"Galileo" - Divadlo Hybernia

(Janek Ledecký a Šimon Caban)

„Dramatický muzikálový příběh o slavném učenci 17. století.“ (premiéra 6. února 2019)

Jeden z prvních a pro diváky oblíbených původních českých muzikálů se po dlouhých šestnácti letech opět vrátil na jeviště. V pořadí druhý muzikál z dílny Janka Ledeckého (po velmi úspěšném „Hamletovi“) měl totiž v Divadle Kalich svou premiéru dne 15. února 2003. Poté se tam ještě v sezóně 2007-2008 na krátko vrátil, aby se tentokrát po delší pauze a početných žádostech diváků poprvé objevil i na nové scéně v Divadle Hybernia. Na zdejším jevišti byl již uveden i další Jankův muzikál „Iago“. Ten jsem tedy dosud ještě neviděla ani neslyšela, ale i „Galileo“ mi zatím stále nějak unikal. Znala jsem ho pouze z DVD záznamu a jeho krásných písní, které ráda a velmi často poslouchám. Jakmile jsem tedy zjistila, že mám stále tuto novou možnost ho navštívit a zároveň se i podívat do pro mne nového Divadla Hybernia, neváhala jsem a naplánovala si jeho návštěvu na 12. listopad 2022. Velkým a milým překvapením pro mne pak bylo, že dokonce zůstal v téměř celém původním obsazení a rovněž i se stejnou výpravou, což rozhodně nebývá moc obvyklé. Působí to tedy spíš jako určitý návrat minulosti a příjemné nostalgie.

Galileo Galilei (Tomáš Novotný) byl toskánským vynálezcem, fyzikem, astronomem, filosofem, ale také oblíbeným učitelem pro své žáky (Petr Kutheil, Jaroslav Parči a company: Johana Hájková, Dorota Pauliková, Františka Stropnická, Denisa Sýkorová, Pavla Skalová, Martina Fantová, Jakub Šimůnek, Jiří Minařík, Radek Fišer, Filip Jankovič, Jan Olexa a David Sklenička). Rovněž byl i přítelem a určitým konkurentem svého současníka Giordana Bruna (Bohouš Josef), se kterým měli společný zájem o vědu, nicméně v některých názorech se dost rozcházeli. Giordano je ale za svou pravdu i myšlenky, kterých se nechce vzdát, coby kacíř upálen na hranici. Galileovi se tak jeho osud stává varováním i inspirací. Je až posedlý novými objevy a poznáváním vesmíru, jejichž studium ho stojí nemalé jmění, a se svou služebnou Marií (Athina Langoska) tak často ani nemají co jíst. Finanční pomoc se mu nakonec podaří získat od mladého vévody Cosima II. Medicejského (Michal Kavalčík), který je rovněž fascinovaný vědou i jeho novými objevy, takže se s nadšením stává jeho mecenášem i přítelem. Svou lásku a múzu pak nalézá v milující a oddané Mie (Sabina Laurinová). Do okruhu jeho bližších přátel a obdivovatelů patřil i kardinál Maffero Barberini (Dušan Kollár). Nicméně jak se později stal papežem Urbanem VIII., pocítil osobní zklamání a zradu, když se od kardinálů Angeloniho (Mojmír Maděrič) a Badaloniho (L. W. Frenk) dozvěděl o nové knize Galilea. V ní se totiž staví proti tehdejšímu dogmatickému výkladu světa, který zarytě prosazovala katolická církev, neboť je přesvědčen, že Země není středem vesmíru, jak tvrdí Bible, ale že se otáčí kolem Slunce. Tímto svým odvážným tvrzením však musí čelit nejenom vědecké polemice, ale především absolutnímu odmítnutí a nátlaku církve, aby vše ihned odvolal. Jeho učení, které by mohlo ohrozit stávající řád světa, se za každou cenu snaží umlčet neústupný až fanatický otec Inchofer (Tomáš Trapl). Další „zářez“ mu pak uštědří i zhrzená Giana di Medici (Elin Špidlová), a také její syn Cosimo, který ho posílá do Říma. Je postaven před inkviziční soud, kde mu hrozí smrt na hranici. Stále ale má šanci se rozhodnout, jestli za pravdu položit život nebo ji umlčet a žít v tom tichu domácího vězení dál. Jeho hvězdy v očích sice pohasly, nicméně pravdu nelze umlčet navždy. Až v roce 1992 (tedy 359 let po Galileově procesu) byl rehabilitován, když mu papež Jan Pavel II. vydal omluvu, v níž ruší výnos inkvizice.

V rolích živých soch se objevily Markéta Šandová a Zuzana Vítečková.

