"Ronja, dcera loupežníka" - Činoherní studio

 (Astrid Lindgrenová, Jan Jankovský)

„Rodinná paralela Romea a Julie, avšak se šťastným koncem.“ (premiéra 8. prosince 2013)

Po jedné premiéře přichází ještě před koncem sezóny i jedna derniéra, a to konkrétně dne 28. června 2022. Poslední uvedení této pohádky proběhlo v rámci Letní štace, přičemž se držela na repertoáru ČS po 9 sezón, během nichž se v několika rolích vystřídalo více herců. Jevištní podoby známé dětské knížky od Astrid Lindgrenové se dramaturgicky i režijně ujali herci Jan Jankovský a Jan Plouhar. I když je tento žánr určený primárně pro dětské diváky, necílili při jejím zpracování však pouze na ně, ale i na ty dospělé. Vytvořili tak hravou i vtipnou inscenaci, která je vhodná pro každého od věku 6 let. Pro celý soubor se pak také stává jakýmsi odlehčením, radostí i zábavou. I když je tento příběh v první řadě o loupežnících, lze v něm vnímat i jistou paralelu se známým příběhem Romea a Julie. Nicméně jako v každé správné pohádce zde dospějí ke šťastnému konci.

Ronja (Anna Fišerová) je dcerou loupežníka Mattise (Kryštof Rímský j.h.) a jeho ženy Lovisy (Anna Masárová j.h.), kteří se svou tlupou (Josef Kadeřábek j.h. a František Marek j.h.) žijí ve svém hradu na skále. Ta během noci, když se Ronja narodila, díky velmi silné bouři pukla a rozdělila se na dvě části. Jak dívka rostla, byla velmi zvídavá. Naučila se lézt na stromy, házet, plavat, běhat po lese, poznávat zvířata i život v přírodě. Velmi ji to lákalo i k průrvě zvané „Pekelná tlama“, která rozdělila hrad i skálu na dvě části. Právě tam se jednoho dne setkala a seznámila s Birkem (Lukáš Černoch), který se narodil stejné bouřlivé noci, co ona. Dozvěděla se od něj, že se ve druhé neobydlené části hradu v noci usadila jejich loupežnická banda (Michal Kříž j.h. a Yehor Kondratyuk j.h.) v čele s jeho otcem Borkem (Jan Hušek) a jeho matkou Undisou (Marta Vítů). Společně pak přeskakovali přes průrvu, která je od sebe oddělovala, až do ní během jednoho nešťastného skoku Birk spadl. Naštěstí se ho Ronje podařilo vytáhnout ven a zachránit mu tak život. Ačkoli jejich rodiny, a hlavně otcové, vůči sobě chovali velkou nevraživost a nepřátelství, oni se bez jejich vědomí postupně stávali nejlepšími kamarády. Tak jako tehdy pomohla ona jemu z Pekelné tlamy, on ji zase jednou pomohl z husté mlhy a jindy v zimě vytáhnout nohu, když jí zapadla do nory lesních skřítků. Ona jemu zase nosila tajně jídlo, když Borkovcům došly zásoby a přístupové cesty k hradu byly zapadané sněhem. Na jaře pak na Ronju po příchodu domů čekalo nemilé překvapení, když u nich našla zmláceného a svázaného Birka. Mattis ho zajal a chce ho využít k vydírání, aby Borek se svou tlupou hrad opustil. To Ronju velmi rozčílí a když se večer sejdou u Pekelné tlamy, Ronja přeskočí na druhou stranu, aby se tak rovněž stala Borkovým rukojmím. Vyjednávání tedy ztrácí smysl a oba si tedy vrací své děti zpět. Nicméně ve vzájemném souboji se musí podle prastarých loupežnických pravidel rozhodnout, který z otců se stane loupežnickým hejtmanem všech. Vyhrává Mattis a mezi všemi nakonec dochází k usmíření.

Jak už jsem zmínila v úvodu, byla tato inscenace (překlad knihy: Olga Kühnelová, dramatizace: Jan Jankovský, režie a dramaturgie: Jan Jankovský a Jan Plouhar, hudba: Lubor Bořek, scéna: Štěpán Jirák, kostýmy: Lenka Odvárková, a další) na repertoáru přes osm let a za tu dobu se v obsazení vystřídalo vícero herců i několik lidí z technického úseku. Pro někoho tak tato derniéra byla i něco jako premiéra; jako třeba pro Honzu Huška v roli Borka nebo Lukáše Černocha v roli Birka. Některé z nich pak navíc trochu pozlobily paruky, které jednotlivé klany od sebe odlišovaly, což diváky trochu škodolibě pobavilo. Hezký příběh, pěkné a funkční kulisy i kostýmy, a k tomu i dobré a zábavné herecké výkony, asi tak bych ve zkratce mohla charakterizovat svůj vlastní dojem. Myslím, že tomu všichni dali, co mohli i že si toto rozloučení s Ronjou všichni na jevišti společně užili. Odlehčená atmosféra se pak přenesla i do hlediště, kde se malí i velcí diváci dobře bavili. Sama se divím, že mne tato knížka i příběh minuly. Aspoň jsem si tedy zase o něco doplnila své nedostatky. Pozdě ale přece. Už teď jsem zvědavá, s jakou další pohádkou či rodinným příběhem v ČS přijdou příště.

