"Vánoční hra aneb O tom slavném narození" - Činoherní studio

(Tomáš Vůjtek)

„Možná, že se něco stane, nevídané, neslýchané.“ (premiéra 16. prosince 2017)

Tak konečně už se blíží závěr tohoto bláznivého a velmi „vydatného“ roku. Abych si ho alespoň trošku mezi svátky odlehčila a zpestřila, rozhodla jsem se vyrazit 27. prosince 2019 do Činoherního studia na vánoční pohádku. Její zařazení do repertoáru si před lety přál sám pan ředitel Jiří A. Trnka, a tak na ni také předloňské Vánoce konečně došlo. Režii svěřil Janu Plouharovi, který se zde ujal i návrhu scény. Jinak je ale především součástí hereckého souboru. S dramaturgií a také úpravou textu pro ČS mu asistovali jeho herečtí kolegové Jan Jankovský a Lukáš Černoch. Tato hra je na programu vždy pouze v období adventu a jen v několika uvedeních (a také na pár zájezdech). Na jevišti se objeví téměř celý herecký ansámbl a také několik členů technického zázemí. Scénář napsal Tomáš Vůjtek původně pro ostravskou Arénu a také jedno rozhlasové zpracování. Hra má svým textem navazovat na tradici lidových barokních her, k jejichž inscenování docházelo na českém a moravském venkově hlavně od 17. do 19. století. Inspiraci čerpal zvláště z Rakovnické vánoční hry či Semilské hry vánoční, ale také z poetiky staročeského dramatu Hra veselé Magdalén. Má především bavit, a tak je její zpracování velice hravé stejně jako text, který je navíc celý psaný ve verších. Nechybí zde ani písně ve stylu dětského punku a tradiční koledy. A jak to tedy vlastně s tím narozením Ježíška bylo?

Po krátkém společném úvodním slovu nás celým příběhem O tom slavném narození provede opovědník (Jiří Maryško j.h.). Začalo to tak, že kromě andělů (Anna Fišerová, Anna Masárová j.h.) totiž dříve v nebi bydlel i ďábel jménem Luciper (Jan Jankovský). Bůh ho měl rád, neboť byl velmi chytrý a bystrý. Jeho pýcha ho však táhla výš, a tak se chtěl postavit samotnému Bohu. Když to slyšel archanděl Michael, okamžitě ho poslal do pekla. Zde se spřáhl s dalšími čerty a jeho budoucími služebníky Satanem (Kryštof Rímský) a Belzebubem (Adam Ernest). Touží se pomstít a svést lidi k hříchu. Díky tomu přibývá hříšných duší, které místo nebi propadají peklu. Zuby už si na všechny brousí i čerty obávaná Smrt (Andrea Berecková), která tak nad nimi přebírá vládu. Bůh si však vybral jednu z čistých duší Marii (Anna Fišerová) žijící v Nazaretu a vyslal za ní archanděla Gabriela (Petr Uhlík), aby jí donesl zvěstování. Má prý porodit božího syna, který se bude jmenovat Ježíš. Čerti s touto novinou však hned spěchají za jejím snoubencem Josefem (Lukáš Černoch). Chtějí ho tak přimět k tomu, aby se hned s Marií rozešel, když zjistí, že není pravým otcem. Archanděl Gabriel však zakročí a svěří Josefovi pravdu i poslání jejich budoucího syna. Pekelníci se však jeho narození stále snaží zabránit a přimějí císaře (Petr Barančík j.h.), aby nařídil placení daní. Josef i s Marií se tedy vydají společně až do Betléma, kde už se městská rada (František Marek j.h., Michal Kříž j.h. a Igor Kondratyuk j.h.) chystá na příchod mnoha poutníků. Chtějí jim poskytnout zdarma nocleh i stravu. Čerti je však přimějí, aby si vše řádně zvážili a za vše si nechali zaplatit. Nenechají se pak ani přesvědčit, že Marie čeká božího syna a vyženou je. Ona tak syna porodí ve chlévě na slámě. Radostnou zprávu pak anděl zvěstuje i třem pastýřům (Jan Plouhar, Lukáš Černoch a Petr Uhlík), kteří tam rázem spěchají, stejně jako tři králové Kašpar, Melichar a Baltazar se svými dary.

