"Tady je všechno ještě možné" - Činoherní studio

(Gianna Molinari)

„Když v noci ležím v posteli a dívám se do stropu, pokouším se rozeznávat důležité od nedůležitého. Co je důležité? Stín ptáka kroužící po podlaze haly nebo samotný pták? Co se mnou udělá život v hale? Je třeba prozkoumat nové prostředí.“ (premiéra 22. dubna 2022)

Pozdě, ale přece. Tuto hru jsem viděla až při jejím posledním uvedení. Derniéra se konala 16. května 2023. Hostující režisér Ivan Buraj, který je rovněž od roku 2015 uměleckým šéfem v brněnském HaDivadle, si ke své divadelní adaptaci vybral úspěšný a ceněný debut současné švýcarské autorky Gianny Molinari, který vyšel v roce 2018 v berlínském vydavatelství Aufbau Verlag. Ta za něj následně získala řadu významných ocenění – například cenu 3sat v rámci literární soutěže Ingeborg Bachmannové v Klagenfurtu, švýcarskou cenu Cenu Roberta Walsera za nejlepší prozaický debut nebo stipendijní Cenu Clemense Brentana. Nejsilnějšími motivy v tomto díle je motiv hranic, poznávání něčeho nového, a také otázky prostoru i práva na existenci. Sám režisér svůj výběr vysvětluje takto: „Ten text mě zaujal hlavně proto, že žádné divadlo se neděje v bezčasí, ale vždy v nějakých konkrétních podmínkách a kontextech. Připadá mi fajn synergie toho, za jakých životních okolností člověk dělá divadlo a tento projekt chápu jako svůj osobní výsadek jinam, k jinakosti, která je pro mě důležitá.“ A doplňuje, že: „Ta inscenace – nebo ten text – je hodně o prozkoumávání hranic. Myslím si, že některé hranice vedou k nějaké formě entropie nebo zaslepenosti. Ale jiné hranice jsou důležité k tomu, aby bylo možné vytvářet nějakou formu diference, která může obohacovat, nebo tvořit hodnoty.“

Ocitáme se ve výrobní hale krachující firmy na kancelářské potřeby. Nachází se kdesi na periferii, kam se mladá žena (Andrea Uhlík Berecková) po studiích rozhodla z města přestěhovat a kde se nedávno nechala zaměstnat jako noční hlídačka. Přijímací pohovor s jejím šéfem (Lukáš Černoch) probíhal v místní kantýně, kde se ještě čas od času potkává s několika zbývajícími zaměstnanci jako s Losem (Marta Vítů, Jaroslav Achab Haidler) nebo kuchařem (Matúš Bukovčan). Náplní její práce je sledování monitorů, kde se střídá se svým kolegou Clemensem (Jan Hušek), a také hlídání celého areálu továrny, i před vlkem. Údajně v něm byl již několikrát spatřen, což ji velmi zaujme a stane se její motivací i smyslem jejího konání. V opuštěné části haly se celkem slušně zabydlí a přespává zde. Vždy si také najde chvilku, aby si všechny své nové postřehy, vjemy i hesla doplnila do svého deníku – Všeobecného univerzálního lexikonu. Ráda vše pozoruje, zkouší, shromažďuje, třídí a definuje. Objevuje tak svět a o všem si chce udělat vlastní představu. Kromě vlka ji zaujme i příběh o muži, který spadl z nebe, a jehož tělo bylo nalezeno nedaleko plotu. Co se mu vlastně stalo? A je zdejší prostor ohraničený plotem, který je na několika místech poškozený, vůbec bezpečný?

Musím říct, že tato inscenace (překlad knihy: Marta Eich, dramaturgie: Tereza Marečková, výprava: Katarína Hládeková, hudba: Matúš Kobolka, režie: Ivan Buraj, a další) se celkem vymyká tomu, co jsem zatím viděla. Především díky jejímu velmi pomalému tempu a převaze technologií jsem měla trochu problém s udržením pozornosti. Není to úplně můj šálek kávy. I pro herce je jistě docela náročné hrát v jakémsi zpomaleném módu s velice rozvláčnými pohyby a dialogy. Vše totiž navíc doplňoval i zvolený styl jazyka využívající strohé věty pronášené bez výraznějších emocí. Poprali se s tím ale dobře. Mnohem více než na jevišti se toho však děje v hlavě a ve vnitřním světě hlavní postavy, kterou zde opravdu dobře ztvárnila Andrea Uhlík Berecková. Spolu s ní tu pak mají podstatnou roli i technologie, které nás v dnešní době bohužel obklopují na každém kroku. Neustále jsme v hledáčku nějakých kamer a bez mobilů či počítačů si už většina lidí civilizovaného světa ani neumí svůj život představit. Jak osvobozující ale bývá se od nich vzdálit a navázat opět více osobnější kontakt. Právě o tento kontrast se zde pokusili velmi netradičním pozváním diváků k venkovnímu ohni a možností přímého kontaktu s herci. A jak to bylo s tím vlkem? Byl strach z něj opodstatněný nebo jenom imaginární představou? Za mne to byla asi nejpůsobivější scéna představení. A líbily se mi tam i nějaké myšlenky. Téma osobního prožitku, prozkoumávání nového, vlastní pozorování i zkoušení neznámého na vlastní kůži je mi velmi blízké. Všechno je možné, ale když to nezkusíme, tak se to nedozvíme.