Hodnocení: 57 %

Foto z derniéry

"Mluviti pravdu" - Činoherní studio

 (Josef Formánek, Filip Nuckolls)

„Nejslavnější román nejslavnějšího ústeckého autora současnosti na jevišti nejslavnějšího sudetského divadla všech dob. Pouť mexického českého německého Rakušana z Vídně přes Třebíč, Mauthausen, Znojmo, Valdice, Hamburk, Venezuelu do Ústí nad Labem a téměř zpět. Epopej dvacátého století o hodnotě lidského života. Jednotlivec v životním zápase s neustále se měnící ideologií. Musíš to vydržet, jiná cesta životem neexistuje.“ (premiéra 18. června 2022)

Poslední premiérou této sezóny se v ČS dne 18. června 2022 stala divadelní adaptace stejnojmenného románu z roku 2008 ústeckého spisovatele Josefa Formánka, který příběhem na jevišti osobně provází coby vypravěč. Předobrazem k osudu hlavního hrdiny Bernarda Marese mu byl život Waldemara Solara (1924-2011), s nímž se Formánek osobně znal a setkával. Vyslechl si jeho příběh, kterého se pak ve svém románu co nejvěrněji držel. Je až neuvěřitelné, čím si jeden člověk osobně mohl projít. Rozhodně ale ani není lehké to vše vměstnat do cca dvouhodinového představení, což zde byla rozhodně velká výzva, kterou se rozhodl přijmout Filip Nuckolls. I on je úzce spjatý s naším ČS, kde několik let působil jako režisér i umělecký šéf (od 2005). Kromě samotného autora se v této hře na jevišti ČS objeví i hostující Jelena Juklová, která sem do souboru nastoupila jako nová členka už v roce 1972 a působila zde až do roku 1995. Spolu s ní si zde měl zahrát i její bývalý kolega Jiří Bartoška, který zde byl v angažmá v letech 1973-1978. Kvůli zdravotním problémům ale bohužel musel odříci, a tak roli Marese ztvárnil velice autentický Josef Kadeřábek, který je zdejším šéfem techniky už od roku 1980. Nicméně tu větší hereckou nálož zde měl mladý Bernard v podání Péti Uhlíka, který v podstatě jeviště neopustil ani o přestávce.

Ve Vídni ve 20. letech nalezl kostelník (Marta Vítů) před kostelem v zavinovačce malé děťátko s jízdenkou na tramvaj, na které kromě data narození bylo napsáno i jeho jméno Bernard Mares. S menší farářovou (Jaroslav Achab Haidler) finanční podporou se rozhodli odvézt ho ke kostelníkově svobodné sestře (Marta Vítů) do Třebíče, která se tak stala jeho pěstounkou, bohužel ale jenom na krátký čas. Na popud její dobré kamarádky (Jelena Juklová j.h.) jí byl však proti její vůli strážníkem (Jan Plouhar) odebrán a ona se poté rozhodla ukončit svůj život v řece. Malý Bernard byl odvezen do sirotčince, kde vyrůstal a později byl pohlavně zneužit Dulcií (Annette Nesvadbová), jednou z jeptišek. Následovalo další zklamání, když tam ztratil svého nejlepšího kamaráda (Lukáš Černoch), pro kterého si jednoho dne přišla jeho matka. Ve škole byl šikanován, ale vždy si musel bez jakéhokoliv rodinného zázemí nějak pomoci sám a přežít. Začala 2. světová válka a Bernard nastoupil do jednotek SS. Ještě ani nestačil pořádně dokončit výcvik a už na frontě pod velitelem Bukowskim (Jan Plouhar) viděl umírat spoustu svých přátel (Jaroslav Achab Haidler, Lukáš Černoch, Ctirad Götz j.h., Yehor Kondratyuk, Martin Bílský). Jako jediný z nich přežil a další kroky ho vedly do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl jedním z dozorců. Chtěl zapadnout, a tak se velmi rychle přizpůsobil zdejším poměrům. Téměř okamžitě zaujal i místního SS-unterscharführera (Ctirad Götz j.h.). Rovněž se zde poprvé zamiloval do židovské dívky Sofie (Klára Suchá), které spolu s několika dalšími ženami (Annette Nesvadbová, Jelena Juklová j.h., Marta Vítů, Anežka Škrnová a Simona Pekařová) pomohl utéct. Doufal, že se ještě někdy setkají. Po jedné návštěvě kina a souhrou několika náhod se zničehonic stal tlumočníkem v Rudé armádě. Jen o chloupek unikl smrti, když se provalilo, že patřil k SS. Po válce měl být popraven, ale polehčující okolnosti i náhoda mu opět zachránily život. Zamířil do Čech a ve Znojmě bez většího váhání vstoupil do KSČ. Opět se tak také mohl setkat se Sofií, která již byla vdaná a založila zde rodinu. Stále po ní toužil a chtěl s ní utéct, místo toho byl chycen, zatčen a trestně stíhán. Po mnoha letech strávených v různých vězeních se přeci jenom dostal na svobodu a až v roce 1969 mu bylo dovoleno vycestovat do Německa. Žil v Hamburku a snažil se vypátrat svou matku, což ho zavedlo až k jejímu hrobu ve Venezuele. Zde paradoxně objevil i svůj židovský původ. Celá jeho životní peripetie nakonec končí v Ústí nad Labem, kde žil v malém zahradním domku a seznámil se s Josefem Formánkem. Ten nakonec stárnoucímu Bernardovi (Josef Kadeřábek) pomohl i k poslednímu setkání s jeho jedinou a celoživotní láskou Sofií (Jelena Juklová j.h.). Oba tak konečně měli prostor zodpovědět si to palčivé „ale proč?“ a uzavřít tak celou tuhle kapitolu.

