"Shirley Valentine" - host Krušnohorského divadla

(Willy Russel)

„Život je potřeba žít naplno a nikdy není pozdě ho změnit.“ (premiéra 26. dubna 2008)

Poslední inscenací, kterou jsem navštívila v roce 2016, bylo komediální monodrama - one woman show se Simonou Stašovou. Dne 29. listopadu 2016 s ní totiž hostovala v Krušnohorském divadle, kam jsem za ní vyrazila i já. Není tomu ani měsíc, kdy si na své konto připsala již neuvěřitelnou 570. reprízu. Svou premiéru totiž měla už v roce 2008, kdy vznikla ve spolupráci Městských divadlech pražských (Divadlo Rokoko a Divadlo ABC) a agentury FDA (Filmová a divadelní agentura). Poprvé byla hra uvedena v Liverpoolu v roce 1986 a o tři roky později se dočkala i filmového zpracování. Hrála se v Londýně i na Broadwayi. Představitelka Pauline Collinsová si Shirley zahrála jak v londýnském divadelním nastudovaní, tak i ve filmu, a získala za ni řadu ocenění. I film sám získal mnoho cen (např.: Cena Laurence Oliviera za Nejlepší komedii, BAFTA za nejlepší scénář nebo cenu Tony za nejlepší hru) a byl nominován na dva Oscary (mj. i po P. Collinsovou za nejlepší herečku) a tři Zlaté glóby. Svou cílovou skupinu nachází především v ženách středního věku, kteří se se Shirley často velmi snadno ztotožní, neboť jsou sami v obdobné situaci jako právě ona. Spolu s muzikálem „Pokrevní bratři“ patří k nejúspěšnějším počinům anglického dramatika Willyho Russela. Sama Simona Stašová se ke hře vyjádřila, že tahle hra je právě o tom, co touží říct teď v tuto chvíli. Svou režií jí k tomu dopomohl brněnský režisér Zdeněk Kaloč.

Domů právě přichází deštěm promočená Shirley Bradshaw (Simona Stašová). Odloží věci na domácího sluhu, natáhne zástěru a spěchá, aby manželovi nachystala večeři přesně na čas, kdy se akorát vrací z práce. Sekanou, kterou mu na večer koupila, cestou dala psovi, a tak jí nezbylo než pro něj nachystat brambory s vejcem. To však on nepovažuje za dostatečné a svou nespokojenost dá značně najevo. Jsou spolu již dvacet let, vychovali spolu dvě děti, ale až nyní jí dochází, jak jí najednou život plyne mezi prsty. Povídá si s domácím sluhou, automaticky plní své povinnosti, a přitom vzpomíná na své dětství, na učitelku, která jí nedopřála ani tu radost těšit se z jedné správné odpovědi na její pravidelné otázky, ve kterých obvykle excelovala hlavně spolužačka Marjorie Majorsová, která bývala pro Shirley určitým vzorem. Jaké pak bylo její překvapení, když se jednoho dne upachtěná z práce, s taškami plnými nákupu, v dešti, dočká téměř neuvěřitelného setkání. U chodníku zastaví luxusní auto a z něj vystoupí nóbl dáma, která i přes tašky a „zmoklou fasádu“ svou někdejší spolužačku pozná. Dokonce na ni zavolá a chce ji obejmout. Na chvilku spolu zajdou posedět a sdělí si, že před lety byla jedna pro druhou vlastně vzorem. Shirley navíc zjistí, že Marjorie svého vyššího životního standardu docílila coby luxusní společnice. Shirley jako by procitla a najednou si vzpomene, že také mívala nějaké sny a touhy, které během manželství a výchově dětí odsunula na poslední kolej. Nyní se ale vše změní. Naskytne se příležitost, kdy její kamarádka Jane náhodou vyhrála zájezd do Řecka a chtěla by ji vzít s sebou. Neví, jak to oznámit manželovi, a tak na moment zaváhá. Nakonec se ale odhodlá a jede. Kamarádka ji tam však opět nechá samotnou, neboť si hned první den někoho „nabrnkne“, ale i tak si Shirley splní jeden svůj sen. V jedné kavárně si od majitele Costase Dimitriadese nechá přenést židli i stůl do písku a při popíjení své sklenky se kochá pohledem na moře. Kdysi o tom tak snila, a tak jí tento místní seladon rád splnil její přání. Druhý den ji pozve na svou loď. Tam si i Shirley prožije svůj letní románek a opět v sobě nachází Shirley Valentine. I bez ohledu na Costase, který pro ni nic neznamená, a který už svůj šarm zkouší na jinou ženu, si chce dovolenou prodloužit. Doma si myslí, že se zbláznila, a tak se za ní manžel vydá. Společná dovolená i život, zdá se, začíná…