Velice silný příběh o fascinujícím muži i jeho touze po poznání a následném boji, jak své objevy i pravdu prosadit je hodně nadčasový. Setkáváme se s tím v každé době a stále a pořád. Mění se pouze kulisy, okolnosti, způsoby „boje“, překážky, oponenti a tresty. Zajímavé a taky docela smutné je, jak se mnoho významných postav naší historie stalo váženými až daleko po své smrti. Rozhodně ale po sobě něco prospěšného zanechali a nezůstali zapomenuti. V únoru 2000 jsem navštívila „Hamleta“ a jsem ráda, že jsem konečně mohla naživo vidět i „Galilea“ (autorů - libreto: Janek Ledecký a Šimon Caban, hudba: Janek Ledecký, režie a scénografie: Šimon Caban, texty písní: Janek Ledecký, choreografie: Leona Qaša Kvasnicová, kostýmy: Simona Rybáková, hudební aranžmá: Martin Kumžák, a další). Oba tyto muzikály Janka Ledeckého spojuje silný příběh, ve kterém je nastíněno mnoho odlišných charakterů postav, které se spolu vzájemně skvěle doplňují, ale také v nich zazní spousta krásných písní, které mám opravdu dobře naposlouchané. Já osobně preferuji tento typ muzikálů, ze kterých si odnáším nějaký silný pocit, zamyšlení, a hlavně melodii či celou píseň, která ve mně rezonuje ještě dlouho poté. Nepotřebuji žádnou velkou výpravu a přehnané projekce, nicméně zde mám trochu pocit, že s novou scénou a po tolika letech by si tento muzikál zasloužil alespoň částečně oživený kabátek i lepší využití tohoto většího prostoru. Co dobře fungovalo na malém jevišti divadla Kalich, nemusí už tak dobře vyznít ve větších prostorách Divadla Hybernia. Proti tomu skvěle navržené kostýmy Simony Rybákové seděly všem i celému příběhu odkazujícímu na italskou renesanci stále dobře. Opravdu silnou stránkou je zde hlavně hudba a množství krásných písní. Mezi mé nejoblíbenější, kromě ústřední a známé „Nikdy to nevzdám“, rozhodně patří především „Stopy“ (obzvláště v podání Petra Muka), „Víra“ (obzvláště v podání Petry Janů), a „Slzy v očích“. Sázka na původní obsazení za mne také byla dobrá volba a je skvělé, že se tak téměř všechny podařilo dát opět dohromady. Některým rolím (jako třeba otci Inchoferovi či kardinálům) to po těch letech dokonce i prospělo, a ty ostatní mi zněly tak příjemně a důvěrně známě, jako bych vlastně byla na prvním uvedení (tedy bez Petry Janů a Ivany Chýlkové). Hlavní novinkou v této sestavě tak pro mne byl představitel Galilea Tomáš Novotný, který má příjemný hlas a líbilo se mi i jak se role zhostil herecky. Z žen by to pak pro mne byla Elin Špidlová, u které mi ale trochu chybělo to spalující kouzlo a vášeň „femme fatale“, které roli Giany di Medici naprosto skvěle herecky i pěvecky vtiskla Ivana Chýlková. Kdyby se do té role Elin ještě trochu víc položila a opřela, nebylo by co vytknout. Moc mne potěšilo hlavně obsazení skvělého Dušana Kollára, Tomáše Trapla i Bohouše Josefa. To je opravdu silná pěvecká sestava. Písně i herecký projev v jejich podání neměly chybu. Sabina Laurinová tomu pak dodala jemnost, Athina Langoska procítěný zpěv, Mojmír Maděrič humor a bavil mne i Michal Kavalčík., kterého si pamatuji hlavně jako Zobara z muzikálu „Cikáni jdou do nebe“, ale rovněž jako „kissáka“ z mého oblíbeného radia. Tento muzikál měl vše, čeho si na nich cením nejvíc – silný příběh odehrávající se v nápaditých kostýmech i kulisách, krásnou hudbu (i texty) s velmi kvalitním obsazením a výkony. Děkuji všem za krásný hudební zážitek.

Moje hodnocení: 84 %

Cosimo II. Medicejský, Galileo a Marie (M.Kavalčík, T.Novotný a A.Langoska)

Mia mezi štamgasty (J.Parči, S.Laurinová, P.Kutheil, a company)

kardinálové Badaloni, Angeloni a Maffero Barberini (alter. I.Vodochodský, M.Maděrič a D.Kollár)

papež Urban VIII., otec Inchofer a Galileo (alter. L.W.Frenk, T.Trapl a T.Novotný)

"Sestra v akci" - Hudební divadlo Karlín

(Bill Steinkellner, Cheri Steinkellner, Alan Menken a Glenn Slater)

„Muzikálová komedie plná humoru a nespoutané energie podle stejnojmenného filmu.“ (premiéra 19. října 2017)

Tak na tento muzikál jsem se opravdu těšila. Jednak miluji původní film z roku 1992 s úžasnou Whoopi Goldberg v hlavní roli, ale také pro to, že tento muzikál je čirá zábava a nemusí se tam zas tolik umírat jako v mnoha jiných klasičtějších. Silnou motivací k návštěvě pro mne byla i hlavní role, ve které se výhradně, a tedy bez alternace objevuje Lucie Bílá, která si tento muzikál pro své působení v Hudebním divadle Karlín sama vybrala. K jejímu naturelu i komediálnímu talentu se role hubaté zpěvačky, která se potřebuje dočasně ukrýt v klášteře mezi jeptiškami, hodí perfektně. První muzikál inspirovaný tímto filmem měl svou světovou premiéru v Pasadeně v Kalifornii roku 2006. O další tři roky později ho uvedli na londýnském West Endu v divadle London Palladium, kde se uskutečnila premiéra dne 2. června 2009. Sama Whoopi Goldberg zaštítila jeho produkci, a dokonce zde při několika reprízách alternovala Matku představenou. Po dvou dalších letech se dostal i na Broadway v poněkud pozměněné verzi – některé písně byly vyškrtnuty, jiné přidány a také došlo k přeházení jejich pořadí ve scénáři. V říjnu 2017 se pak tato upravená verze dostala na českou scénu Hudebního divadla Karlín a čeština se tak stala osmým jazykem, v němž byl tento muzikál představen. O necelých 5 let později jsme se na ni konečně vydali i my, a to přesně dne 18. září 2022.

Deloris Van Cartier (Lucie Bílá) je velmi sebevědomou a ambiciózní zpěvačkou, kterou na jevišti v nočních klubech doprovází i její kamarádky Michelle (Veronika Veselá) a Tina (Kateřina Nováková). Jednoho dne se však stane svědkem vraždy, kterou má na svědomí její milenec a místní gangster Curtis Shank (Tomáš Trapl). Ten ji i se svými kumpány Joeym (Denny Ratajský), Pablem (Petr Ryšavý) a TJem (Jan Urban) rozhodně nechce nechat uniknout. Naštěstí se jí podaří dostat na policejní stanici včas a vše vypoví poručíku Eddiemu Southerovi (Roman Tomeš), který náhodou byl i jejím spolužákem. Jelikož se tak stává důležitou svědkyní, které jde o život, snaží se jí zajistit nezbytnou policejní ochranu. Domluví jí s Matkou představenou (Iva Pazderková), aby ji na nějaký čas ukryla do kláštera mezi další řádové sestry a pod novým jménem Mary Clarence. Deloris tak musí obléci klášterní roucho a naprosto změnit svůj dosavadní způsob života, což jí hlavně zpočátku dělá velké potíže. Aby se zde příliš nenudila a také trochu za trest se stává členkou místního sboru, který nepříliš dobře vede Mary Lazarus (Pavla Břínková). Zpívají tak mdle a falešně, až to Deloris trhá uši a nenechá ji to chladnou. Začne se do toho neformálně zapojovat, až ji ostatní poprosí, aby je vedla ona. Pod jejím vedením se sbor stává mnohem harmoničtějším, rytmičtějším a energičtějším. Kromě toho, že v každé ze sester objeví jejich nejlepší možný hudební potenciál, navazuje s nimi i nová přátelství, a to především se sestrami Mary Patrick (Barbora Šampalíková), kterou okouzlila již od začátku, i Mary Robertou (Veronika Vyoralová), která v sobě díky ní objevila svůj silný hlas i odvahu. Sbor sklízí úspěch a dostává se do povědomí širší komunity, z čehož má radost i správce kláštera Monsignor O’Hara (Jaromír Dulava). Bohužel je tak ale prozrazeno i inkognito Deloris. Curtis i jeho banda díky tomu zjistí, kde se ukrývá a jdou si pro ni. Nicméně sestry se semknou a spolu s Eddiem se jim podaří ji ochránit.