Moje hodnocení: 54 %

s kolegou Clemensem (J.Hušek a A.Uhlík Berecková)

v kantýně se šéfem (A.Uhlík Berecková a L.Černoch), vzadu Lose (M.Vítů)

v kantýně s Losem (J.A.Haidler, A.Uhlík Berecková a M.Vítů)

Seznam starších článků:

„Jídelní vůz“ - Činoherní studio

„Mam´zelle Nitouche“ - Severočeské divadlo opery a baletu

„Baletní triptych“ - Severočeské divadlo opery a baletu

„Hanzelkazikmund (zde jsou lvi)“ - Činoherní studio

„Galileo“ - Divadlo Hybernia

„Sestra v akci“ - Hudební divadlo Karlín

„Mnoho povyku pro nic“ - Stavovské divadlo

„Mikulášovy prázdniny“ - host Činoherního studia

„Ronja, dcera loupežníka“ - Činoherní studio

„Mluviti pravdu“ - Činoherní studio

„Pan Theodor Mundstock“ - Činoherní studio

„Malý princ“ - RockOpera Praha

„Višňový sad“ - Činoherní studio

„Den člověka“ - Činoherní studio

„Krysař“ - Divadlo Kalich

„Americký bizon“ - Činoherní studio

„Já, Feuerbach“ - Činoherní studio

„Kočka v oregánu“ - Divadlo Kalich

„Malý princ“ - host zámku Velké Březno

„Divotvorný hrnec“ - Otáčivé hlediště

„Černá sanitka“ - Činoherní studio

„Najal jsem si vraha“ - Činoherní studio

„Pašijová hra“ - Činoherní studio

„Heda Gablerová“ - Činoherní studio

„Čarodějův učeň “ - Činoherní studio

„Lidojedi“ - Činoherní studio

„Můžem i s mužem“ - host Domu kultury UL

„Bratrstvo kočičí pracky“ - Činoherní studio

„Rozmarné léto“ - host Činoherního studia

„Pábitelé“ - Činoherní studio

„Funny Games“ - Činoherní studio

„4 sestry“ - host Krušnohorského divadla

„Benátky pod sněhem“ - host Krušnohorského divadla

„STOMP“ - Kongresové centrum

„Vánoční hra aneb O tom slavném narození“ - Činoherní studio
„Snímek 51“ - host Činoherního studia
„Stepní vlk“ - Činoherní studio
„Transky, body, vteřiny“ - host Činoherního studia
„Pan Kolpert“ - Činoherní studio
„Poručík z Inishmoru“ - host Krušnohorského divadla
„Když se zhasne“ - host Domu kultury UL
„Sen noci svatojánské“ - Činoherní studio
„Poslední kšeft“ - Činoherní studio
„Pazour“ - Činoherní studio
„Toruk - The First Flight“ - O2 Aréna
„Ministerstvo školství a vědy Ukrajina“ - Činoherní Studio (Obejvák)
„Lobby Hero“ - Činoherní Studio
„Brouk v hlavě“ - host Krušnohorského divadla
„Kvartet“ - Divadlo Bez zábradlí
„Pornografie“ - Činoherní studio
„Zub za zub“ - host Severočeského divadla
„Paškál“ - Činoherní studio (Obejvák)
„Lady Oskar“ - host Městského divadla Děčín
„Veletoč“ - host Krušnohorského divadla
„Věra“ - host Krušnohorského divadla
„Zamilovaný Shakespeare“ - host Městského divadla Děčín
„39 stupňů“ - Dejvické divadlo
„The Meridian“ - Činoherní studio
„451 stupňů Fahrenheita“ - Činoherní studio
„Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete“ - Pražský hrad
„Děkujeme, že zde kouříte“ - Činoherní studio
„Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“ - Činoherní studio
„Drahá Mathilda“ - host Krušnohorského divadla
„Dracula 2018“ - Hudební divadlo Karlín
„Srpen v zemi Indiánů“ - host Činoherního studia
„Koule“ - host Krušnohorského divadla
„Čochtan vypravuje“ - host Domu kultury UL
„Casanova“ - Severočeské divadlo
„Carmen“ - Hudební divadlo Karlín
„Dvě noci na Karlštejně“ - host Krušnohorského divadla
„Mlčení bobříků“ - host Hraničáře
„Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ - host Krušnohorského divadla

