"Mluviti pravdu" - Činoherní studio

 (Josef Formánek, Filip Nuckolls)

„Nejslavnější román nejslavnějšího ústeckého autora současnosti na jevišti nejslavnějšího sudetského divadla všech dob. Pouť mexického českého německého Rakušana z Vídně přes Třebíč, Mauthausen, Znojmo, Valdice, Hamburk, Venezuelu do Ústí nad Labem a téměř zpět. Epopej dvacátého století o hodnotě lidského života. Jednotlivec v životním zápase s neustále se měnící ideologií. Musíš to vydržet, jiná cesta životem neexistuje.“ (premiéra 18. června 2022)

Poslední premiérou této sezóny se v ČS dne 18. června 2022 stala divadelní adaptace stejnojmenného románu z roku 2008 ústeckého spisovatele Josefa Formánka, který příběhem na jevišti osobně provází coby vypravěč. Předobrazem k osudu hlavního hrdiny Bernarda Marese mu byl život Waldemara Solara (1924-2011), s nímž se Formánek osobně znal a setkával. Vyslechl si jeho příběh, kterého se pak ve svém románu co nejvěrněji držel. Je až neuvěřitelné, čím si jeden člověk osobně mohl projít. Rozhodně ale ani není lehké to vše vměstnat do cca dvouhodinového představení, což zde byla rozhodně velká výzva, kterou se rozhodl přijmout Filip Nuckolls. I on je úzce spjatý s naším ČS, kde několik let působil jako režisér i umělecký šéf (od 2005). Kromě samotného autora se v této hře na jevišti ČS objeví i hostující Jelena Juklová, která sem do souboru nastoupila jako nová členka už v roce 1972 a působila zde až do roku 1995. Spolu s ní si zde měl zahrát i její bývalý kolega Jiří Bartoška, který zde byl v angažmá v letech 1973-1978. Kvůli zdravotním problémům ale bohužel musel odříci, a tak roli Marese ztvárnil velice autentický Josef Kadeřábek, který je zdejším šéfem techniky už od roku 1980. Nicméně tu větší hereckou nálož zde měl mladý Bernard v podání Péti Uhlíka, který v podstatě jeviště neopustil ani o přestávce.

Ve Vídni ve 20. letech nalezl kostelník (Marta Vítů) před kostelem v zavinovačce malé děťátko s jízdenkou na tramvaj, na které kromě data narození bylo napsáno i jeho jméno Bernard Mares. S menší farářovou (Jaroslav Achab Haidler) finanční podporou se rozhodli odvézt ho ke kostelníkově svobodné sestře (Marta Vítů) do Třebíče, která se tak stala jeho pěstounkou, bohužel ale jenom na krátký čas. Na popud její dobré kamarádky (Jelena Juklová j.h.) jí byl však proti její vůli strážníkem (Jan Plouhar) odebrán a ona se poté rozhodla ukončit svůj život v řece. Malý Bernard byl odvezen do sirotčince, kde vyrůstal a později byl pohlavně zneužit Dulcií (Annette Nesvadbová), jednou z jeptišek. Následovalo další zklamání, když tam ztratil svého nejlepšího kamaráda (Lukáš Černoch), pro kterého si jednoho dne přišla jeho matka. Ve škole byl šikanován, ale vždy si musel bez jakéhokoliv rodinného zázemí nějak pomoci sám a přežít. Začala 2. světová válka a Bernard nastoupil do jednotek SS. Ještě ani nestačil pořádně dokončit výcvik a už na frontě pod velitelem Bukowskim (Jan Plouhar) viděl umírat spoustu svých přátel (Jaroslav Achab Haidler, Lukáš Černoch, Ctirad Götz j.h., Yehor Kondratyuk, Martin Bílský). Jako jediný z nich přežil a další kroky ho vedly do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl jedním z dozorců. Chtěl zapadnout, a tak se velmi rychle přizpůsobil zdejším poměrům. Téměř okamžitě zaujal i místního SS-unterscharführera (Ctirad Götz j.h.). Rovněž se zde poprvé zamiloval do židovské dívky Sofie (Klára Suchá), které spolu s několika dalšími ženami (Annette Nesvadbová, Jelena Juklová j.h., Marta Vítů, Anežka Škrnová a Simona Pekařová) pomohl utéct. Doufal, že se ještě někdy setkají. Po jedné návštěvě kina a souhrou několika náhod se zničehonic stal tlumočníkem v Rudé armádě. Jen o chloupek unikl smrti, když se provalilo, že patřil k SS. Po válce měl být popraven, ale polehčující okolnosti i náhoda mu opět zachránily život. Zamířil do Čech a ve Znojmě bez většího váhání vstoupil do KSČ. Opět se tak také mohl setkat se Sofií, která již byla vdaná a založila zde rodinu. Stále po ní toužil a chtěl s ní utéct, místo toho byl chycen, zatčen a trestně stíhán. Po mnoha letech strávených v různých vězeních se přeci jenom dostal na svobodu a až v roce 1969 mu bylo dovoleno vycestovat do Německa. Žil v Hamburku a snažil se vypátrat svou matku, což ho zavedlo až k jejímu hrobu ve Venezuele. Zde paradoxně objevil i svůj židovský původ. Celá jeho životní peripetie nakonec končí v Ústí nad Labem, kde žil v malém zahradním domku a seznámil se s Josefem Formánkem. Ten nakonec stárnoucímu Bernardovi (Josef Kadeřábek) pomohl i k poslednímu setkání s jeho jedinou a celoživotní láskou Sofií (Jelena Juklová j.h.). Oba tak konečně měli prostor zodpovědět si to palčivé „ale proč?“ a uzavřít tak celou tuhle kapitolu.