V dalších rolích: Mary Theresa (Hana Seidlová); Company: Nováková Kateřina, Bártová Eliška, Skočdopolová Barbora, Faltus Petr, Pechová Kateřina, Sobotková Barbora, Morávková Veronika, Máša Michal, Chlumská Lucie, Fialová Barbora, Šlégrová Kateřina, Lhotský Marek, Kosková Petra, Miškovič Eva, Červinková Dominika, Brandejsová Barbora, Dolinajec Peter, Dvořák Jakub, Gornioková Kateřina, Hanušová Veronika, Holá Andrea, Böhm Barbora, Kvasnovská Tereza, Valder Sandra, Pilná Zuzana, Pribylinec Michal, Medunová Monika, Smíšková Barbora, Vlasák Vojtěch, Wolf Leonard; Off stage: Bouša David, Langoska Athina, Seidl Radek, Holub Jaromír, Novotná Lucie, Mikula Jan, Pytloun František, Slaninová Petra, Audolenská Lenka, Hálová Tereza, Davídek Martin, Halamová Kunická Jaroslava, Stříbrná Černá Leona, Tošnarová Kateřina.

Myslím, že tento muzikál (autorů – libreto: Cheri a Bill Steinkellnerovi ve spolupráci s Douglasem Carterem Beanem, hudba: Alan Menken, původní texty: Glenn Slater, překlad a české texty: Adam Novák, režie: Antonín Procházka, choreografie: Pavel Strouhal, odborný poradce trikové náplně muzikálu: Jaroslav Kunc, hudební nastudování: Kryštof Marek, sbormistr: Sára Bukovská, scéna: Martin Černý, kostýmy: Linda Boráros, sound design: Petr Ackermann, light desing: Pavel Dautovský, a další) byl dobrou volbou pro zpestření repertoáru v HDK. Je zábavný, energický a čišela z něj radost z hudby i zpěvu. Akorát mě trochu mrzelo, že tam nezazněly známé písně z filmu, které jsem tam čekala a těšila se na ně. V této muzikálové verzi totiž nezazní ony gospelové hity, ale spíše klasický pop a soul. Obvykle z dobrých muzikálů odcházím s nějakou písní či melodií, které se nemohu jen tak zbavit, což se mi po tomto muzikálu bohužel nestalo. Nic mi tak neutkvělo. Rovněž český překlad písním moc nepřidal a celkově zde byl tím trochu slabším prvkem. Scéna Martina Černého i většina kostýmů, které zde (stejně jako v předešlé inscenaci, kterou jsem navštívila) navrhla Linda Boráros, velmi vhodně dokreslily atmosféru jednotlivých prostředí. Nejsilnějšími prvky tohoto představení však byl živý orchestr pod taktovkou Martina Kumžáka a především společné výkony všech „sester“. I když je pravdou, že Whoopi Goldberg své roli Deloris dávala o něco více hereckého projevu, který propojila se svým naturelem. Lucie Bílá oproti ní postavila tuto roli více na své vlastní přirozenosti a osobitosti. Nicméně na ní bylo vidět, jak si svou roli užívá stejně jako ostatní a ta atmosféra z celého představení přímo sršela. Tedy především právě ze scén s jeptiškami, které kromě slušných hereckých a tanečních čísel předvedly i velmi kvalitní pěvecké výkony. Absolutně tím převálcovaly všechny muže, kteří zde tolik prostoru nedostali. Jejich role na mne zde působily spíše jako parodizované karikatury gangsterů a trochu přitroublý a hodně nesmělý policista „barbíňák“ (alias Ken). Jediný, kdo se tomu trochu vymykal, byl Jaromír Dulava, který zde dostal o něco serióznější a čistě činoherní roli Monsignora O´Hary. I když mi tam chyběly písně a některé scény známé z filmového zpracování, energie a pěvecké výkony mne velmi potěšily i příjemně naladily. Usmívala jsem se během představení a s úsměvem jsem z něj i odcházela.

Moje hodnocení: 73 %

Deloris a Curtis (L.Bílá a T.Trapl)

Mary Clarence a Monsignor O’Hara (L.Bílá a J.Dulava)

sestry v akci

"Mnoho povyku pro nic" - Stavovské divadlo

(William Shakespeare)

„Velká hra o pomluvě, milostném zápolení, ironickém měření sil a ostrých slovních přestřelkách patří mezi Shakespearovy nejzábavnější, nejjiskřivější a také nejzamilovanější hry.“ (premiéra 12. května 2022)

Určité povinnosti mne zase jednou zavedly do Prahy, a to konkrétně dne 9. září 2022. Jelikož už ale začala nová divadelní sezóna, rozhodla jsem se užitečné spojit s příjemným a užít si zde i další nový kulturní zážitek. Z celé škály možností jsem si k návštěvě vybrala právě Stavovské divadlo, neboť jsem tak vůbec poprvé mohla navštívit tuto scénu a prohlédnout si i zdejší interiér. Navíc na repertoáru měli jednu z nejhranějších a nejzábavnějších Shakespearovských komedií o lásce a intrikách. Nestárnoucí klasiku se zde však její tvůrci rozhodli hodit do trochu punkovějšího a vizuálně dekadentnějšího pojetí. Svou poslední režií se právě tímto nastudováním rozloučil/a Daniel/a Špinar s funkcí šéfa činohry Národního divadla, do které nastoupil/a v roce 2015. Ukončila zde tak své sedmileté působení, aby ji na této pozici následně vystřídalo režijní duo SKUTR, konkrétně tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Hlavní dějová linka se v této hře točí kolem dvou dvojic. Na jedné straně stojí zamilovaní Héra a Claudio a na druhé pak Beatricie a Benedik, kteří jsou raději single. Díky promyšleným intrikám ale může být vše docela jinak.