„Báječná neděle v parku Crève Coeur“ - host Krušnohorského divadla

„Tři bratři v nesnázích“ - host Severočeského divadla

„Zkrocení zlé ženy“ - Divadelní zahrada (ČS)

„Rusalka“ - Otáčivé hlediště

„Jindřich VI. - 3. díl“ - Likérka (ČS)

„Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách“ - host Krušnohorského divadla

„Jesus Christ Superstar“ - Hudební divadlo Karlín

„Rukojmí bez rizika“ - host Severočeského divadla

„Klec“ - host Činoherního studia

„Velký Gatsby“ - host Městského divadla Děčín

„Žena, která uvařila svého manžela“ - host Městského divadla Děčín
„Cena za něžnost“ - host Městského divadla Děčín
„Začínáme končit“ - host Krušnohorského divadla
„Boj černocha se psy“ - Činoherní studio
„Shirley Valentine“ - host Krušnohorského divadla
„Romantický víkend“ - host Severočeského divadla
„Detektor lži“ - host Činoherního studia
„Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“ - host Krušnohorského divadla
„Děti z Bullerbynu“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 2.díl“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 1.díl“ - Činoherní studio
„Sirotci“ - Činoherní studio
„Ledový hrot“ - Činoherní studio
„Hlava v písku“ - host Krušnohorského divadla
„Misantrop“ - Činoherní studio
„Spolu“ - host Činoherního studia
„Sluha dvou pánů“ - Národní divadlo
„Bosé nohy v parku“ - host Městského divadla Děčín
„Ani spolu, ani bez sebe“ - host Severočeského divadla

„Starší články zde“

"Jídelní vůz" - Činoherní studio

(David Šiktanc)

„Autorská inscenace v rytmu jízdního řádu.“ (premiéra 24. března 2023)

Zhruba před jedním a půl měsícem proběhla v ústeckém ČS třetí premiéra této 51. divadelní sezóny. Stala se jí autorská hra, která je velmi úzce spojena s naším městem i zdejším krajem. Inspirací pro ni Davidu Šiktancovi totiž byla cesta vlakem, který vyjíždí z Prahy, a právě přes Ústí nad Labem směřuje dále až do Hamburku. Většina herců i režisérů, kteří odsud do divadla pravidelně dojíždí, ji zná jako své boty. I já se tudy mnoho let najezdila za studiem (až do Českých Budějovic), což zrovna v době po povodních (v roce 2002) nebylo až tak zábavné a příjemné. Kdo ale tuto trasu zná, ví, jak krásný je pohled z oken vlaku na údolí našich dvou největších řek. Nicméně nejenom místní, ale i šotouši či milovníci cestování vlakem, nebo prostě jen zájemci o lehčí komedii s vtipnými gagy, si zde mohou přijít na své. Pro příběh i mnoho situací a hlášek hlavní postavy byl předobrazem reálný muž Pavel Peterka, který v podobném jídelním voze jako vrchní mnoho let pracuje. I on svým způsobem vnímá tuto svou profesi jako jakousi roli odehrávající se na jevišti jídelního vozu. Autor i režisér David Šiktanc k tomu doplňuje: „Obecně máme jako cestující, stejně jako diváci, tendenci pozorovat, slídit, objevovat, domýšlet…“ Naskýtá se zde tak prostor i k určité poetice a imaginárnímu vidění tohoto „pojízdného“ světa. Ani my jsme si to vše nemohli nechat ujít a do ČS jsme si své „jízdenky“ zakoupili na 3. května 2023.

