kolem vrchního, kterého zde skvěle ztvárnil Jan Plouhar. Určitě se v něm snažil zanechat otisk pana Peterky, pro kterého bylo toto povolání krásnou a oblíbenou rolí. Všichni ostatní herci se pak v mnoha dalších roličkách řádně prostřídali. Působili opravdu sehraně a jejich výkony byly dost vyrovnané. Hezky vše doplnila jak hudba, o kterou se postaral jako již tradičně Michal Vejskal, tak i věrně navržená scéna. Bylo to jako kdyby jídelní vůz zaparkoval přímo na jevišti. Spolu s mnoha postavami se zde prostřídala i spousta kostýmů, které navrhla Simona Pekařová. Líbilo se mi využití i hlasu „nejvyššího železničáře“, ale také nahlas vyjadřované pocity vybraných postav. Jistě se s tím mnoho lidí umí ztotožnit. Tak moc bychom kolikrát chtěli říct něco úplně jiného, než nakonec skutečně řekneme. Věřím, že tato inscenace (autorů – režie: David Šiktanc, dramaturgie: Kateřina Součková, scénografie: Nikola Tempír a Zuzana Štěpančíková, kostýmy: Simona Pekařová, hudba: Michal Vejskal, pohybová spolupráce: Barbora Nechanická, asistentka režie: Andrea Berecková, a další) má celkem slibnou budoucnost a mohla by být divácky atraktivní. Těší mě i zvolená trasa vlaku, neboť je mi velmi blízká a já sama zde ty pohledy z okna mám moc ráda.

Moje hodnocení: 60 %