Do italského města Messina a na návštěvu do domu váženého guvernéra Leonata (David Matásek) a jeho ženy Uršuly (Alena Štréblová) po válce přijíždí skupina šlechticů v čele s Donem Pedrem (Saša Rašilov), Claudiem (Matyáš Řezníček), Benedikem (Robert Mikluš) a Donem Juanem (Igor Orozovič) i jeho sluhou Boraciem (Jan Bidlas). Mladý Claudio zahoří láskou k Leonatově dceři Héře (Jindřiška Dudziaková), která rovněž jeho city opětuje. Chtějí se vzít, a tak je i s pomocí Dona Pedra brzy domluvena svatba. Do té se však ani náhodou nehrne guvernérova neteř Beatricie (Lucie Polišenská), která nevěří mužům a je na ně dost nabroušená, a rovněž Benedik, který se nechce nikdy ženit. Oba si chtějí užívat svobodný život, ale neustále mezi nimi dochází ke slovním přestřelkám. Nicméně za svými ostrými narážkami i jízlivým škádlením spíše maskují svůj strach ze vztahů a hlubších závazků. Ostatní se tak těmto dvěma rozhodnou dát lekci. Postupně se v nich záměrně snaží vyvolat pocit, že po nich ten druhý touží, ale svou lásku raději skrývá. Najednou jako by tím v nich cosi probudili a v nich se postupně rozhoří hlubší cit. Don Juan má však jiné plány. Nenávidí Claudia a chce jeho štěstí a svatbu překazit. S pomocí Boracia pro něj připraví lest a „sehrají divadélko“, jak je mu Héra nevěrná. Claudio tomu uvěří a na svatbě Héru veřejně zostudí, když si ji odmítne vzít. Leonato chce čest své dcery ochránit tím, že všem oznámí, že zemřela. Díky andělům strážným Virgilovi a Dagobertovi (Radúz Mácha a Filip Rajmont) se však podaří Boracia zadržet a jejich podlý plán odhalit. Pro očištění Héřina jména by se tak Claudio měl oženit s její sestrou. Ten s tím souhlasí, ale na svatbě ho čeká velké překvapení, když odhalí, že se pod závojem skrývá sama Héra. Beatrice a Benedik již také své lásce nedovedou dále odolávat. Francisca (Lucie Brychtová) tak konečně může mladým novomanželům požehnat a všichni společně mohou slavit šťastný konec.

Je to již druhé nastudování této hry, které jsem měla možnost shlédnout (překlad: Jiří Josek, režie: Daniela Špinar, dramaturgie: Ilona Smejkalová, scéna: Lucia Škandíková, kostýmy: Linda Boráros, světelný design: Karel Šimek, hudební spolupráce: Matěj Kroupa, překlad anglických titulků: Alžběta Soperová, a další). Poprvé tomu bylo v červnu 2015, kdy do Krušnohorského divadla v Teplicích přijelo se svou inscenací hostovat Divadlo v Dlouhé, takže se nevyhnu určitému srovnání. Společným prvkem obou provedení je rozhodně moderní pojetí i živá hudba na jevišti. Nicméně musím přiznat, že mnohem více mne zaujalo první nastudování, a to jak režijně, tak i zajímavými nápady, ale i svým obsazením a výkony hlavních postav. Rovněž jsem tam vnímala mnohem více Shakespeara než v tomto Špinarově opulentním provedení, které mi přišlo až příliš dlouhé, místy i nudnější, a rozhodně zde vsadili mnohem víc na výraznou vizuální stránku, což bylo na úkor výkonů. Absolutně se mi nelíbila opravdu moooc růžová scéna (to je snad jediná barva, kterou vážně nemám ráda) a ani některé kostýmy včetně paruk. V těch se zde tedy rozhodně Linda Boráros pěkně vyřádila. Trochu zde převažovala forma nad obsahem. Rovněž by mne zajímalo, co měla na jevišti znázorňovat čísla od 1 do 12 kromě toho, že určovala celkový počet postav. To jsem si totiž dokázala spočítat i bez nich. Na začátku zřejmě spolu se scénou a pravidelně rozestavěnými stoly odkazovala na princip tzv. speed datingu (rychlého způsobu seznamování se), ale v průběhu se různě přeskupovala. Pokud to mělo nějaký konkrétní význam a záměr, jsem bohužel nestíhala sledovat a pobrat. Z výkonů bych určitě chtěla vyzdvihnout Roberta Mikluše a Lucku Polišenskou, kterou znám již z Činoherního studia (stejně jako Honzu Bidlase), kde hostovala ve skvělé inscenaci „Benefice“. Oba dva zde své tragikomické role „singles“ sehráli skvěle. Zpočátku velmi sebevědomě a nad věcí, aby postupně „roztáli“ a změnili svá přesvědčení. Obzvláště vtipně podané byly scény, kdy si „tajně“ vyslechli rozhovory svých přátel. Nicméně i u ostatních herců hodnotím kladně, jak dokázali udržet svůj výraz i herecký projev, aniž by právě byly v hlavním centru dění. Někdy jsem tak nevěděla, kam dřív koukat, a tím nemyslím růžový, nafukovací a blýskavý vizuální marast, který mne postupně až iritoval. Naopak velmi kladně hodnotím hudební složku, a především živý zpěv Lucie Brychtové, který byl velmi příjemným prvkem a zpestřením celé inscenace. Závěrečný tanec na jevišti už pak byl jen vyústěním celé této Shakes-party a také již nejvyšším časem odejít. Celkově mám docela rozpačité dojmy vidět něco takového ve Stavovském divadle, ale pokud by to mělo být funkčním záměrem sem přilákat více mladších diváků, tak dejme tomu. Já budu raději volit o něco umírněnější a vizuálně přijatelnější podívanou.