Opravdu neuvěřitelná pouť jednoho česko-německého Rakušana, která ho někdy vedla až od čerta k ďáblu vměstnaná do skvělého zpracování Činoherního studia (režie: Filip Nuckolls, dramaturgie: Jiří A. Trnka a Kateřina Součková, scénografie: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Ondřej Švandrlík, asistentka režie: Hana Launerová, pohybová spolupráce: Jan Veselý, loutky: Miroslav Nebeský, a další). Jeho součástí je zde i sám autor knihy, podle níž je tato inscenace zpracována. V roli sebe samého, tedy autora, uvádí do časových i dějových souvislostí, vše sleduje zpovzdálí, aby na konci vstoupil do děje a mohl vést rozhovor s hlavním hrdinou a přítelem Bernardem. I to celému představení dodalo trochu jiný rozměr. Náročnou roli zde měl Petr Uhlík, který se během tohoto dvouhodinového představení musel proměnit z opuštěného sirotka bez jakéhokoliv pevného zázemí, v mladého muže, jehož velmi vydatně „pomlela“ válka, aby se později stal soudruhem v KSČ a také vystřídal mnoho vězeňských zařízení, z nichž se nakonec přes Německo a Venezuelu dostal do Ústí nad Labem. To vše se dělo „za běhu“ na jevišti, tak jako se i v životě občas dostáváme do situací či okolností, které kolikrát ani sami nemůžeme ovlivnit, ale prostě najednou přijdou a my se s nimi musíme nějak vypořádat. Některé jeho skutky či rozhodnutí mohly vyznít nepochopitelně nebo špatně, ale zároveň dávají prostor zamyslet se i možná nad tím, jak bychom se v daných momentech rozhodovali sami a jestli bychom třeba i měli odvahu a odhodlání jako on se s tím tak vypořádat nebo jestli bychom to vše vůbec přežili. Navíc každý z nás jistě udělal v životě mnoho špatných rozhodnutí. Petr se opravdu na moment stal poměrně osobitým Maresem a mohl to vše s ním alespoň v náznacích prožít, aby na konci předal pomyslnou štafetu svému staršímu kolegovi Josefu Kadeřábkovi, který se zase na moment a velice přirozeně a autenticky stal tím Maresem, kterého měl možnost poznat Josef Formánek. Ostatní jeho herečtí (i neherečtí) kolegové zde pak měli hlavně za úkol pomáhat dokreslovat dobu, prostředí i okolnosti, ve kterých se neustále ocital. Moc se mi zde líbil i výkon Klárky Suché, která dostala o něco výraznější roli Sofie, kterou od ní také nakonec převzala Jelena Juklová. Spolu s Petrem ale přesto ještě na jevišti zůstali – ona coby zdravotní sestřička a on jako odměřený číšník. Všichni (kromě Josefa Formánka i Josefa Kadeřábka) si zde tak střihli několik rolí a převážně podobných charakterů. Vše skvěle i celkem rychle plyne a diváci navíc mohou téměř všechny proměny sledovat přímo na jevišti. Zajímavě i jednoduše právě proto byla navržena i scéna. Diváci sedí ze třech stran jeviště a částečně se tak stávají i jeho součástí. Naopak vzadu v hledišti u svého stolku sedí Josef Formánek, chvíli dokonce i s Josefem Kadeřábkem. Specifickou součástí scény je pak plechová vana, která kromě místa na koupání poslouží třeba i jako zákopy nebo později také jako žalář. Několik drobných rekvizit, menších úprav scény, světelných i zvukových prvků postačí, aby ve chvilce proměnily atmosféru doby i prostředí. Četla jsem knihu a musím říct, že vše důležité a podstatné zde zaznělo. Povedená dramatizace se zapojením ústeckého autora, sehraný soubor i silný osobní příběh zde určitě stojí za vidění. Je to celkem náročná, ale zdařilá inscenace.

Moje hodnocení: 82 %

Dulcie a učitelský sbor (A.Nesvadbová, J.Juklová j.h., M.Vítů, J.A.Haidler, C.Götz j.h. a J.Plouhar)

Bernard a Willy (P.Uhlík a J.A.Haidler)

Sofie, Bernard a vzadu soudce (K.Suchá, P.Uhlík a J.Plouhar)

Sofie a Bernard (J.Juklová j.h. a J.Kadeřábek j.h.)

"Pan Theodor Mundstock" - Činoherní studio

 (Ladislav Fuks, Jaroslav Achab Haidler)

„Mrazivá doba, mrazivá atmosféra, protektorát a Žid, který miluje život, ale neumí se vzepřít smrti. Fuksův tísnivý román v úzkostně přesném podání jednoho herce.“ (premiéra 23. prosince 1984)

Je až neuvěřitelné, že tato nejdéle hraná inscenace je v repertoáru Činoherního studia již téměř 38 let. Na programu není příliš často, ale tu a tam se objeví. Snad i proto mi tak nějak celá ta léta stále unikala, až do letoška, kdy jsem využila příležitosti i slušného počasí navštívit ji při jejím venkovním uvedení v atriu Muzea města Ústí nad Labem. Bylo to ke konci divadelní sezóny, a to přesně dne 1. června 2022. Pan Theodor Mundstock je úspěšnou prvotinou Ladislava Fukse z roku 1963. V tomto monodramatickém zpracování příběhu jednoho pražského Žida, který je v době protektorátu válcován osudem, norimberskými zákony i psychickými problémy, osobitým způsobem ztvárňuje Jaroslav Achab Haidler.

Před válkou byl Theodor Mundstock (J. A. Haidler) váženým mužem, který často a rád chodil do společnosti. Poté, co musel opustit svou původní práci, si za války přivydělává jako metař v ulicích. Postupné omezování práv a svobod židovských obyvatel ho však postupně dovedlo k osamělosti i pocitům strachu a nejistoty z možnosti, že i on bude jednoho dne transportován do koncentračního tábora. Rozhodl se na to tedy připravit. Ze schizofrenních rozmluv se svým stínem, kterému říká Mon, i mnoha vidin, ve kterých se mu zjevuje pan Vorjahren, který byl transportován do jednoho z koncentračních táborů, získává určité poznatky, jak to vše zvládnout bez nejmenší újmy. Vytváří si jakýsi manuál postupů, jak být na vše připraven a vše pravidelně trénuje, jako například správné držení i nošení těžkého kufru, spaní na pryčně, držení hladovky nebo vlastní popravu. Čím více se cítí připraven, tím více mizí strach; bohužel také i stále více jeho známých. Jedni z nich mu ještě před odchodem stačí svěřit svého syna Šimona, aby se o něj postaral. Mundstock se i jeho snaží naučit své nacvičené postupy a poznatky, aby i on mohl mít lepší šanci na přežití. A když „konečně“ přijde povolání do transportu i jemu, cítí se tak nějak „šťastný“, neboť už nemusí žít v té věčné nejistotě. Cestou na shromaždiště si svůj těžký kufr ještě přehodí z jedné ruky do druhé, jak si to dlouho nacvičoval, ale bohužel na vše (jako třeba na projíždějící auto) se i pravidelným tréninkem připravit nedá.

