"Začínáme končit" - host Krušnohorského divadla

(Sébastien Thiéry)

„Francouzská komedie výstižně vypráví o vztazích mezi muži a ženami, o plynutí času, strachu ze stárnutí a ošklivosti i o (ne)schopnosti být spolu.“ (premiéra 21. března 2016)

Autorem této komedie z roku 2011 je současný francouzský komik a herec známý například z filmů „Taxi“ či jeho pokračování „Taxi, taxi“, ale také nositel Molièrovy ceny (za komedii "Morčata") Sébastien Thiéry. Autorsky na divadle debutoval v roce 2005 aktovkou „Bez výtahu“. Následovaly komedie „Bůh bydlí v Düsseldorfu“, „Morčata“ či „Kdo je pan Schmitt?“. Většinou ve svých hrách i sám účinkuje. Proto i díky této své profesi sází na svižné a trefné dialogy. V pražském divadle Kalich jeho komedii „Začínáme končit“ jako vůbec první společnou hru zde nastudovali manželé Bára Hrzánová a Radek Holub. Vybrala ji pro ně a režírovala Lída Engelová, která si i k mému překvapení dne 23. ledna 2017 při hostování v Krušnohorském divadle v Teplicích navíc střihla jednu z rolí, která celou inscenaci v závěru nápaditě vypointuje. Už kvůli všem jmenovaným jsem si nemohla nechat tuto komedii ujít.

Manželé Baumanovi spolu strávili již několik let, ale v poslední době se Alanovi (Radek Holub) zdá, že jeho žena Natalie (Barbora Hrzánová) najednou nějak rychle stárne. Už v ní nevidí krásnou a atraktivní pětatřicetiletou ženu, ale sedmdesátiletou sešlou stařenku, která je zralá akorát tak na domov důchodců. Společný život s ní se mu zdá naprosto nemožný a o sexu ani nemluvě. Jelikož si připadá stále mlád a s manželkou se tak odcizili, najde útěchu v náručí jiné ženy, se kterou by se dál chtěl vídat. Vymyslí tedy plán a přesvědčí jednoho svého zaměstnance Hervého (Radek Zima), aby předstíral, že je jeho synovec, a svedl jeho ženu. Natalie o problému svého muže ani netuší a vřele u nich doma „synovce“ uvítá. Jemu vůbec nepřipadá tak stará, jak mu Alan říkal. Na svádění jde přes němčinu i přes masáž a celkem se mu daří. Natalie v přítomnosti Hervého začíná neuvěřitelně mládnout. Zdá se, že se záměr podařil a oba manželé mají nový vztah, ve kterém jim to klape. Jaké je ale pak pro Natalii s Hervém překvapení, když jim Alan přivede představit svou vyvolenou Jennifer (Lída Engelová). I když to vypadá, že je příliš pozdě, najednou si uvědomí, že svou ženu přeci jen nechce ztratit a dá jejich manželství ještě šanci. S jakou Natalii bude žít tentokrát?

Nijak závratná, přesto aktuální, byla zápletka této francouzské komedie o odcizení mezi manžely. Léta plynou a s přibývajícím věkem se ne každý umí smířit. Obzvlášť v manželství po několika letech si hlavně muži uvědomí, že jejich ženy nemládnou a mají pocit, že jim v životě něco uniká. Chytají druhý dech a touží po změně nebo alespoň nějakém povyražení. Nijak náročný příběh, a ještě jednodušší text, ale v této inscenaci (autorů – překlad: Petr Christov, režie: Lída Engelová, dramaturg: Johana Kudláčková, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Ivana Brádková, hudba: Zdeněk Zdeněk, choreografie: Martin Pacek a další) sází především na obsazení a také nápad v hlavní ženské roli. Zajímavé na roli Natalie Baumanové totiž je, že ji autor původně napsal pro dvě herečky. V tomto nastudování se však v obou objeví pouze jedna – Bára Hrzánová, která se nápaditě provedené dvojrole chopí s bravurou. Střídá podobu atraktivní ženy s tou, co v očích svého manžela „stárne jako pes“, s takovou lehkostí, že má divák skvělou možnost vidět ji přesně tak, jako ji právě vidí její manžel, aniž by to nějak narušilo kontinuitu děje. Považuji to za skvělé řešení a bylo vidět, jak si změnu obou poloh Bára užívá a zvládá je bez jakéhokoliv zbytečného karikování či přehrávání. U Radka Holuba, který ztvárnil notorického lháře, už to tak lehce nepůsobilo, i když vystřídal spoustu rozličných výrazů, jak u něj bývá zvykem. Proti Bářině lehkosti byl jeho projev o poznání dravější a možná trošku křečovitější. Myslím, že jiné typy rolí mu sluší o něco více (viz třeba „Generálka“, „Mandragora“, „Plnýkapsy šutrů“ nebo s Bárou společně „Ženitba“ apod.). Manželský trojúhelník pak doplnil Hervé, v jehož roli se objevil Radek Zima a na jevišti s nimi vystupoval jako naprosto rovnocenný partner. Jeho postava dostala rozhodně nejvíc zabrat, ale vše skvěle ustál. Od nesmělého poslíčka se vypracoval v muže, v jehož náručí dokáže zralá žena zázračně omládnout. Spolu s Bárou dokonce předvedli výborné tanečně-akrobatické číslo. Celkově to tedy bylo vtipné, hravé, a hlavně podtrženo skvělým obsazením a jejich výkony. Přesto mne ale více zaujala obdobná komedie „Každý den, šťastný den!“, kterou hrají v divadle Kalich a v níž hlavní roli rovněž obsadila úžasná Bára Hrzánová.