Moje hodnocení: 50 %

Don Pedro, Virgil, Beatricie, Claudio a Héra (S.Rašilov, R.Mácha, L.Polišenská, M.Řezníček a J.Dudziaková)

Benedik a Beatricie (R.Mikluš a L.Polišenská), vzadu Francisca (L.Brychtová)

Don Pedro, Leonato, Claudio a pod stolem Benedik (S.Rašilov, D.Matásek, M.Řezníček a R.Mikluš)

"Mikulášovy prázdniny" - host Činoherního studia

 (René Goscinny, Jean-Jacques Sempé, Filip Nuckolls)

„Divadelní adaptace známých příběhů ze života malého Mikuláše a jeho povedených kamarádů. Tentokrát se přeneseme ke břehům Loiry, na svahy mocných Vosgés, kde si vybudovali naši známí chlapci stanový tábor...“ (premiéra 25. června 2013)

I tento „letní speciál“ (uváděný pouze od června do září), se kterým přijel 27. srpna 2022 do Ústí nad Labem spolek Kašpar z Divadla v Celetné, je určený především dětem. Nudit se při něm ale nebudou ani dospělí, kteří si rádi zavzpomínají na svá dětská léta a čas strávený na letních táborech. Proč si tedy ještě na závěr sezóny a na konci srpna neužít ještě trochu té prázdninové atmosféry očima dětí a nepobavit se nad hravostí velkých kluků, kteří se ve svých rolích stávají opět malými. Tato letní inscenace navazuje na úspěšné „Mikulášovy patálie“, ale určitě nevadí, pokud je někdo ještě neviděl. Jednotlivé příběhy jsou inspirovány knihami z nakladatelství Albatros, jejichž autorem je francouzský spisovatel a scénárista René Goscinny. Spolu s ilustrátorem Jean-Jacques Sempém vytvořili postavu malého Mikuláše i jeho kamarádů. Ještě o něco více se však proslavil kreslenými příběhy o dobrodružstvích Asterixe, Obelixe a dalších Galů, které svými ilustracemi doplnil Albert Uderzo. Byly přeloženy do více než stovky jazyků a patří tak k nejznámějším i nejčtenějším dílům francouzské literatury. Do jevištní podoby si pak Mikuláše upravil režisér Filip Nuckolls, který je velice úzce spjat i s naším Činoherním studiem, na jehož prknech se podepsal pod mnoho úspěšných divadelních her.

Školní rok je u konce a nadešel čas vytoužených letních prázdnin. Malý Mikuláš (Matěj Ruml) se spolu se svými kamarády – Celestýnem (Petr Lněnička), Vendelínem (Zdeněk Charvát), Viktorínem (Aleš Petráš), Augustýnem (Lukáš Jůza) a Albínem (Jan Jankovský), vydává na dětský tábor, který by je měl více zocelit a naučit mnoha novým dovednostem, ale i hrám. Čeká je cesta vlakem spolu s jejich paní učitelkou (Milena Steinmasslová) a vedoucím Bertrandem Baštou (Pavel Lagner), ale také následné stavění stanů i latríny. Samozřejmě nesmí chybět zpěv táborákových písní, ranní rozcvička, ani třeba klasická noční hra. Vše je protkáno jejich bláznivými nápady i potřebou dospělých je stále vychovávat a usměrňovat. Přesto nad vším převažuje neustálá zábava a získávání mnoha nových zkušeností. Chlapci si, než se opět vrátí do města a ke svým rodičům, společně toto letní dobrodružství náležitě užijí. Domů se pak vrací obohaceni o mnoho nových zkušeností a zážitků.

Přiznám se, že jsem tyto knížky o Mikulášových příbězích nikdy nečetla, ale určitou představu o nich mám. Každopádně ta dětská hravost a rovněž i letní prázdninová nálada z této inscenace (autorů – překlad: Tamara Sýkorová-Řezáčová, dramaturgie: Lenka Bočková, scéna: Pavel Kodeda, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Daniel Fikejz, režie: Filip Nuckolls, a další) opravdu sálala. Všichni pánové se svých rolí malých kluků chopili opravdu svědomitě a nic zbytečně nepřehrávali. Na jevišti se tak společně opět stali dětmi a mohli si užít tu jejich krásnou bezstarostnost a dovádivost. Myslím, že není tak docela snadné to udržet a nenechat se strhnout až k nějaké parodii, která by pak celkový dojem z tohoto díla mohla velmi lehce pokazit. To se samozřejmě týká i představitelů dospělých, kteří své role i energii rozdováděných kluků museli udržet na uzdě. I když je tato inscenace určena především dětem, baví skvělými a velmi vyrovnanými výkony, ale také svou hravostí a laskavým humorem i dospělé. Ve mně to zanechalo pocit, že se rozhodně všichni řádně vyblbli i pobavili. Nemohu jmenovat nikoho zvlášť, neboť všichni podali velmi vyrovnané a kompaktní výkony, a dokázali skvěle vystihnout jednotlivé charaktery. Přestože je toto představení poskládáno z několika kratších epizodek a místy působí jenom jako „přehlídka“ několika kratších příběhů, podařilo se v něm zachytit atmosféru místa i dětského pohledu na svět. To vše je navíc okořeněné inteligentním humorem, který více než v ději spočívá spíše v práci s jazykem a různých slovních hříčkách. A ačkoliv to není můj vyhledávaný žánr, ráda jsem se s Mikulášem a jeho příběhy seznámila právě tímto hravým a zábavným způsobem.

Moje hodnocení: 59 %

cesta vlakem (L.Jůza, P.Lněnička, A.Petráš a Z.Charvát)

Bertrand (P.Lagner) a chlapci (M.Ruml, P.Lněnička, A.Petráš, Z.Charvát, alter. J.Plouhar a L.Jůza)

paní učitelka (M.Steinmasslová) s Augustýnem a Albínem (L.Jůza a alter. J.Plouhar)

"Ronja, dcera loupežníka" - Činoherní studio

 (Astrid Lindgrenová, Jan Jankovský)

„Rodinná paralela Romea a Julie, avšak se šťastným koncem.“ (premiéra 8. prosince 2013)

Po jedné premiéře přichází ještě před koncem sezóny i jedna derniéra, a to konkrétně dne 28. června 2022. Poslední uvedení této pohádky proběhlo v rámci Letní štace, přičemž se držela na repertoáru ČS po 9 sezón, během nichž se v několika rolích vystřídalo více herců. Jevištní podoby známé dětské knížky od Astrid Lindgrenové se dramaturgicky i režijně ujali herci Jan Jankovský a Jan Plouhar. I když je tento žánr určený primárně pro dětské diváky, necílili při jejím zpracování však pouze na ně, ale i na ty dospělé. Vytvořili tak hravou i vtipnou inscenaci, která je vhodná pro každého od věku 6 let. Pro celý soubor se pak také stává jakýmsi odlehčením, radostí i zábavou. I když je tento příběh v první řadě o loupežnících, lze v něm vnímat i jistou paralelu se známým příběhem Romea a Julie. Nicméně jako v každé správné pohádce zde dospějí ke šťastnému konci.