Tak to byl maraton. Bezmála tříhodinové představení mi vzhledem k nijak zvlášť nápaditému tématu hry nepřišlo úplně adekvátní a myslím, že hlavně první část by se dala výrazněji zkrátit. To, v jaké fázi života se hlavní hrdinka nachází, bylo zjevné už od začátku. Domácí rutina a stereotyp, které, pokud se okamžitě něco nezmění, nedávají moc světlé vyhlídky na šťastný a plnohodnotný život. Je to ta situace, ve které se ocitlo mnoho žen středního věku poté, co jim děti odrostly a „na krku“ jim zůstal jen manžel zvyklý na zažitý rytmus – práce, večeře, TV, a tak pořád dokola. Bez výraznější chuti do života nebo jen nějakého nového impulsu nějak ztratili svou přirozenost a vlastní identitu a stali se z nich jakési figurky přepnuté na automat. Přeci jen ale někde vskrytu duše doufají, že z toho musí existovat cesta ven. Pokud ji ale naleznou a překonají první krok, otevřou se před nimi nové světy, nový život. Takovou cestu našla i Shirley a dala tak ženám jistou naději, což je vlastně „poselstvím“ této hry (autorů – překlad: Pavel Dominik, výprava: Michaela Červenková, hudební spolupráce: David Rotter, úprava a režie: Zdeněk Kaloč, a další), která proto ve své cílové skupině sklízí takové úspěchy. Já do ní zatím tedy nedorostla nebo mne spíš prostě tak neoslovila. Bohužel to nezachránil ani výkon Simony Stašové. Mám ji ráda a považuji ji za skvělou herečku, ale zde rozhodně nepodala svůj nejlepší výkon, jako třeba ve hře „Římské noci“, kde úžasně ztvárnila Annu Magnani nebo v trojroli v komedii „Poslední ze žhavých milenců“. Vím, že tentokrát byla krátce po nemoci, ale nic to nemění na faktu, že mohla do role vložit více přirozenosti a svého osobitějšího šarmu, než zbytečného, až násilného, přehrávání. Bylo tam moc gest, moc mimiky, i ne moc čistého hlasového projevu (to ale zřejmě ta zdravotní indispozice). Navíc to i celou inscenaci dost natahovalo a nabízelo místy trochu nudná místa. Přínos z ní pro mne tedy téměř žádný a ve srovnání například s excelentní hrou „Můj báječný rozvod“ a úžasnou Eliškou Balzerovou, je to hodně slabý odvárek a spíš průměrná inscenace. Někdy prostě platí, že méně je více. Asi jsem měla příliš velká očekávání. Nicméně obdivuji, jak zvládla ustát na jevišti téměř tři hodiny, a sama odehrát takovéto náročné představení. 

Moje hodnocení: 58 %

Shirley Valentine (Simona Stašová)

Shirley Valentine (Simona Stašová)

"Romantický víkend" - host Severočeského divadla

(John Godber)

„Návod na lepší manželství.“ (premiéra 13. února 2015)