Věčné téma 2. světové války a s ní spojené koncentrační tábory i vyhlazování Židů je v této hře (režie: Jaroslav Achab Haidler) samozřejmě ústředním a hlavním motivem, což zrovna rozhodně nepatří k mým oblíbeným. Nicméně jde naštěstí ještě o něco hlouběji, a to konkrétně do hlavy hlavní postavy. Mundstock v jedinečném ztvárnění J. A. Haidlerem svádí vnitřní dialog se svým stínem i mnohými halucinacemi, kterými díky své schizofrenií trpí. Stěžejním pocitem, který hlavně mohl tyto stavy zapříčinit, je rozhodně strach plynoucí z doby a situace, ve které se obyčejný člověk milující život náhle ocitl. Navíc se cítí natolik slabý, že se tomu ani neumí vzepřít a spokojí se s pouhým přežíváním. Svůj strach se však snaží zahnat tím, že bude na vše připraven a v tom je také ta absurdita situace i závěr, který jasně dává najevo, že na vše se opravdu připravit nedá. Je vůbec možné žít v takovém strachu a nejistotě a nezbláznit se z toho? A i přestože se zblázní, nevzdává se a stále alespoň vidí smysl v tom, že bude připraven. Jaroslav Achab Haidler mne do svého příběhu i pocitů Mundstocka opravdu vtáhl a mohla jsem se tak alespoň částečně vžít do jeho kůže. Líbila se mi ta síla a odhodlání se se vším vyrovnat, a tak nějak to svým vlastním způsobem přijmout. To se rozhodně hodí v každé době i situaci. Odhodlání i smíření. Ve velice úsporné scéně se odehrává velký osobní příběh i vnitřní boj, jak se s velice nepříznivou situací vypořádat.

Moje hodnocení: 60 %

"Malý princ" - RockOpera Praha

 (Antoine de Saint-Exupéry, Pavla Forest a Milan Steigerwald)

„Autorské zpracování slavné knihy o letci, který ztroskotá v poušti a potká tam malého chlapce.“ (premiéra 8. června 2017)

Ani netuším, jak dlouho už jsem plánovala navštívit netradiční a zcela originální holešovickou scénu RockOpery Praha. Nakonec k tomu přeci jen po dlouhé době konečně došlo, a to dne 22. května 2022. Pro svou první návštěvu jsem si vybrala „Malého prince“, který je zde již devátou autorskou inscenací a první rodinou rockovou operou. Je zajímavé, jaký filosofický podtext a přesah v sobě tento příběh ukrývá. Moc jsem si ho ale nedovedla představit v rockovém zpracování, pod kterým se podepsal zdejší autorský tým v čele s libretistkou Pavlou Forest a autorem hudby Milanem Steigerwaldem. Coby režisérka je doplnila Irina Andreeva, která i sama osobně malého prince na jevišti ztvárňuje. Spolu s ní zde v titulní roli letce bez alternace hraje a zpívá Kamil Střihavka. Výlet na tento rockmuzikál byl vlastně jakýmsi narozeninovým dárkem.

Letec (Kamil Střihavka), který ztroskotal na saharské poušti, se snaží opravit své letadlo. Najednou se zde objeví malý chlapec (Irina Andreeva, zpěv – Marie Steigerwaldová), který po něm chce, aby mu namaloval beránka. On však neví jak, a tak mu namaluje bedýnku, ve které se beránek ukrývá. Vždyť přece to, co je důležité, je očím neviditelné. Začnou si povídat a Malý princ mu vypráví o své malé planetce, ze které pochází a o třech sopkách na ní, o které se musí starat. O baobabech i o své milované růži s trny (Daniela Gildenlöw Langrová, Zuzana Dovalová - zpěv, Lenka Natty Ryšavá - akrobacie, tanec), kterou opustil, aby mohl poznat jiné planety. Na každé z nich se setkává s novými a podivnými typy lidí. Potkává krále (Matěj Kohout), který ze všech ostatních chce mít své poddané, byznysmena (Salvi Salvatore), který jen počítá hvězdy a chce jich mít pořád víc, a který má kolem sebe neustále svou ochranku (Davee Szelezsan, Henrique Pinto, Jirka a Petr), nebo domýšlivce (Lukáš Šimon), který touží po obdivu ostatních. Jiná planeta má svého lampáře, který musí bez chvíle odpočinku neustále rozsvěcet a zhasínat lampu (Pavla Forest). Na další zase barman (Petr Opava) neustále nalévá opilcovi (Lukáš Šimon), který pije, aby zapomněl na to, že se stydí, protože pije. Až konečně dorazil i na Zemi, kde potkal nádražáky, lidi, ženy, děti (Martin Sluka, Alexandra Šerá, Barbara Nováková a dětský herecký soubor), spoustu růží, ale také lišku (Daniela Gildenlöw Langrová a Zuzana Dovalová), díky níž pozná, co znamená pravé přátelství. Mezitím jim v poušti začne docházet voda, a tak se spolu vydají hledat studnu (Pavla Forest), u které polehává jedovatý had (Matěj Kohout). Zatímco letec se chce vrátit s vodou zpátky k letadlu, Malý princ zůstává s hadem. Chce se totiž vrátit zpátky domů, ale jelikož si tam nemůže vzít i své tělo, nechává se od něj uštknout. V noci pilot pozoruje oblohu a hledá princovu hvězdu.