Ronja (Anna Fišerová) je dcerou loupežníka Mattise (Kryštof Rímský j.h.) a jeho ženy Lovisy (Anna Masárová j.h.), kteří se svou tlupou (Josef Kadeřábek j.h. a František Marek j.h.) žijí ve svém hradu na skále. Ta během noci, když se Ronja narodila, díky velmi silné bouři pukla a rozdělila se na dvě části. Jak dívka rostla, byla velmi zvídavá. Naučila se lézt na stromy, házet, plavat, běhat po lese, poznávat zvířata i život v přírodě. Velmi ji to lákalo i k průrvě zvané „Pekelná tlama“, která rozdělila hrad i skálu na dvě části. Právě tam se jednoho dne setkala a seznámila s Birkem (Lukáš Černoch), který se narodil stejné bouřlivé noci, co ona. Dozvěděla se od něj, že se ve druhé neobydlené části hradu v noci usadila jejich loupežnická banda (Michal Kříž j.h. a Yehor Kondratyuk j.h.) v čele s jeho otcem Borkem (Jan Hušek) a jeho matkou Undisou (Marta Vítů). Společně pak přeskakovali přes průrvu, která je od sebe oddělovala, až do ní během jednoho nešťastného skoku Birk spadl. Naštěstí se ho Ronje podařilo vytáhnout ven a zachránit mu tak život. Ačkoli jejich rodiny, a hlavně otcové, vůči sobě chovali velkou nevraživost a nepřátelství, oni se bez jejich vědomí postupně stávali nejlepšími kamarády. Tak jako tehdy pomohla ona jemu z Pekelné tlamy, on ji zase jednou pomohl z husté mlhy a jindy v zimě vytáhnout nohu, když jí zapadla do nory lesních skřítků. Ona jemu zase nosila tajně jídlo, když Borkovcům došly zásoby a přístupové cesty k hradu byly zapadané sněhem. Na jaře pak na Ronju po příchodu domů čekalo nemilé překvapení, když u nich našla zmláceného a svázaného Birka. Mattis ho zajal a chce ho využít k vydírání, aby Borek se svou tlupou hrad opustil. To Ronju velmi rozčílí a když se večer sejdou u Pekelné tlamy, Ronja přeskočí na druhou stranu, aby se tak rovněž stala Borkovým rukojmím. Vyjednávání tedy ztrácí smysl a oba si tedy vrací své děti zpět. Nicméně ve vzájemném souboji se musí podle prastarých loupežnických pravidel rozhodnout, který z otců se stane loupežnickým hejtmanem všech. Vyhrává Mattis a mezi všemi nakonec dochází k usmíření.

Jak už jsem zmínila v úvodu, byla tato inscenace (překlad knihy: Olga Kühnelová, dramatizace: Jan Jankovský, režie a dramaturgie: Jan Jankovský a Jan Plouhar, hudba: Lubor Bořek, scéna: Štěpán Jirák, kostýmy: Lenka Odvárková, a další) na repertoáru přes osm let a za tu dobu se v obsazení vystřídalo vícero herců i několik lidí z technického úseku. Pro někoho tak tato derniéra byla i něco jako premiéra; jako třeba pro Honzu Huška v roli Borka nebo Lukáše Černocha v roli Birka. Některé z nich pak navíc trochu pozlobily paruky, které jednotlivé klany od sebe odlišovaly, což diváky trochu škodolibě pobavilo. Hezký příběh, pěkné a funkční kulisy i kostýmy, a k tomu i dobré a zábavné herecké výkony, asi tak bych ve zkratce mohla charakterizovat svůj vlastní dojem. Myslím, že tomu všichni dali, co mohli i že si toto rozloučení s Ronjou všichni na jevišti společně užili. Odlehčená atmosféra se pak přenesla i do hlediště, kde se malí i velcí diváci dobře bavili. Sama se divím, že mne tato knížka i příběh minuly. Aspoň jsem si tedy zase o něco doplnila své nedostatky. Pozdě ale přece. Už teď jsem zvědavá, s jakou další pohádkou či rodinným příběhem v ČS přijdou příště.

Hodnocení: 57 %

Foto z derniéry

"Mluviti pravdu" - Činoherní studio

 (Josef Formánek, Filip Nuckolls)

„Nejslavnější román nejslavnějšího ústeckého autora současnosti na jevišti nejslavnějšího sudetského divadla všech dob. Pouť mexického českého německého Rakušana z Vídně přes Třebíč, Mauthausen, Znojmo, Valdice, Hamburk, Venezuelu do Ústí nad Labem a téměř zpět. Epopej dvacátého století o hodnotě lidského života. Jednotlivec v životním zápase s neustále se měnící ideologií. Musíš to vydržet, jiná cesta životem neexistuje.“ (premiéra 18. června 2022)

Poslední premiérou této sezóny se v ČS dne 18. června 2022 stala divadelní adaptace stejnojmenného románu z roku 2008 ústeckého spisovatele Josefa Formánka, který příběhem na jevišti osobně provází coby vypravěč. Předobrazem k osudu hlavního hrdiny Bernarda Marese mu byl život Waldemara Solara (1924-2011), s nímž se Formánek osobně znal a setkával. Vyslechl si jeho příběh, kterého se pak ve svém románu co nejvěrněji držel. Je až neuvěřitelné, čím si jeden člověk osobně mohl projít. Rozhodně ale ani není lehké to vše vměstnat do cca dvouhodinového představení, což zde byla rozhodně velká výzva, kterou se rozhodl přijmout Filip Nuckolls. I on je úzce spjatý s naším ČS, kde několik let působil jako režisér i umělecký šéf (od 2005). Kromě samotného autora se v této hře na jevišti ČS objeví i hostující Jelena Juklová, která sem do souboru nastoupila jako nová členka už v roce 1972 a působila zde až do roku 1995. Spolu s ní si zde měl zahrát i její bývalý kolega Jiří Bartoška, který zde byl v angažmá v letech 1973-1978. Kvůli zdravotním problémům ale bohužel musel odříci, a tak roli Marese ztvárnil velice autentický Josef Kadeřábek, který je zdejším šéfem techniky už od roku 1980. Nicméně tu větší hereckou nálož zde měl mladý Bernard v podání Péti Uhlíka, který v podstatě jeviště neopustil ani o přestávce.