Tato příjemná a hravá záležitost (autorů – režie: Jan Plouhar, dramaturgie: Jan Jankovský a Lukáš Černoch, scéna: Jan Plouhar, kostýmy: Lucie Šperlová, hudba: Vojtěch Vágner, a další) mě opravdu dokázala alespoň částečně naladit na pozitivnější notu. Usmívala jsem se, na chvíli se uvolnila a některé melodie jsem si broukala ještě cestou z divadla. Také už jsem i více přemýšlela o tom, co mě ten příští rok čeká. Hlavně jsem doufala, že už začne o poznání lépe a vydrží tak až do konce a ještě dál. Podle všeho to vypadalo, že i herci (včetně těch příležitostných) si své role v tomto zpestření užívali. Vše navíc vyšperkovala hudební složka s písničkami a živou kapelou i celým rýmovaným textem, který ještě završili ve svém výstupu představitelé třech pastýřů a zároveň i spolutvůrců této vánoční inscenace. Lukáš Černoch s Honzou Jankovským se totiž postarali o úpravu původního Vůjtkova textu popisujícího cestu Ostravou až k jejich Divadlu Aréna na nový určený právě pro Ústí nad Labem a popisující cestu k našemu Činohernímu studiu. A fakt se jim to hodně povedlo. Líbí se mi, že v ČS dokáží dělat pohádky pro děti, kde si na své přijdou i dospělí. Je to hravé, zábavné a originální. Jelikož má „Vánočka“ svůj vymezený a velice krátký čas v programu, budete si muset na její další uvedení počkat až do dalšího roku, pokud jste to tedy již letos nestihli. Nicméně vám tu návštěvu doporučuji, obzvláště i pokud máte děti. Věřím, že se vám to bude líbit stejně jako jim. Využijte tedy možnosti si v době největšího shonu před svátky či mezi nimi kulturně odpočinout a pobavit se tímto příběhem o intrikách čertů a narození malého Ježíška. Třeba se naladíte natolik, že se i v závěru přidáte ke společnému zpěvu známých vánočních koled.

Moje hodnocení: 58 %

andělé (alter. A.Kratochvílová, A.Fišerová, alter. V.Hanzl a A.Masárová)

Belzebub, Satan a Luciper (A.Ernest, K.Rímský a J.Jankovský)

pastýři ovcí (J.Plouhar, alter. V.Hanzl a L.Černoch)

"Snímek 51" - host Činoherního studia

(Anna Ziegler)

„Portrét britské vědkyně Rosalind Franklinové a její často přehlížené role při objevu dvojité struktury šroubovice DNA.“ (premiéra 12. března 2018)

Hned následující večer po předešlém divadelním zážitku mě 12. prosince 2019 čekal další. Tentokrát přijel do ČS hostovat pražský Divadelní spolek Kašpar s inscenací z vědeckého prostředí, jehož hlavní hrdinkou se stala britská biofyzička, chemička a bioložka Rosalind Franklinová (1920-1958). Nejenomže tato tvrdohlavá a cílevědomá žena musela bojovat o své místo na poli, kterému dominovali muži, navíc na rozdíl od nich učinila svou pílí a houževnatostí skutečný objev. Bohužel ale byla její role objevitelky dvojité struktury šroubovice DNA často přehlížená a odměnu za něj v podobě Nobelovy ceny obdrželi její konkurenti Crick, Watson a Wilkins. Navíc za svůj výzkum zaplatila životem, neboť díky častému ozařování podlehla ve 37 letech rakovině vaječníků. Po dvou amerických uvedeních se tato hra dočkala opravdového úspěchu v londýnském West Endu, kde ji v hlavní roli proslavila Nicole Kidmanová. Kromě osobního pohnutého osudu hlavní hrdinky zde svou hrou autorka Anna Ziegler poukazuje i na nelehkou cestu vědkyň k uznání a přijetí do nejvyšších vědeckých kruhů. Režijně se pod tuto inscenaci podepsal dlouholetý režisér ČS Filip Nuckolls.