Opravdu neuvěřitelná pouť jednoho česko-německého Rakušana, která ho někdy vedla až od čerta k ďáblu vměstnaná do skvělého zpracování Činoherního studia (režie: Filip Nuckolls, dramaturgie: Jiří A. Trnka a Kateřina Součková, scénografie: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Ondřej Švandrlík, asistentka režie: Hana Launerová, pohybová spolupráce: Jan Veselý, loutky: Miroslav Nebeský, a další). Jeho součástí je zde i sám autor knihy, podle níž je tato inscenace zpracována. V roli sebe samého, tedy autora, uvádí do časových i dějových souvislostí, vše sleduje zpovzdálí, aby na konci vstoupil do děje a mohl vést rozhovor s hlavním hrdinou a přítelem Bernardem. I to celému představení dodalo trochu jiný rozměr. Náročnou roli zde měl Petr Uhlík, který se během tohoto dvouhodinového představení musel proměnit z opuštěného sirotka bez jakéhokoliv pevného zázemí, v mladého muže, jehož velmi vydatně „pomlela“ válka, aby se později stal soudruhem v KSČ a také vystřídal mnoho vězeňských zařízení, z nichž se nakonec přes Německo a Venezuelu dostal do Ústí nad Labem. To vše se dělo „za běhu“ na jevišti, tak jako se i v životě občas dostáváme do situací či okolností, které kolikrát ani sami nemůžeme ovlivnit, ale prostě najednou přijdou a my se s nimi musíme nějak vypořádat. Některé jeho skutky či rozhodnutí mohly vyznít nepochopitelně nebo špatně, ale zároveň dávají prostor zamyslet se i možná nad tím, jak bychom se v daných momentech rozhodovali sami a jestli bychom třeba i měli odvahu a odhodlání jako on se s tím tak vypořádat nebo jestli bychom to vše vůbec přežili. Navíc každý z nás jistě udělal v životě mnoho špatných rozhodnutí. Petr se opravdu na moment stal poměrně osobitým Maresem a mohl to vše s ním alespoň v náznacích prožít, aby na konci předal pomyslnou štafetu svému staršímu kolegovi Josefu Kadeřábkovi, který se zase na moment a velice přirozeně a autenticky stal tím Maresem, kterého měl možnost poznat Josef Formánek. Ostatní jeho herečtí (i neherečtí) kolegové zde pak měli hlavně za úkol pomáhat dokreslovat dobu, prostředí i okolnosti, ve kterých se neustále ocital. Moc se mi zde líbil i výkon Klárky Suché, která dostala o něco výraznější roli Sofie, kterou od ní také nakonec převzala Jelena Juklová. Spolu s Petrem ale přesto ještě na jevišti zůstali – ona coby zdravotní sestřička a on jako odměřený číšník. Všichni (kromě Josefa Formánka i Josefa Kadeřábka) si zde tak střihli několik rolí a převážně podobných charakterů. Vše skvěle i celkem rychle plyne a diváci navíc mohou téměř všechny proměny sledovat přímo na jevišti. Zajímavě i jednoduše právě proto byla navržena i scéna. Diváci sedí ze třech stran jeviště a částečně se tak stávají i jeho součástí. Naopak vzadu v hledišti u svého stolku sedí Josef Formánek, chvíli dokonce i s Josefem Kadeřábkem. Specifickou součástí scény je pak plechová vana, která kromě místa na koupání poslouží třeba i jako zákopy nebo později také jako žalář. Několik drobných rekvizit, menších úprav scény, světelných i zvukových prvků postačí, aby ve chvilce proměnily atmosféru doby i prostředí. Četla jsem knihu a musím říct, že vše důležité a podstatné zde zaznělo. Povedená dramatizace se zapojením ústeckého autora, sehraný soubor i silný osobní příběh zde určitě stojí za vidění. Je to celkem náročná, ale zdařilá inscenace.