Ve Vídni ve 20. letech nalezl kostelník (Marta Vítů) před kostelem v zavinovačce malé děťátko s jízdenkou na tramvaj, na které kromě data narození bylo napsáno i jeho jméno Bernard Mares. S menší farářovou (Jaroslav Achab Haidler) finanční podporou se rozhodli odvézt ho ke kostelníkově svobodné sestře (Marta Vítů) do Třebíče, která se tak stala jeho pěstounkou, bohužel ale jenom na krátký čas. Na popud její dobré kamarádky (Jelena Juklová j.h.) jí byl však proti její vůli strážníkem (Jan Plouhar) odebrán a ona se poté rozhodla ukončit svůj život v řece. Malý Bernard byl odvezen do sirotčince, kde vyrůstal a později byl pohlavně zneužit Dulcií (Annette Nesvadbová), jednou z jeptišek. Následovalo další zklamání, když tam ztratil svého nejlepšího kamaráda (Lukáš Černoch), pro kterého si jednoho dne přišla jeho matka. Ve škole byl šikanován, ale vždy si musel bez jakéhokoliv rodinného zázemí nějak pomoci sám a přežít. Začala 2. světová válka a Bernard nastoupil do jednotek SS. Ještě ani nestačil pořádně dokončit výcvik a už na frontě pod velitelem Bukowskim (Jan Plouhar) viděl umírat spoustu svých přátel (Jaroslav Achab Haidler, Lukáš Černoch, Ctirad Götz j.h., Yehor Kondratyuk, Martin Bílský). Jako jediný z nich přežil a další kroky ho vedly do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl jedním z dozorců. Chtěl zapadnout, a tak se velmi rychle přizpůsobil zdejším poměrům. Téměř okamžitě zaujal i místního SS-unterscharführera (Ctirad Götz j.h.). Rovněž se zde poprvé zamiloval do židovské dívky Sofie (Klára Suchá), které spolu s několika dalšími ženami (Annette Nesvadbová, Jelena Juklová j.h., Marta Vítů, Anežka Škrnová a Simona Pekařová) pomohl utéct. Doufal, že se ještě někdy setkají. Po jedné návštěvě kina a souhrou několika náhod se zničehonic stal tlumočníkem v Rudé armádě. Jen o chloupek unikl smrti, když se provalilo, že patřil k SS. Po válce měl být popraven, ale polehčující okolnosti i náhoda mu opět zachránily život. Zamířil do Čech a ve Znojmě bez většího váhání vstoupil do KSČ. Opět se tak také mohl setkat se Sofií, která již byla vdaná a založila zde rodinu. Stále po ní toužil a chtěl s ní utéct, místo toho byl chycen, zatčen a trestně stíhán. Po mnoha letech strávených v různých vězeních se přeci jenom dostal na svobodu a až v roce 1969 mu bylo dovoleno vycestovat do Německa. Žil v Hamburku a snažil se vypátrat svou matku, což ho zavedlo až k jejímu hrobu ve Venezuele. Zde paradoxně objevil i svůj židovský původ. Celá jeho životní peripetie nakonec končí v Ústí nad Labem, kde žil v malém zahradním domku a seznámil se s Josefem Formánkem. Ten nakonec stárnoucímu Bernardovi (Josef Kadeřábek) pomohl i k poslednímu setkání s jeho jedinou a celoživotní láskou Sofií (Jelena Juklová j.h.). Oba tak konečně měli prostor zodpovědět si to palčivé „ale proč?“ a uzavřít tak celou tuhle kapitolu.

Opravdu neuvěřitelná pouť jednoho česko-německého Rakušana, která ho někdy vedla až od čerta k ďáblu vměstnaná do skvělého zpracování Činoherního studia (režie: Filip Nuckolls, dramaturgie: Jiří A. Trnka a Kateřina Součková, scénografie: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Ondřej Švandrlík, asistentka režie: Hana Launerová, pohybová spolupráce: Jan Veselý, loutky: Miroslav Nebeský, a další). Jeho součástí je zde i sám autor knihy, podle níž je tato inscenace zpracována. V roli sebe samého, tedy autora, uvádí do časových i dějových souvislostí, vše sleduje zpovzdálí, aby na konci vstoupil do děje a mohl vést rozhovor s hlavním hrdinou a přítelem Bernardem. I to celému představení dodalo trochu jiný rozměr. Náročnou roli zde měl Petr Uhlík, který se během tohoto dvouhodinového představení musel proměnit z opuštěného sirotka bez jakéhokoliv pevného zázemí, v mladého muže, jehož velmi vydatně „pomlela“ válka, aby se později stal soudruhem v KSČ a také vystřídal mnoho vězeňských zařízení, z nichž se nakonec přes Německo a Venezuelu dostal do Ústí nad Labem. To vše se dělo „za běhu“ na jevišti, tak jako se i v životě občas dostáváme do situací či okolností, které kolikrát ani sami nemůžeme ovlivnit, ale prostě najednou přijdou a my se s nimi musíme nějak vypořádat. Některé jeho skutky či rozhodnutí mohly vyznít nepochopitelně nebo špatně, ale zároveň dávají prostor zamyslet se i možná nad tím, jak bychom se v daných momentech rozhodovali sami a jestli bychom třeba i měli odvahu a odhodlání jako on se s tím tak vypořádat nebo jestli bychom to vše vůbec přežili. Navíc každý z nás jistě udělal v životě mnoho špatných rozhodnutí. Petr se opravdu na moment stal poměrně osobitým Maresem a mohl to vše s ním alespoň v náznacích prožít, aby na konci předal pomyslnou štafetu svému staršímu kolegovi Josefu Kadeřábkovi, který se zase na moment a velice přirozeně a autenticky stal tím Maresem, kterého měl možnost poznat Josef Formánek. Ostatní jeho herečtí (i neherečtí) kolegové zde pak měli hlavně za úkol pomáhat dokreslovat dobu, prostředí i okolnosti, ve kterých se neustále ocital. Moc se mi zde líbil i výkon Klárky Suché, která dostala o něco výraznější roli Sofie, kterou od ní také nakonec převzala Jelena Juklová. Spolu s Petrem ale přesto ještě na jevišti zůstali – ona coby zdravotní sestřička a on jako odměřený číšník. Všichni (kromě Josefa Formánka i Josefa Kadeřábka) si zde tak střihli několik rolí a převážně podobných charakterů. Vše skvěle i celkem rychle plyne a diváci navíc mohou téměř všechny proměny sledovat přímo na jevišti. Zajímavě i jednoduše právě proto byla navržena i scéna. Diváci sedí ze třech stran jeviště a částečně se tak stávají i jeho součástí. Naopak vzadu v hledišti u svého stolku sedí Josef Formánek, chvíli dokonce i s Josefem Kadeřábkem. Specifickou součástí scény je pak plechová vana, která kromě místa na koupání poslouží třeba i jako zákopy nebo později také jako žalář. Několik drobných rekvizit, menších úprav scény, světelných i zvukových prvků postačí, aby ve chvilce proměnily atmosféru doby i prostředí. Četla jsem knihu a musím říct, že vše důležité a podstatné zde zaznělo. Povedená dramatizace se zapojením ústeckého autora, sehraný soubor i silný osobní příběh zde určitě stojí za vidění. Je to celkem náročná, ale zdařilá inscenace.