Rosalind Franklinová (Eva Elsnerová) se právě vrátila z výzkumného střediska v Paříži, kde si osvojovala rentgenovou krystalografii (snímání rentgenových obrazů atomů či molekul vytvářejících krystaly) zpátky do Británie, aby zde mohla nastoupit na prestižní londýnské pracoviště v King´s College k doktoru Maurici Wilkinsovi (Lukáš Jůza). Nehodlá však být jeho pouhou asistentkou či pomocnicí jako Ray Gosling (Jan Zadražil), a tak si prosadí vlastní samostatnost i nástroje pro pokračování ve svém vlastním výzkumu. Začíná velice intenzivně pracovat na pořizování a zdokonalování snímků struktury DNA. Ve své práci je tvrdá a neústupná. Neplatí na ni ani snaha o galantní přístup jejich kolegů. Kromě jednoho amerického obdivovatele Dona Caspara (Daniel Ondráček), který ji žádá o nějaké snímky pro svou doktorandskou práci, se o výsledky její práce velice zajímají i její bádající konkurenti James Watson (Matouš Ruml) a Francis Crick (Marek Němec). Cítí, že jsou blízko velikému objevu a svou soutěživost v honbě za ním nijak neskrývají. Neustále pracují na modelu šroubovice DNA, aby ho tak mohli co nejdříve ukázat světu. Zásadní průlom v Rosalindině experimentování však přinese až snímek 51, který zachycuje dvojitou strukturu oné šroubovice. Wilkins však značně neprozřetelně nabídne tento důležitý snímek ze své laboratoře k nahlédnutí Watsonovi s Crickem, kteří z něj vyvodí důležitý závěr, aniž by přiznali autorství Rosalindě. Ta svůj veledůležitý výzkum v oblasti genetiky bohužel nedotáhla do zdárného konce. Navíc ve svých 37 letech podléhá rakovině vaječníků, k čemuž značnou měrou přispělo i časté ozařování během pořizování mnoha snímků. Své práci obětovala vše, včetně svého života. Čtyři roky po její smrti v roce 1962 získali Francis Crick, James Watson a jejich kolega Maurice Wilkinson Nobelovu cenu za chemii se „svým“ objevem dvoušroubovicové struktury DNA.

Škoda, že nelze toto ocenění udělovat in memoriam, neboť tato žena by si ho určitě zasloužila. Dala světu obrovský objev, ze kterého se po mnoho let čerpalo i v dalších výzkumech a stal se významným v mnoha oblastech našeho života. Alespoň jsou po ní pojmenovány některé ceny, granty, laboratoře či dokonce jeden asteroid. Jsem tedy ráda, že její jméno z historie úplně nezmizelo a že jsem ji alespoň touto formou mohla poznat. Má mé uznání, stejně jako její představitelka, která předvedla skvělý výkon, a to po celou dobu téměř dvou hodin neopustila jeviště. I když jsem bohužel Rosalind neznala, působil na mne projev Evy Elsnerové velice autenticky a pravdivě. Představila ji jako ženu, která ačkoliv navenek působí velmi tvrdě, chladně a neústupně, skrývá uvnitř citlivost a jemnost ženy, která by chtěla dosáhnout uznání ve vědeckém světě mužů, ale také zároveň jisté obavy a nejistoty, které jí bránily v jejím sebeprosazení. Je typické, že opravdoví géniové svou genialitu často podceňují nebo si ji vůbec neuvědomují. Chyběl jí poslední krůček, který ji před nosem vyfoukli jiní. Jejím protipólem pak byla hned pětice mužů – vědců – odlišných charakterů. Zatímco ona na nějakou soutěživost ani nepomyslela, Watson a Crick v podání herců Matouše Rumla a Marka Němce si nebraly servítky a svou soupeřivost si až klukovsky užívali. Na mě už byli ale až moc uchechtaní, dětinští a takoví nepřirození. Trochu záhadnou figurkou se mi zdál Maurice Wilkins v podání Lukáše Jůzy. Neumím říct, jestli to byl šovinista, který nechce přijmout ženu za svou kolegyni, nebo skrytý romantik, který chodí do divadla na Shakespearovu Zimní pohádku a své kolegyni nosí belgické pralinky, aby ji následně podrazil a objev z vlastní laboratoře věnoval své konkurenci. Líbila se mi vhodně navržená scéna zapadlé a špinavé laboratoře a zajímavé bylo i režijní provedení s takovým forbínovským přístupem. Zatímco vědkyně ve své laboratoři bádá, muži vpředu se sklenkou šampaňského v ruce komentují její ženskost a objasňují jisté momenty z jejího života. Největší dojem ale ve mně zanechal výkon Evy Elsnerové, ač na gesta i tempo poměrně skromný. Především díky ní to bylo krásné, lyrické, až dojemné představení. Děkuji za zážitek a seznámení s příběhem Rosalind Franklinové.
Moje hodnocení: 83 %

