Divadlo a já: "Americký bizon"

(David Mamet)

„Jedno místo, jeden den, jedna noc a tři protagonisté napína-vého psychothrilleru.“ (premiéra 15. října 2021)

Jen o týden později po první premiéře přišla dne 15. října 2022 na řadu druhá. Tentokrát se v hlavní roli vrací na jeviště Činoherního studia hostující Roman Zach, který zde byl v angažmá po studiu na DAMU v letech 1995-2004. Na inscenaci spolu s režisérem Davidem Šiktancem spolupracoval i Karel F. Tománek, který byl kmenovým dramaturgem ČS a nyní působí jako děkan na DAMU. Americký bizon byl dosud uvedený pouze v pražském Činoherním klubu, a to hned dvakrát v překladu i režii Ondřeje Sokola. Poprvé v roce 2006 se v hlavních rolích objevili Petr Nárožný, Michal Pavlata (nominovaný za roli Teache na Cenu Thálie) a Marek Taclík. V tom novějším nastudování z roku 2015 si pak Ondřej Sokol i zahrál, spolu s Martinem Fingerem a Václavem Šandou. Tentokrát se tedy u nás poprvé uvede i na jiné scéně. V Činoherním studiu si ho do současné sezóny vybrali, neboť dle slov režiséra a uměleckého šéfa Davida Šiktance: „hledali tituly, jež v sobě nesou motiv restartu.“ Hlavní námět se točí kolem vzácné mince, která měla na rubu bizona a na líci hlavu indiánského náčelníka, což mimo jiné odkazuje na původní obyvatele Ameriky. Mimo to je hrou o přátelství, důvěře i zradě. Dala by se zařadit do žánru konverzačních komedií, přičemž lehce zabrousí i do akčního thrilleru s prvky detektivky či hororu.

Don (Roman Zach j.h.) vlastní malé vetešnictví, ve kterém také tráví většinu svého času. Peníze získává z pochybných kšeftíků, ale především z hazardních her se svými přáteli. Často sem za ním chodí jeho chráněnec Bobby (Adam Ernest), který je neustále bez peněz a k Donnymu vzhlíží jako ke svému vzoru, mentorovi i štědrému sponzorovi. Tentokrát mu ale dal za úkol sledovat jednoho chlápka, který si u něj v krámku nedávno koupil pětník s bizonem za padesát dolarů. Don si později uvědomil, že ten pěťák musí mít ještě mnohem větší cenu a chce ho tedy získat zpátky. Když se zde objeví jeden z jeho karetních kumpánů Teach (Jan Plouhar) a zaslechne něco o nějakém chlápkovi, začne vyzvídat. Jakmile pošlou Bobbyho pro snídani, prozradí mu Don víc. Teach ucítí příležitost přijít si na pěkný balík a chce Bobbyho z akce vyšachovat. Snaží se Dona přesvědčit, že právě on je pro takovou akci ten nejlepší a že to zvládne levou zadní. Jenže Don má jisté pochybnosti a rozhodne se k nim namísto Bobbyho přizvat ještě jejich společného kamaráda Fletchera. Celou akci si naplánují na tento večer, jenže ve smluvený čas se neobjeví ani Teach a ani Fletch. A co tu sakra dělá Bobby? Může se jim tato „skvěle“ naplánovaná akce nakonec přeci jen podařit? A ustojí to jejich přátelství?

Co se týká nějakého příběhu, je tato hra (autorů – režie: David Šiktanc, dramaturgie: Karel F. Tománek, překlad: Ondřej Sokol, výprava: Juliána Kvíčalová, hudba: La Petite Sonja, Hank J. Manchini, a další) téměř o ničem, nicméně nabízí dostatek prostoru pro herecký koncert všech tří protagonistů. Ačkoliv se to tak v záplavě vulgarismů, kterých Mametův text nabízí opravdu dost, nemusí zpočátku zdát, jsou všechny dialogy poměrně náročné a textu je zde opravdu hodně. To určitě pociťuje především Roman Zach, který kromě pauzy z jeviště prakticky nesleze. Svého Dona pojal jako kliďase s přirozenou autoritou, který rád pronáší určitá moudra a morální zásady. V určitých momentech se ale jakoby promění v malé děcko, které si rádo hraje s indiánky na náčelníka kmene a tvrdošíjně trvá na vrácení své „hračky“ – tedy pěťáku s bizonem. O poznání méně prostoru zde dostal Adam Ernest, jehož Bobby na jedné straně vypadá, že neumí počítat ani do doseti a potřebuje cítit nějakou otcovskou autoritu, na straně druhé si však umí velmi dobře spočítat, kde mu co kápne do kapsy. Jeho postava je zde jakýmsi hybatelem děje, neboť právě s jeho příchody se věci postupně mění a gradují. Úplně nejlépe se ale se svou postavou popasoval Honza Plouhar. Teach v jeho podání nastupuje v první části jako namachrovaný frajírek, který se chová i vypadá jako slizký a velmi výmluvný vekslák, aby v druhé části vyšlo najevo, že je naprostý „lůzr“ a chudák. Čím dál tím víc mě bavilo sledovat slovní ping-pong mezi těmito třemi naprosto odlišnými charaktery postav, a především jejich výborných protagonistů, kteří se zde skvěle potkali. I když mě ten námět nijak zvlášť nezaujal, všichni herci podali fakt úžasné výkony. Velmi kladně hodnotím i nápaditou a funkčně navrženou scénu, která jen za pomocí korálků odděluje dvě úrovně jeviště. Nechybí zde ani „funkční“ ohniště i indiánský totem rovněž s praktickým využitím. Celkovou atmosféru pak ještě dokreslují vhodně navržená světla a krásná hudba, o kterou se postarali La Petite Sonja a Hank J. Manchini z kapely Kill the Dandies. Představení je poměrně dlouhé, zvláště v první části, ale určitě stojí za vidění.

Moje hodnocení: 66 %