Moje hodnocení: 59 %

Natalie a Alan Baumanovi (R.Holub a B.Hrzánová)

Natalie a Hervé (B.Hrzánová a R.Zima)

Natalie, Alan a Hervé (R.Holub, B.Hrzánová a R.Zima)

"Boj černocha se psy" - Činoherní studio

(Bernard-Marie Koltès)
 

„Hra o životě, o lásce a o whisky.“ (premiéra 2. prosince 2016)
 

Nový rok je tu, a tak si neodpustím trochu toho bilancování, neboť ten loňský se zrovna moc nevydařil. Začínal přitom docela slibně; pořídila jsem si novou zrcadlovku, zajela jsem si na Velikonoce do Karibiku, naordinovala jsem si delší volno před novým nástupem… Druhá polovina ale byla podstatně náročnější, čekala mne změna práce, a hlavně se objevily zdravotní problémy, které se obzvlášť ke konci roku hodně zkomplikovaly. V lednu se však situace stabilizovala, a tak jsem zase mohla vyrazit za kulturou. A čím jiným odstartovat v těchto chladných dnech než cestou za teplem? V ČS totiž 10. ledna 2017 „nainstalovali“ přímo na jeviště vyprahlou africkou poušť, která je součástí nově nastudované hry z pera Bernard-Marie Koltèse (1948-1989). Tento francouzský autor sice zemřel teprve ve svých 41 letech na AIDS, přesto se ale stačil zapsat mezí přední francouzské dramatiky. Hru pro soubor ČS upravil dramaturg Karel František Tománek, který již v letošní sezóně pro ústecký soubor ušil přímo na tělo text ve stylu tarantinovské gangsterky „Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“. Režie ústeckého nastudování se pak zhostil Martin Skočovský, jehož zatím nejúspěšnější inscenací v ČS jsou „My děti ze stanice ZOO“. Stejně jako tam i zde sám navrhl scénu. Navíc si ke spolupráci na tomto projektu přizval afrického herce, žijícího v Čechách Maxima Françoise Mededu, aby tak své inscenaci dodal na autentičnosti. Poprvé v historii tak Alburyho na českých jevištích hraje Afričan. Maxime se narodil v Beninu a vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd v Praze se specializací televizní sportovní komentátor. Tomuto oboru se však nevěnoval, neboť tíhl spíše k divadlu. Coby poloprofesionál si zahrál již na několika jevištích (např.: v Klicperově divadle v Hradci Králové, ve Studiu Hrdinů, v Divadle Bez hranic či Studiu Ypsilon), ale v ČS zatím poprvé.