Watson, Crick, Rosalinda, Gosling a Wilkins (M.Ruml, M.Němec, E.Elsnerová, J.Zadražil a L.Jůza)

Gosling a Rosalinda (J.Zadražil a E.Elsnerová)

Watson a Wilkins (M.Ruml a L.Jůza)

"Stepní vlk" - Činoherní studio

(Hermann Hesse)

„Nostalgie je pocitem ztráty a přemístění, je však též milostným románkem s vlastní fantazií. Nebezpečí nostalgie je v tom, že má sklon k zaměňování skutečného domova s imaginárním.“ Svetlana Boym (premiéra 11. října 2019)

Přesně dva měsíce od první premiéry 48. sezóny tomu bylo dne 11. prosince 2019, kdy jsem se zašla podívat na další uvedení nové inscenace „Stepního vlka“. Ta volně navazuje na předcházející románové adaptace „Homo Faber“ a „Pornografie“. Zároveň také tuto trilogii významných středoevropských děl literatury (v ČS pod režijní taktovkou Davida Šiktance) završuje. Nelehké dramatizace tohoto mnohovrstevnatého románu o duševní rozervanosti hlavního hrdiny Harryho Hallera (se stejnými iniciálami jako má jeho autor a představujícího jeho alter ego) se zde ujal režisér David Šiktanc spolu s dramaturgem Karlem F. Tománkem. Podle jeho slov ho chtěli „komponovat jako audiovizuální dílo…jako neustálý dialog všech jevištních složek: slovní, výtvarné, herecké a v neposlední řadě i hudební“. Jak literární podklad, tak i otevřená struktura scénáře jim k tomu dávala dostatečný prostor. A tak si kultovní román z roku 1927 od budoucího držitele Nobelovy ceny za literaturu (v roce 1946) našel svou cestu na naše jeviště.

Harry Haller (Jan Plouhar) přijíždí do města a s paní bytnou (Marta Vítů) se domluví na pronájmu pokoje. Má ovšem své specifické požadavky. Touží po klidu a samotě a zároveň žádá, aby nebyl hlášen policii. Obzvláště tím je ale velice podezřelý jejímu synovci (Lukáš Černoch). Během dne si rád čte, ale zároveň se mu také vrací vzpomínky, obrazy z jeho minulosti. Objevuje se v nich hlavně jeho bývalá žena (Kristýna Podzimková j.h.), která se nakonec provdala za profesora (Jaroslav Achab Haidler). Jelikož se vrátil do města, dostalo se mu také pozvání k nim na návštěvu. Bohužel se ale s profesorem neshodnou ve svých názorech. Tomu se totiž nelíbí Harryho článek v novinách, který velmi zkritizuje. Harry sám se potýká s pocitem nemilovaného samotáře, který se vymyká z jakékoliv společnosti a svádí neustálé konflikty s morálkou a veřejným míněním. Ve své osobnosti navíc vnímá jakési dva protiklady – své dobré já a stepního vlka. Večery tak tráví po různých podnicích a lokálech, kde se utápí v alkoholu. V jednom z nich se setkává s prostitutkou Hermínou (Andrea Berecková), která v něm chce probudit vášeň a chuť do života. Chce ho naučit tančit, a tak mu doporučí kurtizánu Marii (Anna Fišerová). Zároveň se mu svěří, že v něm chce vzbudit lásku jen proto, aby ji zabil. Do hry se tak dostává i zvažování možnosti vraždy či sebevraždy. Hermína Harryho dovede až do Magického divadla „Jen pro pomatené“, kde ho seznámí s Pablem (Petr Uhlík). Společně vykouří spoustu cigaret a vypijí množství alkoholu. Nakonec Harry nachází Hermínu s Pablem po milování na zemi. Pomalu k ní přistoupí a splní její přání…