To bylo tedy spojení; krásný známý příběh s poselstvím v pro mě naprosto novém prostředí i netradičním rockovém zpracování s živou kapelou (dirigent, klávesy: Milan Steigerwald, kytara: Martin Holly Holandr, baskytara: Richard Scheufler a bicí: Richard Scheufler jr.). Nicméně celkové dojmy z toho mám takové rozporuplné. Bohužel jsem si naplno nemohla užít velmi kvalitní zpěv, ani krásné a silné hlasy, neboť se spolu s texty písní bohužel výrazně ztrácely v příliš hlasité hudbě. Rocková nálož byla bohužel podstatně silnější než jakýkoliv zpěv, což mě docela mrzelo. Přiznávám, že jsem se těšila hlavně na zpěv Kamila Střihavky, který bohužel v tom „kraválu“ nebyl tak jasný, abych rozuměla, co a o čem vlastně zpívá. Aspoň tu dostal trochu prostoru i k hereckému projevu. Bylo fajn ho zase jednou vidět (a trochu i slyšet) na jevišti. Trochu mě také zamrzelo, že jsem v obsazení zrovna nevychytala Irenu Kristekovou, kterou znám z našeho ČS a jejíž hlas bych si zase jednou ráda poslechla. Rozporuplné pocity jsem měla i ze ztvárnění postavy Malého prince. Chvílemi mi Irina Andreeva coby Malý princ připadala opravdu roztomilá, ale chvílemi taky dost „neohrabaná“ a neautentická. Do malého chlapce měla (coby starší žena) opravdu daleko. Každopádně ale asi tak nějak chápu, proč si ji do té role vybrali. Co se mi ale opravdu líbilo bylo zapojení určitých prvků akrobacie i některé choreografie včetně zajímavých kostýmů. I celková atmosféra místa a energie účinkujících mě zaujala. Hudba by také byla fajn, ale určitě bych pro příště navrhla zvukaři, aby trochu ubral decibely a nechal tak trochu vyniknout i zpěvy. Moc ráda bych si je totiž (obzvláště v muzikálu) poslechla, ale takhle mi přišlo, že byly docela „zazděné“ a já z nich příliš neměla, abych je mohla ocenit. Nicméně doufám a věřím, že se sem ještě někdy podívám a užiju si další rockový příběh.

Moje hodnocení: 65 %

Malý princ a letec (I.Andreeva a K.Střihavka)

Malý princ mezi růžemi (I.Andreeva, alter. I.Kristeková a D.Gildenlöw Langrová)

"Višňový sad" - Činoherní studio

(Anton Pavlovič Čechov)

„Slavná Čechovova lyrická komedie, kruhový tanec několika generací pod střechou starého domu a se sadem plným kvetoucích višní, o které je třeba pečovat, aby rostly a plodily, což ale už nikdo neumí. Už se zapomnělo, jak sušit višně, navazovat hluboké vztahy a starat se o rodinný dům, aby nepropadl v exekuci. Co jen s ním bude? S jeho krásou, s úvěry, s tím, jak moc nás potřebuje.“ (premiéra 27. února 2022)

Pátou premiérou jubilejní 50. sezóny se tentokrát stalo jedno z klasických děl světové literatury, které je mnohými považované za nejlepší Čechovovo dramatické dílo vůbec. Napsal ho v době, kdy už byl těžce nemocný. Jeho premiéra pak proběhla v Moskvě 30. ledna 1904 k jeho 44. narozeninám, a tedy půl roku před jeho smrtí. V ČS tak v legendárním překladu Leoše Suchařípy, který zde v té době také působil (coby dramaturg a herec), volně navazuje na průlomovou inscenaci Čechovových „Tří sester“. Ta zde byla uvedena v roce 1982 v režii Ivana Rajmonta. Nověji zde „Tři sestry“ nastudovali pak ještě také v roce 2006 v režii Mariána Amslera a v roce 2010 přidali i Čechovova „Racka“ v režii Natálie Deákové. Režírovat „Višňový sad“ jako tzv. celosouborovku, kterou doplnil o další dva hostující herce Josefínu Voverkovou a Jana Bidlase (pro něhož je to návrat na zdejší prkna), se zde rozhodl současný umělecký šéf ČS David Šiktanc. Do svého týmu si přizval dramaturgyni Terezu Marečkovou, ale také svého dlouholetého spolupracovníka a scénografa Jana Štěpánka (viz např. „Pornografie“, „Homo Faber“, „Stepní vlk“ nebo „Heda Gablerová“). Scénickou hudbu pro inscenaci složil Vladimír Franz (stejně jako nedávno pro „Stepního vlka“ nebo „Najal jsem si vraha“) a kostýmy navrhla držitelka Českého lva Zuzana Bambušek Krejzková. Dle režisérova přesvědčení prý „právě nyní nazrál čas k uvedení této hry, která vypráví o konci jedné epochy a strachu z nejasné budoucnosti.“ Já ji viděla 23. března 2022.

Statkářka Raněvská (Marta Vítů) se spolu se svým bratrem Gajevem (Matúš Bukovčan), svou dcerou Aňou (Andrea Berecková), guvernantkou Charlottou (Josefína Voverková j.h.) a sluhou Jašou (Petr Uhlík) vracejí z daleké Paříže na statek na ruském venkově. Zde je kromě statkáře Simeonova-Piščika (Jan Plouhar) vítá i její adoptovaná dcera Varja (Klára Suchá), která se velice svědomitě snaží o místní statek starat, s čímž je jí nápomocen i jejich oddaný 87letý komorník Firs (Jaroslav Achab Haidler). Statek je ale již bohužel tak zadlužen, že už je jen kousek před krachem. Měl by tedy být prodán i spolu s krásným višňovým sadem. Místní podnikatel a také Varjin nápadník Lopachin (Jan Bidlas j.h.) se Raněvské a jejímu bratrovi snaží poradit, aby pronajali pozemky sadu chatařům, ale oni něco takového rezolutně odmítají. Právě sad je pro ně zde tím nejdražším a nejcennějším a rozhodně ho takto nechtějí rozparcelovat. Bohužel jim ale nezbyde nic jiného než ho v dražbě prodat. Překvapivým kupcem je právě Lopachin, který nechá sad, a tím i rodinné vzpomínky původních majitelů, zničit. Pro rychlý zisk obětuje i vztah s Varjou, když o ni přestane jevit zájem. Stejně tak jako účetní Jepichodov (Jan Hušek), do kterého se zamilovala panská Duňaša (Annette Nesvadbová). Po jejich krátké známosti ji opustí kvůli kariéře. Neopětovaná je i láska Péti Trofimova (Lukáš Černoch) k Aně, která naivně touží po novém životě, po nějaké změně. Dům je určen k demolici, sad je zničen, rodina i vztahy se rozpadají, a každý si jde po svém. Raněvská, s Gajevem a Jašou se vrací do Paříže. Tak nějak se ale úplně zapomnělo na starého a nemocného komorníka Firse, který v domě umírá.