V roce 1993 vyhlásili Johna Godbera třetím nejhranějším dramatikem ve Velké Británii (hned za W. Shakespearem a A. Ayckbournem). Pětkrát získal cenu na festivalu Fringe v Edinburghu včetně Ceny Lawrence Oliviera za komedii roku „Up ´N´ Down“, v Los Angeles obdržel sedmkrát Cenu kritiky, v Chicagu pak dalších pět cen. Mezi jeho nejčastěji uváděné hry patří „Bouncers“ a „April in Paris“ alias „Romantický víkend“, který byl rovněž v roce 1994 nominován na Nejlepší komedii roku. Poprvé byla hra uvedena v roce 1992 a dokonce si v ní manželskou dvojici Alana a Bet zahrál sám autor se svou ženou. Kromě divadla se ale věnuje i televizi a filmu. Za scénář k „My Kingdom for a Horse“ v hlavní roli se Seanem Beanem byl nominován na alternativní cenu BAFTA a za „Oddsquad“ obdržel cenu za původní scénář. Já ale dávám přednost divadlu, a tak jsem se vydala na představení dne 25. listopadu 2016, kdy k nám přijelo hostovat Divadlo Komedie. Cítila jsem, že potřebuji trochu „dobít baterky“ a také mne zlákalo skvělé obsazení. To stálo pouze na dvojici herců, za to ale velmi kvalitních. Jan Novotný je již od roku 1990 členem činohry Národního divadla a také pedagogem na pražské konzervatoři. Petra Špalková se stala členkou činohry Národního divadla v roce 2005 a rovněž v letech 2001-2005 učila na pražské konzervatoři. Navíc má na svém kontě i několik ocenění a nominací – z roku 1997 Cenu Thálie pro Mladého činoherce do 33 let, z roku 2000 Cenu Alfréda Radoka za Talent roku (v témže roce byla rovněž nominována i na Ženský herecký výkon roku). V roce 2002 s filmem „Smradi“ získala nominaci na Českého lva za Hlavní ženský herecký výkon a tuto cenu nakonec v roce 2013 vyhrála za film „Jako nikdy“ a k tomu navíc za stejnou roli i Cenu české filmové kritiky za Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Já ji také velmi uznávám a tak jsem se nechtěla ochudit o šanci vidět ji na ústeckém jevišti.

Manželství Alana (Jan Novotný) a Beth (Petra Špalková) je všechno jen ne šťastné. Chodí kolem sebe jako těla bez duše, není v nich žádná energie, žádné nadšení. Probíhá mezi nimi jen velmi úsporná konverzace, kdy otázky znějí dost odměřeně a jsou pronášeny jen jakoby automaticky ze zvyku a není v nich ani náznak zájmu na očekávanou odpověď. Jelikož Alan přišel před časem o práci, tráví většinu svého času doma a navíc převážně v županu. Občas se zašije do komory k malířskému plátnu, zatímco jeho žena živí rodinu. Pracuje jako prodavačka bot a život si zpestřuje pouze soutěžemi v ženských časopisech. Tíží ji zmařený život a jedinou naději vidí právě v nich. Ta jednoho dne přeci jenom přichází. Beth obdrží dopis, ve kterém ji oznamují, že právě vyhrála romantický víkend pro dva v Paříži. Neskrývá nadšení a nemůže se dočkat, až z této šedi každodenního života odjede. Alan se však pořád tváří kysele a klidně by ji nechal jet s nějakou kamarádkou. Nakonec si vše rozmyslí a na loď se přeci jenom dostaví. Beth je rozhodnuta si tuto krátkou dovolenou náležitě užít, ať už s jejím mužem nebo bez něj, a tak se i během plavby lodí vydá třeba do tanečního sálu na diskotéku. Jejího muže ale také konečně něco zaujme - bar plný jídla, kam si může chodit neustále přidávat. Jejich cílem je však romantická Paříž, která jim otevře svou náruč a oni jí, ač zpočátku rozpačitě, vyjdou vstříc. I přes jazykovou bariéru a výraznou změnu prostředí se nakonec také uvolní a začnou vstřebávat její atmosféru a chytat novou chuť do života. Posedí si v kavárničce, navštíví Eiffelovu věž a dokonce zavítají i na večerní kabaretní show. Co se zdálo zpočátku nemožné, se stalo skutečností. Výlet oběma vlil novou krev do žil a po návratu přeci jen k nějaké změně dochází. Alan dostal novou inspiraci a namaloval obraz, který Beth dokonce pověsila v pokoji. Mohou tak společně vzpomínat na Paříž, která jim pomohla jejich téměř vyhořelý vztah opět zachránit. Stále se mají rádi, a tak ještě není nic ztraceno.