Na staveništi v Africe došlo k nehodě, když pod koly nákladního auta zemřel jeden z domorodců. Jeho bratr Alboury (Maxime François Mededa j.h.), chce získat jeho tělo, aby mohli s rodinou provést tradiční pohřební obřady. Nepozorovaně se vydá do tábora a po vedoucím projektu Hornovi (Matúš Bukovčan) požaduje jeho vydání. Ten však neví, kde se tělo nachází, a tak mu nabízí finanční odškodnění. To však Alboury odmítá a trvá na svém. Přestože má Horn momentálně trochu jiné starosti, neboť očekává návštěvu Leony (Marta Vítů), kterou potkal v Paříži a pozval ji sem, pověří svého předáka Cala (Jan Plouhar), aby sehnal tělo zemřelého a mohli ho rodině vydat. Přitom se dozví, že to pouze jako nehoda mělo vypadat, neboť ho Cal nejdříve zastřelil, poté narafičil nehodu a později hodil do jímky s výkaly. I když se vydá splnit přání svého šéfa, tělo se mu nepodaří nalézt. Ačkoliv Leona primárně přijela za Hornem alias „Kozlíčkem“, nechá se unést kouzlem tohoto kontinentu. Velmi silně pociťuje jakési propojení a splynutí s místní kulturou, a navíc zde skutečně potkává svou lásku. Není jí však Horn, ale Alboury. Nicméně nakonec sama propadá šílenství a pořeže si obličej. Alboury neustále chodí do tábora a pozoruje „bílé“. Oni z něj zase pociťují jakýsi zvláštní strach a chtěli by se ho rovněž zbavit. Zatímco Horn na to jde s whisky, Cal sahá po zbrani. Při fyzické potyčce se ale obrací proti němu. Že by přeci jenom Afrika vyhrála na plné čáře?
 

Po rozpačité úvodní scéně „jezení banánu“, kterou jsem tedy moc nepochopila a klidně bych se bez ní obešla, mne do sebe příběh o střetu dvou civilizací (Afrika versus Evropa) začal vtahovat. Nepříliš náročně (na kulisy), ale efektně navrhl Martin Skočovský scénu, které dominovaly baterie reflektorů a větší větráky, které příhodně navozovaly atmosféru horkem spalující Afriky i pach potu a všudypřítomné whisky. Určitě skvělým krokem bylo obsazení rodilého Afričana Maxima François Mededy do role černocha Albouryho. Vše tak působilo autentičtěji, i když se herecky příliš neprojevil. Jeho výkon byl víceméně statický, ale černoch do Afriky prostě patří, takže tento tah chválím. Maxim se navíc překvapivě dobře vypořádal s náročnějším českým textem. Jan Plouhar si střihl roli výbušného, rasisticky zaměřeného Cala. Velmi mi svým výkonem, charakterem postavy i spáchaným činem připomínal roli Liama, kterou hrál v jiné inscenaci ČS s názvem „Sirotci“. Obě rozporuplné postavy, které spáchají hrůzný čin, ale hledají pro něj nějaké ospravedlnění, a navíc přitom chtějí působit, jako že to byla jen nehoda, ztvárnil skvěle. Úlohu představující jakýsi „utlačovatelský element“ s možností koupit si vše a každého svěřili do rukou Matúše Bukovčana. Jeho Horn působil klidným dojmem, jako by vždy byl nad věcí. Žije světským životem s dostatkem peněz i alkoholu a nechápe místní ritualitu a senzitivitu. Svou trochu citlivou složku osobnosti projeví akorát v momentě, kdy si do svého převážně osamělého života pozve ženu - Leonu. Oba protagonisté do prostředí dobře zapadli, zatímco právě postava Marty Vítů mi byla docela záhadou. Zpočátku naivní žena, která využila pozvání bohatého muže, aby posléze spočinula v náručí místního domorodce, a nakonec propadla šílenství, děj nikam neposouvala, spíše ho tak nějak narušovala. Z mého pohledu to celou hru (autorů – překlad: Kateřina Lukešová, úprava a dramaturgie: Karel František Tománek, kostýmy: Jitka Fleislebr, hudba: Ivan Acher, scéna a režie: Michal Skočovský, a další) docela degradovalo a zanechalo více otázek než odpovědí. Je to škoda, neboť zpočátku (až po tom banánu) se inscenace rozvíjela celkem slibně, a dokonce mne do prostředí slušně vtáhla. I přítomnost Leony sem zpočátku zapadala, ovšem jen krátce. Bohužel za mě tedy nakonec jen slabý průměr.

Moje hodnocení: 51 %

Cal a Horn (J.Plouhar, M.Bukovčan)

Leona a Cal (M.Vítů a J.Plouhar)

Alboury a Leona (M.F.Mededa a M.Vítů)

Alboury a Horn (M.F.Mededa a M.Bukovčan)