"Heda Gablerová" - Činoherní studio
(Henrik Ibsen)
„Ibsenovo proslulé komediální drama o strachu ze života.“ (premiéra 27.
listopadu 2020)
Nová sezóna bohužel nezačala o moc lépe, než ta poslední skončila. Mnoho
divadel ji ani nezahájilo a ta odvážnější mohla pro své diváky odehrát pouze
měsíc, aby se jejich hlediště v říjnu opět uzavřela. Činoherní studio v Ústí
nad Labem ovšem ani zdaleka nezahálelo a pustilo se do studování další nové
hry, kterou je Ibsenova „Heda Gablerová“. Její hlavní „hrdinku“ velmi výstižně
popisuje sama dramaturgyně Tereza Marečková: „…je to dcera generála, manželka
profesora, milenka prázdnoty a střelných zbraní. Femme fatale maloměsta. Žádá
vše a sama není ochotna dát nic.“ Heda má coby žena v převážně mužském prostředí
– otec generál, manžel profesor, bývalý milenec a „důvěrný“ rodinný přítel i
právník - silné emancipační tendence. Chce se z jejich sevření vymanit za
každou cenu a mít tak pocit, že má sama moc rozhodovat o sobě i o dění kolem sebe.
Objevuje se zde i téma strachu ze vztahů, ztráty pohodlí i z intimní a
tělesné blízkosti. Vzhledem k situaci s pandemií, a především díky
vládním omezujícím opatřením v provozu divadel nemohla proběhnout plánovaná
premiéra klasickým způsobem. Jelikož je ale dle slov režiséra a uměleckého šéfa
Davida Šiktance „důležité dobrat se k nějakému výsledku, než začne další
věc... A nechceme rezignovat na kontakt s publikem…“ rozhodlo se divadlo zprostředkovat
její premiéru dne 27. listopadu 2020 formou streamovaného přímého přenosu. V historii
ČS (a dost možná i ČR) to tedy byl první přímý přenos z divadelní premiéry
(bez diváků). Podobný milník na svém kontě už v Ústí nad Labem ale mají i
díky průmyslníku Heinrichu Schichtovi, který poskytl společnosti Wolframfilm
půl milionu na zvukovou aparaturu, a kinu Alhambra, které zde sídlilo v meziválečném
období. Dne 26. dubna 1929 se totiž právě v něm promítal vůbec první
zvukový film v Československu. Snad se však diváci brzy dočkají i jejího
klasického „živého“ uvedení.
Heda (Anna Fišerová) se právě se svým manželem Jørgenem Tesmanem (Lukáš
Černoch) vrací z dlouhé svatební cesty a zabydlují se v novém domě,
který jim pomohl zařídit jejich rodinný přítel JUDr. Brack (Jan Plouhar).
Na návštěvu k nim dorazí i Jørgenova tetička Jula (Marta Vítů), která
se mu mimo jiné zmíní, že jeho někdejší přítel i rival Eilert Løvborg (Jan
Hušek) vydal novou a celkem úspěšnou knihu. Zanedlouho se tu objeví i Tea
Elvstedová (Kristýna Hulcová j.h.), která mu několik posledních týdnů pomáhala
s psaním jeho nové knihy. Ráda by si skrze manžele Tesmanovi s Eilertem,
který se vrátil do města, aby si napravil svou před časem pokaženou reputaci, domluvila
schůzku. Ráno sehnala jeho adresu, na níž mu tedy Jørgen pošle vzkaz s pozváním
na večer. Eilert pozvání přijímá a přijde. Tesmanovi přinese ukázat svůj nový
rukopis a zároveň rád využije příležitosti pohovořit s Hedou o jejich
společné minulosti, kterou každý ale vnímal trochu jinak. Snad trochu ze zklamání,
že Heda nepotvrdila, co chtěl slyšet, i vzdoru nedopadne ani setkání s Teou
dle jejích představ a všichni muži odcházejí s Brackem na jeho večírek.
