Divadlo a já: "Já, Feuerbach" - Činoherní studio

(Tankred Dorst)

„Komorní drama promýšlející fenomén divadla a roli herce. Pouť stárnoucího herce, který po dlouhé pomlce hledá ty pravé dveře zpátky ke svému životu.“ (premiéra 8. října 2021)

Letošní divadelní sezóna je pro Činoherní studio opravdu jubilejní. Svou 50. sezónu se proto v ČS rozhodli pojmout jako návratovou. Do všech nově připravovaných titulů totiž plánují přizvat některé z osobností, které zde svého času také působily, ať už jako herci, režiséři či ostatní členové inscenačního týmu. V tomto prvním premiérovém titulu nové sezóny ve hře německého dramatika Tankreda Dorsta se tak objeví držitel Ceny Thálie Ivan Řezáč, který zde působil v 80. letech, a navíc v režii Davida Czesaného, kterému zde (spolu s Jiřím Pokorným) patřila éra let 1993-2000 a který je mj. podepsaný i pod knihou „30 let Činoherního studia“. Spolu s nimi patří do inscenačního týmu i scénograf Petr B. Novák a autor scénické hudby Jan Moravec, kteří již s ústeckým činoherákem také dříve spolupracovali. A aby toho nebylo málo, rozhodli se tento kus poprvé uvést v prostorách Salonu Dittrich. Na jeho místě totiž dříve stávalo Divadlo hudby, v němž v roce 1972 Činoherní studio zahájilo svou vůbec první sezónu. Velmi nápaditým a ambiciózním plánem pak mělo být uvedení této hry i v dalších významných prostorách města, kterými jsou Národní dům, Veřejný sál Hraničář či jeviště ústeckého Divadla opery a baletu. Z toho však bohužel nakonec sešlo, a tak se první premiéra sezóny uvedená 8. října 2021 stala zároveň i svou derniérou.

Stárnoucí herec Feuerbach (Ivan Řezáč j.h.) žil posledních sedm let v ústraní. Nyní by se však ještě velmi rád chtěl vrátit na jeviště, aby tak všem mohl dokázat své geniální herecké kvality, o nichž je naprosto přesvědčený. Pro svůj návrat na divadelní prkna dostane příležitost při konkurzu na roli u jednoho z nejlepších režisérů. Po příchodu na domluvenou zkoušku ale zjišťuje, že se pan režisér nedostavil a poslal místo sebe pouze svého mladého asistenta (Petr Uhlík). Po počátečních rozpacích z nečekané situace se ale i tak rozhodne předvést to nejlepší ze svého repertoáru. Během jeho výstupů ho kromě techniků (Josef Kadeřábek, Michal Kříž, Michal Kraus, Martin Bílský) připravujících kulisy na večerní představení přeruší také žena (Marta Vítů) se psem, který pravděpodobně získá jednu z rolí. Přes to všechno i s příslibem asistenta, že pan režisér již sedí vzadu, však vytrvá a nechá se přemluvit k sehrání připraveného monologu. Z posedlosti svými rolemi, které v něm často vyvolávaly i záchvaty zuřivosti, však vychází najevo i jeho duševní porucha. Nakonec se i prořekne, že za jeho stažením se ze scény stál právě dlouhý pobyt v psychiatrické léčebně. Sám si také postupně uvědomuje, jak nelehký je návrat do normálního života a že už ani na jeviště se nebude moct vrátit. Po předvedení monologu z Goethova Torquata Tassa tiše odchází.

Před padesáti lety jsem byla ještě na houbách, takže jsem nezažila ani éru zdejšího Divadla hudby či pozdějšího rockového klubu Tukan. Kromě premiéry nové hry, to tak pro mne byla premiéra i v těchto prostorách. Musím říct, že to sem v těchto souvislostech krásně zapadlo, a tak bylo velmi zajímavé sledovat toto propojení minulého s něčím novým, což bylo ostatně i jedno z témat této hry (autorů – režie: David Czesany, dramaturgie: Tereza Marečková, výprava: Petr B. Novák, hudba: Jan Moravec, a další). Střet starého s novým, mladého se starým, končícího s nově nastupujícím je vždy stále aktuální, neboť to jediné, co je stálé, je to, že se vše neustále mění a přichází tak stále něco nového. Další velký motiv, který se zde nabízí, je pohled na člověka, stárnoucího herce, který dává divákům nahlédnout na odvrácenou stranu jeho profese i osobního života. Celé toto monodrama je tedy postaveno především na jednom herci, který tak dostal příležitost k velmi intenzivnímu a niternému herectví. Odehrát na jedné židli svou touhu, nasazení, vášnivost, hněv, bolest, prozření, zklamání i mnoho dalších emocí není rozhodně snadný úkol. Ivan Řezáč se s tím ale velmi dobře popral a bylo zajímavé celý tento herecký projev sledovat. Svou roli vzal velmi vážně…stal se Feuerbachem. Úloha, v níž měl coby přidrzlý asistent „dráždit“ hereckého barda, Péťovi Uhlíkovi také pěkně sedla, i když většinu svých replik pronášel od svého stolku v hledišti. Určitě by stálo za to, mít tento trošku netradiční kus s pohledem do herecké profese ve svém repertoáru, ale dovedu pochopit, že měli v ČS určitě pádné důvody, proč ho z dalšího uvedení stáhli. Snad se tedy těm dalším plánovaným kusům v této sezóně povede lépe.

Moje hodnocení: 53 %