"Americký bizon" - Činoherní studio

(David Mamet)

„Jedno místo, jeden den, jedna noc a tři protagonisté napína-vého psychothrilleru.“ (premiéra 15. října 2021)

Jen o týden později po první premiéře přišla dne 15. října 2022 na řadu druhá. Tentokrát se v hlavní roli vrací na jeviště Činoherního studia hostující Roman Zach, který zde byl v angažmá po studiu na DAMU v letech 1995-2004. Na inscenaci spolu s režisérem Davidem Šiktancem spolupracoval i Karel F. Tománek, který byl kmenovým dramaturgem ČS a nyní působí jako děkan na DAMU. Americký bizon byl dosud uvedený pouze v pražském Činoherním klubu, a to hned dvakrát v překladu i režii Ondřeje Sokola. Poprvé v roce 2006 se v hlavních rolích objevili Petr Nárožný, Michal Pavlata (nominovaný za roli Teache na Cenu Thálie) a Marek Taclík. V tom novějším nastudování z roku 2015 si pak Ondřej Sokol i zahrál, spolu s Martinem Fingerem a Václavem Šandou. Tentokrát se tedy u nás poprvé uvede i na jiné scéně. V Činoherním studiu si ho do současné sezóny vybrali, neboť dle slov režiséra a uměleckého šéfa Davida Šiktance: „hledali tituly, jež v sobě nesou motiv restartu.“ Hlavní námět se točí kolem vzácné mince, která měla na rubu bizona a na líci hlavu indiánského náčelníka, což mimo jiné odkazuje na původní obyvatele Ameriky. Mimo to je hrou o přátelství, důvěře i zradě. Dala by se zařadit do žánru konverzačních komedií, přičemž lehce zabrousí i do akčního thrilleru s prvky detektivky či hororu.

Don (Roman Zach j.h.) vlastní malé vetešnictví, ve kterém také tráví většinu svého času. Peníze získává z pochybných kšeftíků, ale především z hazardních her se svými přáteli. Často sem za ním chodí jeho chráněnec Bobby (Adam Ernest), který je neustále bez peněz a k Donnymu vzhlíží jako ke svému vzoru, mentorovi i štědrému sponzorovi. Tentokrát mu ale dal za úkol sledovat jednoho chlápka, který si u něj v krámku nedávno koupil pětník s bizonem za padesát dolarů. Don si později uvědomil, že ten pěťák musí mít ještě mnohem větší cenu a chce ho tedy získat zpátky. Když se zde objeví jeden z jeho karetních kumpánů Teach (Jan Plouhar) a zaslechne něco o nějakém chlápkovi, začne vyzvídat. Jakmile pošlou Bobbyho pro snídani, prozradí mu Don víc. Teach ucítí příležitost přijít si na pěkný balík a chce Bobbyho z akce vyšachovat. Snaží se Dona přesvědčit, že právě on je pro takovou akci ten nejlepší a že to zvládne levou zadní. Jenže Don má jisté pochybnosti a rozhodne se k nim namísto Bobbyho přizvat ještě jejich společného kamaráda Fletchera. Celou akci si naplánují na tento večer, jenže ve smluvený čas se neobjeví ani Teach a ani Fletch. A co tu sakra dělá Bobby? Může se jim tato „skvěle“ naplánovaná akce nakonec přeci jen podařit? A ustojí to jejich přátelství?