Ten se ovšem velmi protáhne a ženy na ně čekají až do brzkých ranních hodin,
kdy se vrací Tesman sám ve značně podroušeném stavu. Svěří Hedě tajemství, že
našel Eilertův rukopis, který z kapsy vytrousil. Vzal ho s sebou, že
mu ho ráno vrátí. Heda mu zase předá vzkaz od tetičky, že jeho druhá tetička
Rina umírá. Okamžitě se k nim vydá právě v momentě, kdy k nim přichází
Brack, aby jim přinesl aktuální novinky. Nad ránem se zde objeví i Eilert a
setkává se s Teou, aby jí řekl, že je mezi nimi konec a že rukopis
roztrhal a naházel do vody. Rozhodl se se vším skoncovat a na rozloučenou
dostane od Hedy dárek. Jakmile odejde, Heda spálí jeho rukopis. Po smrti
tetičky Riny se však Jørgen od Hedy dozví i šťastnou novinu, kterou ovšem
následně opět zastíní informace o Eilertově smrti. Každý s ní naloží
po svém. Zatímco Hedu ten čin uchvátí, Brack posiluje svou pozici rodinného
přítele a Tesman s Teou ucítí příležitost, jak Eilortovo dílo opět
vzkřísit. Heda tedy vidí jedinou možnost, jak se svým životem naložit a odchází…
Ve hře (autorů – režie: David Šiktanc, překlad: František Fröhlich,
dramaturgie: Tereza Marečková, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Juliána Kvíčalová,
hudba: Ondřej Švandrlík, a další), kde „jednoduchá“ scéna (ovšem s
nápaditým oknem a oponkou) dává vyniknout především mluvenému slovu, bychom
mohli jednotlivé postavy rozdělit na jakési dva tábory. Na jedné straně na ty,
kteří jsou víceméně spokojení, tak jak jsou a s tím, co mají (Tesman, jeho
tetička a Tea), a na druhé ti, kteří by rádi něco změnili, žili podle
svého a měli pocit, že mají „moc“ druhé ovlivňovat (Heda, Brack a Eilert). Hlavní
roli zde velmi sugestivně ztvárnila Anička Fišerová, pro níž speciálně byla
tato hra vybrána. Její Heda si odměřenými gesty i výrazem ve tváři držela od
ostatních patrný odstup a snad jen strach či určitá zbabělost v jejím chování
působila upřímně. Jinak se schovávala za spoustou masek a sama se tak dostávala
do situací, které pro ni nebyly nijak výhodné nebo prostě jen nechtěla splynout
a být šťastná s tím, co si sama vybrala. Osobně s pochopením jejího
charakteru a utvořením si na ni určitého názoru stále nějak tápu. Pořád nevím,
jestli ji vnímat jen jako snobskou, znuděnou, znechucenou a zbohatlickou paničku,
která jedinou zábavu a životní zpestření vidí v tom, jak zmanipulovat a rozhodit
životy ostatních kolem sebe, což se nakonec otočí proti ní, neboť to nevzala za
úplně šťastný konec. Snad se jen cítila být něčím víc než ostatní. Nebo jen
jako ženu, která se po smrti otce dostala do situace, která se od žen obecně očekává,
ale jí naprosto nevyhovuje a neví, jak z toho ven. Částečně tam ale asi
bude od obojího něco, a ještě něco navíc. Rozhodně sympatičtější postavou mi
byla Tea v podání Kristýny Hulcové, která ačkoliv působila jako
obyčejná vesnická naivka, dokázala být mnohem silnější a rozhodnější ženou než
paradoxně právě Heda. Dokázala totiž to, co ona ne – jednat a něco v životě
změnit. Raději preferuji upřímnost a přirozenost a snad proto i mezi muži mi
byla bližší postava Tesmana Lukáše Černocha než manipulativního doktora
Bracka ve velmi osobitém ztvárnění Janem Plouharem, který moc dobře věděl,
jak si budovat svou pozici a těžit z každé situace. Nemyslím tím, že by mi imponovali
muži, kteří jsou „ťunťové“ bez větších ambicí, ale ti, co umí dát své emoce jasně
najevo – radost a nadšení (že má za ženu Hedu, z profesury), smutek (smrt
tetičky), rozčarování, vztek (setkání s Eilertem, spálení rukopisu), apod.
Vtipně ztvárnil i jeho roztěkanost a nemožnost soustředit se na více věcí
najednou, či jeho zadrhávání zvláště, když nemohl přijít na jméno Eilertovi,
nebo když mu většina situací moc nedocházela, např. v úvodní scéně s tetičkou.
Tu roztomile ztvárnila Marta Vítů. Role Eilerta, který pak nejvíce
rozčeřil stojaté vody, se zhostil nový člen souboru Jan Hušek. Moc se mi
líbil jeho nástup a pak také konfrontace s Hedou. Jeho postava byla
názornou ukázkou toho, jak rychle se dá z vrcholu dostat až na dno. Zajímavými
a nápaditými prvky a momenty této inscenace určitě byly hudbou doprovázené
nástupy jednotlivých postav, norsky zpívaná píseň a také ztvárnění zvířecího
alter ega všech mužských postav. I když se mi zdá, že je to docela dlouhé a hodně
upovídané, věřím, že za vidění „live“ to určitě stojí.
Moje hodnocení: 64 %
Jørgen s Julou (L.Černoch a M.Vítů) |
Heda, Jørgen a Eilert (A.Fišerová, L.Černoch a J.Hušek) |
Brack a Heda (J.Plouhar a A.Fišerová) |
vpředu Tea a Jørgen, vzadu Brack s Hedou (K.Hulcová j.h., L.Černoch, J.Plouhar a A.Fišerová) |