Téměř holá scéna a tichý příchod následovaný dalším tichem, které se až do první pronesené repliky zdál být nekonečný, vzbuzoval otázku, jestli se tu ty téměř dvě hodiny neunudíme k smrti. Nicméně však i tento začátek, kde se toho moc neřeklo, vypověděl mnohé. Každý totiž mohl sám pocítit tu „nudu“ a šeď vztahu, který má jen krůček k vyhoření. Nad pronášenými replikami jsem z publika slyšela smích i věty typu „to je jako u nás“. A přesně právě to mělo vést diváka k zamyšlení se nad vlastním vztahem a životem. Pokud bychom na tom měli být takto, je nejvyšší čas to okamžitě změnit…třeba jako se o to pokusili Alan s Beth. I přestože mám dost velkou fantazii a vím, že mělo jít především o změnu vývoje dosti uvadajícího manželství, který šperkovaly velmi kvalitní herecké výkony, chyběla mi alespoň „trochu vytuněná“ scéna (Petra Špalková třeba nemusela sedět doma na zemi mezi časopisy a „kulisa“ Paříže mohla být také méně skromnější…). Oproti tomu právě obsazením vsadili tvůrci (překlad: Pavel Dominik, režie: Vojtěch Štěpánek, scéna: Jiří Hlupý, kostýmy: Katarína Hollá, produkce: Kateřina Schauerová a další) na jistotu. Jan Novotný, kterého mám navždy spojeného především s Brighellou ve „Sluhovi dvou pánů“, přesně vystihl chlapa-pecivála, který si neustále stěžuje, ale přitom se dosti úspěšně spokojí s křeslem, županem a televizí. Typově se do role skvěle hodil, ale s postupem času mi až začínal vadit. Zřejmě proto, že tyto typy mužů nemám ráda. Za to výkon Petry Špalkové jsem si užívala. Osobně ji považuji za jednu z našich nejlepších hereček mladší generace. Ačkoliv není svým vzhledem nijak zvlášť výrazná, dohání to svým hereckým projevem. Svým rolím dodává na autentičnosti a lidé se tak do jejich situace i pocitů dovedou lépe vžít. I zde s její Beth musel snad každý přesně pochopit všechna pronesená slova i velmi výmluvná gesta a výrazy. Ještě že po tom beznadějném začátku svitla na konci naděje a nemožné se stalo možným. Je fajn věřit, že mohou být vztahy, které se i z dost bezvýchodné situace ještě dají zachránit.
Moje hodnocení: 60 % 

Beth a Alan (P.Špalková a J.Novotný)

Alan a Beth (J.Novotný a P.Špalková)

 

"Detektor lži" - host Činoherního studia

(Vasilij Sigarev) 

„Komedie o škodlivosti pravdy z pera známého současného ruského autora.“ (premiéra 7. června 2009)

Před "Kašpary" dne 6. listopadu 2016 jsem již jednou měla možnost shlédnout tuto hru (v nastudování Středočeského divadla Kladno, režie: Nikolaj Penev), jejíž hlavní téma se zdá dosti banální, ale na druhou stranu nabízí spoustu prostoru k rozehrání ústřední zápletky. Jde v ní o to, že manžel po alkoholovém opojení zapomněl, kam schoval poslední výplatu a jeho žena by to s pomocí hypnotizéra chtěla zjistit. Přestože je především laděná do komedie, dokáže navíc pravdivě nastavit zrcadlo dnešním vztahům a odhalit tak některé neduhy manželského soužití. Ačkoli ji autor napsal velmi mladý (v lednu 2017 oslaví své 40. narozeniny), stal se uznávaným dramatikem jak na domácích, tak i na západních scénách. Na svém kontě má již osmnáct her, přičemž největší úspěch sklidila hra "Plastelína", u nás nastudovaná Mariánem Anslerem se studenty DAMU pro Divadlo Disk. Divadlo v Celetné má pak třeba v repertoáru ještě jeho další hru "Černé mléko". Kritici jeho hry často řadí mezi tzv. ruská cool dramata (černuchy), neboť v nich popisuje syrovost i krutost života v provincii, který se zdá být dosti beznadějný. "Detektor lži" mezi tím tvoří světlejší výjimku.