Banální a celkem nudný příběh rozhodně nepatří k silným stránkám této hry, nicméně její stěžejní téma, kdy něco starého končí a nové přichází, je stále celkem aktuální; jako i v této postcovidové době. Čechovova díla jsou také více o tom skrytém, co se děje tak nějak na pozadí nebo v hlavách jednotlivých postav. Jsou spíše o psychologii postav, vztahů a zde také o určité povrchnosti, necitlivosti, afektovanosti i zvláštní samotě všech jedinců v mnoha podobách. Myslím, že se jim v této inscenaci (autorů – režie: David Šiktanc, překlad: Leoš Suchařípa, dramaturgie: Tereza Marečková, scénografie: Jan Štěpánek, kostýmy: Zuzana Bambušek Krejková, hudba: Vladimír Franz, a další) celkem obstojně podařilo vystihnout rozlišné charaktery díky hereckým výkonům, ale také díky navrženým kostýmům. Sama za sebe jsem tam hodně vnímala i téma určité naivity, ale hlavně „pozérství“ (přetvářky), kdy se každý prezentuje jako něco, co ve skutečnosti není; počínaje Raněvskou, která stále žije ve svém vlastním světě a odmítá přijmout tvrdou realitu, přes jejího bratra Gajeva, který si chce uchovat image muže z vyšší společnosti, přestože nemá finanční prostředky, kterými by mohl svou setru jakkoliv podpořit, Jašu, který se rozhodně nechová jako sluha, ale dost povýšeně minimálně jako spolumajitel panství, po statkáře Piščika, o kterém jsem skoro vůbec nevěděla, co si vlastně myslet, atd. Nikdo z nich mi nepřipadal přirozený a tak nějak skutečný, snad až na komorníka Firse, který nikomu nepotřeboval nic dokazovat. Byly jako určité karikatury těch spíše nedobrých vlastností. Přiznávám, že některé postavy mi tam přišly trochu navíc, ale přesto si tam své místo našly. Tato „přehlídka“ roztodivných postaviček plná zmarněných osudů ale díky tomuto trochu hravému a rozvernému pojetí dokázala nastínit i určitou (tragi)komiku, která se v nich také skrývala. Vždyť dle Čechovových vlastních slov to „vlastně není drama, ale komedie, místy dokonce fraška“. Komedii si tedy představuji docela jinak, ale určité záblesky frašky se tam možná mihly. Vizuálně i herecky se mi to celkem líbilo, přičemž bych vyzdvihla především výkony Klárky Suché a Jana Bidlase, jejichž postavy z těch všech ostatních stály více nohama na zemi, a také v tom všem projevily nějaké emoce. Celkově to byla zajímavá podívaná na celým místním souborem zaplněné jeviště postavami jakoby z jiného světa.

Moje hodnocení: 56 %

Simeonov-Piščik, Lopachin, Raněvská, Charlotta, Gajev a Firs (J.Plouhar, J.Bidlas j.h., M.Vítů, J.Voverková j.h., M.Bukovčan a J.A.Haidler)

Varja, Simeonov-Piščik, Charlotta, Jepichodov a Duňaša (K.Suchá, J.Plouhar, J.Voverková j.h., J.Hušek a A.Nesvadbová)

Jepichodov, Jaša, Charlotta, Lopachin, Raněvská, Varja, Gajev, Simeonov-Piščik, Trofimov, Aňa a Duňaša (J.Hušek, P.Uhlík, J.Voverková j.h., J.Bidlas j.h., M.Vítů, K.Suchá, M.Bukovčan, J.Plouhar, L.Černoch, A.Berecková a A.Nesvadbová)

"Den člověka" - Činoherní studio

(Clifford D.Simak, Petr Uhlík a Kateřina Součková)

„Inscenace, inspirovaná slavným sci-fi románem, zabývající se naším vztahem k domovu a jeho postupným rozpadem. Co se stane s lidmi během dalších tisíciletí? Možná po nich zbyde jen jeden malý obývák v Ústí nad Labem.“ (premiéra 16. prosince 2021)

Tato jubilejní 50. sezóna si na své konto připisuje již 4. letošní premiéru, a tentokrát navíc po dlouhé době opět na „komorní scéně“ ČS v tzv. „Obýváku“, který se nachází ve 3. patře divadla. Inscenace je ušitá této malé scéně přímo na tělo, neboť jejím ústředním prostředím je právě malý obývák jednoho ústeckého bytu. Tvůrčí tým v čele s debutujícím režisérem, a také nejmladším hercem v souboru Petrem Uhlíkem, a dramaturgyní Kateřinou Součkovou se pro svůj původní text a scénář nechali inspirovat slavným sci-fi románem „Město“ amerického autora Clifforda A. Simaka. „My jsme si z té knížky, která je o vztahu Země versus vesmír, vytáhli hlavně téma vztahu k domovu, který jsme zkoncentrovali tady do obývacího pokoje," jak říká dramaturgyně inscenace. Zásadní změnou však je, že oproti románu, ve kterém vystupují pouze mužské postavy, se zde rozhodli hlavní role svěřit naopak ženám. Rodinu Websterů alias Madam zde v několika generacích zastupuje Andrea Berecková. Sofii, která je jí neustále po boku a po celou dobu tak neopustí jeviště, aby zde byla jakousi spojující linkou příběhu, hraje Annette Nesvadbová. A nakonec do několika rozdílných rolí dle měnících se dob a prostředí se zde převtěluje Klára Suchá. Jedna z repríz se konala 3. února 2022 a já byla u toho.