Co se týká nějakého příběhu, je tato hra (autorů – režie: David Šiktanc, dramaturgie: Karel F. Tománek, překlad: Ondřej Sokol, výprava: Juliána Kvíčalová, hudba: La Petite Sonja, Hank J. Manchini, a další) téměř o ničem, nicméně nabízí dostatek prostoru pro herecký koncert všech tří protagonistů. Ačkoliv se to tak v záplavě vulgarismů, kterých Mametův text nabízí opravdu dost, nemusí zpočátku zdát, jsou všechny dialogy poměrně náročné a textu je zde opravdu hodně. To určitě pociťuje především Roman Zach, který kromě pauzy z jeviště prakticky nesleze. Svého Dona pojal jako kliďase s přirozenou autoritou, který rád pronáší určitá moudra a morální zásady. V určitých momentech se ale jakoby promění v malé děcko, které si rádo hraje s indiánky na náčelníka kmene a tvrdošíjně trvá na vrácení své „hračky“ – tedy pěťáku s bizonem. O poznání méně prostoru zde dostal Adam Ernest, jehož Bobby na jedné straně vypadá, že neumí počítat ani do doseti a potřebuje cítit nějakou otcovskou autoritu, na straně druhé si však umí velmi dobře spočítat, kde mu co kápne do kapsy. Jeho postava je zde jakýmsi hybatelem děje, neboť právě s jeho příchody se věci postupně mění a gradují. Úplně nejlépe se ale se svou postavou popasoval Honza Plouhar. Teach v jeho podání nastupuje v první části jako namachrovaný frajírek, který se chová i vypadá jako slizký a velmi výmluvný vekslák, aby v druhé části vyšlo najevo, že je naprostý „lůzr“ a chudák. Čím dál tím víc mě bavilo sledovat slovní ping-pong mezi těmito třemi naprosto odlišnými charaktery postav, a především jejich výborných protagonistů, kteří se zde skvěle potkali. I když mě ten námět nijak zvlášť nezaujal, všichni herci podali fakt úžasné výkony. Velmi kladně hodnotím i nápaditou a funkčně navrženou scénu, která jen za pomocí korálků odděluje dvě úrovně jeviště. Nechybí zde ani „funkční“ ohniště i indiánský totem rovněž s praktickým využitím. Celkovou atmosféru pak ještě dokreslují vhodně navržená světla a krásná hudba, o kterou se postarali La Petite Sonja a Hank J. Manchini z kapely Kill the Dandies. Představení je poměrně dlouhé, zvláště v první části, ale určitě stojí za vidění.

Moje hodnocení: 66 %

Bobby a Don (A.Ernest a R.Zach)

Teach (J.Plouhar)

Bobby, Teach a Don (A.Ernest, J.Plouhar a R.Zach)

"Já, Feuerbach" - Činoherní studio

 (Tankred Dorst)

„Komorní drama promýšlející fenomén divadla a roli herce. Pouť stárnoucího herce, který po dlouhé pomlce hledá ty pravé dveře zpátky ke svému životu.“ (premiéra 8. října 2021)

Letošní divadelní sezóna je pro Činoherní studio opravdu jubilejní. Svou 50. sezónu se proto v ČS rozhodli pojmout jako návratovou. Do všech nově připravovaných titulů totiž plánují přizvat některé z osobností, které zde svého času také působily, ať už jako herci, režiséři či ostatní členové inscenačního týmu. V tomto prvním premiérovém titulu nové sezóny ve hře německého dramatika Tankreda Dorsta se tak objeví držitel Ceny Thálie Ivan Řezáč, který zde působil v 80. letech, a navíc v režii Davida Czesaného, kterému zde (spolu s Jiřím Pokorným) patřila éra let 1993-2000 a který je mj. podepsaný i pod knihou „30 let Činoherního studia“. Spolu s nimi patří do inscenačního týmu i scénograf Petr B. Novák a autor scénické hudby Jan Moravec, kteří již s ústeckým činoherákem také dříve spolupracovali. A aby toho nebylo málo, rozhodli se tento kus poprvé uvést v prostorách Salonu Dittrich. Na jeho místě totiž dříve stávalo Divadlo hudby, v němž v roce 1972 Činoherní studio zahájilo svou vůbec první sezónu. Velmi nápaditým a ambiciózním plánem pak mělo být uvedení této hry i v dalších významných prostorách města, kterými jsou Národní dům, Veřejný sál Hraničář či jeviště ústeckého Divadla opery a baletu. Z toho však bohužel nakonec sešlo, a tak se první premiéra sezóny uvedená 8. října 2021 stala zároveň i svou derniérou.