V jednom bytě na ruském panelovém sídlišti se právě snaží Naděžda Petrovna (Eva Elsnerová) vypáčit ze svého muže Borise (Adrian Jastraban) informaci, kam schoval poslední výplatu. Ten byl totiž tak opilý, že si nemůže vzpomenout. Naďa tedy využije inzerát, který si před časem z novin schovala a objedná si na návštěvu hypnotizéra (Matouš Ruml). Boris to zpočátku rezolutně odmítá, nakonec se ale podvolí. Dostane se do transu a prozradí, kam je schoval. Když už si hypnotizér myslí, že svůj úkol splnil, vycítí Naděžda příležitost položit i několik dalších otázek. Každá však něco stojí, a tak nalezená sumička peněz postupně mizí. Za to však zjistí, že její muž není ten, za koho se vydává a na vojně místo u speciálních jednotek dělal u stavebního vojska, nebo že drahé šaty, kterými se před kamarádkami tolik pyšnila nemají ani zdaleka takovou hodnotu, jakou jí Boris prezentoval. Dokonce se "přizná" i k jediné nevěře s jeřábnicí od nich z firmy. Hypnotizér ucítí potřebu nutně muže probudit, ale zrovna do momentu, kdy se snažil zalehnutím zpacifikovat jeho ženu. Následně tedy nevyhnutně dochází ke konfrontaci manžela s nově nabitými zjištěními. Ten vše přizná, ale trvá na tom, že i ona musí podstoupit hypnózu. Nakonec se jim podaří prolomit její agresivní obranu, a tak i Boris dostane možnost zjistit, co před ním naopak skrývá jeho žena. Jeho prohřešky jsou ale proti těm jejím jenom slabým odvárkem. Zdrtí ho to a ze zoufalství se chce pokusit o vraždu a sebevraždu. Na poslední chvíli však rázně zakročí hypnotizér a zabrání tragédii tím, že uvede do transu oba. V mysli je přenese do doby, kdy se ještě milovali, a všechno ostatní, co mělo následovat, jim nechá z paměti vymazat.

Zřejmě se nevyhnu srovnání s předešlým nastudovaním, které jsem viděla a které se opravdu hodně vydařilo, ale jedna věc mne hned zpočátku této inscenace (autorů - režie: Jakub Špalek, překlad: Tereza Krčálová, hudba: Daniel Fikejz, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Johana Krůfová, grafické návrhy: Studio Najbrt, a další) docela zklamala. Pokud název hry odkazuje na detektor lži, určitě bych očekávala, že se v ní také objeví. Kyvadélko mi za něj přišlo jako chabá náhražka a hra tak trochu ztrácela svůj význam. Nicméně kladně hodnotím odvedené výkony, a především ten představitelky Naděždy Evy Elsnerové. Takto bravurně se poprat s neuvěřitelnou slovní smrští, i když s drobným zaváháním, není zrovna snadný úkol. Ona však své postavě dokázala vtisknout typický charakter dominantní a "ukrafané" ženy, která má "co na mysli to na jazyku". Protikladem k ní pak byl spíše letargický a léty v manželství otupělý Boris alias Adrian Jastraban, který není ani zdaleka tak drsný, jak se snaží prezentovat. Předvedl kvalitní výkon, ale rozhodně více mne v této roli zaujal Zdeněk Velen (v nastudování Středočeského divadla Kladno), který se do ní hodil lépe i typově. Třetici pak doplňuje Matouš Ruml, který naopak typově odpovídal. Měl ústřední úlohu, od níž se odvíjela celá zápletka a také byl jakýmsi mantinelem mezi dalšími dvěma postavami. Ze všech tří v ní působil nejpřirozeněji. Celkově je to tedy docela úsměvná inscenace s kvalitními výkony, která ale nijak zvlášť nenadchne, ani nezarmoutí. Možná ale člověka donutí popřemýšlet, jestli by přeci jenom někdy nebylo lepší nechat nějaké to tajemství neodhalené.
Moje hodnocení: 65 %

Naděžda a hypnotizér (E.Elsnerová a M.Ruml)

Naděžda, hypnotizér a Boris (E.Elsnerová, M.Ruml a A.Jastraban)

Boris, hypnotizér a Naděžda (A.Jastraban, M.Ruml a E.Elsnerová)