Moje hodnocení: 82 %

Dulcie a učitelský sbor (A.Nesvadbová, J.Juklová j.h., M.Vítů, J.A.Haidler, C.Götz j.h. a J.Plouhar)

Bernard a Willy (P.Uhlík a J.A.Haidler)

Sofie, Bernard a vzadu soudce (K.Suchá, P.Uhlík a J.Plouhar)

Sofie a Bernard (J.Juklová a J.Kadeřábek)

"Pan Theodor Mundstock" - Činoherní studio

 (Ladislav Fuks, Jaroslav Achab Haidler)

„Mrazivá doba, mrazivá atmosféra, protektorát a Žid, který miluje život, ale neumí se vzepřít smrti. Fuksův tísnivý román v úzkostně přesném podání jednoho herce.“ (premiéra 23. prosince 1984)

Je až neuvěřitelné, že tato nejdéle hraná inscenace je v repertoáru Činoherního studia již téměř 38 let. Na programu není příliš často, ale tu a tam se objeví. Snad i proto mi tak nějak celá ta léta stále unikala, až do letoška, kdy jsem využila příležitosti i slušného počasí navštívit ji při jejím venkovním uvedení v atriu Muzea města Ústí nad Labem. Bylo to ke konci divadelní sezóny, a to přesně dne 1. června 2022. Pan Theodor Mundstock je úspěšnou prvotinou Ladislava Fukse z roku 1963. V tomto monodramatickém zpracování příběhu jednoho pražského Žida, který je v době protektorátu válcován osudem, norimberskými zákony i psychickými problémy, osobitým způsobem ztvárňuje Jaroslav Achab Haidler.

Před válkou byl Theodor Mundstock (J. A. Haidler) váženým mužem, který často a rád chodil do společnosti. Poté, co musel opustit svou původní práci, si za války přivydělává jako metař v ulicích. Postupné omezování práv a svobod židovských obyvatel ho však postupně dovedlo k osamělosti i pocitům strachu a nejistoty z možnosti, že i on bude jednoho dne transportován do koncentračního tábora. Rozhodl se na to tedy připravit. Ze schizofrenních rozmluv se svým stínem, kterému říká Mon, i mnoha vidin, ve kterých se mu zjevuje pan Vorjahren, který byl transportován do jednoho z koncentračních táborů, získává určité poznatky, jak to vše zvládnout bez nejmenší újmy. Vytváří si jakýsi manuál postupů, jak být na vše připraven a vše pravidelně trénuje, jako například správné držení i nošení těžkého kufru, spaní na pryčně, držení hladovky nebo vlastní popravu. Čím více se cítí připraven, tím více mizí strach; bohužel také i stále více jeho známých. Jedni z nich mu ještě před odchodem stačí svěřit svého syna Šimona, aby se o něj postaral. Mundstock se i jeho snaží naučit své nacvičené postupy a poznatky, aby i on mohl mít lepší šanci na přežití. A když „konečně“ přijde povolání do transportu i jemu, cítí se tak nějak „šťastný“, neboť už nemusí žít v té věčné nejistotě. Cestou na shromaždiště si svůj těžký kufr ještě přehodí z jedné ruky do druhé, jak si to dlouho nacvičoval, ale bohužel na vše (jako třeba na projíždějící auto) se i pravidelným tréninkem připravit nedá.

Věčné téma 2. světové války a s ní spojené koncentrační tábory i vyhlazování Židů je v této hře (režie: Jaroslav Achab Haidler) samozřejmě ústředním a hlavním motivem, což zrovna rozhodně nepatří k mým oblíbeným. Nicméně jde naštěstí ještě o něco hlouběji, a to konkrétně do hlavy hlavní postavy. Mundstock v jedinečném ztvárnění J. A. Haidlerem svádí vnitřní dialog se svým stínem i mnohými halucinacemi, kterými díky své schizofrenií trpí. Stěžejním pocitem, který hlavně mohl tyto stavy zapříčinit, je rozhodně strach plynoucí z doby a situace, ve které se obyčejný člověk milující život náhle ocitl. Navíc se cítí natolik slabý, že se tomu ani neumí vzepřít a spokojí se s pouhým přežíváním. Svůj strach se však snaží zahnat tím, že bude na vše připraven a v tom je také ta absurdita situace i závěr, který jasně dává najevo, že na vše se opravdu připravit nedá. Je vůbec možné žít v takovém strachu a nejistotě a nezbláznit se z toho? A i přestože se zblázní, nevzdává se a stále alespoň vidí smysl v tom, že bude připraven. Jaroslav Achab Haidler mne do svého příběhu i pocitů Mundstocka opravdu vtáhl a mohla jsem se tak alespoň částečně vžít do jeho kůže. Líbila se mi ta síla a odhodlání se se vším vyrovnat, a tak nějak to svým vlastním způsobem přijmout. To se rozhodně hodí v každé době i situaci. Odhodlání i smíření. Ve velice úsporné scéně se odehrává velký osobní příběh i vnitřní boj, jak se s velice nepříznivou situací vypořádat.

Moje hodnocení: 60 %