V Praze na hlavním nádraží se chystá vlak Eurocity na svou cestu do Hamburku. Přípravy finišují také v jeho jídelním voze, kde vrchní (Jan Plouhar) již netrpělivě čeká na stewardku (Andrea Berecková), která by mu měla donést vejce potřebná pro jejich snídaňové menu. Prvním cestujícím, je herec (Lukáš Černoch), který tudy jezdí velmi často a pravidelně do svého ústeckého divadelního angažmá v Činoherním studiu. Jako obvykle si objedná snídani a vytáhne text, který se potřebuje učit. Vrchnímu to nedá a tentokrát se s ním pustí do řeči. Herec se mu pak překvapivě svěří s tím, že plánuje podat výpověď, o čemž zatím v divadle nikdo nemá ani tušení, a změnit tak svůj stále kočovný život. Pana vrchního velice zaujme i atraktivní žena (Klára Suchá), která by se s ním ráda podělila o vstupenku do divadla. Kromě toho, že do vozu přicházejí další cestující a mezi nimi i různí cizinci, vzpomíná vrchní na jiné zdejší návštěvníky, kteří mu zůstali v paměti. Byli mezi nimi například trempové s kytarami, se kterými si také trochu zahrál a zazpíval. Nezapomněl ani na ty problémovější, kteří bývají obvykle velmi hluční a v ostatních cestujících vyvolávají určitý diskomfort až strach, když si zde vyřizují své telefonní hovory nebo dokonce oslovují či slovně napadají některé z nich. Také na ty tišší, jakými bývají studenti filozofie nebo lidé, kteří si chtějí jen odpočinout, užít si klidnou jízdu, a jen tiše pozorují dění. Někdy zde může dojít i ke krátkým vzplanutím. A v některých lidech jízda vlakem vyvolává velice silné až vzrušující pocity. Čas od času se v jídeláku zastaví i průvodčí (Annette Nesvadbová) nebo technik (Filip Kaňkovský j.h.). I oni vzpomínají, jaké to bylo, ale také se koukají do budoucna na očekávané změny, které souvisí s plánem na výstavbu dlouhého tunelu s rychlovlaky, které by zde časem měly jezdit. Bohužel i vnímají blížící se konec jídelních vozů a zavádění pouhých bistro oddílů.

I když by se toto prostředí mohlo zdát poněkud nudné na inscenování divadelní hry, nabízí kupodivu mnoho rozličných témat a příběhů. Všichni ti, co často cestují vlakem, a vnímají, co se kolem nich děje, mi jistě dají za pravdu. Já sama měla velkou spoustu historek a zážitků, téměř z každé své cesty. Je to zajímavý mikrosvět cestujících i zaměstnanců drah, kde se čas jakoby na chvíli ztiší. Možná právě to může být atraktivní pro širší spektrum diváků. Cesta, která pozvolna a reálně ubíhá v projekci na pozadí, je prošpikována mnoha různě laděnými epizodkami, kterým nechybí vtip, ani trocha nostalgie a melancholie. Minulé vzpomínky se zde prolínají se současností a mezi jednotlivými přechody zaznívá známý hlas nejvyššího železničáře. Propůjčil mu ho známý český herec a režisér Václav Knop, který rovněž v ústeckém činoheráku nějaký čas působil (konkrétně v letech 1975–1984). Právě on také na mnoha, převážně pražských, nádražích namluvil oznámení o příjezdech a odjezdech vlaků. V této inscenaci je zajímavým i zábavným zpestřením. Vše se pak točí kolem vrchního, kterého zde skvěle ztvárnil Jan Plouhar. Určitě se v něm snažil zanechat otisk pana Peterky, pro kterého bylo toto povolání krásnou a oblíbenou rolí. Všichni ostatní herci se pak v mnoha dalších roličkách řádně prostřídali. Působili opravdu sehraně a jejich výkony byly dost vyrovnané. Hezky vše doplnila jak hudba, o kterou se postaral jako již tradičně Michal Vejskal, tak i věrně navržená scéna. Bylo to jako kdyby jídelní vůz zaparkoval přímo na jevišti. Spolu s mnoha postavami se zde prostřídala i spousta kostýmů, které navrhla Simona Pekařová. Líbilo se mi využití i hlasu „nejvyššího železničáře“, ale také nahlas vyjadřované pocity vybraných postav. Jistě se s tím mnoho lidí umí ztotožnit. Tak moc bychom kolikrát chtěli říct něco úplně jiného, než nakonec skutečně řekneme. Věřím, že tato inscenace (autorů – režie: David Šiktanc, dramaturgie: Kateřina Součková, scénografie: Nikola Tempír a Zuzana Štěpančíková, kostýmy: Simona Pekařová, hudba: Michal Vejskal, pohybová spolupráce: Barbora Nechanická, asistentka režie: Andrea Berecková, a další) má celkem slibnou budoucnost a mohla by být divácky atraktivní. Těší mě i zvolená trasa vlaku, neboť je mi velmi blízká a já sama zde ty pohledy z okna mám moc ráda.

Moje hodnocení: 60 %

trempové (A.Nesvadbová, L.Černoch, A.Berecková a K.Suchá) s vrchním (J.Plouhar)

vrchní (J.Plouhar) a cestující (alter.A.Ernest a K.Suchá)

vrchní (J.Plouhar) a cestující (alter.A.Ernest, L.Černoch a A.Berecková)