Moje hodnocení: 82 %

Dulcie a učitelský sbor (A.Nesvadbová, J.Juklová j.h., M.Vítů, J.A.Haidler, C.Götz j.h. a J.Plouhar)

Bernard a Willy (P.Uhlík a J.A.Haidler)

Sofie, Bernard a vzadu soudce (K.Suchá, P.Uhlík a J.Plouhar)

Sofie a Bernard (J.Juklová j.h. a J.Kadeřábek j.h.)

Seznam starších článků:

„Pan Theodor Mundstock“ - Činoherní studio
„Malý princ“ - RockOpera Praha
„Višňový sad“ - Činoherní studio
„Den člověka“ - Činoherní studio
„Krysař“ - Divadlo Kalich
„Americký bizon“ - Činoherní studio
„Já, Feuerbach“ - Činoherní studio
„Kočka v oregánu“ - Divadlo Kalich
„Malý princ“ - host zámku Velké Březno
„Divotvorný hrnec“ - Otáčivé hlediště
„Černá sanitka“ - Činoherní studio

„Najal jsem si vraha“ - Činoherní studio

„Pašijová hra“ - Činoherní studio

„Heda Gablerová“ - Činoherní studio

„Čarodějův učeň “ - Činoherní studio

„Lidojedi“ - Činoherní studio

„Můžem i s mužem“ - host Domu kultury UL

„Bratrstvo kočičí pracky“ - Činoherní studio

„Rozmarné léto“ - host Činoherního studia

„Pábitelé“ - Činoherní studio

„Funny Games“ - Činoherní studio

„4 sestry“ - host Krušnohorského divadla

„Benátky pod sněhem“ - host Krušnohorského divadla

„STOMP“ - Kongresové centrum

„Vánoční hra aneb O tom slavném narození“ - Činoherní studio
„Snímek 51“ - host Činoherního studia
„Stepní vlk“ - Činoherní studio
„Transky, body, vteřiny“ - host Činoherního studia
„Pan Kolpert“ - Činoherní studio
„Poručík z Inishmoru“ - host Krušnohorského divadla
„Když se zhasne“ - host Domu kultury UL
„Sen noci svatojánské“ - Činoherní studio
„Poslední kšeft“ - Činoherní studio
„Pazour“ - Činoherní studio
„Toruk - The First Flight“ - O2 Aréna
„Ministerstvo školství a vědy Ukrajina“ - Činoherní Studio (Obejvák)
„Lobby Hero“ - Činoherní Studio
„Brouk v hlavě“ - host Krušnohorského divadla
„Kvartet“ - Divadlo Bez zábradlí
„Pornografie“ - Činoherní studio
„Zub za zub“ - host Severočeského divadla
„Paškál“ - Činoherní studio (Obejvák)
„Lady Oskar“ - host Městského divadla Děčín
„Veletoč“ - host Krušnohorského divadla
„Věra“ - host Krušnohorského divadla
„Zamilovaný Shakespeare“ - host Městského divadla Děčín
„39 stupňů“ - Dejvické divadlo
„The Meridian“ - Činoherní studio
„451 stupňů Fahrenheita“ - Činoherní studio
„Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete“ - Pražský hrad
„Děkujeme, že zde kouříte“ - Činoherní studio
„Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“ - Činoherní studio
„Drahá Mathilda“ - host Krušnohorského divadla
„Dracula 2018“ - Hudební divadlo Karlín
„Srpen v zemi Indiánů“ - host Činoherního studia
„Koule“ - host Krušnohorského divadla
„Čochtan vypravuje“ - host Domu kultury UL
„Casanova“ - Severočeské divadlo
„Carmen“ - Hudební divadlo Karlín
„Dvě noci na Karlštejně“ - host Krušnohorského divadla
„Mlčení bobříků“ - host Hraničáře
„Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ - host Krušnohorského divadla

„Báječná neděle v parku Crève Coeur“ - host Krušnohorského divadla

„Tři bratři v nesnázích“ - host Severočeského divadla

„Zkrocení zlé ženy“ - Divadelní zahrada (ČS)

„Rusalka“ - Otáčivé hlediště

„Jindřich VI. - 3. díl“ - Likérka (ČS)

„Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách“ - host Krušnohorského divadla

„Jesus Christ Superstar“ - Hudební divadlo Karlín

„Rukojmí bez rizika“ - host Severočeského divadla

„Klec“ - host Činoherního studia

„Velký Gatsby“ - host Městského divadla Děčín

„Žena, která uvařila svého manžela“ - host Městského divadla Děčín
„Cena za něžnost“ - host Městského divadla Děčín
„Začínáme končit“ - host Krušnohorského divadla
„Boj černocha se psy“ - Činoherní studio
„Shirley Valentine“ - host Krušnohorského divadla
„Romantický víkend“ - host Severočeského divadla
„Detektor lži“ - host Činoherního studia
„Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“ - host Krušnohorského divadla
„Děti z Bullerbynu“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 2.díl“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 1.díl“ - Činoherní studio
„Sirotci“ - Činoherní studio
„Ledový hrot“ - Činoherní studio
„Hlava v písku“ - host Krušnohorského divadla
„Misantrop“ - Činoherní studio
„Spolu“ - host Činoherního studia
„Sluha dvou pánů“ - Národní divadlo
„Bosé nohy v parku“ - host Městského divadla Děčín
„Ani spolu, ani bez sebe“ - host Severočeského divadla

„Starší články zde“