Stárnoucí herec Feuerbach (Ivan Řezáč j.h.) žil posledních sedm let v ústraní. Nyní by se však ještě velmi rád chtěl vrátit na jeviště, aby tak všem mohl dokázat své geniální herecké kvality, o nichž je naprosto přesvědčený. Pro svůj návrat na divadelní prkna dostane příležitost při konkurzu na roli u jednoho z nejlepších režisérů. Po příchodu na domluvenou zkoušku ale zjišťuje, že se pan režisér nedostavil a poslal místo sebe pouze svého mladého asistenta (Petr Uhlík). Po počátečních rozpacích z nečekané situace se ale i tak rozhodne předvést to nejlepší ze svého repertoáru. Během jeho výstupů ho kromě techniků (Josef Kadeřábek, Michal Kříž, Michal Kraus, Martin Bílský) připravujících kulisy na večerní představení přeruší také žena (Marta Vítů) se psem, který pravděpodobně získá jednu z rolí. Přes to všechno i s příslibem asistenta, že pan režisér již sedí vzadu, však vytrvá a nechá se přemluvit k sehrání připraveného monologu. Z posedlosti svými rolemi, které v něm často vyvolávaly i záchvaty zuřivosti, však vychází najevo i jeho duševní porucha. Nakonec se i prořekne, že za jeho stažením se ze scény stál právě dlouhý pobyt v psychiatrické léčebně. Sám si také postupně uvědomuje, jak nelehký je návrat do normálního života a že už ani na jeviště se nebude moct vrátit. Po předvedení monologu z Goethova Torquata Tassa tiše odchází.

Před padesáti lety jsem byla ještě na houbách, takže jsem nezažila ani éru zdejšího Divadla hudby či pozdějšího rockového klubu Tukan. Kromě premiéry nové hry, to tak pro mne byla premiéra i v těchto prostorách. Musím říct, že to sem v těchto souvislostech krásně zapadlo, a tak bylo velmi zajímavé sledovat toto propojení minulého s něčím novým, což bylo ostatně i jedno z témat této hry (autorů – režie: David Czesany, dramaturgie: Tereza Marečková, výprava: Petr B. Novák, hudba: Jan Moravec, a další). Střet starého s novým, mladého se starým, končícího s nově nastupujícím je vždy stále aktuální, neboť to jediné, co je stálé, je to, že se vše neustále mění a přichází tak stále něco nového. Další velký motiv, který se zde nabízí, je pohled na člověka, stárnoucího herce, který dává divákům nahlédnout na odvrácenou stranu jeho profese i osobního života. Celé toto monodrama je tedy postaveno především na jednom herci, který tak dostal příležitost k velmi intenzivnímu a niternému herectví. Odehrát na jedné židli svou touhu, nasazení, vášnivost, hněv, bolest, prozření, zklamání i mnoho dalších emocí není rozhodně snadný úkol. Ivan Řezáč se s tím ale velmi dobře popral a bylo zajímavé celý tento herecký projev sledovat. Svou roli vzal velmi vážně…stal se Feuerbachem. Úloha, v níž měl coby přidrzlý asistent „dráždit“ hereckého barda, Péťovi Uhlíkovi také pěkně sedla, i když většinu svých replik pronášel od svého stolku v hledišti. Určitě by stálo za to, mít tento trošku netradiční kus s pohledem do herecké profese ve svém repertoáru, ale dovedu pochopit, že měli v ČS určitě pádné důvody, proč ho z dalšího uvedení stáhli. Snad se tedy těm dalším plánovaným kusům v této sezóně povede lépe.

Moje hodnocení: 53 %

Feuerbach (I.Řezáč j.h.)

Feuerbach a asistent (I.Řezáč j.h., P.Uhlík)

Feuerbach, žena se psem a asistent (I.Řezáč j.h., M.Vítů a P.Uhlík)