Sofie (Annette Nesvadbová) sedí ve svém křesle a z okna sleduje měnící se scenérii města, zatímco pečuje o stále útulný domov a vzpomíná na svou první Madam (Andrea Berecková). Ta se stala hlasem lidu, pro který se vysoká inflace, problémy s půdou a s pěstěním plodin, i neudržitelná bytová situace stala neúnosnou a oni tak byli nuceni se přestěhovat z města na periferii a do okolních lesů. Zasloužila se tedy o vybudování rezervace, která měla sloužit k ochraně původních obyvatel. Pomyslnou štafetu po ní přebírá její dcera, druhá Madam (Andrea Berecková). I ona by ráda dosáhla věhlasu své matky. V její době se rozvinula meziplanetární komunikace s Marsem, a právě odtud díky Ingrid (Klára Suchá) dostává příležitost dokončit převratný objev. Je však nezbytné, aby s ní okamžitě odletěla na Mars. Ona však trpí agorafobií, která je úzkostnou poruchou, spojenou se strachem z veřejných prostranství. Tento strach jí i přes veškerou snahu a odhodlání nedovolí opustit její bezpečný domov. Sofie posílá kosmickou loď pryč.

V čase se posouváme ke třetí Madam (Andrea Berecková), která se po vzoru své matky, a hlavně slavné babičky, snaží řešit situaci mezi obyvateli rezervace a lesními lidmi. Původní záměr její babičky, ačkoli byl zamýšlený s veškerou úctou a dobrým záměrem, se bohužel neukázal jako to nejlepší možné řešení. Do svého bytu si pozvala Joe (Klára Suchá), jednu z lesních lidí, aby se pokusila obnovit vztahy a soužití mezi lidmi z města a těmi původními obyvateli, kteří nyní žiji mimo civilizaci. Je mnohem odhodlanější následovat Joe a konečně tak opustit svůj domov. Na poslední chvíli ji ale Sofie přesvědčí, aby přeci jenom zůstala doma.Ani čtvrtá Madam (Andrea Berecková) nikdy neopouští svůj domov, a tak se rozhodla pozvat několik posledních obyvatel města, a možná i planety, do svého bytu, do pořadu, který zde moderuje. V této době totiž došlo k hromadnému stěhování se lidí ze Země na Jupiter. Tato Madam však nechce dopustit, aby lidé opouštěli své izolované a složitě udržované domovy a vše, co zde vybudovali jejich předešlé generace. Jednou z návštěvnic bytu je i Linda (Klára Suchá), žena, která odjela na Jupiter a vrátila se, aby o tomto jedinečném zážitku mohla říct všem zbývajícím obyvatelům Země. Slova o nebývalé rozkoši a úžasném životě na Jupiteru Madam neunese. Poslední lidé odchází a ona ví, že je konec. Za zdmi jejího bytu je jenom žhavá a smrtonosná poušť. Madam umírá, ale Sofie zůstává…ve svém domově, bytě, městě, vzpomínkách…

Musím říct, že to byl skvělý, ale také velice odvážný počin uvést zde tuto novou inscenaci (autorů – režie: Petr Uhlík, dramaturgie: Kateřina Součková, scénografie: Martin Chocholoušek, hudba: Michal Vejskal, kostýmy: Simona Pekařová, projekce a světelný design: Štěpán Kovář, a další). Žánr sci-fi není zrovna častý ani snadný k uvádění na divadle, takže určité rezervy tu jsou vždy. Nicméně kvituji nápad zasadit ono „Město“ přímo do Ústí nad Labem, i velmi vhodně a nápaditě navrženou scénu, která kromě obýváku nabízí přes díru ve zdi i pohled do jiného dějství a možná i jiné dimenze s „černou dírou“, která zde byla navíc funkčně využita k mizení věcí i postav. Také zde bylo nadhozeno mnoho témat, která stojí za zamyšlení, ať už tím je ústřední téma vztahu k domovu, ale i například téma pasivního života (bez opuštění svého bytu a komunikace na dálku), nebo možného vývoje lidstva či úpadku planety. V určitém podtextu tam lze zaslechnout i určitý apel od krize bydlení, života ve městě vs. v přírodě, až po enviromentální katastrofu. Během cca 75 minut se seznamujeme se čtyřmi generacemi jedné rodiny a jejich stále věrnou a všudypřítomnou Sofií vyvolávající vzpomínky. Pro přenos v čase zde poslouží staré rádio a zbytek dokreslují ostatní příchozí postavy. A to vše v jednom obývacím pokoji jako minimalistické komorní sci-fi, ve kterém je určitě nezbytné udržet pozornost, aby se divák mohl orientovat v poměrně rychlých posunech času a měnících se okolnostech. Se všemi těmito tématy i generačním plynutím v čase si hravě poradily pouze tři herečky. Annette Nesvadbová po celou dobu skvěle udržela svůj „poker face“ a nadčasovost své postavy, která vše propojovala, zatímco Andrea Berecková se musela bez větších prostojů a stále na jevišti převtělovat do odlišných charakterů svých Madam, které ale přeci také jen cosi spojovalo. Prošla tak cestu od velice razantní, silné a akční ženy, přes trochu pochybující, ale odhodlanou dosáhnout věhlasu své matky, po více senzitivní a toužící po nápravě, až po chladnější a rezignovanou, přesto však všechny měly až neobvykle vroucí vztah k domovu. Vnímala jsem ji skrze emoce jejích postav, přičemž těmi nejemotivnějšími projevy bylo ztvárnění agorafobie a rozhodně i velice emotivní výbuch na konci, který přešel do naprosté apatie. Klára Suchá měla naopak za úkol určitou dynamiku v příběhu, neboť s příchody jejích odlišných postav se měnilo téma, gradovala a vyhrocovala se situace. Karty byly skvěle rozdány a holky předvedly v poměrně krátkém čase opravdu dobré výkony. Myslím, že i pro debutujícího režiséra Péťu Uhlíka to byl opravdu velmi slušný výstřel. Myslím, že stojí za to, zkusit si prožít toto kratší sci-fi z pohodlí jednoho činoheráckého obýváku.
Moje hodnocení: 76 %