Otázkou hledání vlastního já, vlastní podstaty a existence, se zabývá mnoho lidí. To, že se v každém z nás může nacházet i několik naprosto odlišných „JÁ“, kterým někdy moc nerozumíme, vzbuzuje touhu všechny tyto naše části pochopit, přijmout a sjednotit. Problematikou jednoty, resp. rozpolcenosti, duše se tak zabývalo mnoho umělců i intelektuálů 20. století. Mezi ty přední jistě patří Sigmund Freud či Friedrich Nietzsche. I já se již delší dobu snažím objevit a poznat sebe sama, k čemuž vede mnoho různých cest. Navíc je celý ten proces sebepoznávání velice zajímavý, někdy náročný i bolestný, ale občas také velmi osvobozující a uvolňující. Tak, jak mne tedy téma „Pornografie“ vůbec neoslovilo, je to se „Stepním vlkem“ naopak. Mnoho rozdílných poloh v příběhu se zajímavou myšlenkou (tápání ve vlastní existenci) mne rozhodně navnadila k přečtení knihy, o které jsem kupodivu dosud zatím neslyšela. Není zrovna snadný úkol poprat se s duševní rozervaností hlavního hrdiny na divadle, a přesto si myslím, že se to zde (autorům – překlad: Vrastislav Slezák, divadelní adaptace: David Šiktanc a Karel F. Tománek, režie: David Šiktanc, dramaturgie: Karel F. Tománek, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Jana Hauskrechtová, hudba: Vladimír Franz, pohybová spolupráce: Eliška Vavříková, a další) velmi slušně podařilo. Díky zatmívačkám a poměrně rychlému střídání obrazů to místy působilo skoro jako až filmové střihy. Výtvarná složka inscenace (scéna i kostýmy) se opravdu povedla a až drásavě na nervy brnkající partitura Vladimíra Franze dodávala celé atmosféře na dramatičnosti. Chyběl tam ale odkaz na Harryho oblíbeného skladatele W. A. Mozarta, který pro něj byl velmi důležitý (tedy z toho, co jsem se o Stepním vlkovi dočetla). Z hereckých výkonů se mi vybavují spíše jednotlivé obrazy jako např.: úvodní scéna od servírování polévky až do příchodu Harryho, vzpomínkové sekvence, rej masek a závěrečný obraz milenců Hermíny a Pabla. Těžko se mi tedy hodnotí tyto minimalistické, nicméně propracované, výjevy a dialogy. Jako celek je ale tato vizualizace velice kompaktní. Určitě bych ale měla zmínit Honzu Plouhara, který ztvárnil ústřední postavu. Přišel mi však mnohem uvěřitelnější spíše jako Harry, než onen rozpolcený „stepní vlk“. Zajímavější postavou se mi zdála Hermína v podání Andrey Bereckové, neboť představovala jakousi druhou polovinu jeho osobnosti. Také bych chtěla ocenit rychlé převleky, se kterými se někteří museli poprat. Tato inscenace určitě patří k těm náročnějším a myslím, že není úplně pro každého, nicméně ji po divadelní stránce hodnotím jako velice zdařilou.
Moje hodnocení: 71 %

Pablo, synovec, Marie, bytná, Harry, profesor a Hermína (P.Uhlík, L.Černoch, A.Fišerová, M.Vítů, J.Plouhar, J.A.Haidler a A.Berecková)

profesor, jeho žena a Harry (J.A.Haidler, K.Podzimková j.h. a J.Plouhar)

Pablo, Marie, Hermína a Harry (P.Uhlík, A.Fišerová, A.Berecková a J.Plouhar)