Sofie a Madam (A.Nesvadbová a A.Berecková)

Sofie a Ingrid (A.Nesvadbová a K.Suchá)

Sofie, Madam a Linda (A.Nesvadbová, A.Berecková a K.Suchá)

Seznam starších článků:

„Krysař“ - Divadlo Kalich

„Americký bizon“ - Činoherní studio

„Já, Feuerbach“ - Činoherní studio

„Kočka v oregánu“ - Divadlo Kalich

„Malý princ“ - host zámku Velké Březno

„Divotvorný hrnec“ - Otáčivé hlediště
„Černá sanitka“ - Činoherní studio

„Najal jsem si vraha“ - Činoherní studio

„Pašijová hra“ - Činoherní studio

„Heda Gablerová“ - Činoherní studio

„Čarodějův učeň “ - Činoherní studio

„Lidojedi“ - Činoherní studio

„Můžem i s mužem“ - host Domu kultury UL

„Bratrstvo kočičí pracky“ - Činoherní studio

„Rozmarné léto“ - host Činoherního studia

„Pábitelé“ - Činoherní studio

„Funny Games“ - Činoherní studio

„4 sestry“ - host Krušnohorského divadla

„Benátky pod sněhem“ - host Krušnohorského divadla

„STOMP“ - Kongresové centrum

„Vánoční hra aneb O tom slavném narození“ - Činoherní studio
„Snímek 51“ - host Činoherního studia
„Stepní vlk“ - Činoherní studio
„Transky, body, vteřiny“ - host Činoherního studia
„Pan Kolpert“ - Činoherní studio
„Poručík z Inishmoru“ - host Krušnohorského divadla
„Když se zhasne“ - host Domu kultury UL
„Sen noci svatojánské“ - Činoherní studio
„Poslední kšeft“ - Činoherní studio
„Pazour“ - Činoherní studio
„Toruk - The First Flight“ - O2 Aréna
„Ministerstvo školství a vědy Ukrajina“ - Činoherní Studio (Obejvák)
„Lobby Hero“ - Činoherní Studio
„Brouk v hlavě“ - host Krušnohorského divadla
„Kvartet“ - Divadlo Bez zábradlí
„Pornografie“ - Činoherní studio
„Zub za zub“ - host Severočeského divadla
„Paškál“ - Činoherní studio (Obejvák)
„Lady Oskar“ - host Městského divadla Děčín
„Veletoč“ - host Krušnohorského divadla
„Věra“ - host Krušnohorského divadla
„Zamilovaný Shakespeare“ - host Městského divadla Děčín
„39 stupňů“ - Dejvické divadlo
„The Meridian“ - Činoherní studio
„451 stupňů Fahrenheita“ - Činoherní studio
„Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete“ - Pražský hrad
„Děkujeme, že zde kouříte“ - Činoherní studio
„Pan Bílý, Zrzka a ti druzí“ - Činoherní studio
„Drahá Mathilda“ - host Krušnohorského divadla
„Dracula 2018“ - Hudební divadlo Karlín
„Srpen v zemi Indiánů“ - host Činoherního studia
„Koule“ - host Krušnohorského divadla
„Čochtan vypravuje“ - host Domu kultury UL
„Casanova“ - Severočeské divadlo
„Carmen“ - Hudební divadlo Karlín
„Dvě noci na Karlštejně“ - host Krušnohorského divadla
„Mlčení bobříků“ - host Hraničáře
„Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ - host Krušnohorského divadla

„Báječná neděle v parku Crève Coeur“ - host Krušnohorského divadla

„Tři bratři v nesnázích“ - host Severočeského divadla

„Zkrocení zlé ženy“ - Divadelní zahrada (ČS)

„Rusalka“ - Otáčivé hlediště

„Jindřich VI. - 3. díl“ - Likérka (ČS)

„Souborné dílo W. Shakespeara ve 120 minutách“ - host Krušnohorského divadla

„Jesus Christ Superstar“ - Hudební divadlo Karlín

„Rukojmí bez rizika“ - host Severočeského divadla

„Klec“ - host Činoherního studia

„Velký Gatsby“ - host Městského divadla Děčín

„Žena, která uvařila svého manžela“ - host Městského divadla Děčín
„Cena za něžnost“ - host Městského divadla Děčín
„Začínáme končit“ - host Krušnohorského divadla
„Boj černocha se psy“ - Činoherní studio
„Shirley Valentine“ - host Krušnohorského divadla
„Romantický víkend“ - host Severočeského divadla
„Detektor lži“ - host Činoherního studia
„Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“ - host Krušnohorského divadla
„Děti z Bullerbynu“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 2.díl“ - Činoherní studio
„Jindřich VI. - 1.díl“ - Činoherní studio
„Sirotci“ - Činoherní studio
„Ledový hrot“ - Činoherní studio
„Hlava v písku“ - host Krušnohorského divadla
„Misantrop“ - Činoherní studio
„Spolu“ - host Činoherního studia
„Sluha dvou pánů“ - Národní divadlo
„Bosé nohy v parku“ - host Městského divadla Děčín
„Ani spolu, ani bez sebe“ - host Severočeského divadla

„Starší články zde“